ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2471.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 2471/2021-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obce Pěnčín , se sídlem v Pěnčíně 57, IČO: 00262501, zastoupené JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalované E. Š. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 1660/14, o určení hranic pozemků, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 257/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. března 2021, č. j. 29 Co 239/2020-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleny Tiché, advokátky se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 1660/14.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 12 C 257/2019-97, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že „vlastnická hranice mezi pozemky ppč. XY, XY a XY vůči pozemku pp. č. XY, všechny v katastrálním území XY, obci XY“, bude v katastrální mapě vyznačena podle geometrického plánu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 29 Co 239/2020-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dále popsaných otázek hmotného a procesního práva, řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a předkládá dovolacímu soudu názor, že právní otázku, kterou již řešil, je možno posoudit jinak. Poukazuje na to, že nedošlo k pořízení znaleckého posudku na základě jejího návrhu, načež odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně toho, že pozemková hranice v souzené věci je neznatelná nebo pochybná. Upozorňuje na povinnost soudu vypořádat se s tím, z jakého důvodu navržený důkaz neprovede (v tomto směru odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu). Nalézací soudy se dále měly odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 953/2005 a 28 Cdo 3430/2013) v otázce „vlivu“ pravomocných rozhodnutí státní správy na otázky řešené v občanském soudním řízení. Dovolatelka má za to, že nalézací soudy měly vycházet z rozhodnutí správy katastru nemovitostí, pokud jde o neznatelnost vlastnické hranice. Následně uvádí, že k §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), lze přistoupit i z odlišného pohledu, než jaký dovolací soud prezentoval v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, přičemž je přesvědčena, že neznatelnost a nepochybnost hranice jsou dvě různé kvality. Dovolací soud se podle dovolatelky také doposud nezabýval otázkou výkladu pojmu „hranice neznatelná“ a „hranice pochybná“ v jejich odděleném smyslu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že oba nalézací soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě nelze postupovat podle §1028 o. z., protože stávající hranice pozemků jsou dostupnými prostředky zjistitelné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a zároveň přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předně namítá, že nedošlo k pořízení znaleckého posudku na základě jejího návrhu a že odvolací soud se ani nevypořádal s tím, proč navržený důkaz neprovedl.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že podle §120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na na http://nalus.usoud.cz )]. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (viz také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, IV. ÚS 666/10).
V dané věci je nejprve třeba uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že hranice mezi pozemky účastníků řízení je objektivně zjistitelná. Samotná okolnost, zda lze průběh určité hranice v terénu zjistit či nikoli, je přitom otázkou skutkovou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016), a dovolací soud je proto jejím řešením nalézacími soudy vázán a není jej oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Vzhledem k uvedenému skutkovému zjištění odvolací soud po právní stránce uzavřel, že pro určení vlastnické hranice podle §1028 o. z. chybí základní předpoklad, a totiž objektivně nezjistitelná hranice.
Dovolatelka pojí otázku neprovedení navrženého důkazu s výhradou, že odvolací soud bez provedení důkazu nemohl rozhodnout v její neprospěch na základě neunesení důkazního břemene. Přehlíží však, že na takovém závěru není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Odvolací soud totiž své rozhodnutí opřel o závěr o zjištění průběhu hranice mezi pozemky účastníků, nikoliv o úvahu, že by pro rozhodnutí podstatné tvrzení žalobkyně nebylo ani prokázáno, ale ani vyvráceno, tj. že by zůstalo neobjasněno. Po provedeném dokazování totiž vzal jednoznačně za prokázané, že hranici mezi pozemky zjistit lze.
Co se týče návrhu žalobkyně na vypracování znaleckého posudku za účelem vytyčení hranice, odvolací soud ho zamítl z toho důvodu, že takový znalecký posudek by byl pouze podkladem pro vydání konstitutivního rozhodnutí podle §1028 o. z., k čemuž však nebyl naplněn onen základní předpoklad objektivně nezjistitelné hranice. Jinak řečeno, závěr odvolacího soudu vychází z úvahy, že pokud žalobkyní navržený důkaz znaleckým posudkem měl prokázat průběh hranice mezi sousedními pozemky, je jeho provedení nadbytečné z toho důvodu, že i kdyby tomu tak bylo, byl by důvod pro zamítnutí žaloby podané podle §1028 o. z., neboť by takovým závěrem byl pouze potvrzen skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním, a totiž, že hranice mezi pozemky účastníků zjistitelná je, což také odvolací soud vzal za prokázáno z jiných v řízení provedených důkazů.
Takový postup odvolacího soudu považuje dovolací soud za správný a souladný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, proč se rozhodl navržený důkaz neprovést.
Lze vycházet z toho, že odvolací soud po provedeném dokazování měl za dostatečně vyvrácené tvrzení žalobkyně o objektivní nezjistitelnosti hranice mezi pozemky účastníků řízení. K zamítnutí žaloby podle §1028 o. z. přitom plně postačuje zjištění, že hranice mezi pozemky účastníků řízení je zjistitelná. Vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, kudy přesně hranice mezi pozemky vede, je proto pro rozhodnutí v této věci zjevně nadbytečné, jestliže závěr o objektivní určitelnosti hranice vyplynul již z jiných důkazů. Nadto by takový důkaz ani nesloužil k prokázání žalobního tvrzení o nezjistitelnosti vlastnické hranice. Naopak navrhuje-li žalobkyně vypracování znaleckého posudku za účelem vytyčení hranice, sama tím implikuje, že vlastnická hranice ve skutečnosti právě prostřednictvím tohoto důkazního prostředku zjistitelná je.
Odvolací soud ostatně uzavřel, že „v řízení vyšlo spolehlivě najevo, že jak pozemky ve vlastnictví žalované, p. p. č. XY, p. p. č. XY, p. p. č. XY, tak pozemek ve vlastnictví žalobkyně p. p. č. XY, ostatní plocha, ostatní komunikace v katastrálním území XY, obec XY, mají podobu pozemkových parcel a už z tohoto důvodu platí vyvratitelná domněnka, že hranice těchto parcel je totožná s hranicí vlastnickou.“. S tímto závěru odvolacího soudu pak dovolání nepolemizuje vůbec.
Dále dovolatelka namítá, že se nalézací soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu k §135 o. s. ř. při posuzování otázky vlivu pravomocných rozhodnutí státní správy na otázky řešené v občanském soudním řízení.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení žádné právní otázky vztahující se k problematice prejudiciálních otázek podle §135 o. s. ř. Předmětem řízení v dané věci byl uplatněný nárok na určení hranice podle §1028 o. z. Předpokladem vyhovění takovému žalobnímu návrhu je zjištění, že hranici mezi pozemky nelze za pomoci znaleckého posudku či jiných důkazních prostředků objektivně určit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1539/2016). Žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že hranice mezi pozemky účastníků řízení je objektivně nezjistitelná, označila listinný důkaz – rozhodnutí Katastrálního úřadu v XY ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. 3504210/OR–4/97/3, podle jehož výroku (bodu 3), má být předmětná hranice v katastrální mapě mimo jiné vyznačena mapovou značkou neznatelné vlastnické hranice. Odvolací soud po provedeném dokazování zcela správně dovodil (v bodě 16 napadeného rozhodnutí), že pokud pravomocná správní rozhodnutí hovoří v rámci zaznamenávání údajů v katastrální mapě o neznatelné vlastnické hranici, nemusí se jednat o totožný pojem jako neznatelná vlastnická hranice podle §1028 o. z. Odvolací soud tak předmětný listinný důkaz správně hodnotil spolu s ostatními důkazy provedenými v řízení podle §132 o. s. ř. Nadto také platí, že závěr o objektivně neznatelné (neurčitelné) vlastnické hranici podle §1028 o. z. náleží toliko soudu v občanskoprávním řízení, nikoli orgánům správním. I z tohoto důvodu není možné z předmětného rozhodnutí katastrálního úřadu vycházet ve smyslu §135 o. s. ř., jak požaduje dovolatelka.
Odvolací soud nadto v odůvodnění svého rozsudku (bod 12) vysvětlil, že ani z uvedených správních rozhodnutí závěr o objektivní neurčitelnosti hranice nevyplývá. Učinil totiž zjištění, že „zákres vlastnické hranice mezi pozemky p. č. XY, XY, XY vůči pozemku p. č. XY v platné katastru nemovitostí je proveden podle ZPMZ 243 převzetím zákresu pozemku p. č. XY z pozemkové mapy, respektive zákresu podle původního náčrtu 19.-26. 8. 1913 a body jsou vedeny s nejnižší možnou přesností (kód kvality 8). Z toho vyplývá, že hranici mezi pozemky p. č. XY, XY, XY vůči pozemku p. č. XY nelze považovat s využitím pouze dostupných údajů katastru nemovitostí za objektivně nezjistitelnou nebo objektivně zjistitelnou nepochybným způsobem, neboť pro její zjistitelnost je třeba posouzení všech dostupných podkladů a jejich ověření měřením v terénu. Průběh vlastnické hranice je tak objektivně zjistitelný.“
A konečně dovolatelka předkládá otázku samostatného výkladu pojmů „hranice neznatelná“ a „hranice pochybná“.
Dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k uvedené otázce dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a výše citované judikatury. Nejdříve totiž uvádí, že k §1028 o. z. lze přistoupit i z odlišného pohledu, než jaký dovolací soud prezentoval v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, přičemž je přesvědčena, že neznatelnost a nepochybnost hranice jsou dvě různé kvality. Hned vzápětí však tvrdí, že se Nejvyšší soud otázkou samostatného výkladu pojmu „hranice neznatelná“ a „hranice pochybná“ v jejich odděleném smyslu doposud nezabýval. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Dovolatelka uplatňuje důvod přípustnosti dovolání, podle něhož má dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudit jinak, což dovolací soud odvozuje jednak z formulace „k §1028 o. z. lze přistoupit i z odlišného pohledu“ a jednak z doslovného vymezení tohoto důvodu v úvodu dovolání. Zatímco tento důvod přípustnosti dovolání se zakládá na existenci ustálené judikatury dovolacího soudu, která se vymezené otázce věnuje a jejíž ustálené závěry by měl nyní dovolací soud přehodnotit, druhý dovolatelkou uplatněný důvod přípustnosti dovolání předpokládá, že ustálená judikatura dovolacího soudu k řešené právní otázce neexistuje, neboť se vymezenou otázkou dovolací soud doposud vůbec nezabýval.
Dovolatelka tedy vymezila dva vzájemně se vylučující důvody přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání je v této části již z tohoto důvodu stiženou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud pro úplnost odkazuje na závěry, jež učinil v rozsudku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016, a taktéž v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud připustil problematičnost formulace „pochybná hranice“ užité v §1028 o. z., avšak jednoznačně vyloučil aplikaci předmětného ustanovení na případy, kdy hranici lze objektivně zjistit a pochybnost o průběhu hranice je pouze subjektivního charakteru. V těchto případech je možné žalovat na určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř. Takový závěr zcela jednoznačně ostatně sdílí i odborná komentářová literatura (k tomu srovnej SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. §1028 [Žaloby na určení a na stanovení hranice mezi pozemky]. In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 192–193).
Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 5. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu