ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.367.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 367/2022-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Y. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným 1) R. O. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, a 2) R. P. , nar. XY, bytem v XY, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zaplacení 31 911,50 Kč a o vzájemné žalobě o zaplacení 126 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 78/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 23/2020-432, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 614 Kč k rukám advokáta Mgr. Miroslava Schüllera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 28 Co 23/2020-432, rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2019, č. j. 19 C 78/2018-291, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 12. 2019, č. j. 19 C 78/2018-323, v odvoláním napadeném výroku IX. změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované 1) částku 80 603,33 Kč odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním společné nemovité věci nad rámec spoluvlastnického podílu, daný výrok potvrdil v části, v níž byla vzájemná žaloba žalované 1) co do částky 45 396,67 Kč zamítnuta, a potvrdil i výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního poplatku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – V. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nedotčenými výrokovými částmi přitom soud prvního stupně rozhodl o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně a žalované 1) ke stavební parc. č. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, a pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY a spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného 2) k pozemkové parc. č. XY v k. ú. XY.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předestřela otázku, zda vzájemnou žalobou vznesený nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dovolatelce užíváním společných nemovitých věcí nad rámec svého spoluvlastnického podílu se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu neodporuje dobrým mravům. Měla za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014, a ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1207/2008, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2022/08.
3. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – viz jeho §1 odst. 2, §2 či §8; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3891/2013). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013 , a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016 ), jakož i širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016 ).
7. Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, odkazované dovolatelkou). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017 , a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
8. Závěry odvolacího soudu o tom, že nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním společné věci dovolatelkou nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (k opodstatněnosti nároku srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) neodporuje dobrým mravům (není v rozporu s obecně uznávanými principy ekvity), přitom není zjevně nepřiměřený individuálním skutkovým okolnostem posuzovaného případu. Konfliktní jednání žalovaného 2) /bývalého manžela/ vůči dovolatelce (domácí násilí, dluhy na výživném pro společnou dceru) či způsob nabytí spoluvlastnického podílu žalovanou 1) /darem od žalovaného 2) bez souhlasu dovolatelky, usilující o vypořádání podílového spoluvlastnictví, i peněžního ústavu disponujícího ve vztahu k dotčeným nemovitostem zástavním právem/ totiž samy o sobě nepředstavují ony mimořádné důvody, pro něž by nároku žalované 1) – jež se na posuzovaném „nevhodném“ jednání vůči dovolatelce bezprostředně nepodílí – plynoucímu ze spoluvlastnictví předmětu užívání bylo namístě právní ochranu pro rozpor s dobrými mravy odepřít. Z hlediska povinnosti spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat, oč se takto obohatil, pak není bez dalšího rozhodující ani to, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 338/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). Odvolací soud se tedy svými konkluzemi o tom, že vzájemnou žalobou vznesený nárok žalované 1) na vydání bezdůvodného obohacení není (za soudy nižšího stupně zjištěného skutkového stavu věci, jehož přezkum dovolacímu soudu dle účinné procesněprávní úpravy nepřísluší) pro rozpor s dobrými mravy vyloučen z právní ochrany (s dobrými mravy nekoliduje), výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež – v obecné rovině – koresponduje i dovolatelkou označeným rozhodnutím) nikterak nezpronevěřil.
9. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
10. Brojí-li dovolatelka rovněž proti doměření soudního poplatku, je přípustnost jejího dovolání v této části vyloučena již ustanovením §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.
11. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované 1), která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 4 340 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 5 614 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 4. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu