ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.3007.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 3007/2021-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce V. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, PSČ 150 00, proti žalované L. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 231/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 36 Co 48/2021-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 36 Co 48/2021-154, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 11. 8. 2019 se žalobce domáhal přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu nebytových prostor nacházejících se v přístavbě domu č. p. XY ulice XY (dále též jen „nebytový prostor“) ze dne 16. 4. 2019 (dále též jen „výpověď“) s tím, že nebyl naplněn výpovědní důvod dle §2309 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 30 C 231/2019-105, určil, že výpověď je neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
- žalovaná je vlastnicí nemovitosti, v níž se nebytový prostor nachází,
- dne 5. 1. 2008 byla mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelkou, uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor za účelem provozování hostinské činnosti za sjednané měsíční nájemné 9.500 Kč na dobu od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2037 (dále též jen „smlouva o nájmu“),
- účastníci byli manželé, společné jmění manželů bylo zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 10. 2012, č. j. 7 C 230/2012-7,
- manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 7. 2013, č. j. 23 C 227/2013-30, v právní moci dne 24. 8. 2013,
- účastníci uzavřeli dne 24. 4. 2013 (v pořadí druhou, když první nebyla způsobilá k zápisu změn v katastru nemovitostí) smlouvu o vypořádání společného jmění manželů, práv a povinností společného bydlení (dále též jen „dohoda o vypořádání SJM“), jíž (mimo jiné) doplnili smlouvu o nájmu tak, že v případě, že by manžel chtěl předmět nájmu dát do podnájmu či oprávnění se smlouvou spojená vložit do podnikání s třetím subjektem, je povinen učinit stejnou nabídku manželce, která je povinna do 2 měsíců sdělit, zda nabídku akceptuje či nikoli; doba podnájmu nesmí přesahovat 5 let. V článku IX. bodě 8 si sjednali, že na vypořádání rozdílu hodnot připadajících z vypořádání společného jmění manželů započetli manželce (její) nárok na úhradu nájemného plynoucí ze smlouvy o nájmu vůči manželovi, a prohlásili, že manžel není povinen hradit stanovené nájemné manželce, protože jeho výše je započtena na rozdíl hodnot podílu připadajících ze společného jmění manželů,
- dne 16. 4. 2019 zaslala žalovaná žalobci výpověď smlouvy o nájmu z důvodu neplacení nájemného, výpověď byla žalobci doručena 25. 4. 2019,
- dne 14. 5. 2019 podal žalobce proti výpovědi námitky.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně, poté co dospěl k závěru o včasnosti podané žaloby, uzavřel, že výpovědní důvod dle §2309 písm. b) o. z. nebyl naplněn, neboť žalobce povinnost hradit nájemné netížila (odkázal na článek IX. bod 8 dohody o vypořádání SJM). Uzavřel, že z kontextu (celé) dohody o vypořádání SJM je zřejmé, že ujednání v článku IX. bod 8 účastníci učinili v rámci vypořádání společného jmění manželů z důvodu rozdílných hodnot podílů připadajících ze společného jmění manželů každému z bývalých manželů.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 36 Co 48/2021-154, rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, právní posouzení věci soudem prvního stupně však nepovažoval za správné. Dohodu o neplacení nájemného a jeho započtení měl za nejasnou a nesrozumitelnou, neboť z ní není patrné, jaké částky jsou vzájemně započítávány, když majetkové hodnoty nebyly vyjádřeny jednoznačným (peněžním) ekvivalentem (ani způsobem, kterým by toto částky mohly být stanoveny). Z „kompenzačního úkonu“ nelze dovodit, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje a proti jaké pohledávce směřuje (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007); není tak seznatelné, zda předmětem započtení mělo být dlužné nájemné do dne uzavření dohody nebo budoucí (dosud nevzniklé) nároky z nájemného. Odvolací soud uzavřel, že není-li z textu „ujednání“ (vyjádřeného povinně v písemné formě) objektivně zřejmý jeho předmět, je absolutně neplatné (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“). Výpovědní důvod tak byl naplněn.
Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel uvádí, že odvolací soud se (korektně) nezabýval výkladem bodu 8 článku IX. dohody o vypořádání SJM v celém jejím kontextu, přičemž při svých úvahách se odklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se otázky výkladu právních úkonů i vypořádání společného jmění manželů (cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či „nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01“).
Cílem dohody o vypořádání SJM bylo dle dovolatele dosáhnout sledovaného (věcně) právního následku, tj. vypořádání společného jmění manželů, včetně hodnotového vyrovnání jejich podílů na zaniklém společném jmění manželů; obsah dohody byl (tudíž) vyjádřen srozumitelně. Pro účely vypořádání společného jmění manželů se mohou manželé platně dohodnout i tak, že jeden z nich nabude menší podíl, popř. se mu nedostane ničeho (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1974, sp. zn. 3 Cz 15/74, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV., str. 502, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). V daném případě bylo shodnou vůlí účastníků provedeno vypořádání odklizením povinnosti platit nájemné, když „toto celé právo“ (a tomu odpovídající nárok) bylo započteno na vyrovnání rozdělovaných hodnot. Potřeba detailního „vyúčtování“ mezi účastníky nevznikla, o rozsahu aktiv a pasiv nebylo mezi účastníky sporu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1342/2011). Za neplatnou není možno považovat dohodu o vypořádání společného jmění manželů, jíž jeden z manželů nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho (cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3303/2016).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že aniž se (v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016) zabýval otázkou výkladu dohody o vypořádání SJM, resp. otázkou zjišťování vůle jejich účastníků, bez dalšího dospěl k závěru o její neplatnosti (přičemž článek IX. bod 8 vytrhl z celkového kontextu). Své úvahy navíc dovolateli „nesignalizoval“.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl, popř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu a platnosti dohody o vypořádání SJM, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
Platnost dohody o vypořádání SJM je třeba s ohledem na datum jejího uzavření (24. 4. 2013) posuzovat podle předcházejících předpisů, konkrétně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 3 o. z.).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v §35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je – jak již bylo zmíněno – aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, či ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3107/2021).
Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
Princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady potius valeat actus quam pereat ) odpovídá povaze soukromoprávních vztahů a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. V době uzavření předmětné dohody o vypořádání SJM nebyl sice výslovně upraven, nicméně jeho obecnou platnost dovodil Ústavní soud (srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, nebo ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 a řadu dalších); de lege lata je nyní výslovně promítnut v §574 nyní účinného zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Ústavní soud pak dále vyložil (v rovině ústavněprávní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016).
Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud posuzuje jako rozporný s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní (srov. opět např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003).
V poměrech předkládané věci se odvolací soud výše rozvedenými judikaturní závěry týkající se výkladu právních úkonů neřídil, když bez dalšího, aniž by se zabýval interpretačními pravidly, dospěl k závěru o absolutní neplatnosti. Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost může však být opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití (výše uvedených) interpretačních pravidel.
Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že v případě, že soudy dospějí k závěru o nároku vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, které je třeba odstranit jeho výkladem, a z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, zda výklad provedly (tj. zda použily výkladová pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák.) a zda zkoumaly vůli jednajících osob, je jejich právní posouzení věci neúplné, tudíž i nesprávné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018); tak je tomu i v daném případě.
Z přezkoumávaného rozhodnutí se navíc jednoznačně nepodává, zda odvolací soud považoval za neplatnou dohodu o vypořádání SJM jako celek, či jen její část. Považoval-li za neplatnou jen část dohody o vypořádání SJM, bylo pak ale na místě se zabývat i otázkou, zda tuto (neplatnou) část lze oddělit od jejího ostatního obsahu, či nikoli ve smyslu §41 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněného pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015).
Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) - zrušil rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby provedl výklad dohody o vypořádání SJM jak prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), posoudí, zda je – s ohledem na citovaná výkladová pravidla – článek IX. bod 8 dohody o vypořádání SJM započtením (ve smyslu §580 obč. zák.), či zda se jedná o jiný právní úkon (např. dohodu o změně smlouvy o nájmu ve smyslu §516 obč. zák. či dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák.). Pro případ, že odvolací soud dospěje k závěru o částečné neplatnosti právního úkonu, nepřehlédne §41 obč. zák.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu