ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.575.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 575/2022-494
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) K. V. , narozeného XY, a b) I. V. , narozené XY, obou bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., LL.M, advokátkou se sídlem v Olomouci, Schweitzerova 116/28, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 29/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, č. j. 69 Co 165/2021-457, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 10. 2021, č. j. 69 Co 165/2021-457, se ve výrocích I, II, V až VII ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 19 C 29/2018-414, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, stavbě č. p. XY, rodinný dům, která se na něm nachází a je jeho součástí, a pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY, zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I – dále i jen „nemovitosti“), nemovitosti přikázal do společného jmění manželů žalobců (výrok II), kterým uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu 2 292 385 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III), žalobcům uložil povinnost hradit společné závazky vyplývající z úvěrové smlouvy č. 5500/583915-01/10/01-001/00/R uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., dne 1. 7. 2010 (výrok IV), zamítl návrh žalovaného na zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII).
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 69 Co 165/2021-457, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu 2 490 000 Kč ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), ve výroku IV změnil tak, že žalobcům a žalovanému přikázal zaplatit rovným dílem zůstatek úvěru z úvěrové smlouvy číslo 5500/283915-01/10/01-001/00/R u Hypoteční banky, a. s., ze dne 1. 7. 2010 (výrok III), výrok V zrušil a řízení v této části zastavil (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V až VII).
Žalobci se domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem ve spoluvlastnictví účastníků, jejichž jedna ideální polovina je ve společném jmění žalobců a druhá ideální polovina je ve vlastnictví žalovaného, a jejich přikázání do společného jmění žalobců. Nemovitosti koupené v roce 2010 byly financovány zčásti společným úvěrem účastníků. Mezi účastníky jsou neshody při nakládání s nemovitostmi, jejich užíváním a údržbou, které vyústily v ukončení jejich komunikace. Dobré vztahy nejsou ani mezi žalobci a matkou žalobkyně b) a žalovaného.
Odvolací soud neshledal v okolnostech uvedených žalovaným důvod pro zamítnutí žaloby podle §8 o. z., neboť žalobci žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podali nikoliv proto, že by neměli zájem vykonávat práva, která jim k nemovitostem z titulu jejich postavení svědčí, ale z důvodu, že mezi účastníky řízení jsou natolik významné a prokazatelné neshody, které zásadním způsobem dlouhodobě brání dosáhnout jakékoliv dohody v rozhodování o záležitostech vyplývajících ze spoluvlastnického vztahu k nemovitostem. Žalobu nepodali, aby žalovaného poškodili. Bydlení ve společném domě kromě koupelny není uzpůsobeno zdravotnímu stavu matky žalobkyně b) a žalovaného, která je vyššího věku a je imobilní. Nepřináší jí ani žádnou výhodu, neboť pro zdravotní stav nevyužívá zázemí domu – zahradu. Zájem matky žalobkyně b) a žalovaného bydlet v nemovitostech, který je odůvodňován jejím zdravotním stavem a věkem, proto nepovažoval odvolací soud za důvod pro zamítnutí žaloby. Dále uvedl, že péči o matku žalobkyně b) a žalovaného zajišťuje výhradně žalovaný, který ji může zajistit i v jiném bydlení. Žalobci se na péči nepodílí pro vzájemně rozporné vztahy mezi účastníky navzájem, i mezi žalobkyní b) a její matkou. Žalovaný bude schopen zajistit si bydlení za přiměřenou náhradu. Navíc má další majetkovou hodnotu, spoluvlastnický podíl 7/16 k bytu, se kterou může počítat při zajištění si jiného bydlení. Ani počáteční peněžní vklad žalovaného 400 000 Kč, bez kterého by se podle jeho tvrzení koupě nemovitostí nemohla uskutečnit, nepovažoval odvolací soud za důvod pro zamítnutí žaloby. Tuto okolnost jako zásluhu na získání společných nemovitostí by mohl zohlednit při rozhodování, komu mají být nemovitosti přikázány do vlastnictví. Nemovitosti odvolací soud přikázal do společného jmění žalobců, kteří jsou stejně jako žalovaný solventní, a v jejichž prospěch svědčí opravdový zájem nemovitosti užívat k rodinnému bydlení, starat se o ně, provádět jejich údržbu a zvelebovat je, když již provedli úpravy části domu. Dále hledisko budoucího lepšího účelného využití nemovitostí, neboť v nemovitostech bydlí společně s nezletilým synem a hodlají je využívat i jako zázemí pro širší rodinu, kterou tvoří dva další již dospělí synové žalobkyně. Na rozdíl od soudu prvního stupně neponížil odvolací soud přiměřenou náhradu o částku odpovídající podílu žalovaného na nesplaceném zůstatku úvěru, který účastníci čerpali na zaplacení kupní ceny nemovitostí, a tento společný úvěr přikázal zaplatit účastníkům rovným dílem.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 263/2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, či od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13, když se v rozporu s §212 o. s. ř. a 212a o. s. ř. nevypořádal s odvolacími námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí. Zejména neuvedl, zda považuje za správná skutková zjištění, s nimiž žalovaný nesouhlasil, tedy zda účelem koupě nemovitostí bylo u všech účastníků i zajištění doživotního bydlení rodičů a péče o rodiče, a jaká byla příčina sporů mezi spoluvlastníky. Tyto závěry měly vliv na právní posouzení věci. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný a byl vydán v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, když neaktualizoval cenu nemovitostí tak, aby odpovídala jejich ceně v době rozhodování odvolacího soudu.
Dovolatel žádá vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, a to zda lze výjimečně zamítnout žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nejvyšší soud se touto možností zabýval např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, ale protože žalovanému není známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém by byla žaloba z uvedeného důvodu zamítnuta, uvedená úvaha zůstává prozatím v teoretické rovině. Žádá proto zodpovězení otázky, zda v jeho případě lze §8 o. z. uplatnit.
Namítá, že odvolací soud posoudil otázku zneužití práva velmi úzce, náležitě nezdůvodnil, proč je aplikace §8 o. z. vyloučena. Rozebral jen jednu z možností zneužití práva a nezohlednil jiné podoby zneužití práva, vyplývající z §6 o. z. S ohledem na zásadu poctivosti v právním styku podle §6 odst. 1 o. z. pokládá žalovaný otázku, zda jde o porušení principu poctivosti v právním styku, kdy žalobci slibem podílet se na péči o rodiče žalobkyně b) a žalovaného ovlivní žalovaného natolik, že vstoupí do spoluvlastnictví, rodiče se na základě předem uzavřené dohody do společného domu přestěhují, a žalobci následně plnění slibu odmítnou, požadují vystěhování rodičů z domu a podají žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jestliže žalobci původně nabídli nízkou částku na vypořádací podíl, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podáním žaloby neměli v úmyslu žalovaného poškodit. S problémem péče o matku se odvolací soud vypořádal jen tím, že ji zajistí žalovaný. K hodnocení mravních aspektů věci se odvolací soud nevyjádřil.
Nevyřešenou dovolacím soudem je i otázka aplikace §1140 odst. 1 o. z. za situace, kdy vede ke ztrátě odvozeného práva bydlení matky žalobkyně b) a žalovaného. Jednání žalobkyně b) je v rozporu s §855 odst. 1, §883, §910 a §915 o. z. za situace, kdy je její matka ve svém vysokém věku a velmi špatném zdravotním stavu odkázána na pomoc dětí či jiných osob.
V rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 je i rozhodnutí o lhůtě k plnění na zaplacení přiměřené náhrady pro nedostatek řádného odůvodnění rozsudku.
Nesprávný je i výrok o nákladech řízení pro nesprávný počet úkonů právní služby, za které byla náhrada přiznána, a pro nedostatečné odůvodnění takového postupu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí pro nepřípustnost. Odvolací soud se vyjádřil ke všem relevantním námitkám žalovaného. Jeho tvrzení o koupi nemovitostí za účelem zajištění doživotního bydlení rodičů není pravdivé, žalovaný je neprokázal. Skutečným důvodem, proč žalobci koupili nemovitosti, byly zájmy a potřeby jejich dětí. Rodiče přislíbili na koupi přispět z peněz za prodej svého bytu, slib nesplnili. Žalovaný do domu matku žalobkyně b) a žalovaného nastěhoval bez souhlasu žalobců. Ta svým nezodpovědným jednáním ohrožovala sebe, žalobce a jejich rodinu i nemovitosti. Matka žalobkyně b) a žalovaného péči žalobců pro nepříznivé vztahy odmítala, proto se o ni staral žalovaný. O nemovitosti se starali výhradně žalobci. Přiměřená náhrada byla stanovena podle znaleckého posudku ze dne 16. 10. 2020, který byl starý v době rozhodování jeden rok. Není naplněn ani důvod pro aplikaci §8 o. z., jak vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 324/2016, které se týká do jisté míry obdobné věci. Přiměřenou náhradu žalobci navrhli podle znaleckého posudku, neměli problém s výší náhrady podle revizního znaleckého posudku. Porušení zákonné povinnosti péče o matku je pro toto řízení irelevantní. Odchylka od pariční lhůty nemusí být odůvodněna, podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3150/2019 postačí, je-li její délka dostatečně podložena zjištěním všech potřebných skutečností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K nevypořádání se s odvolacími námitkami:
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, uveřejněném stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz , Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí [dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )].“
Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. 3076/13 (bod 19), dostupném na http://nalus.usoud.cz , uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. ‚rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu‘ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.“
Z citovaných rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí, na která žalovaný odkazuje v dovolání, vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
V projednávané věci se odvolací soud nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného, že účelem společné koupě nemovitostí bylo i zajištění doživotního bydlení rodičů žalobkyně b) a žalovaného a zajištění péče o ně žalobci a žalovaným, ani s jeho námitkou, co bylo příčinou a podstatou sporů mezi spoluvlastníky. Jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Přitom dovolatelem tvrzená dohoda účastníků uzavřená před koupí nemovitostí do jejich spoluvlastnictví by mohla být, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu, důvodem pro zamítnutí žaloby pro zneužití práva podle §8 o. z., což ostatně připustil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 880/2020, jímž odmítl dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného o odklad zrušení spoluvlastnictví, s poznámkou, že nepředjímá, zda by naplnění důvodu přicházelo do úvahy. V této souvislosti by nemuselo být nevýznamné i to, co či kdo je příčinou sporů mezi účastníky.
Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný.
Ustanovení §6 odst. 1 o. z. představuje generální klauzuli, která obsahuje princip poctivosti coby stěžejní princip soukromého práva, jehož se lze dovolat vždy, i když jej konkrétní ustanovení neobsahuje, to znamená i mimo případy výslovně stanovené zákonem. Poctivost představuje standard jednání v právním styku, spočívající zejména v povinnosti zohlednit oprávněné zájmy ostatních zúčastněných osob s tím, že čestné jednání předpokládá zachovávání povinností, jejich porušování či zanedbávání je naopak nečestné. Odchýlení se od příkazu „jednat v právním styku poctivě“ by představovalo rozpor se zákonem, který může v některých případech představovat současně i rozpor s dobrými mravy. Ve vztahu k dobrým mravům lze poctivost chápat jako výjimečné pravidlo, které se aplikuje nad jejich rámec s tím, že jde o přísnější požadavek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018 ).
Bylo-li skutečně účelem společné koupě nemovitostí na základě dohody účastníků i zajištění doživotního bydlení rodičů žalobkyně b) a žalovaného a péče účastníků o ně a tento účel nebyl dosud naplněn [matka žalobkyně b) a žalovaného žije, má vážné zdravotní problémy, vyžaduje pomoc a v nemovitostech užívá spolu s žalovaným byt v přízemí domu], mohlo by jít o skutečnost významnou pro posouzení poctivosti jednání žalobců (§6 o. z.) a legitimního očekávání žalovaného. Závěr o tom, zda jednání žalobců by v takovém případě bylo možné v projednávané věci kvalifikovat jako zneužití práva, by musel vycházet z náležitě zjištěného skutkového stavu a ze zhodnocení všech rozhodných skutečností v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se těmito relevantními otázkami nezabýval, ačkoliv byly v odvolání uplatněny, je jeho rozhodnutí předčasné; při řešení uvedené otázky se tak odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; proto je dovolání přípustné a je i důvodné.
Ke zneužití práva v projednávané věci:
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Otázka možného zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva není dovolacím soudem neřešená.
Nejvyšší soud se k ní vyjádřil již v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, který obstál i v ústavněprávním přezkumu (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16), který ostatně zmiňuje i sám dovolatel. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam, kde by se jednalo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů uvedených v §1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva. Dále dovolací soud vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věcí rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. Ke shodným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018.
Nejde tedy o žádnou teoretickou úvahu, ale o ustálený závěr dovolacího soudu, že zcela výjimečně lze žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zamítnout i z důvodu zneužití práva podle §8 o. z.
Ustanovení §8 o. z., podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Jestliže se odvolací soud v projednávané věci nevypořádal se všemi podstatnými odvolacími námitkami žalovaného [existence dohody účastníků o zajištění doživotního bydlení a péče o rodiče žalobkyně b) a žalovaného, příčina sporů účastníků, úmysl žalobců poškodit žalovaného návrhem nízké přiměřené náhrady za jeho spoluvlastnický podíl, mravní aspekty věci zmíněné v bodě 22 odvolání], nemohl přihlédnout ke všem podstatným okolnostem a nevymezil tak hypotézu právní normy úplně, a tedy správně. Protože se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání v této části přípustné a je i důvodné.
Ke zneužití práva a zásadě poctivosti v právním styku:
Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.
Odvolací soud nevyšel ze zjištění, že účastnící koupili nemovitosti podle dohody za účelem, že spolu s nimi budou v nemovitostech bydlet rodiče žalobkyně b) a žalovaného a účastníci se o ně budou starat. Protože právní posouzení věci dovolatelem vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není naplněn způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dovolání je v této části neprojednatelné.
K ceně nemovitostí:
Proti výroku o stanovení přiměřené náhrady nebylo dovolání podáno. Nemohlo být tedy ani dovolacím soudem v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno. Na tom nic nemění ani skutečnost, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, zaujal právní názor, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř.“
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby bylo dovolání podáno proti výroku o povinnosti zaplatit přiměřenou náhradu, tak jestliže v projednávané věci dovolatel v odvolacím řízení nezpochybnil aktuálnost ocenění nemovitostí a odvolací soud se proto jeho námitkou nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Dovolání by proto bylo pro náležité nevymezení dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprojednatelné.
Ke ztrátě bydlení v souvislosti s porušením povinností ve vztahu dětí a rodičů:
Námitku týkající se porušení zákonných povinností žalobkyně b) v souvislosti se zajištěním bydlení a péče o matku žalobkyně b) a žalovaného uplatňuje žalovaný poprvé, a tedy nepřípustně (srovnej §241a odst. 6 o. s. ř.), až v dovolacím řízení.
I když lze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud tedy účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Dovolatel tak neuplatnil v dovolání způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., dovolání je proto v této části neprojednatelné, neboť trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Ke lhůtě pro vyplacení přiměřené náhrady a k nákladům řízení:
Proti výroku o stanovení přiměřené náhrady ani proti nákladovým výrokům nebylo dovolání podáno, dovolací soud je již jen z tohoto důvodu nemohl přezkoumat.
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
K rozdílné rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a k jinému (novému) posouzení Nejvyšším soudem vyřešené právní otázky:
K těmto kritériím přípustnosti dovolání žalovaný nevymezil žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud řešil rozdílně nebo od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odchýlit, a v této souvislosti neuvedl ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by se při řešení právní otázky odchylovala, nebo od nichž by se měl nadále Nejvyšší soud odchýlit. V této části je proto dovolání neprojednatelné.
Zmiňoval-li v dovolání žalovaný, že byl schopen přiměřenou náhradu zaplatit dříve než žalobci, že by mohl nemovitosti využít lépe než žalobci, a svoji schopnost nemovitosti udržovat, pak k těmto námitkám nevymezil žádné z kritérií přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a ani neformuloval řádně dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Poukazoval-li žalovaný v dovolání na nové skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu [např. zhoršení zdravotního stavu matky žalobkyně b) a žalovaného], pak k nim nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť v dovolání nelze nové skutečnosti uplatnit (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném výroku I [za použití §242 odst. 2 písm. a) a c) o. s. ř. i v dovolání nenapadených výrocích II, V až VII] zrušil a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Dovolací soud s přihlédnutím k tomu, že dovolatel má zjevně za to, že dovoláním proti výroku I rozsudku odvolacího soudu napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, uvádí, že jestliže dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jsou dovoláním napadeny i výrok II o uložení povinnosti zaplatit přiměřenou náhradu podle §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a výroky V až VII o nákladech řízení podle §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jak uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3294/2019, „řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je svým charakterem typickým řízením s nedělitelným předmětem řízení“ a „skutečnost, že řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze nejdříve rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu z účastníků bez toho, aby bylo současně rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, či předmět řízení v těchto případech štěpit jiným způsobem, vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i z judikatury Ústavního soudu.“
Naproti tomu výrok III rozsudku odvolacího soudu týkající se širšího vypořádání spoluvlastnictví (společného dluhu účastníků souvisejícího s nemovitostmi) dovoláním dotčen není, neboť se týká samostatného nároku v řízení uplatněného, u něhož nejde o žádný z případů uvedených v §242 odst. 2 o. s. ř.
Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, uveřejněném pod číslem 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní: „Širším vypořádáním podílového spoluvlastnictví (§1148 odst. 1 o. z.) se rozumí jen vypořádání pohledávek a dluhů, které přímo souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí; jde zejména o náklady na společnou věc nebo dluhy a pohledávky vzniklé při jejím užívání. … Účastníkům však nic nebrání, aby v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§206 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o těchto různých nárocích v obsahově jednom výroku by též komplikovalo procesní situaci v případě, že opravný prostředek by byl podán jen ohledně jednoho z nich. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2010, že výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak.“
Stejně tak není dovoláním dotčen výrok IV rozsudku odvolacího soudu o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení o návrhu žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro nedostatek podmínky řízení, neboť toto řízení na základě absence návrhu žalovaného na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo zcela zastaveno. Nejde o žádný z případů uvedených v §242 odst. 2 o. s. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby žalovaný napadl dovoláním celý rozsudek odvolacího soudu, pak ve vztahu k výrokům III a IV rozsudku nevymezil kritérium přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (vyjma lhůty ke splnění povinnosti) a neformuloval žádnou dovolací otázku podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu