ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.498.2022.3
sp. zn. 26 Cdo 498/2022-675
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně Marlen, spol. s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Nademlejnská 600/1, IČO 49549090, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České dráhy, a. s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČO 70994226, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované RailReal a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, IČO 26416581, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Pekárkem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, o návrhu žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, o návrhu žalované na vyklizení pozemků a odstranění staveb, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 197/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2021, č. j. 39 Co 179/2021-540, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejší účastnici oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 041 Kč k rukám Mgr. Tomáše Pekárka, advokáta se sídlem v Praze, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že výpověď nájemní smlouvy č. 1957 uzavřené dne 3. 12. 1997 o nájmu pozemků parc. č. XY, XY, XY a části pozemku parc. č. XY o výměře 200 m², západně od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné pozemky“ či „pozemky“) učiněná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 19. 11. 2018, pod č. j. 2825/2018-RSNPHA (dále jen „výpověď“), je neplatná.
Žalovaná se vzájemným návrhem domáhala vyklizení předmětných pozemků a odstranění stavby č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY a stavby bez č. p./č. e. postavené na pozemku XY a nakládací rampy se zastřešením postavené na části pozemku parc. č. XY (dále jen „stavby“).
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 11 C 197/2019-440, žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost vyklidit předmětné pozemky a odstranit stavby do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III., V. a VI.) a vrácení soudního poplatku (výrok VII.). Usnesením ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 197/2019-484, rozhodl (opětovně) o vrácení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč žalobkyni.
K odvolání všech účastnic Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 39 Co 179/2021-540, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a VII. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích II., III., V. a VI. o nákladech řízení (výrok II.), zrušil usnesení o vrácení soudního poplatku žalobkyni ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 197/2019-484 (výrok III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých byla původní vlastnicí staveb (exitujících již v roce 1936) i pozemků Československá republika, která zřídila právo hospodaření s majetkem státu k pozemkům organizaci České dráhy s. o. (jejímž právním nástupcem je žalovaná) a ke stavbám státnímu podniku Potraviny Středočeský kraj v likvidaci. Žalobkyně nabyla vlastnictví staveb na základě veřejné dražby konané dne 19. 2. 1997 za 2 200 000 Kč a dne 3. 12. 1997 uzavřela s právní předchůdkyní žalované smlouvu č. 1957 označenou jako Smlouva o nájmu pozemkových ploch ČD (dále jen „smlouva“ nebo „nájemní smlouva“), v níž byl nájem sjednán od 1. 2. 1998 na dobu neurčitou. V březnu 2017 žalovaná neúspěšně jednala s žalobkyní o ukončení nájemní smlouvy s tím, že nájemkyní by se stala vedlejší účastnice a žalobkyně by měla pozemky v podnájmu. Následně v roce 2017 zjišťovala žalovaná zájem žalobkyně o koupi pozemků, avšak v dubnu jí sdělila, že nadále zvažuje jiné využití pozemků než jejich prodej. Dopisem ze dne 19. 11. 2018 pak žalované nájemní smlouvu vypověděla a vyzvala ji k vyklizení pozemků a odstranění staveb. V průběhu roku 2019 vedlejší účastnice neúspěšně nabídla žalobkyni za prodej budov 8 000 000 Kč s možností stavby dále užívat a nabídku komerčních prostor v nově plánovaném developerském projektu.
Odvolací soud ohledně požadavku na určení neplatnosti výpovědi z nájmu dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že na tomto určení nemá žalobkyně naléhavý právní zájem. Co se týká vzájemné žaloby na vyklizení pozemků a odstranění staveb, plně se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který postupoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Odvolací soud jako předběžné otázky řešil platnost nájemní smlouvy a výpovědi z nájmu. Nájemní smlouvu měl za dostatečně určitou, neboť předmět smlouvy byl zřejmý, obě strany smlouvu dlouhodobě dodržovaly, uzavíraly k ní dodatky a až do podání výpovědi nebyla její platnost zpochybněna. S odkazem na podpisový řád Českých drah s. o. dále uzavřel, že smlouvu za žalovanou podepsala osoba k tomu oprávněná, když nadto s ohledem na §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „obč. zák.“), není žalobkyně oprávněna toto jednání právnické osoby zpochybňovat. Za důvodnou neměl ani námitku, že nešlo o smlouvu o nájmu, ale pouze o podklad pro platby případně vytvořený rovněž za účelem předložení stavebnímu úřadu v době, kdy měla proběhnout rekonstrukce stavby, a že skutečná vůle účastníků nesměřovala k nahrazení trvalého práva právem dočasným. Ze skutkových okolností totiž vyplynulo, že sama žalobkyně si byla vědoma existence dočasného titulu k užívání pozemků, smlouvu jako nájemní sama po celou dobu trvání vztahu označovala a strany ve smlouvě jednoznačně projevily vůli podrobit svůj vztah pojmenované smlouvě o nájmu (i odkazem na konkrétní zákonná ustanovení o nájmu). Výpověď nájemní smlouvy z 19. 11. 2018 byla podepsána osobou oprávněnou, jak vyplynulo z přílohy podpisového řádu Českých drah, a. s., a s ohledem na §440 o. z. by navíc sankcí za případné překročení zástupčího oprávnění nebyla tvrzená neplatnost právního jednání; vedle toho žalovaná z důvodu právní jistoty doručila žalobkyni ještě další výpověď ze dne 30. 7. 2020, kterou de facto schválila předchozí právní jednání a znovu projevila vůli ukončit nájemní vztahy se žalovanou. Výpověď je i dostatečně určitá. Soud dále k námitce žalobkyně poměřil výkon práva žalované dát žalobkyni výpověď z nájemní smlouvy korektivem dobrých mravů a dospěl k závěru, že není ani v rozporu s tímto korektivem ani není zjevným zneužitím práva spočívajícím dle tvrzení žalobkyně v šikanózním jednání vůči žalobkyni. Pouze ze skutečnosti, že žalovaná je vedena svým ekonomickým zájmem na dle ní lepší využití vlastnického práva, nelze spatřovat úmysl poškodit žalobkyni bez dalšího. Žalobkyně o dočasnosti právního titulu věděla a musela s ním být srozuměna. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v projednávané věci nešlo o stavbu neoprávněnou, neboť v době výstavby měl stavebník právní důvod umístění stavby na pozemku. Uzavřela-li však žalobkyně nájemní smlouvu, musela vědět, že její právo mít na pozemku stavby není časově neomezené a že se změnilo na právo dočasného charakteru. Dovolávala-li se žalobkyně poškození svých zájmů odstraněním staveb a vynaložením nákladů na jejich odstranění, odvolací soud uzavřel, že tato skutečnost je vyústěním podnikatelsky rizikových kroků žalobkyně, která nedostatečně ošetřila svá práva k pozemkům. Žalobkyně se v důsledku uzavření nájemní smlouvy a jejího skončení ocitla v situaci, kdy k pozemkům nemá nadále užívací právo, avšak tato situace pro ni nemohla být nepředvídatelná k vzhledem k deklarovanému (a v řízení prokázanému) zájmu žalované ukončit nájemní smlouvu. Požadavek na vyklizení pozemků a odstranění staveb nepovažoval za zneužití práva žalovanou.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložené právní otázky již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu.
Předně je třeba předeslat, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – nesměřuje proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (o zamítnutí žaloby o neplatnost výpovědi) a kterou odvolací soud odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na tomto určení, neboť ve vztahu k této části výroku I. absentuje v dovolání jakékoli odůvodnění.
Jádro dovolacích námitek spočívá v polemice se závěrem odvolacího soudu, že uzavřením nájemní smlouvy došlo ke změně práva užívání pozemků trvalého charakteru na právo dočasné, resp. že nešlo o smlouvu o nájmu, ale o jinou nepojmenovanou smlouvu. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na rozpor se závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zřídil-li stavebník, který byl v době výstavby vlastníkem pozemku, na tomto pozemku nemovitou stavbu, a šlo tak o stavbu oprávněnou, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby. Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu. Tento vztah mezi nimi se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, uveřejněný pod číslem 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/2015).
To však neplatí bezvýjimečně, neboť princip autonomie vůle umožňuje smluvním stranám nahradit formou privativní novace právo opravňující k vybudování a umístění časově neomezené stavby jiným právním vztahem (typicky nájemní vztah), a naopak. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné. Dovolací soud však zároveň zdůraznil, že jestliže smluvní strany přistoupily k privativní novaci, v jejímž rámci došlo k nahrazení dosavadního závazku závazkem novým, je zřejmé, že po zániku nového závazku se nemůže obnovit předchozí právní režim založený právním vztahem, jenž byl zrušen právě závazkem vyplývajícím z privativní novace. To znamená, že po zániku práv a povinností vyplývajících z uzavřeného nájemního poměru by se další právní režim neřídil právním poměrem existujícím před uzavřením nájemní smlouvy právě proto, že tento poměr by byl nahrazen závazkem novým při současném zrušení původního právního vztahu. Po zániku nájemního vztahu by tak bylo nutno vycházet z právního stavu, jenž by nastal po skončení nájemního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2698/2012, zmíněný odvolacím soudem, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012, zde však upozornil (stejně jako v rozsudku, na který poukazuje dovolatelka), že v praxi mohou nastat situace, kdy uzavření nájemní smlouvy nebude ve skutečnosti představovat dohodu o dočasném užívání pozemku za úplatu (a neuplatí se tak bez dalšího závěr uvedený vpředu), nýbrž půjde výlučně o způsob sjednání úplaty za užívání pozemku, avšak bez vlivu na právní důvod jeho užívání. Jinými slovy řečeno, vůlí smluvních stran bude jedině sjednat úplatu k již existujícímu právu časově neomezeného užívání pozemku, zvolí však neodpovídající smluvní typ, resp. nesprávné označení smlouvy. V takovém případě nebude možné ze samotného uzavření nájemní smlouvy usuzovat na zánik původního práva stavby trvalého charakteru. Zjištění těchto skutečností je nicméně otázkou skutečné vůle účastníků smlouvy, tedy otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu.
V projednávané věci odvolací soud podrobně v odůvodnění uvedl, jaké úvahy jej vedly k závěru o tom, že vůlí smluvních stran skutečně bylo sjednat smlouvu o nájmu, tedy dočasný právní titul. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Naopak lze dodat, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad a že soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a pečlivě zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely a jaké skutečnosti z nich dovodily.
Lze uzavřít, že problematika odstraňování staveb na cizím pozemku je v judikatuře dovolacího soudu ustálena a Nejvyšší soud neshledává důvod se od ní odchýlit ani v této věci, jak navrhuje dovolatelka (odkazuje konkrétně na usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, které výše uvedené závěry též plně respektuje).
Přípustnost nemůže založit ani poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1226/201, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009, a ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 či rozsudek ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, s požadavkem, aby Nejvyšší soud závěry v těchto svých rozhodnutích „akcentoval a rozpracoval“. Dovolatelka totiž přehlíží, že ustanovení §237 o. s. ř. taxativně uvádí čtyři předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit nelze. „Akcentování a rozpracování“ závěrů Nejvyššího soudu nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., taková argumentace je z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zcela irelevantní.
Přípustnost nezakládá ani otázka, zda může být nájemní smlouva uzavřená v rozporu s §4d písm. e) zákona č. 9/1993 Sb., o Českých dráhách, platnou smlouvou s odkazem na §20 odst. 2 obč. zák., kterou má dovolatelka za dovolacím soudem dosud neřešenou.
Dovolací soud se výkladem ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval a z jeho závěrů plyne, že následkem situace, kdy za osobu jedná jiná osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění (nehledě na to, zda se jednalo o zákonné či smluvní zastoupení či přímé jednání právnické osoby), není absolutní či relativní neplatnost, nýbrž to, že takto učiněný právní úkon osobě, za kterou bylo jednáno, nelze přičítat a nezavazuje ji. K tomuto závěru již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl při řešení následků nedodržení stanoveného způsobu jednání statutárního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009), při řešení následků překročení zmocnění na základě plné moci, případně při jednání bez plné moci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod č. 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a rovněž i při řešení překročení zmocnění v případě zákonného zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004).
Přitom právo namítat překročení oprávnění ve vztahu k překročení zmocnění v případě zákonného zastoupení (srov. například již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004) se podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. může dovolat jen dotčená právnická osoba, tedy že právo uplatnit výhradu nevázanosti úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí pouze osobě, za kterou byl tento úkon učiněn.
Také obšírné dovolací námitky směřující do posouzení platnosti výpovědi nájemní smlouvy z 19. 11. 2018 přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolatelka totiž opomíjí, že odvolací soud uzavřel, že žalovaná z důvodu právní jistoty doručila žalobkyni ještě další výpověď ze dne 30. 7. 2020. Jelikož platnost této následné výpovědi, která fakticky potvrzuje platnost výpovědi předchozí (jak správně též odvolací soud uvedl), dovolatelka nenapadá (ani napadat nemůže, protože tak nečinila v předchozím řízení, resp. do jeho koncentrace), považuje Nejvyšší soud za bezpředmětné se jimi zabývat. Řešení těchto otázek (nedostatek vůle, neurčitost, nezpůsobilost důkazního prostředku, jednání právnické osoby s ohledem na její podpisový řád) totiž nemůže mít vliv na celkový závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva byla ukončena platnou výpovědí ze strany žalované.
K námitkám dovolatelky týkajících se zneužití práva ze strany žalované, příp. výkonu práva s dobrými mravy:
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 460/2014 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3653/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09). Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Přitom úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je či není v rozporu s dobrými mravy, je oprávněn dovolací soud přezkoumat pouze v případě, že by úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
S účinností od 1. 1. 2014 je problematika dobrých mravů obsažena v §2 odst. 3 o. z. a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Odvolací soud se otázkou možného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ze strany žalované zabýval, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalované, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci (že žalovaná učinila nezávaznou nabídku k prodeji pozemků žalobkyni, že postupuje stejně i vůči jiným vlastníkům staveb na svých pozemcích, že hlavním zájmem žalované je revitalizace daného území, že žalobkyně vydražila stavby bez pozemků, a proto si musela být vědoma toho, že možnost mít stavbu na cizím pozemku může i proti její vůli skončit) a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Jeho závěr se v tomto směru neodchyluje ani od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a od další z něj vycházející judikatury), které řeší postup soudu v případě, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení v rozporu s dobrými mravy shledán byl. Z výše uvedených závěrů vychází též rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, na nějž poukazuje dovolatelka, a Nejvyšší soud se nemá důvod odchýlit od nich ani v této věci.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka vznesená dovolatelkou (tvrzená nevykonatelnost rozsudku odvolacího soudu), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
S tvrzením, že orgány žalované nerozhodly v rozporu se stanovami společnosti o podání žaloby na odstranění staveb, a nejde tak o vůli žalované, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241 odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení o odvolání tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán.
Vytýká-li dovolatelka konečně odvolacímu soudu zásah do jejího legitimního očekávání, uplatnila ve skutečnosti vadu řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek i ve výrocích II. a IV. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu