ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3210.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3210/2021-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. J. nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované obci Měšice, IČ 00240451, se sídlem Měšice, Hlavní 55/22, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím a o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 210/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. 26 Co 14/2021-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 978 Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Buzkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 26 Co 14/2021-201, rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2020, č. j. 36 C 210/2018-142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 36 C 210/2018-160, ve výroku I. změnil tak, že žalobu o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím zamítl, a potvrdil jej ve výroku II., jímž byla zamítnuta i žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu jím vlastněné pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY mají povahu veřejného prostranství, jehož bezesmluvním užíváním vzniká žalované bezdůvodné obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 59/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkal rovněž, že se soudy nižších stupňů nevyjádřily ke všem jím odkazovaným judikátům. V části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, měl konečně jeho rozhodnutí (o náhradě škody) za překvapivé.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Veřejné prostranství je pak definováno v §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze přitom lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost §34 zákona č. 128/2000 Sb. (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, na nějž odkazoval i dovolatel) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít charakter veřejného prostranství (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 47/06, publikovaný pod č.127/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 32). Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, citovaný i dovolatelem, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 699/2019).
Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle §19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, dále jen – „lesní zákon“ (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5056/2016), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu §2991 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).
Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020).
Jestliže tedy soudy nižšího stupně vycházejíce ze zjištění, že se na předmětných pozemcích nachází hospodářský les (z něhož dovolateli plynou příjmy v důsledku prováděné těžby dřeva, v níž není jakkoliv omezován), lesní porost zde není udržován a je obtížně prostupný (les tak není průchozí) a cesty vedoucí lesem jsou nezpevněné a nenaplňují znaky nutné komunikační potřeby, uzavřely, že dotčené pozemky nemají charakter veřejného prostranství a jsou veřejností (bez ohledu na obsah územně plánovací dokumentace či klasifikaci pozemků z hlediska výběru místních poplatků) užívány toliko v režimu obecného užívání podle §19 lesního zákona, pročež žalované na úkor dovolatele bezdůvodné obohacení ve smyslu §2991 o. z. nevzniká, nikterak se tím ustálené rozhodovací praxi dovolacího ani Ústavního soudu (včetně rozhodnutí odkazovaných dovolatelem) nezpronevěřily.
Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry soudů nižšího stupně o povaze a charakteru předmětných pozemků, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Namítá-li dovolatel dále, že se soudy nižších stupňů nevyjádřily k jím odkazovaným rozhodnutím, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci, neboť odůvodnění napadeného rozsudku nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, jenž byl s to zformulovat dovolací důvody; soudy ostatně nejsou povinny vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, jestliže v odůvodnění rozhodnutí předestřou ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publikovaný pod č. 26/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. tudíž v části směřující vůči rozsudečnému výroku, jímž byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím zamítnuta, naplněny nebyly.
V části, v níž byla zamítnuta též žaloba o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím, jež měla dovolateli vzniknout v důsledku marně vynaložených nákladů na těžbu dřeva, která se neuskutečnila z důvodu postupu žalované, bylo pak napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodováno o nároku se samostatným skutkovým základem. Soudní praxe je přitom jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod č. 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2033/2018). Jelikož tedy uvedený samostatný nárok nepřevyšuje částku 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží) a nejde o nárok ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu, není podané dovolání v daném rozsahu podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 30 260 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 36 978 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu