ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2984.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2984/2021-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně OMV Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48038687, zastoupené JUDr. Vladimírem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřišská 937/16, proti žalované ERNEKS INVEST, s. r. o., se sídlem v Čestlicích, Průhonická 222, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 27105075, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o zaplacení částky 4 179 320,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 275/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 25 Co 16/2021-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dostupné rovněž, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách].
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu … závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle dikce tak uplatňuje (mísí, slučuje) dva odlišné důvody přípustnosti dovolání, z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost, proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, dostupným, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách). O případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z §237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tu nejde (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20).
Podle obsahu tomu tak ale není. Z dovolací argumentace je patrno, že dovolatelka nepředkládá žádnou dovolacím soudem vyřešenou (vyřešenou v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázku s požadavkem, aby ji dovolací soud posoudil jinak, tj. aby se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá výlučně rozpor řešení otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem s označenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a polemizuje se správností jejich řešení odvolacím soudem, je tedy zřejmé, že nepochopila smysl v pořadí posledního z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. a ve skutečnosti se domáhá, aby dovolacím soudem byla posouzena jinak právní otázka vyřešená odvolacím soudem. Takový předpoklad přípustnosti občanský soudní řád nezná, jeho uplatnění je tedy právně bezvýznamné a nepřekáží tomu, aby bylo jako jediný uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání posouzeno odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustným však Nejvyšší soud dovolání neshledal.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí R 4/2014, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Učinit tak lze buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14].
Dovolatelka poměrně obsáhle polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož za ni jednaly (vystavily za ni dobropis a uzavřely dohodu o započtení) osoby, které k tomu byly oprávněny, aniž však jakkoliv označila rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky zástupčího oprávnění odchýlit (resp. vůbec opomněla k této otázce vymezit předpoklad přípustnosti dovolání). Uvedený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.). V tomto ohledu tedy právní posouzení odvolacího soudu dovolacímu přezkumu otevřeno není a dovolací soud ve svých dalších úvahách z uvedeného právního závěru odvolacího soudu vychází.
Judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka označila v následujících souvislostech:
a) Odvolací soud se odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012, podle něhož účinky uznání závazku nemohou nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči tvrzenému věřiteli.
b) Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 [uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 9939, 9940], podle něhož pravidlo chování, které je v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem (opožděné placení peněžitých závazků), není způsobilé nabýt formu obchodní zvyklosti podle §264 obch. zák. Odchýlil se též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 (uveřejněného v Souboru pod číslem C 8662), v tom ohledu, že nerespektoval jeho závěry vztahující se k obchodním zvyklostem.
c) Odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudcích ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, a ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1962/2009, v rozsudku ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013 (uveřejněném v Souboru pod číslem C 12927), a v usnesení ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 498/2007, podle nichž lze platně započíst jen existující pohledávku.
d) Rozsudek odvolacího soudu postrádá odůvodnění, které odpovídá kritériím §157 o. s. ř., a je tudíž nepřezkoumatelný, pročež se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozsudky ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4075/2016.
e) Dovolatelka je též přesvědčena, že odvolací soud se odchýlil od závěru vysloveného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008 (uveřejněném v Souboru pod číslem C 7757), neboť jí neposkytl poučení dle §118a o. s. ř., ač tak měl učinit, a rozhodnutí proto trpí překvapivostí.
Ad a) Od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 63/2012 se odvolací soud neodklonil a odklonit nemohl, a to nikoliv jen proto, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vykládal ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), zatímco zde souzený spor podléhá režimu jiného zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Otázku hmotného práva, k níž se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vyjadřoval, totiž odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Ze skutečnosti, že dobropis byl uveden v seznamu obsaženém v e-mailové korespondenci auditorské společnosti, resp. že byl zařazen v účetnictví žalobkyně, odvolací soud nedovodil, že žalobkyně závazek poskytnout bonus uznala, ani této skutečnosti nepřiznal jakékoliv jiné právní účinky, nýbrž toliko na jejím základě (a na základě dalších důkazů a s odkazem na to, že žalobkyně sama dobropis zrušila) učinil skutkový závěr, že žalobkyně (oproti svému tvrzení v rámci procesní obrany) dobropis vystavila.
Dovolatelka tu tedy předkládá otázku, kterou dovolací soud neřešil, a odkazuje na judikatorní závěry, které se v poměrech zde souzené věci neuplatní. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), a k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
Dovolatelka i v dovolání brojí proti skutkovému závěru, podle něhož dobropis vystavila, skutkový stav věci v dovolacím řízení však zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. již R 4/2014).
Ad b) Též v tomto případě dovolatelka odkazuje na nepřípadnou judikaturu, neboť závěry, k nimž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 dospěl, vycházejí z kvalitativně odlišných poměrů.
V tam souzené věci se žalovaná bránila uplatněnému požadavku na zaplacení úroku z prodlení argumentem, že v rámci kraje, tedy i mezi účastnicemi řízení, byla v rozhodné době mezi zdravotnickými zařízeními zavedena a dodržována praxe zaplatit za předmětné zboží v rozpětí několika měsíců po jeho dodání a obdržení faktur. Tato praxe byla zachovávána i v souvislosti s obchodní zvyklostí nežádat majetkové sankce za prodlení s úhradou ceny za dodané zboží, žalobkyně proto nebyla oprávněna požadovat plnění závazku ve lhůtě splatnosti uvedené ve fakturách a žalovaná nebyla povinna závazky v takto určené splatnosti splnit. Žalobkyně tedy právo na zaplacení úroků z prodlení za pozdní úhradu faktur nemá. Nejvyšší soud vyslovil názor, že je pojmově vyloučeno, aby pravidlo chování, které je v rozporu se zákonem či smluvní úpravou, bylo způsobilé nabýt formu obchodní zvyklosti, proto porušování povinnosti splnit včas a řádně závazek, i kdyby šlo o jev déletrvající a rozšířený v celém odvětví, nelze za obchodní zvyklost považovat. Při řešení otázky, jaký vliv má ustálená praxe spočívající v neuplatňování vymezených sankčních důsledků na právo věřitele uplatňovat úroky z prodlení ve smyslu §264 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud z §264 obch. zák. vysvětlil, že právní význam obchodních zvyklostí při jejich vlivu na práva a povinnosti účastníků závazkového vztahu je různý podle toho, zda účastníci ve smlouvě na určité obchodní zvyklosti odkáží či nikoliv. Zatímco v prvém případě staví zákon odkazované obchodní zvyklosti na roveň smluvních ujednání, která se použijí před dispozitivními ustanoveními zákona, tak ve druhém případě obchodní zvyklosti nemají přednost ani před smlouvou, ani před dispozitivními ustanoveními zákona a pouze se k nim při určení práv a povinností ze závazkového vztahu přihlíží. To znamená, že v souzeném případě obchodní zvyklosti nemají kvalitu právní normy ani kvalitu smluvního ujednání, a proto nemohou být důvodem pro vznik, změnu či zánik práv a povinností, vyplývajících pro účastníky závazkového vztahu ze smlouvy a z právního předpisu. Proto je text zákona „Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem ...“ v literatuře interpretován pouze jako výkladové pravidlo při určení práv a povinností ze závazkového vztahu. I kdyby tedy ustálenou praxi o neuplatňování úroků z prodlení bylo možno považovat za odvětvovou obchodní zvyklost, nemohla by mít vliv na právo věřitele na úroky z prodlení, ani na jeho právo tyto úroky účtovat a vymáhat, neboť tato práva vyplývají ze smlouvy resp. z právního předpisu, před nimiž ve smyslu §264 odst. 1 obch. zák. odvětvové obchodní zvyklosti nemají přednost a nesmí být s nimi v rozporu.
Ve zde souzené věci však odvolací soud nedovodil, jak mu neprávem přičítá dovolatelka, že právo žalované na bonus vyplývá ze zavedené praxe stran, nýbrž uzavřel, že vzniklo z právního jednání dovolatelky, která bonus žalované prostřednictvím vystaveného dobropisu a následné dohody o započtení přiznala, ačkoliv na něj žalované podle bonusové smlouvy nevzniklo právo.
Z poněkud rozbíhavých, zčásti redundantních úvah odvolacího soudu má zásadní význam názor v bodě 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud hodnotí vystavení dobropisu ze dne 6. 7. 2015 a dohodu o započtení vzájemných pohledávek ze dne 7. 7. 2017 jako projev vůle účastníků jako podnikatelů v rámci jejich smluvní volnosti, závěr formulovaný v poslední větě bodu 16, dovoláním jakkoliv nezpochybňovaný, že bylo na vůli žalobkyně, zda bonus při neplnění některé ze smluvních podmínek, včetně řádné a včasné úhrady plateb, přizná, a žalobkyně tak učinila, a navazující vyústění v bodě 17, podle něhož došlo na základě dohody účastníků k započtení existující pohledávky, přiznané žalobkyní jako bonus dobropisem ze dne 6. 7. 2015.
Zavedenou praxí stran tu odvolací soud neargumentoval jako právní skutečností, se kterou se pojí vznik práva na bonus přes nedodržení smluvních podmínek, nýbrž jen jako výkladovým hlediskem ve smyslu §556 odst. 2 o. z. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že argumentaci zavedenou praxí nesměroval k bonusové smlouvě z roku 2014 (k ní zdůraznil, že její dikce je jasná), nýbrž k následnému právnímu jednání dovolatelky (k přiznání bonusu a k započtení), přičemž jádrem jeho argumentace je prosté konstatování, že dovolatelka takto jednala stejně, jako již v minulosti. Od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 se tudíž neodchýlil.
Ze stejného důvodu se odvolací soud neodchýlil ani od dovolatelkou citovaného závěru rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4862/2008; zavedenou praxi stran nepoužil jako hledisko při výkladu bonusové smlouvy, nýbrž při výkladu jiného, následného právního jednání, s jehož obsahem jím zjištěná zavedená praxe v rozporu nebyla.
Ad c) Takovou otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, dovodil-li, že žalobkyně žalované dobropisem ze dne 6. 7. 2015 právo na bonus přiznala a započtena tudíž byla existující pohledávka.
Ad d) Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, pak namítá vadu řízení nezahrnující otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil (srov. §237 o. s. ř.). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2352/2021). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. V rozsudcích sp. zn. 33 Odo 1285/2004 a sp. zn. 32 Cdo 4075/2016, na něž dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud řešil situaci, v níž bylo nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud tedy otázku jeho přezkoumatelnosti v rámci odvolacího přezkumu implicite řešil.
Dovolatelka ostatně neprávem vytýká odvolacímu soudu, že se spokojil s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a k jejím odvolacím námitkám se nevyjádřil. Skutečnosti odpovídá pouze výtka, že odvolací soud „nevysvětlil, proč nebyl proveden důkaz výslechem svědka V. L. navrhovaný žalobcem v podání ze dne 26. 2. 2020“. Odvolací soud v rekapitulaci odvolání zmiňuje odvolací námitku, že soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz výslechem toho svědka, s touto námitkou se však v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Dovolatelka se však mýlí, tvrdí-li, že rozsudek soudu prvního stupně nepodává jakékoliv odůvodnění, proč tento důkaz nebyl proveden. Soud prvního stupně v poslední větě bodu 34 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že důkaz výslechem V. L. nebyl proveden proto, že skutkový stav věci byl podle názoru soudu dostatečně zjištěn.
Ad e) Poslední z námitek, v jejichž rámci dovolatelka označila rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, a dostála tak požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, je založena na nepochopení smyslu důkazního břemene a pravidel pro jeho rozložení.
Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy mu zhodnocení provedených důkazů neumožňuje přijmout závěr ani o pravdivosti sporného tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušných hmotněprávních norem, která jsou při právním posouzení věci aplikovány, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (z judikatury Nejvyššího soudu srov. již rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, a dále např. rozsudky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012).
V poměrech zde souzené věci to znamená, že žalobkyně uplatňující právo na zaplacení ceny dodaného zboží a poskytnutých služeb nesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ke skutečnostem, z nichž vyplývá, že jí uplatněné právo vzniklo. Toto své břemeno unesla, jak správně dovodil odvolací soud, neboť rozhodné skutečnosti byly nesporné. Žalovaná, která vznik tohoto práva nepopírala, však v rámci své procesní obrany uplatnila námitku, že jí vznikla vzájemná pohledávka (bylo jí přiznáno právo na bonus) a že pohledávka uplatněná žalobou zanikla započtením. Ke skutečnostem, z nichž dovozovala, že pohledávka uplatněná žalobou zanikla, měla břemeno tvrzení a důkazní břemeno žalovaná, a soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že tato břemena unesla, neboť vzaly její tvrzení za prokázaná.
Dovolatelka se zásadně mýlí, že strany sporu mají (mohou mít) povinnost tvrzení a důkazní povinnost k téže právně významné skutečnosti, jedna ve smyslu pozitivním, druhá ve smyslu negativním. V podrobnostech lze odkázat na výklad obsažený v rozsudku Nevyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010.
Protože rozhodnutí soudu prvního stupně nespočívá na závěru o neunesení důkazního břemene, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu věci, nebyl k poučení dle §118a o. s. ř. důvod (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011) a odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani při řešení této otázky neodchýlil.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné (ve vztahu k otázce zástupčího oprávnění), dílem jako nepřípustné (ve zbytku) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu