ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2888.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2888/2021-495
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , IČ 00445151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému: DIAMO, státní podnik , IČ 00002739, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 80/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. května 2021, č. j. 69 Co 163/2020-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 69 Co 163/2020-422, rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2020, č. j. 4 C 80/2017-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 12. 2020, č. j. 4 C 80/2017-393, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle směřujícího k vydání specifikovaných pozemků v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda právo hospodaření s nárokovanými pozemky ve vlastnictví státu či s jejich částmi, na nichž se nachází lesní porosty, s ohledem na jejich charakter nesvědčí státnímu podniku Lesy České republiky (a nikoliv žalovanému), který by tak byl ve smyslu ustanovení §4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), povinnou osobou, na niž se nevztahují podmínky naturální restituce ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, a ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4404/2018. Vytýkal přitom, že odvolací soud s jeho argumentací ohledně postavení státního podniku Lesy České republiky coby povinné osoby nesprávně nakládal jako se skutkovými tvrzeními, k nimž za odvolacího řízení nepřihlížel (§205a o. s. ř.). Vznášel rovněž otázku, zda je naplněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. mezi dovolatelem již vlastněnými pozemky a nárokovanými pozemky, zajišťujícími jediný možný přístup k lesním pozemkům dovolatele z veřejné komunikace či sloužícími k uskladnění dřeva. Mínil, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, publikovaný pod č. 151/2018 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, jakož i na další rozhodnutí z něj vycházející. Otázky týkající se funkční souvislosti mezi lesními pozemky (v dovolatelově vlastnictví) a nárokovanými pozemky zajišťujícími přístup k nim z veřejné komunikace považoval též za judikaturou řešené rozdílně; poukazoval na rozpor mezi závěry dovozenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1372/2021, na straně jedné a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, na straně druhé.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Prostřednictvím otázky, zda právo hospodaření se státem vlastněnými pozemky, na nichž se nachází lesní porosty, svědčí státnímu podniku Lesy České republiky, coby osobě povinné ve smyslu ustanovení §4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., ovšem v projednávané věci na přípustnost dovolání usuzovat nelze; v situaci, kdy odvolací soud za užití §216 odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení nevyhověl návrhu dovolatele na přistoupení státního podniku Lesy České republiky do řízení jako dalšího žalovaného, a žalobě by tak ani v případě prosazení závěru o tom, že osobou povinnou k vydání nárokovaných pozemků je státní podnik Lesy České republiky (a nikoliv žalovaný), nebylo lze vyhovět pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného subjektu, by totiž řešení předestřené otázky bylo čistě akademické – nemohlo by mít vliv na zamítavé rozhodnutí o věci samé. Závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, se přitom v přítomné věci (projednávané v řízení dle části třetí a násl. o. s. ř., jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný – §90 o. s. ř.) bez dalšího neprosadí, neboť byly učiněny za řízení podle části páté o. s. ř., ve kterém je soud povinen zajistit, aby se jej účastnila povinná osoba, tj. osoba, která je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy (§4 zákona č. 428/2012 Sb., §250a o. s. ř.). Konkluze odvolacího soudu o tom, že právo hospodařit s nárokovanými pozemky náleží žalovanému (a nikoliv státnímu podniku Lesy České republiky), se ostatně opírají o individuální skutková zjištění, dle nichž tyto pozemky tvoří součást zčásti oploceného průmyslového (těžebního) areálu provozovaného žalovaným.
Dovolací soud pak ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017, a ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3138/2019). Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládá sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, cit. výše, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, a ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020). Sama okolnost, že žalobce k pozemku v jeho vlastnictví nemá zajištěn přístup z veřejné komunikace, pak při nenaplnění zákonné restituční podmínky existence funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zjevně neodůvodňuje vydání nárokovaného pozemku žalovaným, a to tím méně, lze-li přístup zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (ať již smluvně či uplatněním práva nezbytné cesty dle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, či ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019).
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že samotné užívání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY dovolatelem k uskladnění vytěženého dřeva, ani okolnost, že část nárokovaných pozemků tvoří jedinou přístupovou cestu k dovolatelem již vlastněným lesním pozemkům, nezakládají vztah užitné souvislosti (skutečné užitné souvztažnosti) mezi nárokovanými pozemky a pozemky dovolatele, a proto ani funkční souvislost mezi nimi (§7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) – když tuto sama o sobě nezakládá ani územní blízkost či sousední poloha pozemků, neboť i sousedící nemovitosti mohou být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle – nikterak se tím ustálené judikatuře dovolacího soudu nezpronevěřil. V závěrech plynoucích na straně jedné z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1372/2021, a na straně druhé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 380/2019, a ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 176/2019, se pak oproti mínění dovolatele žádné rozpory nevyskytují – uvedená rozhodnutí obdobně jako další judikatura dovolacího soudu jsou ustálena v konkluzích, dle nichž samotná lokalizace pozemků v sousedství (přístup k pozemku žalobce je zajištěn přes sousedící nárokovaný pozemek) jejich vzájemnou funkční souvislost nezakládá, na čemž ničeho nemění ani případná (ne)možnost zajištění přístupu prostřednictvím adekvátních právních instrumentů (smluvně či za užití institutu zřízení nezbytné cesty).
Kritika závěrů soudů nižšího stupně o povaze a charakteru předmětných pozemků, jakož i o (ne)existenci užitné souvztažnosti mezi nárokovanými pozemky a pozemky dovolatelem již vlastněnými, představuje ostatně polemiku se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání rovněž nelze usuzovat.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, který podal vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu