ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1044.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1044/2022-1239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň: a) H. B. , nar. XY, trvale bytem v XY, b) K. Č. , nar. XY, trvale bytem v XY, a c) K. S. , nar. XY, trvale bytem v XY, zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 164/2018, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2021, č. j. 22 Co 112/2021-1166, 22 Co 113/2021, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 14. 9. 2021, č. j. 22 Co 112/2021-1166, 22 Co 113/2021, byl rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2020, č. j. 3 C 164/2018-813, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 3 C 164/2018-916, potvrzen ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY; současně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku II. týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o jeho bezúplatném převodu (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výroky II., III. a IV. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
3. Žalobkyně spatřovaly splnění předpokladů jeho přípustnosti v tom, že se odvolací soud při řešení otázky zákonných výluk převodu náhradního zemědělského pozemku ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Konkrétně poukazovaly na okolnost, že jimi požadovaná část pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY, oddělená geometrickým plánem č. 6532-5/2020, je vhodná k převodu, coby náhradní zemědělský pozemek, neboť na rozdíl od zbývající části tohoto pozemku, která dle územního plánu má být zasažena plánovanou stavbou silnice, uvažovanou výstavbou dotčena není. Odkazovaly přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2020, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1900/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4010/2019, ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019, a ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019. Vytýkaly rovněž odvolacímu soudu, že jim byla odňata možnost jednat před soudem, když nebylo vyhověno žádosti o odročení jednání odůvodněné účastí jejich zástupce na dopravní nehodě, k níž došlo při cestě k nařízenému soudnímu roku.
4. Žalovaná brojila proti závěru odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu na oprávněné osoby, coby pozemku náhradního, majíc za to, že jeho vydání brání překážka dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., případně okolnost, že jde o pozemek zemědělsky neobhospodařovatelný. Poukazovala na odklon odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013. Vytýkala rovněž, že odvolací soud na základě provedeného dokazování učinil nesprávné závěry stran aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., zohledňujících stav pozemků v katastrálním území XY odňatých v rozhodném období žalobkyním (resp. jejich právnímu předchůdci), jež jim pro překážky stanovené zákonem nebyly vydány, existující k okamžiku jejich přechodu na stát (odňaté pozemky dle názoru žalované nebyly stavebně srostlé se souvislou zástavbou obce). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014, a ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
7. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (viz §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015) akcentující i smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení §1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle §3 odst. 4, §7 nebo §10 odst. 1 nebo 2 zákona č. 503/2012 Sb., 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle §17 odst. 3 zákona o půdě, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle §17 odst. 3 zákona o půdě, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury). Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz §2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujících potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).
8. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).
9. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže jako nevhodný náhradní zemědělský pozemek označil i geometrickým plánem oddělenou část pozemkové parcely č. XY v k. ú. XY, která sice není územním plánem určena k přímému zastavění stavbou dopravní infrastruktury (plánovanou výstavbou silnice II. třídy), je však situována v blízkosti dálničního tělesa a z části je určena k realizaci veřejné zeleně či veřejně prospěšného opatření; dle územní studie „Jižní paralelní komunikace XY“ nadto pro plánovanou výstavbu vzešla potřeba většího pozemkového záboru zahrnujícího též žalobkyněmi nárokovanou pozemkovou část. Konkluze odvolacího soudu tak v naznačených kulisách sporu (se zřetelem na plánované využití požadovaného náhradního pozemku) korespondují veřejnému zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů (veřejného vlastnictví), pročež je zjevné, že restituční nárok žalobkyň bude lépe uspokojit převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku.
10. Výše citované judikatuře pak koresponduje i žalovanou v dovolání zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyně, coby náhradního zemědělského pozemku, jestliže ̶ jak plyne z vyjádření příslušného úřadu územního plánování (Městský úřad Beroun) ze dne 27. 1. 2020 ̶ tento pozemek není zastavěn a dle územního plánu na něm není umístěna ani žádná veřejně prospěšná stavba, pročež jeho vydání žalobkyním nebrání žalovanou uplatňovaná překážka ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb.; dle skutkových konkluzí odvolacího soudu navíc není vyloučeno ani zemědělské obhospodařování předmětného pozemku evidovaného jako trvalý travní porost.
11. Brojí-li žalovaná proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižšího stupně (zpochybňujíc ocenění odňatých pozemků), polemizuje pak zjevně se skutkovými a nikoliv právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Skutkovou povahu má přitom též žalovanou předestíraná kritika závěrů odvolacího soudu o charakteru odňatých pozemků v k. ú. XY (určených k výstavbě přehrady), jenž neodůvodňuje aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro stavební nesrostlost. Soudy nižších stupňů pak příslušná ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. v souladu s judikaturou neaplikovaly proto, že by snad jejich aplikaci považovaly za „a priori“ vyloučenou, nýbrž proto, že se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neměly podmínky užití ustanovení cenového předpisu o žalovanou uplatňovaných srážkách ceny za naplněné. K obdobným závěrům stran ocenění státem odňatých pozemků situovaných v posuzované lokalitě (určených k výstavbě přehrady) dospěly soudy v naznačených skutkových kulisách sporu též v jiných věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 345/2022, a ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022). Vytýká-li dále žalovaná, že odvolací soud neprovedl důkaz celým obsahem posudku znaleckého ústavu Grant Thornton Appraisal services a.s., upozorňuje tím na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
12. Namítají-li konečně žalobkyně, že jim byla odňata možnost jednat před soudem, jestliže odvolací soud nevyhověl včasné žádosti jejich zástupce o odročení jednání nařízeného na 14. 9. 2021 (při němž došlo k vyhlášení rozsudku) odůvodněné jeho účastí na dopravní nehodě, k níž došlo cestou k soudnímu roku, dlužno uvést, že jejich námitka nevystihuje kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí; jde totiž o námitku vystihující zmatečnostní vadu řízení (§229 odst. 3 o. s. ř.), k níž však dovolací soud přihlíží (až) tehdy, jde-li o dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) ̶ samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2918/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014).
13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podaná dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňují.
14. Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), obě dovolání jako nepřípustná odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
16. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 2 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání obou procesních stran bylo odmítnuto.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu