ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3051.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3051/2022-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELTON hodinářská, a.s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované MPM -QUALITY v.o.s. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, identifikační číslo osoby 47987430, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, o ochranu proti nekalé soutěži a proti porušování práv k ochranné známce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 50/2018, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022, č. j. 3 Cmo 227/2021-213, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 1 Cm 50/2018-191, zastavil řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby v části nároku žalobkyní specifikovaného v petitu bod bodem I, a to konkrétně v požadavku na zdržení se nabízení a prodeje náramkových hodinek PRIM ČSR označených jako „PRIM ČSR Legenda“ ze strany žalované. Učinil tak přes nesouhlas žalované s tímto částečným zpětvzetím, neboť (i) obava z účinků nařízeného předběžného opatření není namístě, když právní mocí usnesení o částečném zastavení řízení zanikne v korespondujícím rozsahu i předběžné opatření v souladu s §77 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a (ii) právní zájem žalované na meritorním projednání věci v celém rozsahu nebyly soudem s ohledem na povahu tohoto sporného řízení vyhodnoceny jako natolik závažné důvody, které by mohly vést k vyslovení neúčinnosti zpětvzetí.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že pokud soud prvního stupně na základě žalobkyní učiněného procesního úkonu řízení částečně zastavil, nelze jeho postupu nic vytknout. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pokud žalobkyně nejprve požadovala zdržení se nabízení a prodeje všech náramkových hodinek označených PRIM ČSR a na jednání dne 15. 7. 2021 uvedla, že již tento nárok nepožaduje ve vztahu k hodinkám označeným jako PRIM ČSR Legenda, pak požaduje na stejném skutkovém základu méně, než požadovala původně, a jedná se tedy o částečné zpětvzetí žaloby ve vztahu k bodu I původně navrženého petitu žaloby. Shodně se soudem prvního stupně měl i za to, že důvody, které žalovaná uvedla ke svému nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, nelze považovat za takové vážné důvody, pro něž by řízení nemělo být v uvedeném rozsahu zastaveno, neboť souběžné vyšetřování žalované Policií České republiky, jehož podkladem je mj. v této věci nařízené předběžné opatření, nemůže odůvodnit zabránění možnosti žalobkyně disponovat s žalobou v civilním řízení. Odvolací soud pro úplnost dodal, že právní mocí rozhodnutí o částečném zastavení řízení dojde též k zániku předběžného opatření v odpovídajícím rozsahu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a rovněž na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci došlo úkonem žalobkyně ze dne 15. 7. 2021, resp. 31. 8. 2021 k částečnému zpětvzetí žaloby. Dle jejího názoru se jednalo o změnu žaloby. Má za to, že otázka, „zda, domáhá-li se žalobce v žalobním petitu zdržení se užívání výrobku označeného určitým slovním spojením a po zahájení řízení nově v žalobním petitu navrhuje, aby bylo uloženo zdržet se užívání konkrétního vzhledu výrobku, je takový návrh žalobce změnou žaloby, nebo částečným zpětvzetím žaloby“, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Zpětvzetí žaloby (§96 o. s. ř.) je jednostranným procesním úkonem žalobce, kterým se zříká práva na rozhodnutí soudu o uplatněném procesním nároku v probíhajícím řízení, tj. žádá, aby se v dané věci již nejednalo a meritorně nerozhodovalo. Pohledávka či jiné právo, jehož přiznání se žalobce domáhal, však zpětvzetím žaloby nezaniká a lze ho uplatnit znovu; otázka důvodnosti uplatněného nároku tak zůstává nevyřešena. Procesním následkem účinného zpětvzetí žaloby je zastavení řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ve věci, jestliže ještě nenabylo právní moci. O zastavení řízení, jakož i o zrušení meritorního rozhodnutí rozhoduje soud usnesením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016). Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby přitom občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3868/2020).
Dále lze v této souvislosti poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 20/99, kde Ústavní soud konstatoval, že „je-li stále stejný skutkový základ a navrhovatel nepožaduje více, ale méně, pak o "změnu návrhu" nejde. Takové "omezení návrhu" je totiž procesním úkonem, jenž se řídí podle své povahy režimem částečného zpětvzetí návrhu podle §96 o. s. ř. (Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání, C.H. Beck, 1997, str. 219, stejně Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, komentář, díl I, Orbis Praha, 1970)“.
Jestliže tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) předmětný procesní úkon žalobkyně, kterým omezila svůj původní žalobní nárok na zdržení se nabízení a prodeje všech náramkových hodinek PRIM ČSR (tzn. všech/celé množiny náramkových hodinek označených PRIM ČSR) tak, že již tento nepožaduje ve vztahu k hodinkám označeným konkrétně jako PRIM ČSR Legenda, klasifikoval jako částečné zpětvzetí žaloby podle §96 o. s. ř. (nepodřadil ho tedy pod žádný z případů, kdy by se jednalo o změnu žaloby dle §95 o. s. ř.) a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení, pak postupoval v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Námitkou, že odvolací soud pochybil při posouzení vážnosti důvodů žalované pro vyslovení nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby, přípustnost svého dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. žalovaná rovněž nezakládá.
Jak se již vyslovil v usnesení ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3265/2020, Nejvyšší soud, jestliže žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím návrhu, má své stanovisko ke zpětvzetí návrhu odůvodnit, aby soud mohl posoudit, zda jej k tomuto nesouhlasu vedou vážné důvody. Jimi se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech.
V usnesení ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004, pak Nejvyšší soud deklaroval, že vážné důvody, pro které protistrana nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, musí být významné pro projednání věci; důvody pro nesouhlas se zpětvzetím tak musí být věcné a musí se týkat podstaty sporu.
Co se výkladu pojmu „vážný důvod“ použitého v ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž v ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř.) týče, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustáleně dovozuje, že rozhodující pro posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku, kdy s přihlédnutím k nim je třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, nebo ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, vyložil, že ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu (§13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; např. statusové věci, jako určení neplatnosti manželství) nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu (a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex ; například řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1253/2011, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 210/02). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti věci.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17).
Odvolací soud zhodnotil vážnost tvrzených důvodů nesouhlasu s částečným zpětvzetím žaloby na straně žalované a jeho závěr, že důvody, pro které žalovaná se zpětvzetím žaloby nesouhlasila, nelze považovat za takové vážné, pro něž by řízení nemělo být v uvedeném rozsahu zastaveno, neboť souběžné vyšetřování žalované Policií České republiky (a v jeho důsledku žalovanou tvrzená vznikající újma), jehož podkladem je mj. v této věci nařízené předběžné opatření, nemůže odůvodnit zabránění možnosti žalobkyně disponovat s žalobou v civilním řízení, je v souladu se shora citovanou judikaturou. Úvahu odvolacího soudu (o tom, že žalovaná nemá vážné důvody pro nesouhlas s částečným zpětvzetím návrhu na zahájení řízení) přitom zjevně nepřiměřenou Nejvyšší soud neshledal a ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu ji tak nemůže zpochybnit.
Poukazuje-li dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1253/2011, pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud se od těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. závěrů v nich vyslovených a dovolatelkou citovaných, nijak neodchýlil; ostatně dovolatelka ani neuvádí, v čem konkrétně mělo odchýlení spočívat.
K tvrzenému zájmu žalované na meritorním rozhodnutí soudu ve věci samé v původním rozsahu, k otázce (kterou žalovaná považuje za otázku doposud v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou), zda vážným důvodem nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby může být předejití hrozícím soudním sporům či dosažení přiměřené jistoty účastníka řízení, že v budoucnu nedojde k soudnímu či správnímu zákazu, dovolací soud poukazuje na usnesení ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, kde Nejvyšší soud konstatoval, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu. Dále též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3486/2017, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nezohlednil veškeré důvody jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato její výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Konečně dovolání přípustným nečiní ani dovolatelkou předkládaná otázka, zda „znamená změna žaloby v řízení, jehož předmětem je ochrana před nakalosoutěžním jednáním či ochrana před porušováním práv k ochranným známkám, zánik vydaného předběžného opatření, aniž soud formálně o nařízení jiného předběžného opatření rozhodne“.
Předně dovolací soud upozorňuje, že při formulaci této otázky vychází dovolatelka z vlastního závěru, že v projednávané věci došlo ke změně žaloby. Odvolací soud však (jak je již konstatováno výše) shodně se soudem prvního stupně procesní úkon žalobkyně posoudil jako částečné zpětvzetí žaloby (nikoli jako změnu žaloby), a tudíž řízení ve specifikované části zastavil. Dovolatelkou vymezenou otázku tak odvolací soud neřešil (nemohl řešit) a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy není na jejím řešení založeno.
Pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že důsledkem rozhodnutí soudu v řízení ve věci samé, jímž nebylo žalobě vyhověno, je bez dalšího ( ex lege ) zánik nařízeného předběžného opatření ve smyslu §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Je nerozhodné, zda žaloba byla zamítnuta či odmítnuta či zda řízení o ní bylo zastaveno. K zániku předběžného opatření dochází právní mocí takového rozhodnutí. Rozhodnutím o zastavení řízení tedy zaniká vydané předběžné opatření, a to ex lege na základě ustanovení §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4518/2007, ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, i ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3675/2012).
Závěr odvolacího soudu, že právní mocí rozhodnutí o částečném zastavení řízení dojde též k zániku předběžného opatření v odpovídajícím rozsahu, je tak opět v souladu se závěry vyslovenými v judikatuře dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu