ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3461.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3461/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Szaboem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/7, proti žalované obci Zlatníky – Hodkovice, IČO 00241873, se sídlem ve Zlatníkách, Náves sv. Petra a Pavla 113, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, o určení vlastnického práva, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 30 000 Kč a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 37 C 47/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 Co 100/2022-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 050 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Vladimíra Szaboa do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 37 C 47/2020-129, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), zamítl návrh žalované na uložení povinnosti žalobkyni vyklidit tento pozemek a odstranit veškerý majetek žalobkyně nacházející se na pozemku (výrok III). Zamítl také vzájemný návrh žalované na uložené povinnosti žalobkyni zaplatit žalované 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 9. 2020 do zaplacení (výrok II). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok IV).
Krajský soud v Praze (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 21 Co 100/2022-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nabyla pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále rovněž jako „obč. zák.“), na základě vydržení, jelikož měla být vzhledem ke všem okolnostem po dobu alespoň deseti let v dobré víře, že jí tento pozemek patří. Podle dovolatelky nelze považovat omyl žalobkyně o tom, že byla vlastnicí předmětného pozemku, za omluvitelný. Žalobkyni muselo být při nabývání sousedních pozemků zřejmé, že předmětný pozemek, i když byl oplocen spolu s těmito dalšími pozemky v rámci jednoho funkčního celku, není předmětem převodu. Je nutné především zohlednit, že předmětný pozemek má nepravidelný tvar a „a tento pruh se nerozprostírá podél celé jedné strany jinak pravidelného areálu (pozn. ve vlastnictví žalobkyně), ale pouze podél části této strany, která přiléhá ke komunikaci“. Podle žalované dobrou víru žalobkyně nelze dovozovat na základě pouhého porovnání výměry nabývaných pozemků k pozemkům skutečně drženým, ale je nezbytné zohlednit veškeré okolnosti posuzované věci. Má za to, že soudy nižších stupňů se při řešení relevantních právních otázek odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020), resp. se jedná „o věc dovolacím soudem neřešenou, je-li otázka formulována konkrétněji.“
Dále uvádí, že odvolací soud se řádně nevypořádal ani s námitkou, že na projednávanou věc nelze bez dalšího aplikovat závěry přijaté ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 76/2008 (v rámci které soudy posuzovaly nabytí vlastnického práva žalobkyně na základě vydržení k části jiného pozemku, který tvořil jeden funkční celek s pozemky, které žalobkyně nabyla na základě příslušného právního titulu), neboť skutkové okolnosti jsou odlišné. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010).
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud řádně posoudil veškeré okolnosti projednávané věci a vypořádal se se všemi námitkami žalované. Své rozhodnutí o vydržení pozemku ze strany žalobkyně nezaložil na pouhém porovnání výměry nabývaných a skutečně držených pozemků, ale zohlednil rovněž tvar pozemku, skutečnosti vztahující se k jeho nabytí nebo okolnosti jeho připlocení k nabývaným pozemkům. Žalobkyně považuje s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci za správný závěr odvolacího soudu, že byla po dobu deseti let vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek parc. č. XY patří, a proto jej nabyla ve smyslu §134 obč. zák. na základě vydržení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně – shledá-li jej přípustným – jej zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat v projednávané věci před 1. 1. 2014, je nezbytné na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k (části) sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby (části) sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě (části) jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální, založené na komplexním posouzení jedinečných a konkrétních skutkových okolností v každé projednávané věci. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cd 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019).
V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí pozemek parc. č. XY patří, a proto jej nabyla ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil, přičemž komplexně posoudil jedinečné a konkrétní skutkové okolností posuzované věci.
Je nutné především zohlednit, že žalobkyně se chopila držby pozemku parc. č. XY na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1998, prostřednictvím které nabyla spolu s J. S. pozemky parc. č. st. XY, stavbu č. p. XY a pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V této době již byl sporný pozemek připlocen k těmto převáděným pozemkům a užíván s nimi v rámci jednoho funkčního celku. Žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí shora uvedených nemovitostí na základě smlouvy o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 5. 5. 1997. Žalobkyně byla utvrzena o průběhu vlastnické hranice svým právním předchůdcem a v tomto rozsahu byly rovněž pozemky ze strany právních předchůdců žalobkyně i žalobkyní užívány. Rovněž poměr výměry nabytých pozemků k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým, jež spolu tvořily jeden funkční celek, nevylučuje dobrou víru žalobkyně (výměr sporného pozemku představuje 2 % výměry nabývaných pozemků). Zohlednit lze rovněž dlouhodobou držbu pozemku ze strany žalobkyně trvající přibližně dvacet let, během které žalovaná nenamítala, že by žalobkyně držela pozemek v jejím vlastnictví. Žalobkyně až v polovině roku 2007, při provádění komplexních pozemkových úprav, zjistila, že pozemek parc. č. XY není v jejím vlastnictví.
Z uvedeného se podává, že dovodil-li odvolací soud, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě vydržení, je jeho rozhodnutí založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. [v této souvislosti dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nezakládají přípustnost dovolání dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15)]. S ohledem na výše uvedené není dovolání žalované v této části přípustné.
Opodstatněná není ani námitka žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami žalované, zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci, a nikoliv jen bez dalšího převzal závěry soudů přijaté ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 76/2008. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelné, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010).
Dovolání žalované do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí požadavku žalované na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit 30 000 Kč, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jelikož v této části řízení bylo jeho předmětem v době vydání rozhodnutí peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč). Stejně tak není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání žalované do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a do výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť tyto části rozhodnutí odvolacího soudu se týkají výroku o nákladech řízení.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu