ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.397.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 397/2022-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný A. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 6 To 47/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 191/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. T. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 23 T 191/2016 , byl obviněný A. T. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 4. 4. 2016 kolem 10:45 hodin v XY, ulici XY, v lesním porostu 200 m od domu č. p. XY, zastavil poškozeného J. P., nar. XY, vulgárně jej opakovaně vyzýval, aby odešel z lesa, následně jej fyzicky napadl, kdy do něho strkal, shodil ho na zem a zde jej opakovaně udeřil, následně jej nutil, aby si uvázal svého psa, jinak že jej nadále bude fyzicky napadat, s tím, že pokud si bude na jeho jednání stěžovat na policii, tak ho „vystřílí i s rodinou“, přičemž po uvedenou dobu držel v levé ruce neustanovenou dlouhou střelnou zbraň, a tím u něho vzbudil důvodnou obavu o jeho život a jeho rodiny, že své výhrůžky naplní, a proto z místa odešel .
Za to byl obviněný odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 23 T 191/20216, podal obviněný A. T. v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroku o vině.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 6 To 47/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 6 To 47/2020, podal obviněný A. T. dovolání (č. l. 269-271), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na formulaci námitek obviněného lze dospět k závěru, že obviněný odkázal na §265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 10. 1. 2022. Novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl totiž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h), a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl bez obsahovým změn nově podřazen pod písm. m). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
Obviněný namítl, že celá věc stojí pouze na výpovědích jeho a poškozeného, přičemž zde absentují jakékoli přímé důkazy, svědecké výpovědi či listinné důkazy, které by mohly do věci vnést světlo a přiklonit se bez dalšího k jedné z výpovědí. Z výpovědi poškozeného se podává, že dovolatel sice u sebe měl zbraň, ale na poškozeného nemířil a se zbraní nijak nemanipuloval. Nelze přijmout závěr, že by šlo o způsob jednání schopný vzbudit v poškozeném obavu, že se s ní dovolatel chystal cokoli učinit. V průběhu hlavního líčení se neukázalo, že by vůbec dovolatel takový úmysl, byť částečně, pojal. Znalecký posudek výpověď poškozeného nepotvrzuje, neprokazuje, že by poškozenému způsobil nějaké zranění, jak tento tvrdil. Dovolatel naznačuje, že svědci mohou mít zájem na výsledku řízení, neboť ve sporech s ním neuspěli ve správních řízeních. Poukazuje na to, že soud nepřijímá závěry správního řízení vedeném se svědkyní D. J. a zpochybňuje jeho závěry. Žádný ze svědků nebyl incidentu přítomen, vše mají takříkajíc z druhé ruky (zejména svědci H. P. a A. N.). Výpovědi svědků do sebe zapadají jen potud, že dovolatele nepříznivě vykreslují. Z toho však nelze dovozovat, že se skutek stal a je trestným činem. Dovolatel dále zpochybňuje zákonnost znaleckého posudku MUDr. Tůmové a MUDr. Hesslera a poukazuje na to, že výpověď jeho otce – svědka F. T. by měla mít stejnou váhu jako výpovědi ostatních svědků, kteří měli o události jen zprostředkované informace. Na straně druhé, výpověď jeho matky - svědkyně H. T. potvrzovala přímo jeho alibi, k čemuž byl do spisu založen i listinný důkaz, faktura ze stavebnin, že existoval materiál, který bylo třeba přemístit. Úvahy odvolacího soudu stran vzdálenosti domu dovolatele od místa incidentu nemají reálný základ, soudy místo nikdy neshlédly.
Obviněný má tedy za to, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti a skutek, jak byl zjištěn, byl nesprávně posouzen. Současně byly všechny důkazy vyloženy v jeho neprospěch. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 6 To 47/2020, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 23 T 191/2016, a shledá-li potřebu doplnění dokazování, věc vrátí soudu prvního stupně, případně sám rozhodně o zproštění obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 180/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Veškeré námitky, které obviněný vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. V daném případě vyjádřila souhlas s názorem soudů obou stupňů, že fyzické napadení poškozeného objektivizované znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství v podobě jeho strkání, shození na zem, opakovaných úderů navazujících na vulgární opakované výzvy k odejití z lesa ve spojení s následným nucením poškozeného, aby si uvázal svého psa, jinak jej bude obviněný nadále fyzicky napadat a bude-li si na jeho jednání stěžovat na policii, vystřílí jej i s rodinnou, přičemž obviněný při tomto vyhrožování v ruce držel dlouhou střelnou zbraň a vše se odehrálo za daných okolností, bylo způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život, život členů jeho rodiny, tedy obavu z toho, že obviněný své výhrůžky naplní. Toto jednání pak bylo způsobilé vyvolat vyšší stupeň tísnivého pocitu poškozeného ze zla, kterým pachatel vyhrožoval, v důsledku čehož také poškozený J. P. z daného místa odešel, i když nebýt výše popsaných okolností, žádný důvod by k tomuto neměl. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy zcela přiléhavá.
Státní zástupkyně v zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má tedy za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 6 To 47/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l ). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání obviněné projednal, kdy z podnětu jeho odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. h).
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je proto třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ všechny důkazy byly vyloženy v jeho neprospěch “ , kdy porušení této zásady spatřuje zejména v tom, že v jeho prospěch nebyla dostatečně zohledněna výpověď jeho rodičů – svědků F. a H. T. a dále závěry správního řízení vedeném v otázce jeho sporu se svědkyní D. J.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá proces dokazování, hodnocení důkazů a z nich soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (jeho výpovědi a výpovědi poškozeného J. P., svědků D. J., H. P., A. N., F. T. a H. T., dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michala Hesslera a z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie PhDr. Štěpánky Tůmové vypracovaných na osobu dovolatele, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jiřího Fialky, CSc., vypracovaného ke zhodnocení zranění poškozeného, obsahu správního spisu Magistrátu města Děčín v jeho sporu se svědkyní D. J.) a vadná skutková zjištění (zejména týkající se jeho přítomnosti na místě činu, jeho případné manipulace se zbraní), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se žádného trestného jednání nedopustil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Dovolatel totiž namítá, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho jednání, jímž byl sto vzbudit u poškozeného důvodnou obavu z uskutečnění výhrůžek usmrcením. Jestliže pak obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, přičemž však žádnou konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu nebezpečného vyhrožování neuplatnil, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů.
Takovým dovolacím důvodem je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (na který obviněný v dovolání odkázal a který byl novelou bez obsahových změn zařazen pod písm. h/) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního, potažmo druhého stupně.
Obviněný však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, přičemž lze konstatovat, že ani jedna ze tří výše uvedených situací nedopadá na projednávaný případ.
Námitku opomenutých důkazů obviněný nevznesl. Obviněný sice zpochybňuje, zda byly znalecké posudky MUDr. Tůmové a MUDr. Hesslera pořízeny v souladu se zákonem, resp. namítá, že nebyla zodpovězena otázka, proč vyvstala potřeba nechat vyšetřit jeho duševní stav, nejedná se však o námitku procesní nepoužitelnosti důkazu. Obviněný pouze ve stručnosti poukazuje na nesouhlas s tím, že byl procesu znaleckého zkoumání podroben. Znalecké zkoumání duševního stavu obviněného přitom bylo nařízeno v rámci přípravného řízení (č. l. 5-6 spisu), neboť vyvstala potřeba vyšetřit duševní stav obviněného (§116 odst. 1 tr. ř.) s ohledem na trestnou činnost, které se měl vůči poškozenému dopustit (násilné jednání, slovní a fyzické ataky, přítomnost zbraně) a pro níž bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby. Na uvedeném postupu není možno shledat jakýchkoli pochybení.
Nejedná se ani o případ zjevného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť tento nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Soud prvního stupně vycházel z jím provedeného dokazování, zejména pak z výpovědi poškozeného J. P., kdy se jedná o důkaz stěžejní, nicméně nejedná se o důkaz zcela osamocený. Výpověď poškozeného byla hodnocena v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jednalo se jak o výpovědi dalších svědků (zejména svědci D. J., A. N., H. P.), záznamy o podaném vysvětlení sepsané s P. R. a K. B., které byly přečteny podle §211 odst. 6 tr. ř., tak znalecké posudky vypracované na osobnost dovolatele a ke zjištění rozsahu zranění poškozeného. Nalézací soud provedl i další listinné důkazy (bod 18. rozsudku nalézacího soudu). Stran výpovědí postupoval nalézací soud s nutnou dávkou obezřetnosti, neboť incidentu nebyl nikdo stran dovolatele a poškozeného přímo přítomen, kdy se svědci rekrutovali z blízkého okruhu dovolatele (svědci F. a H. T.) a poškozeného (svědkyně H. P. a do určité míry i svědkyně D. J.).
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci zjevného nesouladu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak již uvedeno výše. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nalézací soud podrobně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného. Náležitým způsobem se zabýval právě věrohodností výpovědí obviněného i poškozeného, kdy výpověď poškozeného „ shledal jako věrohodnou a prostou rozporů a nelogičností “, přičemž vzal v potaz i projev poškozeného při hlavním líčení (bod 19. rozsudku). Poškozený neměl tendenci jakkoli svou výpověď měnit nebo popis událostí přikrášlovat, čemuž odpovídá i skutečnost, že uvedl, že obviněný byl obut do měkkých kožených bot a fyzický atak nebyl veden silně, což vysvětlovalo i absenci zranění na těle poškozeného (vyjma modřiny). Uvedená výpověď v tomto směru zcela odpovídala i závěrům znaleckého posudku MUDr. Fialky, resp. s touto není v žádném rozporu. Byla rovněž v souladu s výpovědí svědkyně H. P., manželky poškozeného, kdy soud s ohledem na její příbuzenský vztah k poškozenému přistupoval k její výpovědi se zvýšenou obezřetností. Nalézací soud pak v bodě 20. rozsudku uvedl, jaké skutečnosti se podávají ze svědeckých výpovědí svědků N., R., B., K., K. a J., kdy u posledně jmenované svědkyně věnoval zvýšenou pozornost otázce její svědecké věrohodnosti, a to právě s odkazem na možné předcházející hostilní události mezi ní a dovolatelem. Nalézací soud si byl vědom, že tito svědci nebyli přímými svědky celého incidentu, nicméně byly pro soud významní právě k dokreslení chování obviněného v rámci komunity a sousedských vztahů, kdy je zřejmé, že obviněný se pasuje do role jakéhosi strážce pořádku v městském lesoparku, přičemž si často počíná hrubě, vulgárně a zcela nevhodně, kdy například míří zbraní do směru běžce probíhajícího lesoparkem. Stran výpovědí svědků F. a H. .T, rodičů dovolatele, pak nalézací soud dospěl k závěru, že při obhajobě syna uvedly rozporné a neobjektivní informace, kdy bagatelizovaly jeho předcházející konflikty se svědky. Nalézací soud konstatoval, že tyto svědecké výpovědi nemohou tvořit základ pro závěry o vině, či nevině obviněného.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil, přičemž lze odkázat na podrobné a zcela výstižné odůvodnění odvolacího soudu v bodě 8. napadeného usnesení.
Obviněný namítal, že se v podstatě jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkového verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci nalézací soud uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozeného a obviněného postavil proti sobě a provedl analýzu jejich výpovědí, a tyto porovnal s dalšími ve věci provedenými důkazy, k čemuž lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (body 19. až 21. rozsudku).
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a spáchá takový čin se zbraní .
Obviněný se předmětného přečinu dopustil tím, že poškozeného fyzicky napadl, tak, že jej strkal, shodil na zem a několikrát udeřil, kdy toto své fyzické jednání doprovázel agresivními výroky a výhrůžkami, že pokud poškozený neodejde z lesa a neuváže si psa, bude jej napadat dál, a pokud si bude na jeho jednání stěžovat, vystřílí jeho i jeho rodinu, přičemž držel po celou dobu dlouhou střelnou zbraň. Takové jednání stojí zcela jistě mimo rámec běžné občanské interakce. Ani pokud by snad v dané oblasti nebyl povolen volný pohyb psů a poškozený by tak svým jednáním porušoval předpisy, neopravňovalo by to obviněného k takto neúměrné a zcela neadekvátní reakci. Nutno podotknout, že samotná intenzita fyzického ataku není pro naplnění skutkového podstaty přečinu podle §353 tr. zákoníku stěžejní, neboť technicky vzato k žádné fyzické interakci dojít nemusí. Na jednání obviněného je třeba nahlížet v jeho celistvosti, kdy nelze opomenout, že se jednání vůči poškozenému dopustil zcela bez jakékoli záminky či provokace, tudíž poškozený jak slovní, tak fyzický atak na svou osobu vzhledem k situaci, kdy pouze venčil psa v oblasti, kde není volný pohyb psů zakázán, nečekal. Obviněný měl navíc během celého incidentu při sobě střelnou zbraň, přičemž konfrontace s ozbrojenou osobou není nic, s čím by se běžný občan setkával. Pokud pak za takové situace navíc vůči poškozenému směřoval slovní výhrůžky smrtí či jinou fyzickou újmou, bylo takové jeho jednání zcela jistě sto vzbudit u poškozeného oprávněnou obavu o svůj život či životy svých blízkých, neboť poškozený subjektivně nemohl spoléhat na to, že obviněný své výhrůžky nenaplní. Poškozený tedy z obav o své bezpečí z lesa odešel. Uvedený incident ve své celistvosti byl tedy sto vyvolat u poškozeného vysoký stupeň tísně, obav a strachu z dalšího možného jednání obviněného. Právnímu posouzení dovolatelova jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nelze ničeho vytknout.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. T. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 5. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu