ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.468.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 468/2020-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) K. B. , nar. XY, bytem XY, b) M. R. , nar. XY, bytem XY, a c) A. K., nar. XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Filipem Melzerem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Majetíně, U Sokolovny 262, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, a 2) Heineken Česká republika, a. s. , IČO 45148066, se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, o určení vlastnického práva a o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 203/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, č. j. 15 Co 270/2018-632, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobci napadli dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2018, č. j. 43 C 203/2014-488, potvrzen ve výrocích II. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v k. ú. XY je žalovaná 1), a o uložení povinnosti žalované 1) převést tyto pozemky bezúplatně na žalobce, a ve výrocích IV. až VI. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně bylo přitom řízení částečně zastaveno.
Dovolatelé předestřeli otázku, zda vydání jimi vybraných náhradních pozemků za pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen – „zákon o půdě“), pro překážky naturální restituce nevydané brání okolnost, že v katastru nemovitostí je k nim evidováno vlastnické právo osoby odlišné od státu. Měli za to, že uvedenou otázku dovolací soud dosud neřešil. Za judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou měli též otázku vymezení pojmu zahrádková osada ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Uváděli současně, že se odvolací soud extenzivní interpretací pojmu zahrádková osada odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006. Kladli rovněž, dle jejich názoru dovolacím soudem rovněž neřešenou, otázku, zda lze jako náhradní pozemky vydat pozemky jiné půdní kultury, než měly pozemky odňaté. Vznášeli taktéž otázku, zda vydání náhradního pozemku brání umístění zahradní chatky na něm, majíce za to, že ani tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Deklarovali dále, že se odvolací soud svým závěrem o tom, že vydání pozemků brání jejich určení územním plánem k zastavění bytovou výstavbou, odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2502/2008. Od ustálené judikatury dovolacího soudu se odvolací soud měl odklonit i při posuzování liknavosti žalované 1) při uspokojování restitučního nároku dovolatelů a rovněž při hodnocení dostatečnosti jejich aktivity vynaložené při jeho uplatňování. Za dosud neřešenou označili taktéž otázku aplikace ustanovení §12 zákona o půdě při souběhu nároků více oprávněných osob. Kladli dále otázku, dle jejich názoru dosud neřešenou, zda okolnost, že jejich restituční nárok může být uspokojen též vydáním jiných, než v tomto řízení požadovaných pozemků, vylučuje naléhavost jejich právního zájmu na určení vlastnického práva žalované 1) k nim. Od judikatury dovolacího soudu se odvolací soud měl konečně odchýlit i svým závěrem, že dovolatelům nepřísluší ingerovat do právního vztahu mezi žalovanými.
Žalovaná 1) se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry soudů nižšího stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci tedy není ani pozemek, který by nebylo lze vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti takového pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a takový pozemek nebyl by ani zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek z právního hlediska samostatnou věcí, tedy obecně vzato (ze své materiální podstaty) způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006); k fukční souvislosti viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014. I u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že dovolateli požadované pozemky jsou zastavěny areálem oplocené zahrádkové osady zřízené před rokem 1966 (jehož součástí jsou i stavby zahrádkových chatek), tvořící funkční celek se zahrádkářskou kolonií, umístěnou v oblasti XY, a jsou územním plánem města Brna a podrobnější územní plánovací dokumentací určeny jako návrhová plocha k bydlení, uzavřel, že tyto pozemky nejsou vhodnými náhradními pozemky, jak pro zastavěnost funkčním areálem zahrádkové osady (viz též §11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě), tvořícím současně ucelený soubor funkčně propojených staveb a pozemků, tak i pro jejich plánované (dle schválené územně plánovací dokumentace) zastavění objekty určenými k bydlení, vylučující jejich budoucí zemědělské obhospodařování, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Na posuzovaný případ přitom zjevně nedopadají závěry podávající se z dovolateli odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2502/2008, vydaného v jedinečných skutkových poměrech věci, v níž nárokované pozemky vzdor mínění povinné osoby netvořily součást chatové osady, ani konkluze vyjádřené v jimi citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1035/2006, když dovolatelé nejsou původními vlastníky (ani právními nástupci původních vlastníků) zahrádkové osady zřízené dříve, než došlo k jejímu odnětí státem.
Zpochybňují-li přitom dovolatelé závěry odvolacího soudu o tom, zda nárokované pozemky tvoří součást zahrádkové osady, případně, zda jsou vhodné k budoucímu zemědělskému obhospodařování, nese se jejich kritika v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Závěry o příslušnosti předmětných pozemků k zastavěnému areálu zahrádkové osady, resp. o jejich plánovaném zastavění, přitom nejsou nikterak nepřiměřené, opírají-li se o znalecké posudky Ing. Jiřího Holuši a Ing. Jana Sebery, Ph.D., doklady katastru nemovitostí, smluvní dokumenty, jejichž kontrahentem je Základní organizace Českého zahrádkářského svazu J. Ř. Mendla Brno, či stanoviska Magistrátu města Brna, odboru územního plánování a rozvoje.
V situaci, kdy dovolateli vybrané pozemky nejsou vhodnými náhradními pozemky, pak zjevně není dán ani jejich naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 1) k nim ve smyslu §80 o. s. ř. Uvedenou konkluzi ostatně dovolatelé ani nezpochybňují, brojíce primárně vůči závěru o nevhodnosti požadovaných pozemků k převodu, coby pozemků náhradních, případně o nedostatku obecných hmotněprávních předpokladů, umožňujících, bez ohledu na osobu katastrálně zapsaného vlastníka nárokovaných pozemků, vyhovět žalobě o vydání náhradních pozemků jako takové, a nastolujíce tak „toliko“ otázku, zda za současného podání žaloby o určení vlastnictví státu lze (za splnění dalších podmínek pro vyhovění žalobě o vydání náhradního pozemku) nárokovat vydání i těch náhradních pozemků, jež jsou v katastru nemovitostí nesprávně evidovány jako vlastnictví třetí osoby. Na jejím vyřešení, jakož i na řešení dalších dovolateli předkládaných otázek, ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když ani jejich vyřešení, korespondující námitkám dovolatelů, by nebylo s to zvrátit závěr o nevhodnosti požadovaných pozemků k převodu jako náhradních, a tudíž i o neúspěšnosti podané žaloby na určení vlastnického práva státu a vydání nárokovaných náhradních pozemků, a jejich zodpovězení bylo by pak ryze akademické (bez vlivu na správnost rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016). Prostřednictvím těchto otázek tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy u žalovaného státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Náklady na jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení tudíž nelze považovat za náklady účelně vynaložené (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015); žalovaná 2) se pak k dovolání nevyjádřila.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 5. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu