ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.1185.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 1185/2022-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 68/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2022, č. j. 12 Co 343/2021-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 59 C 68/2020-108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28.556 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 12 Co 343/2021-132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 11.422,40 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě), přičemž dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci označily za liknavý až svévolný, a tudíž konstatovaly, že restituční nárok žalobce lze uspokojit mimo zákonem předpokládaný postup. Shledaly ovšem, že předmětné pozemky nejsou vhodné k převodu na žalobce jako pozemky náhradní, pročež žalobnímu žádání nevyhověly. Dovodily totiž, že předmětné pozemky tvoří součást vodní plochy vodní nádrže (rybníku) XY, přičemž pozemky představující vodní plochu i břehy jsou z hlediska velikosti podílů jednotlivých vlastníků na celkové rozloze vodní nádrže většinově ve vlastnictví státu a hlavního města XY. Konstatovaly, že vydáním předmětných pozemků žalobci by vznikaly problémy při jejich obhospodařování. Nadto uvedly, že převodu předmětných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, na žalobce brání žádost hlavního města XY dle ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), a v případě zmíněného pozemku parc. č. XY též okolnost, že žádost původních restituentů o vydání tohoto pozemku byla z důvodu zákonné výluky [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] zamítnuta, kteroužto je o to intenzivněji třeba posuzovat ve vztahu k oprávněné osobě žádající o vydání náhradního pozemku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nevhodnosti předmětných pozemků k převodu, neboť restituentům lze vydávat i pozemky, na nichž se nacházejí rybníky. Postup odvolacího soudu označil za diskriminační a protizákonný, jelikož zvýhodnil hlavní město XY na úkor restituentů. Zdůraznil, že žalobce má nárok na získání náhradních pozemků v XY, kde se rozkládají též původní odňaté a nevydané pozemky, avšak získání náhradních pozemků na území hlavního města považuje za nemožné, poněvadž „si hlavní město XY nárokuje takřka všechny pozemky žalované v XY“. Upozornil též na pluralitu vlastnických vztahů týkajících se daného rybníku. Dále namítá, že soudy nižších stupňů, jestliže shledaly předmětné pozemky nevhodnými k převodu na oprávněnou osobu, měly žalobci umožnit, aby označil jiný vhodný pozemek k uspokojení jeho restitučního nároku. Na podporu svých tvrzení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Současně brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o jeho povinnosti nahradit žalované náklady řízení. Pokud žalovanou v projednávané věci zastupoval advokát, nejedná se dle mínění žalobce o účelně vynaložené náklady. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila dovolání žalobce za nepřípustné a právní a skutkové hodnocení soudů nižších instancí za zcela správné. Vyzdvihla, že mezi účastníky řízení byla spornou pouze otázka převoditelnosti předmětných pozemků, a tudíž pokud by žalobce namísto předmětných pozemků navrhl k vydání pozemky zcela jiné, pak by dle názoru žalované dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o takto změněném návrhu, pročež procesní postup nalézacích soudů považuje za správný a hospodárný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Zákonnou překážkou vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jejich poskytnutí oprávněné osobě jako pozemků náhradních) může být též funkční souvislost pozemků se stavbou; pod funkční souvislostí se pak rozumí skutečnost, že „pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek“, čímž se rozumí jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). Proto je nezbytné přihlížet vždy k celkové funkční provázanosti nárokovaných pozemků s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit ucelený soubor pozemků a staveb. Pro konkluzi o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).
Z judikatury Nejvyššího soudu taktéž vyplývá, že vodní dílo (rybník) obvykle tvoří funkční celek, který by neměl mít rozdílné vlastníky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 416/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018).
Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů (existence veřejného vlastnictví pozemku usnadňující jeho další nerušené užívání) a zájmů oprávněné osoby na náhradní uspokojení restitučního nároku formou převodu právě jí zvolených pozemkových parcel, jest pak v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe třeba vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě. Otázku vhodnosti pozemku pro bezúplatný převod jako pozemku náhradního je přitom třeba posuzovat podle konkrétních okolností, které tu jsou v době vyhlášení rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2893/2018, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1007/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020).
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, jestliže ve vztahu k předmětným pozemkům, se zřetelem k tvrzeným skutečnostem a v řízení zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, dovodil, že jde o pozemky nevhodné k převodu na žalobce jako náhradní. V poměrech projednávané věci není nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky. V tomto směru je třeba akcentovat, že převážná část pozemků pod vodní plochou dotčeného rybníku je ve vlastnictví státu a hlavního města XY, jemuž navíc svědčí vlastnické právo i k podstatné části pozemků tvořících břeh rybníku. Odvolací soud přitom zvažoval i možné problémy při hospodaření s předmětnými pozemky, jestliže by byly převedeny na žalobce, přičemž přihlédl k širším souvislostem konkrétní věci, a to zejména k hospodářskému významu předmětných pozemků pro danou lokalitu. Za přiléhavý pak lze – s ohledem na výše předestřené – označit závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci převáží veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických vztahů k předmětným pozemkům, respektive „existence veřejného vlastnictví“ předmětných pozemků, nad zájmem oprávněné osoby na uspokojení restitučního nároku formou převodu právě předmětných pozemků. V této souvislosti nelze přehlédnout ani skutečnost, že žádosti původních oprávněných osob o naturální restituci předmětného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY nebylo žalovanou vyhověno z důvodu jeho zastavěnosti stavbou vodního díla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobce ostatně výslovně připouští „nepřevoditelnost“ pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a to pro existenci žádosti hlavního města XY o bezúplatný převod jejich částí dle ustanovení §7 odst. 1 písm. e) zákona č. 503/2012 Sb. Naopak k výtce dovolatele je třeba zdůraznit, že podání žádosti dne 7. 10. 2020 o převod předmětných pozemků dle zákona 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, ze strany hlavního města XY nebylo – jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – rozhodující pro posouzení otázky vhodnosti předmětných pozemků k převodu na žalobce. K námitce žalobce stran kvantitativně nedostatečné nabídky náhradních pozemků na území hlavního města XY sluší se dodat, že oprávněná osoba nedisponuje nárokem na převod náhradního pozemku výhradně v lokalitě, v níž se nacházejí pozemky, jež dané oprávněné osobě nemohly být vydány.
Přípustnost dovolání žalobce rovněž nezakládá námitka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinnosti soudem ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. v řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě, v němž soud není vázán petitem žaloby.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, na nějž dovolatel mimo jiné poukázal, uvedl, že „bylo namístě vést účastníky k tomu, aby byl restituční nárok žalobce uspokojen převodem jiných vhodných pozemků vlastněných žalovanou. Řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je totiž řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby lze tudíž uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008). Soud prvního stupně měl tudíž vyzvat žalobce, aby (především z nabídky žalované) označil jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku (§118a odst. 2 a 3 o. s. ř.)“.
Uvedeným právním názorům dovolacího soudu přisvědčil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20, v němž vyslovil, že v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok. V bodu 38. tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, že „po případném zjištění, že žalobci souhlasí s převodem i jiných vhodných pozemků podle rozhodnutí soudu, bude soud postaven před problém hledání jiného vhodného pozemku. Předpisy ústavního práva nepředepisují žádný konkrétní způsob, jak má soud v součinnosti s jednou či druhou stranou zjistit, zda se nabízí jiné vhodné pozemky a případně jaké to jsou. Ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu byly nicméně na úrovni běžného zákona zmíněny přinejmenším dva způsoby [jednak tím, že soud uloží vedlejší účastnici (povinné osobě) předložit seznam vhodných pozemků, o čemž se zmiňoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2650/2008 ve věci, kde tehdejší žalobci projevili přání, aby soud předložení tohoto seznamu uložil; případně tím, že žalobce vyzve, aby (především z nabídky žalované) sami označili jiné vhodné pozemky způsobilé k vykrytí uplatněného restitučního nároku, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z ústavního hlediska nelze vyloučit, že soudy v součinnosti s jednou či druhou stranou identifikují jiné vhodné pozemky i jinými než právě zmíněnými způsoby“.
O uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky nemusí být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně, naopak, v judikatuře Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce si byl již v průběhu řízení před soudem prvního stupně vědom možnosti vybrat jiný náhradní pozemek, a to s ohledem na nevhodnost převodu předmětných pozemků (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 2. 9. 2021 na č. l. 103 spisu). Za shora uvedeného stavu, kdy si žalobce (v průběhu celého řízení zastoupeného advokátem) již před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně byl vědom potřeby označit jiný náhradní pozemek a pozemek odlišný od těch, které požadoval v žalobě, neoznačil, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se odchýlil od dovolatelem odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či od citovaného nálezu Ústavního soudu. Sluší se rovněž podotknout, že požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobce souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku podle rozhodnutí soudu, a projeví-li žalobce takový souhlas, aby soud zvolil takový postup, jehož cílem bude nalézt jiný vhodný pozemek, se nutně nepojí s výzvou dle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., byť jiný vhodný pozemek lze identifikovat i k výzvě podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (srovnej opětovně bod 38. nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
Již nad rámec uplatněné dovolací argumentace je vhodné uvést, že označí-li žalobce namísto v žalobě požadovaného pozemku, který není vhodný k převodu, jiný (vhodný) pozemek ve vlastnictví žalované a ve správě Státního pozemkového úřadu, nejde o nový nárok, jelikož řízení o převod náhradního pozemku dle ustanovení §11a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř., v němž soud není žalobním návrhem – jde-li o určení okruhu převáděných pozemků – vázán, a nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby. Žalobce v takovém řízení tudíž ani nemusí měnit žalobu (viz např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4207/2019, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018). Pokud však žalobce v takovém řízení návrh na změnu žaloby (§95 odst. 1 o. s. ř.) podá, soud o ní rozhodne; změní-li žalobce žalobu v odvolacím řízení, rozhodne o změně žaloby odvolací soud (§95 odst. 1 a §211 o. s. ř.).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce výslovně brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §243c odst. 3 věty první, o. s. ř. s odkazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. I když žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem náklady řízení, nepovažoval je dovolací soud za účelně vynaložené. Vyšel přitom z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3790/19), která vychází z teze, podle níž je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených; přitom v případě dané věci nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Odchylný náhled na přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím projektovaný do výrokových částí rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího nemohl být s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v dovolacím řízení korigován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu