ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1312.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 1312/2021-247
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, proti žalovanému M. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Říhou, advokátem, se sídlem v Brně, Nováčkova 418/11, PSČ 614 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 326/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2020, č. j. 4 Cmo 2/2020-493, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2020, č. j. 4 Cmo 2/2020-493, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. srpna 2018, č. j. 20 Cm 326/2010-369, ponechal vůči žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2011, č. j. 20 Cm 326/2010-22, a to ohledně směnečného peníze ve výši 216.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2010 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 720,- Kč (výrok I.); směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV).
Přitom vyšel z toho, že:
1) Dne 18. března 2010 vystavil žalovaný (M. J.) v Tišnově na řad R. Š. (dále jen „remitent“) směnku na směnečný peníz ve výši 216.000,- Kč, splatnou 30. září 2010 (dále jen „směnka“).
2) Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 3. května 2011, č. j. 20 Cm 326/2010-22, uložil žalovanému, aby zaplatil remitentovi směnečný peníz 216.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 720,- Kč a náhradu nákladů řízení.
3) Žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu namítl, že směnku nevystavil a podpis výstavce na směnce není jeho pravým podpisem.
4) Podáním ze dne 26. září 2014 remitent navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil jako (nový) žalobce J. H., na kterého remitent převedl směnku rubopisem (a předal mu ji) dne 1. listopadu 2013; usnesením ze dne 6. února 2015, č. j. 20 Cm 326/2010-98, Krajský soud v Brně vyhověl návrhu na vstup nabyvatele práva na místo původního žalobce [§107a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
5) Podle znaleckého posudku ze dne 29. října 2017, zpracovaného Mgr. Marií Beňovou, znalkyní v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma, znalkyně uzavřela, že „v rovině nízké pravděpodobnosti nelze vyloučit, že sporný podpis výstavce na směnce mohl vyhotovit žalovaný, jehož podpisy byly předloženy ke srovnání. Znalkyně přitom uvedla, že nalezené znaky umožňují rozhodovat mezi variantou pravého podpisu vyhotoveného žalovaným nebo variantou podpisu vyhotovenou jiným pisatelem. Shodné a podobné, i méně nápadné znaky dohledané v různých kombinacích, spolu s jistotou provedení podpisu, mírně podporují jeho pravost. Přitom zkoumáním podpisu a jeho okolí nebyly zjištěny průvodní znaky technického padělání ani znaky narušené spontánnosti“.
V rámci výslechu u jednání dne 14. února 2018 znalkyně dále uvedla, že nízká rovina pravděpodobnosti byla dána zejména z důvodu nízké četnosti nalezených sporných znaků, které neumožnily vyloučit variantu možného pisatele sporného podpisu. Přijatý závěr lze umístit do poloviny směřující k pravosti podpisu na pomyslné ose, jde však o nejnižší stupeň míry pravděpodobnosti a „tento závěr nelze jinak interpretovat“. K velmi obtížné zpracovatelnosti podpisu znalkyně doplnila, že podpis byl poměrně krátký; přesto se kloní spíše k pravosti podpisu, než k variantě jiného pisatele, u kterého by se dala předpokládat „větší přesnost se vzorem“.
6) Remitent ve své svědecké výpovědi potvrdil, že žalovaný podepsal (dopředu odsouhlasenou) směnku v Tišnově; on sám doplnil na směnku rukou psané údaje. Nikdo jiný u podpisu směnky nebyl a datum vystavení směnky odpovídá skutečnému dni vystavení.
7) Žalovaný jako účastník řízení vypověděl, že směnku nepodepsal a v době „podpisu“ směnky neměl vůči remitentovi žádné závazky; nedokázal se vyjádřit k tomu, proč je na směnce uveden jako výstavce.
Na tomto základě soud prvního stupně, cituje ustanovení čl. I. §48 odst. 1, §75, §76, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, dospěl ke (skutkovému) závěru, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce (žalovaného) na směnce.
Potud poukázal zejména na závěry znaleckého posudku a na svědeckou výpověď remitenta; naopak jako nevěrohodnou vyhodnotil výpověď svědka B. J. (otce žalovaného), kterou měl za rozpornou s výše uvedenými důkazy, když svědek u podpisu směnky nebyl přítomen.
K tvrzení žalovaného, podle něhož směnku nemohl dne 18. března 2010 v Tišnově podepsat, zdůraznil, že z pohledu směnečného práva je podstatné, aby byl údaj místa a dne vystavení směnky, když nemusí jít o údaje pravdivé (místo vystavení a datum vystavení lze bez újmy platnosti směnky simulovat). Současně nevyhověl návrhu žalovaného, aby byl ve věci vypracován ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce nový (rozuměj revizní) znalecký posudek, a uzavřel, že námitka žalovaného „o nepravosti podpisu“ není důvodná a žalovaný „důvodnost a opodstatněnou své námitky neprokázal“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. července 2020, č. j. 4 Cmo 2/2020-493, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud předně konstatoval, že obecná zkušenost k platnosti podpisu fyzické osoby požaduje „vlastnoruční písemný projev, musí jít tedy o sled znaků, které mají význam písma“.
V souvislosti se závěrem znaleckého posudku zdůraznil, že „znalec se při posuzování pravosti podpisu pohybuje na ose pravděpodobnosti, která představuje přímku, v jejímž středu je bod nula, kdy nelze rozhodnout, zda ten, jehož písmo je zkoumáno, text (podpis) napsal; na kladném pólu jsou závěry: Je pravděpodobnější (přichází v úvahu, nelze vyloučit), že napsal, je pravděpodobně pisatelem, je velmi pravděpodobně pisatelem, je pisatelem (je pravým podpisem); na záporném pólu jsou pak závěry: Je pravděpodobnější, že nenapsal, pravděpodobně nenapsal, velmi pravděpodobně nenapsal, nenapsal (lze jako pisatele vyloučit)“.
Přiklonila-li se znalkyně k tomu, že podpis žalovaného je rovině nízké pravděpodobnosti jeho pravým podpisem, nelze v žádném případě uvažovat o tom, že tomu tak není. Přitom znalkyně potvrdila, že: a) měla dostatek srovnávacího materiálu a b) „vyslovení závěru ve vyšší rovině pravděpodobnosti by nepřispěla ani zkouška psaní podpisu žalovaným v její přítomnosti, neboť podpis žalovaného byl velmi obtížně zpracovatelný, protože je poměrně krátký, nevyskytuje se v něm větší počet změn psacího pohybu, ani nevykazuje významné identifikační znaky“. Závěr znalkyně podporuje (i) svědecká výpověď remitenta, podle které byl přítomen u podpisu směnky žalovaným.
Dále odvolací soud doplnil, že směnka byla na žalobce indosována dne 1. listopadu 2013, tj. dříve, než bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci remitenta, v němž Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. května 2014 zjistil úpadek remitenta a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Proto odvolací soud uzavřel, že „žalovaný se námitkou nedostatku pravosti svého podpisu na směnce povinnosti zaplatit směnečný peníz neubránil. Naproti tomu žalobci, jako majiteli platné a pravé směnky, kterou v řízení předložil k prokázání tvrzené směnečné pohledávky, vzniklo nesporné právo na zaplacení směnečného peníze, neboť nespornost směnečného závazku znamená, že směnka sama o sobě je jediným a dostatečným důvodem k placení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (podáními datovanými 22. října 2020 a 26. října 2020) dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když závisí na vyřešení právních otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, popřípadě které dosud nebyly dovolacím soudem zodpovězeny.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že soud prvního stupně neprovedl důkaz originálem směnky, když dne 22. března 2017 „žádné jednání soudu ve skutečnosti nebylo, žádný z účastníků nebyl k jednání předvoláván a důkaz nemohl být proveden“.
Dále soudům nižšího stupně vytýká, že nesprávně vyhodnotily znalecký posudek Mgr. Marie Beňové, neumožnily mu, aby se vyjádřil k výpovědi „svědkyně“ (správně znalkyně) a nevyhověly jeho návrhu na vypracování nového (revizního) znaleckého posudku. Potud poukazuje (i) na neúplnost protokolu o jednání ze dne 15. srpna 2018, u kterého se vyjadřoval k důvodům, proč má závěr znalkyně „za mylný“. V této souvislosti upozorňuje, že „pro účely znaleckého posudku byly jako srovnávací podpisy použity doručenky, na nichž je ve většině případů jen parafa, což je pro vypracování znaleckého posudku nedostatečné“.
Konečně hodnotí jako nesprávný postup soudů, které nepřihlédly k jeho námitkám a navrženým důkazům (smlouvou o leasingu, objednávkou dopravy a záznamem jízdy), podle nichž nemohl směnku daného dne podepsat.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se dokazování (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Ustálenou judikaturou k výkladu citovaného ustanovení je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
Dále je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dlužníka (žalovaného) na směnce tíží žalobce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4674/2010, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2545/2011, ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 114/2013 a ze dne 25. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 310/2014).
2) Obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. ustanovení §125 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, sp. zn. 29 Cdo 4088/2016, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. března 2019, sp. zn. IV. ÚS 3502/18).
3) Datum vystavení směnky (tj. údaj dne, měsíce a roku, kdy byla směnka vystavena) lze na směnce vyznačit libovolným způsobem (slovy, arabskými či římskými číslicemi, popř. i zažitými zkratkami), vždy se však musí jednat o údaj určitý a pojmově možný; nemusí jít o údaj pravdivý, postačuje, aby datum vystavení směnky bylo dnem existujícím (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3071/2010, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, a ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 3007/2016, a ze dne 29. června 2021, sp. zn. 29 Cdo 875/2020).
Shora citované závěry se do poměrů dané věci promítají následovně.
V projednávané věci se žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bránil povinnosti zaplatit směnku výhradou, že směnku nepodepsal; bylo tak na žalobci, jehož tíží důkazní břemeno o pravosti podpisu žalovaného (jako přímého směnečného dlužníka) na směnce, aby prokázal, že jde vskutku o pravý podpis žalovaného. Naopak žalovanému pro úspěch ve sporu postačovalo, aby soud na základě vyhodnocení (řádně provedených) důkazů (§132 o. s. ř.) dospěl k závěru, podle něhož sporná skutečnost (pravost podpisu žalovaného na směnce) nebyla v řízení prokázána.
V tomto směru žalobce navrhl důkaz znaleckým posudkem (a následným výslechem znalkyně), výslechem svědka (remitenta) a směnkou; žalovaný navrhl důkaz svou účastnickou výpovědí, svědeckou výpovědí svého otce a listinami (objednávkou ze dne 14. prosince 2009 a kupní smlouvou ze dne 17. března 2010). Jakkoli soud prvního stupně všechny shora uvedené důkazy provedl, z obsahu spisu plyne, že originál směnky přečetl k důkazu u jednání dne 22. března 2017 (viz protokol o jednání č. l. 206-207), přestože zástupci žalovaného doručil předvolání k jednání (až) 23. března 2017 (srov. č. l. 203-205) a neuvědomil účastníky o termínu jednání ani jinak (předchozí jednání dne 15. března 2017 odročil na neurčito).
Za stavu, kdy skutkovou verzi žalobce ohledně pravosti směnky potvrzovaly závěry znaleckého posudku (v rovině mírné pravděpodobnosti pravosti podpisu) a svědecká výpověď remitenta, podle níž odpovídají údaje data a místa vystavení směnky skutečnosti (jsou pravdivé), mohl žalovaný relevantně zpochybnit její pravdivost (či věrohodnost) též výhradou, podle níž nemohl směnku v daném místě a čase podepsat proto, že se nacházel v místě jiném (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2928/2010).
Jelikož žalovaný nebyl zatížen důkazním břemenem ohledně (ne)pravosti svého podpisu na směnce, nic mu nebránilo, aby uplatnil skutková tvrzení ohledně své nepřítomnosti v místě a čase vystavení směnky (a doplnil jimi včas uplatněnou námitku nepravosti podpisu na směnce) až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a k těmto tvrzením nabídl důkazy.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při řešení otázky (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce výše uvedené pominul (v důvodech rozhodnutí se s argumentací žalovaného nevypořádal), a přehlédl i pochybení soudu prvního stupně při dokazování směnkou, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pochybení soudu prvního stupně při dokazování nemohlo být důvodem, pro který by Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí (§243a odst. 2 věta druhá o. s. ř.), když navržené důkazy mohou být provedeny v odvolacím řízení (srov. ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněném pod číslem 91/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně pro další průběh řízení Nejvyšší soud připomíná, že v důvodech usnesení sp. zn. 29 Cdo 875/2020 shrnul ustálené judikaturní závěry Nejvyššího soudu k otázkám hodnocení znaleckého posudku a předpokladů pro vypracování revizního znaleckého posudku.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu