ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.3481.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 3481/2021-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem, se sídlem v Praze, Mikulandská 122/4, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) EMERGENCY AIRFREIGHT SYSTÉM INTERNATIONAL SAS, se sídlem Bât 125, Cellules A et B Zone Juliette de l´Aéroport d´Orly Fret, 86394551 Orly Aerogare Cedex, Francouzská republika, reg. č. 424665701, a 2) O. H., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, se sídlem v Praze, Národní 58/32, PSČ 110 00, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 13/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2021, č. j. 17 Cmo 21/2021-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 65.444,06 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 6 Cm 13/2016-269, zamítl žalobu, kterou se žalobce (T. D.) domáhal vůči žalovaným [1) EMERGENCY AIRFREIGHT SYSTÉM INTERNATIONAL SAS a 2) O. H.] zaplacení částky 2.250.000,- EUR (výrok I.), uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů řízení částku 986.987,- Kč (výrok II.) a České republice na nákladech řízení vzniklých státu částku 57.405,75 Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. července 2021, č. j. 17 Cmo 21/2021-344, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a uložil žalobci zaplatit každému ze žalovaných na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 65.586,84 Kč (druhý výrok).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 23. září 2015 podal první žalovaný insolvenční návrh na majetek dlužníka E. A. S. I. East European Central s. r. o. (dále jen „dlužník“ a „insolvenční návrh“). Insolvenční soud usnesením ze dne 3. prosince 2015, č. j. MSPH 88 INS XY, (mimo jiné) zamítl „návrh na rozhodnutí o úpadku dlužníka“, uzavíraje, že insolvenční navrhovatel „neosvědčil své pohledávky“ [§143 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Proti tomuto usnesení podal insolvenční navrhovatel odvolání, které (následně) vzal zpět; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. MSPH 88 INS XY, 1 VSPH XY, odvolací řízení zastavil.
2) Dlužník (jednající opatrovníkem J. V.) podal 2. června 2016 (v pořadí druhý) insolvenční návrh na majetek dlužníka; insolvenční soud usnesením ze dne 6. června 2016, č. j. MSPH 94 INS XY, (mimo jiné) zastavil řízení o tomto návrhu, maje za to, že opatrovník nebyl oprávněn k jeho podání.
3) Dlužník (jednající opatrovníkem J. V.) podal 26. září 2016 (v pořadí třetí) insolvenční návrh na majetek dlužníka. Insolvenční soud usnesením ze dne 19. prosince 2016, č. j. MSPH 98 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka; usnesením ze dne 25. května 2017, č. j. MSPH 98 INS XY, prohlásil na jeho majetek konkurs.
4) Ke dni podání insolvenčního návrhu (23. září 2015) byli společníky dlužníka první žalovaný (s podílem 55 %) a žalobce (s podílem 45 %); k označenému datu byl jednatelem dlužníka druhý žalovaný (funkce jednatele mu zanikla k 29. únoru 2016); žalobce byl jednatelem dlužníka do 16 srpna 2015 a byl též (k datu podání insolvenčního návrhu) statutárním orgánem prvního žalovaného.
5) Dne 29. ledna 2016 se konalo jednání valné hromady dlužníka, kterého se zúčastnili (i) oba společníci; předmětem jednání bylo schválení účetních závěrek dlužníka k 31. prosinci 2013 a 31. prosinci 2014, projednání situace dlužníka za rok 2015, rozhodnutí o zrušení dlužníka, jeho vstupu do likvidace nebo přijetí jiného vhodného opatření.
6) Podle závěrů znaleckých posudků zpracovaných znalcem B. S. O. spol. s r. o. (ze dne 22. ledna 2019 a 12. srpna 2019) bylo jmění dlužníka k datu 22. září 2015 vyčísleno (výnosovou metodou) částkou 5.219.475,- EUR; k 16. prosinci 2015 znalec zjistil (metodou likvidační hodnoty) „zápornou hodnotu jmění dlužníka“, neboť jeho dluhy byly vyšší než majetek. Znaleckým posudkem (ze dne 22. května 2020) ocenila znalkyně Ing. Jitka Čočková jmění dlužníka k 22. září 2015 (výnosovou metodou) částkou 5.018.588,- EUR; k 16. prosinci 2015 znalkyně zjistila (metodou „substanční hodnoty netto“) jmění dlužníka v záporné částce (-13.446.000,- Kč).
7) Podle závěrů znaleckých posudků zpracovaných znalcem Ing. Mgr. Viktorem Legátem (ze dne 18. listopadu 2019) a znalcem TPA Valuation & Advisory s. r. o. (ze dne 8. června 2020) byla určena hodnota jmění dlužníka (a podílu žalobce ve společnosti dlužníka) [likvidační metodou, když nebyl naplněn princip dlouhodobějšího trvání dlužníka] nulovou částkou, a to jak k 23. září (respektive 22. září) 2015, tak k 15. prosinci (respektive 16. prosinci) 2015.
8) Již v době před podáním insolvenčního návrhu byl „chod dlužníka“ utlumen; nebyl splněn předpoklad „dlouhodobějšího trvání dlužníka“.
Na tomto základě odvolací soud ‒ cituje ustanovení §147 insolvenčního zákona a odkazuje na (v důvodech rozhodnutí označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ dospěl k následujícím závěrům:
a) Je zde pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud zamítl (nikoli z důvodů uvedených v §147 odst. 2 insolvenčního zákona) insolvenční návrh prvního žalovaného.
b) První žalovaný „se nezprostil zavinění za zamítnutí insolvenčního návrhu“; druhý žalovaný netvrdil (ani neprokazoval), že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informoval insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku.
c) Není dána příčinná souvislost mezi podáním insolvenčního návrhu a vznikem tvrzené škody (nulovou hodnotou obchodního podílu žalobce); podání insolvenčního návrhu nebylo bezprostřední (rozhodující) příčinou vzniku škody spočívající ve znehodnocení obchodního podílu žalobce.
d) Je správný způsob ocenění „hodnoty dlužníka“ (a hodnoty obchodního podílu žalobce) likvidační metodou, dle které byly tyto hodnoty (k datu podání insolvenčního návrhu a k datu rozhodnutí o jeho zamítnutí) nulové.
e) Jelikož insolvenční soud dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož nebyl dlužník společností „s předpokladem budoucího dlouhodobějšího trvání“, neměl povinnost poučit žalobce podle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), „k prokázání opaku“. Současně srozumitelně a logicky vysvětlil, proč „dal důkazní váhu“ znaleckým závěrům o použití likvidační metody a „nevzal za základ“ skutkových zjištění závěry znaleckých posudků o stanovení hodnoty obchodního podílu dlužníka „jinou metodou ocenění“.
f) Ke „znehodnocení“ obchodního podílu žalobce došlo v důsledku skutečností, které předcházely podání insolvenčního návrhu; žalobcem navržené (a insolvenčním soudem neprovedené) důkazy nebyly způsobilé na tomto závěru nic změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení „právní otázky“ týkající se posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, již odvolací soud zodpověděl (podle jeho názoru) v rozporu s (v dovolání konkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu, a právní otázky „výkladu ustanovení §147 insolvenčního zákona ve vztahu k příčinné souvislosti, zda je prvotní příčinou již vystavení plné moci právnímu zástupci za účelem podání insolvenčního návrhu nebo zahájení přípravy insolvenčního návrhu nebo až samotné podání a zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku“, již má za dosud Nejvyšším soudem nezodpovězenou.
Dovolatel především namítá, že odvolací soud rezignoval na řádnou identifikaci relevantní příčiny tvrzené škody (pokles hodnoty obchodního podílu žalobce ve společnosti dlužníka v důsledku podání insolvenčního návrhu prvním žalovaným); proto shledává právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož podání insolvenčního návrhu nebylo bezprostřední příčinou vzniku žalobcem tvrzené škody, neúplným (a nesprávným) a v konečném důsledku rozporným se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 30. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, a ze dne 4. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014. V této souvislosti poukazuje (i) na jím navržený (a odvolacím soudem neprovedený) důkaz výslechem svědka Josefa Kucharzyka (a dalších zaměstnanců dlužníka) ohledně „fungování“ dlužníka „v předmětné době“ a skutečností vztahujících se k „trvání“ pracovních poměrů těchto osob.
Dále akcentuje, že „do příčinné souvislosti je nutno zahrnout i kroky vedoucí k podání insolvenčního návrhu, jako udělení plné moci právní zástupkyni a příprava dokumentů či vyhotovování insolvenčního návrhu“, to vše za situace, kdy statutárním zástupcem (insolvenčního) navrhovatele a dlužníka je jedna a tatáž osoba. S ohledem na vůli druhého žalovaného podat insolvenční návrh, je nutno „časový okamžik odpovědnosti pojit už s přípravou insolvenčního návrhu, která započala udělením plné moci“.
Dovolatel snáší argumenty (i) proti závěru odvolacího soudu ohledně ukončení činnosti dlužníka již v době před podáním insolvenčního návrhu; v této souvislosti upozorňuje na propojení dlužníka a prvního žalovaného, jakož i na postavení žalobce a druhého žalovaného (jako jednatelů dlužníka). Závěry soudů nižších stupňů o tom, že žalobce a „žalovaný“ převedli činnosti (dlužníka) na jiné osoby, považuje za nesprávný již proto, že lze podnikat i na základě založení provozovny a organizační složky, k čemuž ale nebyly v řízení provedeny žádné důkazy. V této souvislosti obecně poukazuje na „formální předpisy a evropské předpisy týkající se usazování“, z nichž dovozuje, že druhý žalovaný činnosti vykonával za dlužníka; přitom s ohledem na ustanovení §5 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, musí být činnost druhého žalovaného přičitatelná pouze a jen dlužníku. Proto dospívá k závěru, podle něhož by se měly (v rámci zásad soukromého práva) vykládat disimulované úkony podle skutečného smyslu a záměru, jímž bylo pokračovaní podnikatelské činnosti na trhu České republiky a střední Evropy, a „stejně by mělo být přistoupeno k určení hodnoty společnosti“ (dlužníka). Navíc ‒ pokračuje dovolatel ‒ měl druhý žalovaný povinnost svolat za účelem rozhodnutí o ukončení činnosti dlužníka valnou hromadu; v tomto směru „druhý žalovaný nic netvrdil a žádné takové rozhodnutí nebylo přijato“.
Konečně dovolatel poukazuje na skutečnost, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, což mělo za následek neúplně zjištěný skutkový stav; v této souvislosti akcentuje, že je vyloučeno, aby soud odmítl provést navržený důkaz, a následně rozhodl v neprospěch účastníka, který důkaz navrhl (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, a ze dne 26. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013). Vzhledem ke shora uvedenému je tak dán (i) „extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když dovolatelem vymezené dovolací důvody ve skutečnosti představují polemiku s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů. Přitom poukazují na skutečnost, že sám žalobce navrhoval důkazy o tom, že podnikání dlužníka bylo již v srpnu 2015 zcela ochromeno; navíc v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 75 Cm 23/2019 podal dovolatel za dlužníka proti druhému žalovanému (jako jednateli dlužníka) žalobu o náhradu škody spočívající v neproplacení faktur, ačkoli věděl a doložil, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků, byl fakticky v úpadku a „jednatel měl podle něj insolvenční návrh podat dříve“. Jde-li o výklad ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona, poukazují na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“), a v rozsudcích ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4150/2013, a ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
K tomu, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, a právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně další judikatury Nejvyššího soudu v něm označené).
K řešení právní otázky, zda je z hlediska příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním (podáním insolvenčního návrhu) právně významné až podání insolvenčního návrhu nebo (již) vystavení plné moci k jeho podání (a zahájení přípravy insolvenčního návrhu), není dovolání přípustné proto, že právní úprava odpovědnosti za škodu podle ustanovení §147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona [tj. odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním navrhovatelem zahájením insolvenčního řízení ‒ viz např. důvody R 10/2013 a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněného pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2016“)] je v tomto směru zcela jednoznačná. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007 a ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Pouhé zopakování zcela jasného a žádné výkladové obtíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze přitom považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3422/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. června 2015, sp. zn. III. ÚS 3723/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 5/2015, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 3865/16).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele, podle níž soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy. S přihlédnutím k ustanovení §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Ostatně, závěr, podle kterého soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněné pod čísly 39/1999 a 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998). V poměrech dané věci odvolací soud rovněž odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč nepovažoval za potřebné doplnit dokazování dle návrhu žalobce.
K dovolatelem namítaným vadám odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud připomíná, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněném pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V neposlední řadě je zjevné, že odvolací soud dospěl (též) k závěru, že hodnota obchodního podílu žalobce ve společnosti dlužníka byla k datu podání insolvenčního návrhu „nulová“; přitom uvedený (dílčí) skutkový závěr sám o sobě postačoval k zamítnutí žaloby, neboť není naplněn jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (vznik škody spočívající ve snížení hodnoty obchodního podílu žalobce).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikatura tam označená), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
Konečně Nejvyšší soud (bez vazby na shora uvedené) dodává, že ač se soudy nižších stupňů zmínily v důvodech svých rozhodnutí o tom, že na základě (v pořadí třetího) insolvenčního návrhu (ze dne 26. září 2016) zjistil insolvenční soud (usnesením ze dne 19. prosince 2016, č. j. MSPH 98 INS XY) úpadek dlužníka, nijak nevyhodnotily, že insolvenční soud rozsudkem ze dne 16. května 2019, č. j. 198 ICm XY, který nabyl právní moci dne 19. června 2019, určil (mimo jiné) pravost části pohledávek, jejichž existencí odůvodnil první žalovaný insolvenční návrh.
Přitom judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěrech, podle nichž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne z ustanovení §147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu prostřednictvím odkazu na ustanovení §147 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala. Srov. opět důvody R 10/2013 a R 22/2016.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají (u každého ze žalovaných) z mimosoudní odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní služby (nedatované vyjádření k dovolání doručené insolvenčnímu soudu 29. listopadu 2021), která podle ustanovení §7 bodu 7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí [z tarifní hodnoty 57.757.500,- Kč (při kurzu České národní banky k 19. listopadu 2021 ve výši 25,67 Kč/EUR)] 53.936,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši jedné poloviny z částky 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 65.444,06 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu