ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2984.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2984/2022-1087
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 72/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 84 Co 72/2022-1056, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 503,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem Příbrami, Balbínova 384.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 11. 2021, č. j. 20 C 72/2020-995, ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, a dále pak pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY I [výrok I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu], změnil jej ve výroku III. jen co do výše určené náhrady nákladů řízení [výrok I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2. Rozhodováno bylo o žalobkyní uplatněném nároku na převod jiných zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobkyně coby oprávněné osoby (mající podklad ve výroku rozsudku soudu prvního stupně označených rozhodnutích pozemkového úřadu) nebyl dosud uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (jejího předchůdce). Výše nároku (náhrady) byla určena v cenách pozemků podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., na základě znalkyní podaného posudku, jímž byly pozemky určené k zastavění oceněny jako stavební (§14 odst. 1 cit. vyhlášky), zatímco zbylé pak jako orná půda (§14 odst. 3 vyhlášky). Dle soudy současně přijatého závěru požadované pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a jejich cena nepřevyšuje výši neuspokojeného nároku (náhrady).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (část výroku pod bodem I., písm. a/), podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené a dále pak i otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatněnými námitkami dovolatelka míří na soudy přijatý závěr o stavební povaze některých z oprávněné osobě nevydaných pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady. Odvolacímu soudu vytýká, že k závěru o stavebním charakteru pozemků dospěl výlučně na základě přehledných regulačních a zastavovacích územních plánů z 30. let minulého století (v nichž byly některé z pozemků určeny k zastavění), jež byly od účinnosti zákona č. 84/1958 Sb. neplatné a nelze z nich proto vycházet ani při určení, byl-li ten či onen pozemek (odňatý zde v letech 1960 a 1962) určen k zastavění. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., a za nesprávný a kolidující s ustálenou rozhodovací praxí považuje i postup odvolacího soudu, jestliže v situaci, kdy účastnice předložily vzájemně si odporující znalecké posudky, neprovedl výslech znalců a bez dalšího se přiklonil k jednomu ze znaleckých posudků. Spolu s dovoláním podala i návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
5. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. K otázce ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo kvantifikace restitučního nároku (náhrady) saturovaného převodem jiných zemědělských pozemků, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), dle níž je rozhodný stav (charakter) pozemků (od nějž se odvíjí jejich cena) v době jejich odnětí státem; také v těch případech, kdy byly v době přechodu na stát sice formálně evidovány jako zemědělské, byly však určeny k zastavění, je pozemky nutno ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, nebo ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Dovolací soud ve své judikatorní praxi také aproboval flexibilnější přístup k posuzování povahy odňatých pozemků (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, spolu s judikaturu v nich uváděnou), kdy soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou (kupř. v době převzetí existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby, její následná realizace, či existence dokonce územního rozhodnutí o umístnění stavby) pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést.
9. Odvolacím soudem učiněný závěr o tom, které pozemky jest ocenit jako určené pro stavbu (ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), se nikterak nevymyká výše odkazované ustálené rozhodovací praxi, je-li podložen zjištěním o záměru výstavby na těchto pozemcích (určených k zástavbě a rozšíření tzv. Velké Prahy i dle dobové územně plánovací dokumentace již od 30. let minulého století), jenž byl (byť s jistým časovým odstupem a v modifikované podobě) také realizován. V kontextu zjištěných, soudy uvažovaných okolností pozbývá své závažnosti i dovolatelkou zvlášť nastolená otázka platnosti přehledných regulačních a zastavovacích plánů Státní regulační komise po přijetí nové právní úpravy územního plánování, zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování (vstoupivším v účinnost od 1. ledna 1959), nadto v situaci, kdy bylo prokázáno, že v období let 1959 až 1964 pro danou lokalitu (do nějž spadá odnětí vlastnického práva předchůdci žalobkyně) nebyla přijata jiná (nová) územně plánovací dokumentace a stavební záměry byly realizovány s odkazem na rozhodnutí příslušných správních orgánů vycházejících z posledně platné dobové dokumentace (jako jednoho z výchozích podkladů pro územní rozhodnutí; srov. §12 zákona č. 84/1958 Sb.). V tomto směru lze také (přiměřeně) odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, a ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021), jež pro ocenění pozemků jako určených pro stavbu (při naplnění dalších výše vzpomenutých kritérií) v odůvodněných případech nevylučuje, aby bylo přihlédnuto i k jiným podkladům územního plánování [kupř. územnímu plánu dosud nepotvrzenému, nebylo-li zde jiné platné (schválené) územně plánovací dokumentace]. Na podporu přijatých závěrů o povaze těch kterých pozemků lze pak argumentovat i dalším historickým vývojem stavební činnosti v dané oblasti (jak oba soudy ostatně také činí).
10. Úsudek soudů nižších stupňů o tom, že (některé) pozemky přešly na stát již se stavebním záměrem a na něj navazující zjištění o stavebním vývoji v dané oblasti, jsou přitom závěry svou povahou skutkové, jejichž přezkum ze strany dovolacího soudu (jehož přezkum je omezen na kognici právní; srov. §241a odst. 1 věty první o. s. ř.) je tak limitován. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10. odůvodnění).
11. Odvolacím soudem přijaté závěry o stavební povaze těch kterých pozemků, potažmo jejich ocenění pro účely poskytované naturální náhrady nejsou v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2803/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 990/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020), jež jsou vystavěna na týchž konkluzích (že na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze usuzovat na základě různorodých, tam příkladmo vypočtených kritérií) a konkrétní závěry činí pak na základě individuálních skutkových zjištění.
12. Vyslovuje-li dovolatelka nesouhlas i se závěrem odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., sluší se připomenout, že soudy nižších stupňů čerpaly své závěry o ceně oprávněné osobě odňatých pozemků především z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem, z něhož plyne i zjištění, že v případě odňatých a nevydaných pozemků – oceněných jako pozemky určené pro stavbu – nejsou dány okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu uvedené přílohy odkazovaného cenového předpisu. Rozhodnutí (o tom, že podmínky pro snížení ceny ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nejsou naplněny) tedy soudy založily na individuálních skutkových zjištěních (a jejich odborném posouzení) a neměly-li se zřetelem k přijatým skutkovým zjištěním předpoklady pro aplikaci ustanovení cenového předpisu o cenových srážkách za naplněné (aniž by – v obecné rovině – vyloučily aplikovatelnost odkazovaného ustanovení o cenových srážkách), nelze ani v tomto směru jimi přijaté závěry kvalifikovat jako rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
13. Pokračující polemika se závěry odvolacího soudu o absenci podmínek k aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nese se pak povětšinou již v rovině skutkových zjištění (k nimž soudy dospěly hodnocením provedených důkazů), jež ovšem – jak již výše uvedeno – předmětem dovolacího přezkumu učinit nelze (k tomu znovu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3808/2016).
14. Závěr o absenci okolností, jež by odůvodňovaly srážky z ceny dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., není v kontradikci ani s rozhodnutími dovolatelkou odkazovanými (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012), jež oproti nyní projednávané věci vychází z odlišných skutkových reálií.
15. Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé námitky dovolatelky (že soudy neprovedly výslech zpracovatelů znaleckých posudků), jež vystihují vady řízení (v procesu dokazování), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). K uplatněným výtkám sluší se snad uvést i tolik, že odvolací soud neporovnával závěry dvou zřetelně protichůdných znaleckých posudků (co do jejich odborných závěrů) a v odůvodnění rozsudku (viz jeho body 42. až 44.) srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč právě znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Pelcem nepovažoval v dané věci za použitelný (jestliže v něm znalec nepracuje se všemi zjištěnými okolnosti o stavu jím oceňovaných pozemků, včetně územně plánovací dokumentace), zatímco posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., shledal v tomto směru vyčerpávajícím, přesvědčivým a náležitě a logicky odůvodněným. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, přitom neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1962/2021).
16. Závěrem sluší se připomenout, že otázkami, jež jsou významné pro kvantifikaci i nyní uspokojovaného restitučního nároku žalobkyně (náhrady za odňaté a pro zákonnou překážku nevydané pozemky) v závislosti na povaze pozbytých pozemků, plynoucího z týchž rozhodnutí správních orgánů a s použitím téhož posudku, zpracovaného znalkyní prof. Ing. Renátou Schneiderovou Heralovou, Ph.D., se Nejvyšší soud zabýval již dříve i ve svém usnesení ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, jímž aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí (kdy tak účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka bude posouzena stejně; k tomu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nejsou naplněny, neboť prostřednictvím dovoláním vymezených otázek nelze dospět k závěru, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně že závisí na otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených nebo dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, anebo že jsou dány důvody pro jiné posouzení otázek v rozhodování dovolacího soudu již vyřešených.
18. V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), jenž sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
19. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím své zástupkyně z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení (určená z tarifní hodnoty 633 101,60 Kč) v částce 10 860 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 343,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu