ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.3684.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 3684/2020-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) F. S. , narozeného XY, bytem v XY, b) J. S. , narozené XY, bytem v XY, c) F. S. , narozeného XY, bytem v XY, a d) J. S. , narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. et Mgr. Lucií Neumannovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti žalovanému J. T. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrou Kaše-Lukschovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 70/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020, č. j. 9 Co 19/2020-282, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. července 2020, č. j. 9 Co 19/2020-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 371,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Petry Kaše-Lukschové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12.
III. Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 371,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Petry Kaše-Lukschové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12.
IV. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 371,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. Petry Kaše-Lukschové, advokátky se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 10 C 70/2017-240, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, o udávané výměře 19 m2, v obci XY, k. ú. XY, vyznačeného v geometrickém plánu č. 390-1011/2018 ze dne 3. 12. 2018, R. N., úředně oprávněného zeměměřického inženýra, schváleného dne 5. 12. 2018 pod č. PGP-1575/2018-509 Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY (dále také „předmětný pozemek“), s velikostí podílů 1/3 pro společné jmění manželů žalobce c) a žalobkyně d), dále 1/3 pro žalobce a) a 1/3 žalobkyni b) – (výrok I). Rozhodl o tom, že je geometrický plán č. 390-1011/2018 ze dne 3. 12. 2018, R. N., úředně oprávněného zeměměřického inženýra, schválený dne 5. 12. 2018 pod č. PGP-1575/2018-509 Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Teplice, nedílnou součástí rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobci nabyli na základě smlouvy ze dne 14. 7. 1997 uzavřené jimi na straně kupujících a městem XY na straně prodávajícího vlastnictví mj. k pozemku parc. č. XY o výměře 502 m2. Tento pozemek vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY na základě geometrického plánu č. 90-93/96 ze dne 17. 10. 1996. Nové hranice pozemku byly podle geometrického plánu vyznačeny barvou na zdi a trubkou. Původně tvořily pozemky žalobců a žalovaného jeden celek (parc. č. XY) ve vlastnictví města XY. V současné době je rozdělen na pozemky parc. č. XY o výměře 502 m2 a pozemek žalovaného parc. č. XY o výměře 1552 m2; předmětný pozemek je součástí pozemku žalovaného. Do předmětného pozemku částečně zasahuje garáž žalobců. Žalobcům byl před uskutečněným prodejem udělen městem XY dne 5. 8. 1996 písemný souhlas s oplocením. Oplocení předcházející prodeji bylo žalobci zbudováno na hranici předmětného pozemku a pozemku žalovaného, tedy fakticky tak pozemek žalobců a předmětný pozemek tvořily jeden celek, tak tomu bylo ještě v prosinci roku 2012. Ke dni 11. 8. 2016, kdy proběhlo další geodetické měření, již bylo původní oplocení odstraněno a zbudováno nové, nyní již na katastrální hranici pozemků. Část garáže ovšem nadále zasahuje do předmětného pozemku, oplocení zde vybudováno není.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť měl za to, že žalobci předmětný pozemek nepřetržitě drželi od 22. 7. 1997 a vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře. Ke dni 22. 7. 2007 se proto na základě vydržení stali jeho vlastníky. Dobrá víra žalobců byla dána s ohledem na vybudované oplocení (připlocení předmětného pozemku). Žalobcům bylo povoleno nabývaný pozemek parc. č. XY oplotit, aniž bylo výslovně řečeno, že si musí nechat zpracovat geometrický plán. Ten byl zpracován až po vybudování oplocení jako podklad pro prodej. Skutečnost, že vybudovaný plot není skutečnou hranicí pozemků, nezjistili ani žalobci ani město XY, byť byl sousední pozemek parc. č. XY v roce 2003 pronajat a v roce 2012 prodán žalovanému. Žalobci za dané situace neměli důvod pochybovat o tom, že hranice uvedená v geometrickém plánu č. 90-93/96 neodpovídá jimi vybudovanému plotu. Dobrá víra žalobců je dána také s ohledem na poměr vlastněného pozemku a připlocené části pozemku a reálně by mohl přesnou hranici „odhalit“ pouze geodet. Dobrá víra žalobců pak nebyla po celou vydržecí dobu zpochybněna.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 9 Co 19/2020-282, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Usnesením ze dne 13. 7. 2020, č. j. 9 Co 19/2020-286, doplnil výrok III, ve kterém rozhodl o dalších nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem učiněným soudem prvního stupně; po právní stránce však věc hodnotil odlišně. K vydržení předmětného pozemku nemohlo dojít, neboť žalobci nebyli v dobré víře. Tu ztratili, neboť byl v souvislosti s koupí pozemku parc. č. XY žalobci vyhotoven podle bodů v terénu geometrický plán, jehož objednateli mělo být prodávající město XY a kupující žalobci. Předmětný pozemek žalobci ke kupovanému pozemku parc. č. XY ještě před uzavřením kupní smlouvy připlotili. Při obvyklé opatrnosti se žalobci měli při koupi zajímat, zda stanovená hranice je souladná s jejich nahodile, bez jakéhokoliv zaměření, vybudovaným oplocením, resp. měli zjistit, že tomu tak není, a to právě proto, že plot nebyl vybudován na základě jakéhokoliv zaměření.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali žalobci dovolání, ve kterém vymezili otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se posouzení jejich dobré víry při držbě předmětného pozemku. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a namítají, že jim odvolací soud fakticky vyčítá nezaměření pozemku a že navíc neuvedl a nekonkretizoval ony okolnosti, ze kterých vyplývá, že žalobci věděli nebo museli vědět, že drží cizí pozemek. Z hlediska omluvitelnosti omylu při držbě cizího pozemku a posouzení obvyklé míry opatrnosti dále uvádějí, že odvolací soud odhlédl od geneze a okolností konkrétního případu, které pro omluvitelnost omylu svědčí (např. převodcem bylo město, řešení naléhavé situace, předchozí a písemný souhlas k oplocení, zaměření pozemku zadalo město, nezpochybňování vlastnictví městem, opticky shodný reálný průběh hranice se zaměřením, minimální výměra drženého pozemku). Dále odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a 22 Cdo 1594/2004 o poměru plochy koupeného a drženého pozemku a uvádí, že plocha předmětného pozemku byla vůči ploše koupeného pozemku minimální. Na závěr vymezují otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 a 30 Cdo 2750/2009), a sice namítají překvapivost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž žalobcům poskytl možnost účinné obrany. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzuje, v nákladovém výroku II zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolaní spatřuje jako nepřípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud jasně uvedl, že geometrický plán č. 90-93/96 jednoznačně stanoví, že hranice pozemku žalobců parc. č. XY je vymezena geometrickými body, přičemž došlo i k jejich vymezení v terénu barvou na zdi a trubkou a nikoli stávajícím oplocením (na tuto skutečnost opakovaně poukazoval i žalovaný). Současně odvolací soud správně uvádí, že při obvyklé opatrnosti se žalobci měli při koupi zajímat o to, kudy skutečná hranice jimi zakoupeného pozemku vede, když jimi vybudované oplocení bylo vybudováno přibližně, tzv. „od oka“. Žalobcům tedy bylo vytčeno, že bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že jimi nahodile určená hranice a hranice později při koupi pozemku zaměřená se zcela shodují. Nesouhlasí s tím, že by žalobci mohli být v omluvitelném omylu. Neztotožňuje se ani s námitkou o překvapivosti napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Dovolání není přípustné.
Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci v dovolání vymezili právní otázku vztahující se k posouzení své dobré víry při vydržení předmětného pozemku, přičemž namítají rozpor s judikaturou dovolacího soudu.
Tato otázka nezakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 [Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1 304 (dále jen „Soubor“)]. Uvedl, že „oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se uvádí, že „posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)].
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017. sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (vše dostupné na www.nsoud.cz )].
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
V předmětné věci odvolací soud učinil základní závěr, že se žalobci měli při koupi zajímat, zda stanovená hranice je souladná s jejich „nahodile, bez jakéhokoliv zaměření“ vybudovaným oplocením. Žalobci od okamžiku provedeného měření a následného podpisu kupní smlouvy, jejíž součástí byl geometrický plán, nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vlastnickou hranici tvoří jimi „od oka“ vybudované oplocení.
Tato úvaha není zjevně nepřiměřená.
Předmětný pozemek byl původně součástí výrazně většího pozemkového celku náležejícího městu XY. Město XY před prodejem pozemku parc. č. XY žalobcům udělilo žalobcům písemný souhlas s jeho oplocením bez bližších podmínek a podrobností, za kterých mělo k oplocení dojít. Žalobci umístili oplocení bez přesného zaměření hranic, vysvětlili to v řízení tak, že pozemek oplotili, aby oplocení opticky korespondovalo s již zbudovaným oplocením mezi ostatními sousedními pozemky, tedy aby oplocení bylo rovnoběžné. Umístili proto oplocení tak, aby hranice pozemku byla pohledově rovnoběžná s protilehlými hranicemi pozemků.
Podle názoru dovolacího soudu samotná okolnost, že žalobci provedli oplocení bez předchozího zaměření hranice pozemků, je výraznou okolností směřující proti jejich dobré víře, neboť na základě tohoto postupu nemohli být objektivně v dobré víře, že v hranicích daných oplocením vede i hranice skutečná a to bez ohledu na optický soulad oplocení s oplocením dalších pozemků. To však podle přesvědčení dovolacího soudu nicméně neznamená, že by v poměrech konkrétního případu musela být jejich držba neoprávněná, a to s přihlédnutím k následným skutečnostem spojeným s uzavřením samotné kupní smlouvy, jejíž součástí byl i vypracovaný geometrický plán.
Dovolací soud však souhlasí se základní úvahou odvolacího soudu, že v tomto konkrétním případě bylo na žalobcích, aby vyvinuli aktivitu ke zjištění, zda hranice skutečná je shodná s hranicí danou oplocením, které žalobci sami zhotovili, případně ke zjištění skutečností, na jejichž základě by se mohli objektivně domnívat, že hranice skutečná je shodná s hranicí vymezenou oplocením. Tak by tomu tak mohlo být zejména tehdy, pokud by z geometrického plánu, jenž byl součástí kupní smlouvy, např. vyplývalo, že hranice daná oplocením se shoduje s hranicí skutečnou, případně další podobné okolnosti, které by mohly dobrou víru žalobců založit. Geometrický plán však podklad pro takový závěr nedává; odvolací soud učinil ve vztahu ke geometrickému plánu z roku 1996 závěr, že tento plán jednoznačně stanoví, že hranice pozemku žalobců je vymezena geometrickými body, přičemž v terénu k vymezení došlo na jedné straně barvou na zdi a na straně druhé trubkou, nikoliv stávajícím oplocením. Ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného v řízení pak dále vyplývá, že také oplocení je obecně možno označit za vlastnickou hranici a „při té příležitosti jej zaměřit, což se však v posuzovaném případě nestalo“. Byl-li pak geometrický plán z roku 1996 součástí kupní smlouvy uzavřené 14. 7. 1997, je zřejmé, že se s ním žalobci seznámili, případně seznámit mohli a měli.
I když pak dovolací soud zohlední, že smluvní stranou kupní smlouvy bylo město XY jako veřejnoprávní korporace, hranice skutečná a hranice daná oplocením se odlišují o 19 m² oproti kupovanému celku 502 m², tj. 3,78 % z celku a faktický stav nebyl dlouhodobě zpochybňován, základní úvaha odvolacího soudu, že ani tyto okolnosti nejsou natolik významné, aby založily dobrou víru žalobců s přihlédnutím ke shora uvedenému faktickému zbudování oplocení a obsahu geometrického plánu s vyznačením hranic v terénu, není zjevně nepřiměřená.
Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolací námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jeho postup, jsou tzv. překvapivé.
V usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, Nejvyšší soud vyložil, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). K tomu lze také poznamenat, že jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019).“
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé není. Žaloba byla založena na okolnostech právně umožňujících věc posoudit podle zákonných ustanovení o vydržení a soud prvního stupně se věcí také z pohledu vydržení zabýval.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, právně se věcí zabýval také z pohledu zákonných ustanovení o vydržení, ale oproti soudu prvního stupně dospěl k jinému právnímu závěru na splnění podmínek vydržení vlastnického práva. Zabýval se tak věcí shodně jako soud prvního stupně z pohledu stejných skutkových zjištění a stejných zákonných ustanovení, pouze provedl jiné právní hodnocení než soud prvního stupně. Své rozhodnutí nezaložil na neunesení povinnosti tvrzení či důkazní a na jiném právním hodnocení, jež by vyžadovalo postup podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu