ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1891.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1891/2022-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. K. , nar. XY, bytem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Revoluční 767/25, 110 00 Praha 1, proti žalované Katdot Design s.r.o. , se sídlem Pickova 1493/7, Zbraslav, 156 00 Praha 5, IČO 01658867, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, 170 00 Praha 7, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 58/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 28 Co 337/2021-124, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 28 Co 337/2021-124, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 4. 2021, č. j. 21 C 58/2021-42, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 14. 10. 2020 do zaplacení a náklady řízení ve výši 20 517 Kč; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalobou požadované částky společně s úroky z prodlení, neboť žalovaná žalobkyni nezaplatila sjednanou částku 100 000 Kč za specifikované služby v oblasti Public Relations, poskytnuté ji žalobkyní od listopadu 2018 do srpna 2019 podle uzavřené smlouvy, přestože dne 17. 1. 2020 svůj dluh ve výši 100 000 Kč za nezaplacené a vystavené faktury za poskytnutí uvedených služeb vůči žalobkyni písemně uznala. Namítala-li žalovaná, že soudem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, jestliže ve věci nebylo nařízeno jednání, a že soud nesprávně dovodil vyjádření souhlasu žalované s návrhem žalobkyně, nevyjádřila-li se k žalobě na výzvu soudu v určené lhůtě, byť z jejího jednání bylo zřejmé že nesouhlasí v návrhem žalobkyně, odvolací soud při posouzení této námitky vyšel ze zjištění, že žalovaná se k žalobě na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a následně prostřednictvím zmocněného advokáta nepopřela tvrzení o uznání dluhu, resp. pravost listiny o uznání dluhu ze dne 17. 1. 2020. Námitku žalované, že předložená listina o uznání dluhu není svou povahou uznáním dluhu podle §2053 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť neobsahuje dobu splatnosti, nepovažoval odvolací soud za důvodnou, jelikož doba splatnosti dluhu není povinnou součástí uznávacího prohlášení, přičemž všechny podstatné náležitosti uznání dluhu, tj. kdo uznání činí a vůči komu směřuje, jaký peněžitý dluh dlužník uznává a jaká je jeho výše a důvod jsou z uznání dluhu zřejmé, když v předmětném uznání dluhu je jako dlužník uvedena K. S. s označením IČO a sídlem společnosti, jako věřitel žalobkyně, a označení dluhu, jeho výše a důvodu tak, že dluh vznikl za služby Public Relations na nezaplacených fakturách za měsíce 11/2018 - 8/2019 ve výši 100 000 Kč. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když považoval za správný závěr soudu prvního stupně rozhodnout v dané věci bez nařízení jednání. Dovolatelka zdůraznila, že fakticky dala najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání tím, že si zvolila právního zástupce, který soudu oznámil převzetí právního zastoupení žalované. Pokud by s rozhodnutím bez nařízení jednání žalovaná souhlasila, nepotřebovala by být zastoupena advokátem. Naopak žalovaná v kvalifikovaném vyjádření prostřednictvím svého zástupce popřela nárok uplatněný žalobou a má též za to, že rozhodné skutečnosti se vší jistotou nebyly předloženými listinami náležitě objasněny. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, z něhož vyplývá, že pokud se ukáže, že účastník dosud nesplnil svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci vzdali práva na projednání věci, popřípadě souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, vždy nařídit jednání a poskytnout jim poučení podle §118a o. s. ř. (viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, sp. zn. 29 Odo 149/2002 a sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2440/19). Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že nepopřela tvrzení o uznání dluhu, resp. pravost této listiny. Odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky platnosti dokumentu prezentovaného žalobkyní jako uznání dluhu, které zároveň nepovažuje za určité uznání dluhu a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, sp. zn. 33 Odo 133/2005, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010, sp. zn. 33 Odo 507/2001 a sp. zn. 28 Cdo 3634/2012.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Zdůraznila, že pasivita žalované je patrná z celého řízení, výzva soudu k vyjádření se žalované k věci zůstala bez odezvy, a pokud až následně advokát žalované podal k věci vyjádření, uvedl pouze, že žaloba je neurčitá a nenavrhl jediný důkaz na podporu tvrzení žalované o neplatnosti dokumentu o uznání dluhu. Podle žalobkyně žalovaná písemným uznáním dluhu vyjádřila určitě svoji vůli být zavázána k zaplacení odměny za poskytnuté služby v oblasti Public Relations. Zdůraznila, že uznáním dluhu ze strany žalované se na základě vyvratitelné právní domněnky podle §2053 o. z. přesouvá důkazní břemeno právě na žalovanou, která toto důkazní břemeno neunesla, a tuto skutečnost nelze zaměňovat s nesprávným právním posouzením věci či snad odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud je nucen nejprve konstatovat, že již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu a k hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ). Je-li dovolací soud vázán skutkovými závěry odvolacího soudu, pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových závěrech dovolatele, odlišných od skutkových závěrů soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3484/2018 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalované nemůže být tedy s ohledem na výše uvedené podle §237 o. s. ř. přípustné, je-li dovolací námitka o nesprávném právním posouzení procesní otázky týkající se rozhodování soudu bez nařízení jednání, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, založena na vlastním skutkovém závěru dovolatelky, odlišném od skutkového závěru soudu. Zatímco žalovaná zakládá uvedenou procesní otázku na skutkovém závěru, že dala najevo svůj nesouhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání tím, že si zvolila právního zástupce, který soudu oznámil převzetí právního zastoupení žalované, odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná na výzvu soudu k vyjádření se k věci v určené lhůtě nereagovala a soudu byla sdělena skutečnost jejího zastoupení advokátem až po uplynutí lhůty určené soudem k vyjádření se k věci.
V této souvislosti je možné též připomenout, že nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 218/2008 (dostupném na www.nsoud.cz ) judikoval, že doložku podle §101 odst. 4 o. s. ř. (že nevyjádří-li se účastník ve stanovené lhůtě o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, bude soud předpokládat, že nemá námitky) lze použít i tehdy, má-li se účastník vyjádřit k projednání věci bez nařízení jednání ve smyslu §115a o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1826/2013, dostupný na www.nsoud.cz ). Jestliže se tedy žalovaná ve lhůtě určené ve výzvě soudu k návrhu žalobkyně nevyjádřila, měl soud prvního stupně v souladu s touto judikaturou Nejvyššího soudu za to, že žalovaná souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považoval-li uvedený právní názor soudu prvního stupně za správný.
K námitce dovolatelky, že pokud rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání soudu nebyly se vší jistotou předloženými listinami náležitě objasněny, musí soud podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vždy nařídit jednání a poskytnout účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., je namístě uvést, že dovolatelka tuto námitku zakládá na vlastním hodnocení soudu předložených listin, zejména tedy uznání dluhu žalovanou. Odvolací soud však neshledal, že by soud prvního stupně rozhodl bez nařízení jednání, aniž by byl ve smyslu §115a o. s. ř. naplněn jeden z předpokladů pro takový postup, tj. náležité zjištění skutkového stavu dané věci na základě předložených listin. Soud prvního stupně měl z předložené listiny o uznání dluhu za prokázané, že žalovaná uznala svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná prostřednictvím svého zástupce ani nepopřela tvrzení o uznání dluhu, resp. nepravost listiny o uznání dluhu ze dne 17. 1. 2000, založené ve spisu. Nelze tedy přisvědčit názoru dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž soud prvního stupně může věc projednat a rozhodnout bez nařízení jednání jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, jimiž byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, dostupný na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posouzení určitosti právního jednání uznání dluhu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013 nebo ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 505/2019, dostupných na www.nsoud.cz , a aplikovatelné i na uznání dluhu ve smyslu §2053 o. z.), podle níž musí být z obsahu listiny, na níž je projev vůle „uznat dluh“ zaznamenán zřejmé, kdo jej činí a vůči komu směřuje, a o jaký dluh se jedná co do důvodu a výše, jako tomu bylo v posuzované věci, kdy v předmětném uznání dluhu byla jako dlužník uvedena K. S. s označením IČO a sídlem společnosti, jako věřitel žalobkyně, a dluh byl konkrétně specifikován s uvedením jeho výše a důvodu jeho vzniku, jakožto dluh za nezaplacené služby Public Relations, vyúčtovaný fakturami za měsíce 11/2018 - 8/2019 v celkové výši 100 000 Kč. Námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil určitost, resp. platnost dokumentu nazvaného uznání dluhu s tím, že uznání dluhu postrádá podstatné náležitosti, tedy nesvědčí jejich důvodnosti a tvrzení, že se odvolací soud odchýlil při posouzení dokumentu o uznání dluhu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu