ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.879.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 879/2022-1335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2022 o dovolání, které podala obviněná D. K. , roz. T., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 165/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 2 T 9/2018 , byla obviněná D. K. uznána vinnou pod body 1) - 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
1. v úmyslu získat majetkový prospěch nezjištěného dne v dubnu 2015 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelem poškozeným T. P., nar. XY, dodatek č. 2 ke smlouvě o pronájmu bytu ze dne 1. 4. 2014 o prodloužení nájmu bytu č. 2 o velikosti 1+2 v přízemí domu na XY v Jeseníku do 31. 5. 2016, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 3.900 Kč a měsíční zálohu na služby spojené s užíváním bytu ve výši 2.836 Kč na účet pronajímatele nejpozději do 15. dne daného měsíce, přičemž již při uzavírání tohoto dodatku věděla, že nájemné a zálohu na služby hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné a zálohu na služby neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2016 činí nejméně 34.389,83 Kč, čímž poškozenému T. P., nar. XY, trvale bytem XY, způsobila škodu ve výši nejméně 34.389,83 Kč ,
2. v úmyslu získat majetkový prospěch dne 21. 5. 2016 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelkou poškozenou M. J., nar. XY, nájemní smlouvu na nájem bytu o velikosti 2+1 na XY v Jeseníku na období od 1. 6. 2016 do 1. 6. 2017, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 5.000 Kč na účet pronajímatelky, přičemž již při uzavírání nájemní smlouvy věděla, že nájemné hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 6. 2016 do 28. 2. 2017 činil nejméně 26.899 Kč, čímž poškozené M. J., nar. XY, trvale bytem XY, způsobila škodu ve výši nejméně 26.899 Kč ,
3. v úmyslu získat majetkový prospěch dne 15. 2. 2017 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelkou poškozenou I. P., nar. XY, nájemní smlouvu na nájem bytu č. 2 o velikosti 3+1 v přízemí domu na XY v Jeseníku na období od 1. 3. 2017 do 28. 2. 2018, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 4.800 Kč a měsíční zálohu za služby spojené s užíváním bytu ve výši 1.756 Kč na účet pronajímatelky, přičemž již při uzavírání nájemní smlouvy věděla, že nájemné a zálohu na služby hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné a zálohu na služby neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 3. 2017 do 27. 10. 2017 činí nejméně 16.026,82 Kč, čímž poškozené I. P., nar. XY, trvale bytem XY, okres Jeseník, způsobila škodu ve výši nejméně 27.488,82 Kč ,
a pod bodem 4) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v úmyslu získat majetkový prospěch v období od června 2015 do prosince 2016 na pobočce Úřadu práce České republiky, Krajská pobočka v Olomouci, kontaktní pracoviště Jeseník, na ul. XY v Jeseníku předkládala nepravdivě vyplněné formuláře označené jako Doklad o výši nákladů na bydlení, ke kterým přikládala další písemnosti, zejména upravené výpisy z bankovního účtu č.: XY vedeného u Fio banky, a.s., a nepravdivá potvrzení o hrazení nájmu, kterými lživě prokazovala, že hradila nájemné a další služby spojené s užíváním bytu, ačkoliv je nehradila vůbec nebo jen částečně, kdy na základě těchto nepravdivých údajů jí byla neoprávněně přiznána dávka státní sociální podpory, konkrétně příspěvek na bydlení za měsíce říjen 2015 až březen 2016, říjen 2016 a listopad 2016 vyšší o celkovou částku 26.039 Kč, a dávka hmotné nouze, konkrétně příspěvek na živobytí za měsíce červen 2015, červenec 2015, září 2015, listopad 2015 a říjen 2016 až prosinec 2016 vyšší o celkovou částku 16.577 Kč, kdy tohoto jednání se dopustila od počátku s úmyslem se obohatit, finanční prostředky ani přes výzvu nevrátila a tyto použila pro svou potřebu, čímž poškozené České republice - Úřadu práce České republiky, IČ: 72496991, způsobila škodu v celkové výši 42.616 Kč .
Za to byla odsouzena podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. P., nar. XY, trvale bytem XY, okres Jeseník, M. J., nar. XY, trvale bytem XY, a T. P., nar. XY, trvale bytem XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 2 T 9/2018, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 165/2021 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněné D. K. zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině v bodech 1), 2) a 3), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody vysloveném podle §229 odst. 1 tr. ř. a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněnou nově uznal vinnou pod body 1) – 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívající v tom, že:
1. v úmyslu získat majetkový prospěch nezjištěného dne v dubnu 2015 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelem poškozeným T. P., narozeným XY, dodatek č. 2 ke smlouvě o pronájmu bytu ze dne 1. 4. 2014 o prodloužení nájmu bytu č. 2 o velikosti 1+2 v přízemí domu na ulici XY v Jeseníku do 31. 5. 2016, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 3.900 Kč a měsíční zálohu na služby spojené s užíváním bytu ve výši 2.836 Kč na účet pronajímatele nejpozději do 15. dne daného měsíce, přičemž již při uzavírání tohoto dodatku věděla, že nájemné a zálohu na služby hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné a zálohu na služby neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2016 činí nejméně 26.051 Kč, čímž poškozenému T. P., narozenému XY, trvale bytem XY, způsobila škodu ve výši nejméně 26.051 Kč ,
2. v úmyslu získat majetkový prospěch dne 21. 5. 2016 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelkou poškozenou M. J., narozenou XY, nájemní smlouvu na nájem bytu o velikosti 2+1 v domě na ulici XY v Jeseníku na období od 1. 6. 2016 do 1. 6. 2017, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 5.000 Kč na účet pronajímatelky, přičemž již při uzavírání nájemní smlouvy věděla, že nájemné hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 6. 2016 do 28. 2. 2017 činil nejméně 16.899 Kč, čímž poškozené M. J., narozené XY, trvale bytem XY, způsobila škodu ve výši nejméně 16.899 Kč ,
3. v úmyslu získat majetkový prospěch dne 15. 2. 2017 v Jeseníku uzavřela s pronajímatelkou poškozenou I. P., narozenou XY, nájemní smlouvu na nájem bytu č. 2 o velikosti 3+1 v přízemí domu na ulici XY v Jeseníku na období od 1. 3. 2017 do 28. 2. 2018, kdy se jako nájemce zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 4.800 Kč a měsíční zálohu za služby spojené s užíváním bytu ve výši 1 756 Kč na účet pronajímatelky, přičemž již při uzavírání nájemní smlouvy věděla, že nájemné a zálohu na služby hradit nebude vůbec nebo jen částečně, následně pod různými záminkami toto nájemné a zálohu na služby neplatila či neplatila v plné výši, takže její dluh na nájemném a souvisejících platbách za období od 1. 3. 2017 do 27. 10. 2017 činí nejméně 27.488,82 Kč, čímž poškozené I. P., narozené XY, trvale bytem XY, okr. Jeseník, způsobila škodu ve výši nejméně 27.488,82 Kč .
Za to a za skutek a trestný čin uvedený pod bodem 4) výroku o vině z napadeného rozsudku, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byla obviněná podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození I. P., nar. XY, trvale bytem XY, okres Jeseník, M. J., nar. XY, trvale bytem XY, a T. P., nar. XY, trvale XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná D. K. dovolání (č. l. 1321-1322), které směřovala proti výroku o vině ze skutků pod body 1) – 3) a výroku o trestu. Obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Obviněná brojí proti výši škody, kterou měla svým jednáním způsobit. Poukazuje na to, že nalézací soud provedl k výši škody toliko formální výslech poškozených, kteří na svých dřívějších požadavcích na výši náhrady škody bez předložení konkrétních a jasných důkazů trvali. Uvádí, že poškození nepředložili soudu řádné vyúčtování nájemného a souvisejících služeb a kompletní výpisy z účtů jako doklady o uhrazeném nájemném, jejichž doplnění měl požadovat i odvolací soud. Odvolacím soudem provedený výpočet v bodech 17. až 19. odůvodnění rozsudku je nedostatečný, a proto i nepřesný. Od počátku požadovala vypracování znaleckého posudku, tomu však nebylo vyhověno.
Obviněná má za to, že nebyla naplněna skutková podstata jí za vinu kladeného přečinu podvodu, neboť poškození sami připravili texty nájemných smluv obsahující řešení situace, kdy by k úhradě měsíčního nájemného dlouhodobě nedošlo, a v tom případě měli aplikovat některé ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Všechny nájemní smlouvy byly podle dovolatelky uzavřeny stranami svobodně, vážně a dobrovolně, bez nátlaku. Ohrazuje se proti závěru, že by v době uzavírání smluv věděla, že nebude za nájem hradit nájemné v plné výši. Poukazuje na skutek pod bodem 1) s tím, že první rok nájem hradila a problém nastal až po prodloužení smlouvy, kdy jí nebylo pronajímatelem předloženo řádné roční vyúčtování. Ke skutkům pod body 2) a 3) uvedla, že zaplatila zákonnou kauci a splátku nájemného. Problém s plísní a pádem kuchyňské linky a z toho zápočet náhradní hodnoty na nájemném, či platbách za služby, se podle dovolatelky nepodařilo stranám vyřešit. Obviněná je přesvědčena, že nezaplacené závazky z nájemních smluv bylo možné řešit rychle a účinně soukromoprávními předpisy. Namítá, že nelze dokázat, že by někoho svým jednáním uvedla v omyl. Poukazuje na princip ultima ratio a s tím související subsidiaritu trestní represe a tvrdí, že nemůže být ignorováno, že se jedná o občanskoprávní spor. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) obviněná uvedla, že jelikož škodu řádně splácí, měla být výše škody uvedena nižší. Poukázala na to, že je osobou v seniorském věku, od vyhotovení obžaloby ve věci se žádné trestné ani přestupkové činnosti nedopustila a svou neutěšenou finanční situaci řešila podáním insolvenčního návrhu, na jehož základě jí bylo povoleno oddlužení.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 165/2021, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 9. 2021, apod. zn. 2 T 9/2018, a sám ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. řádu pro skutky pod body 1) – 3), a dále v souladu s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Taktéž navrhovala, aby jí dovolací soud ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. potrestal mírnějším podmíněným samostatným trestem pro skutek pod bodem 4).
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 8. 2022, sp. zn. 1 NZO 611/2022.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že obviněná nijak neupřesnila jí uplatněné dovolací důvody, kdy je zcela nejasné, z jakých důvodů uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje ve znění do 31. 12. 2021 či po novele účinné od 1. 1. 2022. Obsahem její námitky lze s jistou dávkou benevolence podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Stran námitek týkajících se výše škody státní zástupkyně uvedla, že tyto lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se jedná o námitky, jimiž obviněná brojí proti skutkovým zjištěním stran výše škody. Otázka výše škody byla soudy v projednávané věci opakovaně řešena. Odvolací soud při svém v pořadí druhém rozhodování doplnil dokazování a korigoval výpočet škody, neboť nebyl zcela bezchybný (odst. 3, 16-20). Odvolací soud precizně učinil výpočet škody na základě výpovědi poškozených a listinných důkazů, kdy bral na zřetel zásadu zákazu reformace in peius. Určité pochybnosti je však možné mít u výpočtu škody provedené odvolacím soudem u skutku ad 3), neboť se zdá, že v případě složky způsobené škody spočívající v neuhrazených službách by bylo možné dospět k vyšší částce. Odvolací soud totiž při výpočtu vycházel z vyúčtování za rok 2017 – částka ve výši 21.017 Kč – od níž odečetl některé zaplacené zálohy na služby, a až následně takto vypočtenou částku poměrně zkrátil na osm dvanáctin, neboť se jednalo o služby za období 8 měsíců. Správně však měl odvolací soud nejprve poměrně snížit celkovou částku uvedenou ve vyúčtování za rok 2017 na osm dvanáctin, a až posléze tuto částku zavést do své rovnice, jíž by posléze ponížil o zaplacené služby. S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius není tato nesrovnalost v dané věci zásadní. Není ani pravdou, že by poškození uváděli neurčité požadavky ohledně náhrady škody, jak tvrdí obviněná. Poškození se připojili k trestnímu řízení s konkrétním nárokem na náhradu škody směřujícím vůči obviněné vzniklým z jejího podvodného jednání. Soud následně provedl dokazování, kdy výši škod zkorigoval tak, aby skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Ve vztahu k námitce výše škody u skutku pod bodem 4) pak státní zástupkyně uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu (viz odst. 24 napadeného rozhodnutí), že vrácení části způsobené škody poškozenému je třeba považovat pouze za náhradu škody, což může mít význam při rozhodování o trestu, případně o náhradě škody. Za způsobenou škodu je však nutné považovat celou finanční částku vylákanou jednáním obviněné, tedy částku ve výši 42.616 Kč.
Pokud obviněná namítla, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu u skutků pod body 1) – 3), nelze takovým námitkám přisvědčit. Soud zcela správně a logicky uzavřel, že obviněná již od počátku svého počínání věděla, že příslušné nájemní smlouvy (resp. dodatek k nájemní smlouvě) uzavírá s tím, že nehodlá, resp. nemá v úmyslu, řádně plnit z nich plynoucí povinnosti. Bylo prokázáno, že dovolatelka jednala se záměrem svou finanční situaci vylepšit prostřednictvím nárokování peněžitých částek účtovaných pronajímatelům. Taktéž svým jednáním uváděla poškozené v omyl, neboť se na ně snažila působit solidně a solventně, a tito očekávali, že po uzavření smluv a dodatku bude platit řádně nájem tak, jak jí to ukládala smluvní povinnost, ke které se zavázala. Obviněná tak sebe obohatila tím, že poškozené úmyslně uvedla v omyl, že bude platit sjednané nájemné a způsobila tak svým jednáním škodu nikoli nepatrnou. Stran jednání popsaného pod bodem 1) pak státní zástupkyně uvedla, že obviněná sice po uzavření nájemní smlouvy platila nájem řádně, posuzované jednání se však vztahuje na dobu po uzavření dodatku k této nájemní smlouvě. Argumentaci obviněné stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku nelze s ohledem na uvedené závěry přisvědčit.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 2 To 165/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání .
Námitky obviněné obsažené v jejím mimořádném opravném prostředku svým obsahem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněná totiž nevznáší ani náznakem jakékoli námitky v tom smyslu, že by byla postupem soudu zkrácena na svém právu, aby byla její věc projednána v její přítomnosti a mohla se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nejvyšší soud se tedy k uvedenému dovolacímu důvodu nemá důvod jakkoli vyjadřovat.
Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněná přímo uvedla, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněné dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznáší. Obviněná však poukazuje na to, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz, a to znalecký posudek za účelem posouzení vzniklé škody, kteroužto námitku by bylo možno v obecné rovině vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Z obsahu spisového materiálu se podává, že návrh na vypracování znaleckého posudku nebyl v rámci řízení výslovně vznesen. Obviněná toliko navrhla „prověření vyúčtování všech pronajímatelů soudním znalcem“, a to v rámci hlavního líčení dne 30. 3. 2021, kdy uvedla, „trvám na řádném vyúčtování všech“. Obhájkyně obviněné následně navrhla doplnění dokazování toliko výslechem svědkyně J. a předložení řádného vyúčtování služeb a účetních dokladů poškozenými (č. l. 1209-2010). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 9. 2021 se podává, že obhájkyně neučinila žádné další návrhy na doplnění dokazování (č. l. 1251-1252). V rámci podaného odvolání (č. l. 1268-1269) nebyl rovněž takový návrh učiněn, stejně jako nebylo v tomto směru navrhováno doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání dne 21. 4. 2021 (č. l. 1295-1297). Ačkoli tedy obviněná v rámci podaného dovolání uvádí, že již od začátku požadovala vypracování znaleckého posudku ke všem škodám, nemá tato námitka oporu ve spisovém materiálu.
Námitky, v rámci nichž obviněná brojí proti stanovené výši škody u skutků pod body 1) – 3), a to včetně způsobu jejího určení, lze vyhodnotit jako námitku skutkového charakteru podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak námitku vztahující se ke skutku pod bodem 4), kdy má obviněná za to, že i zde je nesprávně určena výše škody s tím, že tato by měla být nižší, neboť poškozené vzniklou škodu řádné splácí. Jak uvedeno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán i tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
Je nicméně třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Uvedený dovolací důvod slouží k nápravě nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu věci, kdy užitá formulace rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, dává tušit, že se nejedná o jakákoli skutková zjištění, ale musí se jednat o skutková zjištění ve věci zcela stěžejní, tedy taková, na jejichž podkladě lze učinit závěr o vině obviněného.
Poškození se řádně a včas připojili se svými nároky na náhradu škody, která jim byla způsobena jednáním obviněné. Nejednalo se rozhodně o nároky neurčité. Nalézací a potažmo odvolací soud se však nespokojily s tvrzeními poškozených a k otázce výše způsobené škody provedly řádné a podrobné dokazování. V projednávané věci je tak skutkový závěr o výši škody založen na pečlivém dokazování, kdy bylo v tomto směru dokazování doplněno i v důsledku předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Nalézací soud v rámci nového projednání věci dokazování doplnil v souladu s ustanovením §265 tr. ř., přičemž se jednalo zejména o listinné důkazy, které si soud vyžádal od poškozených a dalších subjektů (bod 15. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud postup při stanovení výše způsobené škody poškozeným u skutků pod body 1) - 3) rozvedl a zdůvodnil v bodě 17. odůvodnění rozsudku. Vycházel přitom nejen z výpovědí jednotlivých poškozených, ale zejména pak z listinných důkazů (nájemní smlouvy a dodatky k nim, vyúčtování nákladů za služby spojené s užíváním bytu, předávací protokoly, výpisy z účtů, apod.). Odvolací soud uvedené výpočty korigoval, neboť se zcela s postupem nalézacího soudu při stanovení výše škody neztotožnil (bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Postupem podle §265 odst. 6 tr. ř. sám provedl dokazování, kdy jednak zopakoval některé listinné důkazy provedené již před soudem prvního stupně, jednak dokazování doplnil o důkazy nové (bod 3. rozsudku odvolacího soudu). V bodě 17. svého odůvodnění pak napravil pochybení nalézacího soudu při určení výše způsobené škody u skutku pod bodem 1) týkajícího se poškozeného T. P., kdy od konečného výpočtu, v rámci něhož zohlednil veškeré dluhy i přeplatky na službách, odečetl obviněnou zaplacenou kauci. V bodě 18. pak odvolací soud provedl korekci způsobené škody u skutku pod bodem 2) týkajícího se poškozené M. J., kdy v souladu se zásadou in dubio pro reo odečetl obviněnou zaplacenou kauci, neboť tuto nelze započítávat na škodu na bytě poškozené, kterážto nebyla v daném řízení prokázána. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) týkajícího se poškozené I. P. pak odvolací soud rovněž provedl vlastní výpočet výše škody (bod 19. rozsudku odvolacího soudu), kdy však dospěl k vyšší částce než soud nalézací. S ohledem na zásadu zákazu reformace in peius (§265 odst. 2 tr. ř.) však nepřistoupil ke korekci skutkové věty a tuto ponechal ve znění, ze kterého vycházel soud nalézací.
Pokud pak státní zástupkyně v rámci svého vyjádření k dovolání poukázala na nesrovnalosti u výpočtu výše škody u skutku pod bodem 3), kdy podle jejích výpočtů měla být způsobená škoda o 7.893,15 Kč vyšší než částka, k níž na podkladě svých výpočtů dospěl odvolací soud, je třeba uvést, že takový závěr nemá z hlediska viny obviněné většího významu, neboť stejně jako v případě odvolacího soudu musí i soud dovolací důsledně aplikovat zásadu zákazu reformace in peius, aby nedošlo ke zhoršení postavení obviněné.
Ve vztahu k výši způsobené škody u skutku pod bodem 4) je třeba uvést, že námitce, že škoda měla být nižší, neboť obviněná svůj dluh vůči poškozené splácí, nelze přisvědčit. Uvedený skutek byl odvolacím soudem ponechán beze změny (bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud zcela správně uvedl, že za způsobenou škodu je třeba považovat celou finanční částku vylákanou jednáním obviněné, tedy částku ve výši 42.616 Kč.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné podotknout, že již samotným předložením nepravdivě vyplněného formuláře a přiložených písemností neodpovídajících pravému stavu věci byl úřad práce uveden v omyl, čímž došlo k dokonání trestného činu podvodu, a tudíž je způsobenou škodou celá vyplacená částka ve formě neoprávněně přiznaných sociálních dávek bez ohledu na to, zda obviněná později takto vyplacené finanční částky vrátila, resp. zda uvedenou škodu postupně splácí. Takové vrácení peněz je totiž třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2004).
Výši škody coby kvalifikační znak přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tedy soudy v projednávané věci stanovily zcela správně, když za tuto škodu považovaly celou částku, kterou v omylu jednající poškozená vyplatila obviněné v rámci neoprávněně přiznaných dávek státní sociální podpory. Jakékoli platby učiněné obviněnou je třeba vnímat jako nápravu závadného stavu, tedy jako náhradu škody či její části (srovnej R 31/2004), kdy takováto okolnost bude mít význam v rámci adhezního řízení, případně se může projevit jako polehčující okolnost při rozhodování o trestu.
Námitky obviněné, v rámci nichž poukazovala na to, že u skutků pod body 1) - 3) se jedná v podstatě o občanskoprávní spor, který neměl být řešen prostředky trestního práva, tedy, že měla být užita zásada subsidiarity trestní represe, kdy současně nebyl naplněn znak předmětné skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v uvedení jiného v omyl, lze vyhodnotit jako námitky, které je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu tedy není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nutno uvést, že obviněná předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnila , ani jej slovně neuvedla. Nejvyšší soud však považuje za potřebné se k těmto námitkám alespoň ve stručnosti vyjádřit.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, ten kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Uvést v omyl lze fyzickou i právnickou osobu, ale i úřad – státní nebo jiný orgán. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2056).
Jak uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází z konečného skutkového stavu učiněného soudy v projednávané věci. Ten byl ustálen v tom směru, že obviněná postupně s jednotlivými poškozenými uzavřela nájemní smlouvy či dodatky k těmto smlouvám k bytovým jednotkám, které užívala, aniž by však poskytovala adekvátní plnění ve formě sjednaného nájemného a úhrad služeb spojených s užíváním bytu, kdy se ve všech třech případech jednalo v podstatě o zcela totožný modus operandi. Obviněná zpočátku působila jako solventní zájemce, kdy se dokonce zajímala ve dvou případech i o případnou koupi bytu, v jednom případě dokonce uváděla, že hodlá stavět rodinný dům, ačkoli se nacházela ve finanční nouzi a trpěla zadlužeností. Obviněná zaplatila požadovanou kauci, což rovněž přispělo k přesvědčení poškozených, že bude plnit své povinnosti z nájemní smlouvy. Nicméně obviněná tyto povinnosti neplnila, kdy se od uzavření dodatku k nájemní smlouvě u skutku pod bodem 1), a u skutků pod body 2) a 3) v podstatě již od počátku sjednaní nájemní doby, snažila pod různými záminkami vyhnout placení nájemného a služeb souvisejících s nájmem. Přestože předem znala stav pronajímaných bytů, od počátku požadovala od poškozených proplácení nejrůznějších částek na opravy či náhrady způsobené nedostatky a vadami bytu, započtení údajných přeplatků na vyúčtování za předchozí období či z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout jako důsledek vad v bytě, započtení pronájmu dílčích komponentů, které pořídila do bytu z vlastních prostředků, či např. z titulu hrazení poplatků za svoz odpadu, a snažila se tak snížit své náklady na bydlení na úkor pronajímatelů (srovnej bod 17. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud uvedl, že „ s ohledem na časové souvislosti i na to, že takto obžalovaná jednala prakticky shodně postupně vůči třem pronajímatelům je nepochybné, že takto činila v úmyslu snížit své náklady na bydlení a neoprávněně neposkytovat poškozeným adekvátní úplatu, neboť se ocitla ve finanční nouzi “.
Soudy dospěly k závěru, že obviněná jednala plánovaně, a již při podpisu nájemní smlouvy, resp. dodatku k nájemní smlouvě věděla, že tyto uzavírá s tím, že nebude sto dostát svým závazkům, resp. že tyto nehodlá plnit ve sjednané výši či kvalitě. To se podává zejména z opakujícího se vzorce jejího jednání, který je v podstatě u všech třech případů totožný. Není pravděpodobné, že by se u každého bytu, který si obviněná pronajala s tím, že je s tímto spokojená, během krátké doby ukázalo, že tento má nepřeberné množství vad a nedostatků, které opravňují nárokovat si snížení nájemného. Obviněná se všemožně snažila vyhnout placení nájemného a služeb spojeným s užíváním bytu, přičemž v úmyslu obohatit sama sebe na úkor pronajímatelů tyto uvedla v omyl o své finanční situaci a o tom, že bude řádně a včas plnit z nájemní smlouvy plynoucí povinnosti. Je totiž zcela zjevné, že pokud by byly pronajímatelé pravdivě informováni o skutečné finanční situaci obviněné, případně o jejím jednání coby nájemkyně obecně, k uzavření nájemních smluv by nedošlo.
Obviněná tak svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce týkající se subsidiarity trestní represe je možno uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Obviněná se předmětného jednání dopouštěla po delší dobu, opakovaně a více útoky, což zvyšuje společenskou škodlivost takového jednání. Nejednalo se o ojedinělý incident daný nepříznivou finanční situací, ale o vědomé jednání, jímž byl sledován majetkový prospěch, resp. finanční zvýhodnění.
Uvedené námitce obviněné tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněné opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněná uplatnila ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu