ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3257.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3257/2022-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 48/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 30. 6. 2022, č. j. 83 Co 227/2021-708, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 15 C 48/2019-545, nahradil projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu (v tam uvedeném znění) o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY [jako jiných (náhradních) zemědělských pozemků k uspokojení restitučního nároku žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů] – výrok I.; v části o převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení (výroky III. a IV.).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 83 Co 227/2021-708, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrokem I.), ve vyhovujícím výroku I. rozsudek soudu změnil tak, že se žaloba v tam vymezeném rozsahu zamítá (výrokem II.), v zamítavém výroku II. jej potvrdil (výrokem III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.) a nákladech státu (výrok V.).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu „do jeho celého rozsahu“ podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Napadá odvolacím soudem učiněné posouzení, že nebyly naplněny předpoklady k uspokojení nároku oprávněné osobou cestou žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, opřené o závěr (dle dovolatelky rovněž nesprávný), že postup žalované ve vztahu k nároku žalobkyně nebylo možno kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminující a že sama žalobkyně nebyla dostatečně aktivní. V tomto směru dovolatelka poukazuje na svou (někdejší) účast ve veřejných nabídkách pozemků, jež vedla toliko k částečnému uspokojení jejího nároku, cca z jedné čtvrtiny. Akcentuje i svůj vyšší věk, jež ji limitoval v další účasti ve veřejných nabídkách, dále pak i okolnost, že některé z jí nárokovaných pozemků žalovaná převedla v průběhu řízení na jiné osoby, a odvolacímu soudu vytýká, že ve svých úvahách zohlednil i to, může-li žalobkyně na žádaných pozemcích zemědělsky hospodařit.
4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (od 1. 1. 2013 právní nástupkyně Pozemkového fondu České republiky) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (dříve Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba ani přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
11. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
12. Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
13. Se shora uvedenými tezemi není posouzení odvolacího soudu v rozporu a tímto soudem učiněný úsudek, že neuspokojení nároku žalobkyně (v jeho plné výši) zde není důsledkem liknavosti či snad dokonce svévole žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky), nýbrž dlouhodobé nečinnosti žalobkyně, nelze označit jako zjištěným okolnostem nepřiměřený. Podstatný zde přitom není jen faktor časový, tedy doba, po kterou zůstává nárok žalobkyně neuspokojen, ale i příčiny takového stavu, jak je zde odvolací soud objasnil a vyhodnotil a z nichž akcentoval zejména po řadu let trvající neodůvodněnou pasivitu žalobkyně (od roku 2001 do doby podání žaloby - 2018), navzdory tomu, že její někdejší účast v nabídkových řízeních (v letech 2000 a 2001) nebyla bezvýsledná (byla-li žalobkyně v řadě nabídkových řízení také úspěšná a její nárok byl částečně, cca z jedné čtvrtiny touto cestou uspokojen), kdy veřejná nabídka pozemků nepostrádala patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry a umožňovala uspokojení nároku žalobkyně tímto zákonem zásadně předpokládaným postupem v přiměřené době, v situaci, kdy žalobkyně dříve ani nezpochybňovala kvantifikaci svého nároku, jak ji provedla žalovaná (její předchůdce) a prvně tak učinila až podanou žalobou a ani tuto její argumentaci neshledaly soudy důvodnou.
14. Sluší se připomenout, že odvolacím soudem učiněným skutkovým zjištěním je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Odvolacím soudem přijaté konkluze nejsou v kontradikci k závěrům vysloveným Ústavním soudem v dovolatelkou odkazovaném nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20 (a na něj navazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022), který akcentuje stejná východiska restitučního zákonodárství, byl ovšem vydán na podkladě jiných, oproti nyní posuzované věci odlišných (značně specifických) skutkových okolností, jimž soudy v tehdy projednávané věci nepřiznaly patřičný význam (jde-li o aktivitu nejenom jednotlivých žalobců, ale i jejich právních předchůdců, jejich společný postup a příbuzenské poměry), zatímco v dané věci odvolací soud důsledně a komplexně zhodnotil všechny významné okolnosti a učinil tak prizmatem relevantních kritérií (i v citovaném nálezu Ústavního soudu akcentovaných). Dovolává-li se pak žalobkyně Ústavním soudem vyslovené konkluze, že oprávněným osobám nelze přičítat k tíži, že se jejich aktivita s přihlédnutím k jejich pokročilému věku snižovala, až úplně ustala, činí tak zcela izolovaně, aniž by měla na zřeteli i další skutkové okolnosti tehdy projednávané věci, v souvislosti s nimiž byl právě tento závěr vysloven. K tomu sluší se dodat, že ani o takovou situaci se v nyní projednávané věci nejedná, tj. že by aktivita žalobkyně postupně slábla (s ohledem na její zvyšující se věk). Je třeba opět připomenout, že po účasti v několika veřejných nabídkách (během let 2000 a 2001) a částečném uspokojení restitučního nároku aktivita žalobkyně zcela (jednorázově) ustala na dobu sedmnácti let, po jejichž uplynutí dovolatelka vznáší nárok na vydání konkrétních náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku [kdy sama vyhledala a v žalobě označila značné množství pozemků (celkem 102) za účelem uspokojení jí tvrzeného nároku a současně vyvinula nikoliv zanedbatelnou aktivitu k zajištění důkazů, jenž měly vést k prokázání důvodnosti požadavku na přecenění restitučního nároku, jež ovšem nebyl shledán důvodným].
16. Odvolacím soudem přijatý závěr, že nejsou dány skutečnosti dokládající svévoli či liknavost žalované, nemůže být úspěšně zpochybněn ani tím, že žalovaná v průběhu soudního řízení převedla celkem tři z třiceti osmi žalobkyní v žalobě označených pozemků (situovaných v obvodu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou) na třetí osoby, nehledě na to, že takový postup žalované – i s ohledem na skutečnou výši restitučního nároku (jež žalobkyně mnohonásobně nadhodnotila) – nemohl ohrozit či snad zmařit uspokojení nároku (a nelze v něm spatřovat snahu žalované zabránit či oddálit splnění své povinnosti plynoucí z restitučního předpisu). Na liknavost či svévoli žalované nelze usuzovat ani prostřednictvím dovolatelkou akcentované okolnosti o dosavadním toliko částečném uspokojení nároku (co do jedné čtvrtiny), jenž je – jak plyne z odvolacím soudem učiněných zjištění – především důsledkem nečinnosti žalobkyně (jež navzdory předešlé účasti ve veřejných nabídkách a částečnému úspěchu v nich) a kdy odvolací soud i s ohledem na parametry nabídek a skutečnou výši restitučního nároku nikoliv neopodstatněně dovozuje, že cestou veřejných nabídek mohl být nárok žalobkyně v přiměřené době zcela uspokojen. V kontextu všech zjištěných okolností a aplikovaných relevantních kritérií stává se pak nepodstatnou pro rozhodnutí i odvolacím soudem současně zmiňovaná okolnost o potencialitě zemědělského hospodaření žalobkyně na požadovaných pozemcích jako náhradních, jež by na učiněném závěru o absenci liknavosti a svévole žalované ve vztahu k žalobkyní uplatňovanému nároku nemohla čehokoliv změnit.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněným pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1276/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3976/2017) a vychází z týchž konkluzí (jde-li o otázku liknavosti či svévole při uspokojování nároku oprávněné osoby coby předpokladů pro jeho uplatnitelnost u soudu mimo rámec veřejných nabídek), kdy odlišný výsledek řízení je dán jinými skutkovými okolnostmi (zejm. zjištěním o neodůvodněné nečinnosti žalobkyně, při korektním postupu žalované a jejího předchůdce i co do ocenění nároku, jakož i parametrů veřejné nabídky pozemků), jež odvolací soud vyhodnotil prismatem týchž relevantních kritérií [a kdy v řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že žalovaná bezdůvodně či protizákonným způsobem oddalovala možnost uspokojení restitučního nároku žalobkyně].
18. S ohledem na výše uvedené, kdy odvolací soud zohlednil všechny rozhodné skutečnosti, nepominul ani individuální rozměr věci a své úvahy řádně zdůvodnil, nelze pak dovolatelce přisvědčit ani v jejím názoru, že v nyní projednávané věci postupoval příliš restriktivně či snad formalisticky a že porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, či se snad dopustil porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Ze shora uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) nejsou naplněny, jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jež není v kontradikci ani k judikatuře Ústavního soudu) a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
20. Přestože v dovolání uvádí, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelka nevznáší proti nemeritorním výrokům I., IV. a V. rozsudku, nehledě na to, že proti části výroku I. (jímž odvolací soud v tam uvedeném rozsahu zastavil odvolací řízení a opravným prostředkem proti němu je žaloba pro zmatečnost; srov. §229 odst. 4 o. s. ř.) není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (IV. a V.) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
21. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy u žalovaného státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Náklady na zastoupení žalované advokátem v tomto dovolacím řízení, v němž byla řešena standardní problematika poskytování náhradních pozemků, nelze tudíž považovat za náklady účelně vynaložené (srov. obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3250/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 468/2020).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu