ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2507.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2507/2022-107
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce L. J. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 19/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 Co 5/2021-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 Co 5/2021-87, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, č. j. 235 C 19/2019-65, částečně změněn tak, že se žaloba co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím zamítá, a v části výroku II, kterou byl tento rozsudek potvrzen v jeho výrocích II a III o zamítnutí žaloby co do částek 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 235 C 19/2019-65, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 53 510 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbytku představovaného částkami 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky II a III). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a žalobci uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok VI).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce původně domáhal zaplacení částky 71 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 213 C 3/2015. V průběhu řízení pak žalobce svůj žalobní požadavek navýšil o částku 57 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nepřiměřené délky tohoto odškodňovacího řízení.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že žalobce byl účastníkem posuzovaného řízení, v němž vystupoval rovněž v procesní pozici žalobce, přičemž se domáhal zaplacení částky 65 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 65/2011. Posuzované řízení trvalo od 4. 8. 2014, kdy žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, do 21. 8. 2018, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Žalobu, kterou žalobce podal u Městského soudu v Brně dne 12. 1. 2015, tento soud rozsudkem ze dne 9. 5. 2016 jako nedůvodnou zamítl. Následně byl spis dne 8. 9. 2016 odeslán Krajskému soudu v Brně se žalobcovým odvoláním, načež tento krajský soud dne 5. 6. 2018 ve věci nařídil odvolací jednání, při kterém dne 18. 7. 2018 napadený rozsudek potvrdil. Žalobce svůj požadavek na zaplacení částky 71 000 Kč vznesený v nyní vedeném řízení předběžně uplatnil u žalované dne 1. 11. 2018, avšak neúspěšně. Dále se soud prvního stupně zabýval průběhem nyní vedeného odškodňovacího (kompenzačního) řízení, přičemž uvedl, že žaloba byla v této ve věci podána dne 2. 5. 2019. Po nesprávné výzvě k zaplacení soudního poplatku a nesprávném vyslovení místní nepříslušnosti soudu bylo této žalobě dne 14. 11. 2019 vyhověno vydaným platebním rozkazem, proti němuž žalovaná podala odpor. V roce 2020, kdy věc vyřizující soudkyně vykonávala stáž na Krajském soudu v Brně, nebyl po dobu šesti měsíců učiněn ve věci žádný úkon, načež dne 16. 8. 2020 byla věc přidělena k řešení jiné soudkyni, která následujícího dne nařídila jednání na den 16. 10. 2020. Z důvodu pracovní neschopnosti této soudkyně se však toto jednání nekonalo. Věc byla proto předána k vyřízení zastupující soudkyni, jež dne 2. 11. 2020 stanovila nový termín jednání na den 24. 11. 2020, kdy též ve věci rozhodla.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka tohoto řízení, která od okamžiku předběžného uplatnění nároku u žalované odpovídala 4 rokům, z nichž po dobu 1 roku a 9 měsíců docházelo k průtahům, není přiměřená. Žalobci proto svědčí vůči žalované právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tím utrpěl, a to v penězích. Při stanovení základní výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z částky 17 000 Kč za první dva roky trvání řízení, jakož i za každý další rok, po který řízení dále probíhalo, čímž dospěl k částce 51 000 Kč. Tuto částku následně navýšil o 5 % z důvodu průtahů, které konkrétně nastaly v době od 8. 9. 2016 do 5. 6. 2018, a to na konečných 53 550 Kč s tím, že z pohledu kritéria složitosti věci, jednání poškozeného ani významu předmětu řízení pro poškozeného soud prvního stupně žádný důvod pro úpravu základní částky neshledal. Žalobcův požadavek na další navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky tohoto odškodňovacího řízení však soud prvního stupně vyhodnotil jako zcela neopodstatněný. Délka toto řízení odpovídající 1 roku a 6 měsícům je totiž, i přes půlroční nečinnost soudu zapříčiněnou stáží soudkyně u odvolacího soudu (která nadto představuje mimořádnou okolnost, pro kterou by toto řízení mohlo překročit „orientační předpokládanou délku řízení“, jež pro jeden stupeň soudní soustavy činí právě zmíněný rok a půl), přiměřená.
5. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 36 566,40 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavých výrocích o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku tento rozsudek zrušil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se také s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, uzavřel-li, že žalobcův nárok vůči žalované na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, je dán. Upřesnil však, že délka tohoto řízení odpovídala po započtení délky doby, která uplynula od okamžiku, kdy žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, 4 rokům a 17 dnům. Základní částku finančního zadostiučinění, jež žalobci náleží, pak odvolací soud stanovil (za současného poukazu na uvedenou celkovou délku posuzovaného řízení) pouze na částku 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení, a dále ve výši 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, tedy na konečných 45 708 Kč. Zatímco se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vysloveným v souvislosti s hodnocením kritéria složitosti řízení, jednání poškozeného i postupu soudu v tomto řízení, jenž jej tak v souhrnu vedl ve shodě s prvostupňovým soudem k navýšení základní částky o 5 %, jinak hodnotil kritérium významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Tento význam byl totiž dle odvolacího soudu pro žalobce snížený, a to „vzhledem k nízké intenzitě zásahu či ovlivnění životní situace poškozeného“, neboť mu žádné plnění v posuzovaném řízení přiznáno nebylo. Odvolací soud proto s poukazem na toto kritérium základní částku zadostiučinění snížil, a to o 25 %. V souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení tak odvolací soud žalobci přiznal finanční zadostiučinění pouze ve výši 36 566,40 Kč, tedy o 16 943,60 Kč méně, než na kolik tento nárok vyčíslil soud prvního stupně. Co se týče žalobcova požadavku na navýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky nyní probíhajícího kompenzačního řízení, odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že toto řízení nepřiměřeně dlouhé není, na čemž se ani v okamžiku, kdy ve věci odvolací soud rozhodoval, nic nezměnilo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku II, jímž byl tento rozsudek potvrzen v jeho zamítavých výrocích o věci samé, napadl žalobce včasným dovoláním.
8. Žalobce odvolacímu soudu předně vytkl, že přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání posuzovaného řízení z původních 17 000 Kč na částku 15 000 Kč, a to aniž tuto změnu „v rozporu se zákonnou úpravou a judikaturou“ vůbec odůvodnil.
9. Od judikatury dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, se pak dle žalobcova názoru odvolací soud odchýlil při posouzení kritéria jednání poškozeného, pokud přisvědčil soudu prvního stupně, že k této otázce nebylo nutné provádět dokazování žalobcovou stížností adresovanou vedení soudu dne 3. 8. 2020, byť žalobce jejím prostřednictvím využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení.
10. Napadený rozsudek odvolacího soudu nezohledňuje dle žalobcova názoru ani požadavky plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), v souladu s níž se kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení neaplikují pro posouzení přiměřenosti délky řízení o náhradě škody způsobené v důsledku nepřiměřené délky běžných řízení. Tím, že se odvolací soud nevypořádal s klíčovými námitkami, které v této souvislosti žalobce vznesl ve svém odvolání, pak způsobil nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, čímž se současně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. Při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného se pak odvolací soud odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pokud tento význam zhodnotil na základě výsledku posuzovaného řízení jako snížený.
11. Ve vztahu k navýšení odškodnění požadovanému z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení dále žalobce odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, neprovedl vyhodnocení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk a nezohlednil i další průběh řízení, který následoval po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Současně se odvolací soud v rozporu s již zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, nevypořádal ani se žalobcovou námitkou týkající se (ne)omluvitelnosti šestiměsíčního průtahu, k němuž v tomto řízení došlo z důvodu stáže věc vyřizující soudkyně. Otázkou, která dle žalobce dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, pak je, zda i v případě rozšíření nároku na odškodnění nepřiměřeně dlouhého posuzovaného řízení z důvodu nepřiměřené délky odškodňovacího řízení je třeba do celkové délky odškodňovacího řízení započítat i dobu předběžného projednání tohoto nároku u Ministerstva spravedlnosti.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, popř. i soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. V části, v níž žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu týkající se stanovení základní roční částky odškodnění na 15 000 Kč, stejně jako jeho závěr o aplikovatelnosti kritérií stanovených pro posouzení přiměřenosti délky běžných řízení i na posouzení téže otázky týkající se řízení, jejichž předmětem bylo odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě upravené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny. Dovolání totiž v této části nevyhovuje náležitostem vyžadovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Zřetelné vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání ve vztahu ke každé z uvedených otázek zvlášť, totiž z podaného dovolání srozumitelně neplyne, neboť z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a pokud ano, pak od jaké konkrétně), nebo zda tyto otázky mají být dovolacím soudem vyřešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení přitom nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
19. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nezakládá žalobcova námitka, podle které se měl odvolací soud při řešení uvedených otázek odchýlit od jím uváděné ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce a ve vztahu k dotčené části napadeného rozhodnutí zjevně nebyly.
20. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, jakož i k otázce posouzení přiměřenosti délky nyní vedeného odškodňovacího řízení, k níž se váže i v dovolání zvlášť zformulovaná otázka týkající se jednání poškozeného v jeho průběhu, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
23. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
24. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem v nyní řešeném případě ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vztahujících se k posuzovanému řízení nevyplynulo. Svým závěrem o tom, že žalobcův procesní neúspěch v posuzovaném řízení sám o sobě bez dalšího znamená snížený význam předmětu tohoto řízení pro něj, pročež je namístě z tohoto důvodu přiměřené zadostiučinění snížit, se tak odvolací soud nejen odchýlil od uvedené judikatury dovolacího soudu, ale současně tuto právní otázku posoudil nesprávně.
25. Ve vztahu k otázce přiměřenosti délky nyní probíhajícího kompenzačního řízení pak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež je představována např. rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo usnesením ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, plyne, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je proto nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v §31a odst. 3 OdpŠk upravena. Navzdory tomu však odvolací soud své právní posouzení předmětné otázky omezil pouze na konstatování postihující toliko vlastní délku kompenzačního řízení, aniž by toto posouzení založil též na zhodnocení jednotlivých kritérií vymezených v §31a odst. 3 OdpŠk. Jeho právní posouzení je tedy v této části neúplné, a tudíž nesprávné.
26. Relevantní pro závěr o přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení je tedy mj. i zhodnocení kritéria spočívajícího v jednání poškozeného v průběhu tohoto řízení upraveného v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. K němu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně právě v rámci posuzování kritéria jednání poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk [srov. část IV. písm. b) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud zaujal závěr, podle kterého v konkrétním případě může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Došlo-li tedy v nyní probíhajícím kompenzačním řízení v roce 2020 k několikaměsíční nečinnosti, jak v odvolacím soudem akceptovaném závěru konstatoval soud prvního stupně v souvislosti s poukazem na stáž věc vyřizující soudkyně, bylo tedy z pohledu jednání poškozeného v tomto řízení namístě vypořádat se i s jeho tvrzením o jeho stížnosti ze dne 3. 8. 2020 a následné reakci soudu na ni. To však odvolací soud, který tuto žalobcovu stížnost nadto omylem vztáhl nikoliv ke kompenzačnímu, nýbrž k tehdy již pravomocně skončenému posuzovanému řízení (viz bod 14 odůvodnění jeho rozhodnutí), rovněž neučinil, když přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že nebyl důvod listinou, jež tuto stížnost obsahovala, provádět dokazování a jakkoliv se jí zabývat. Ani tento závěr odvolacího soudu tedy neobstojí.
27. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP dále přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu šesti měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Od této judikatury se však odvolací soud také odchýlil, neboť při úvaze o přiměřenosti tohoto odškodňovacího řízení do jeho celkové délky nezapočetl i dobu předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu §14 a 15 OdpŠk, k němuž dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, došlo dne 1. 11. 2018 (viz též podání žalobce ze dne 1. 9. 2020 na č. l. 51 až 52 spisu, v němž se zahrnutí doby předběžného uplatnění nároku u žalované plynoucí právě od 1. 11. 2018 do celkové délky odškodňovacího řízení domáhal). Právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení odvolacím soudem je tudíž i z tohoto pohledu neúplné a tedy nesprávné.
28. Na tento závěr dovolacího soudu navazuje též závěr o důvodnosti žalobcovy dovolací námitky zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k dotčené otázce. Vycházeje z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. totiž dovolací soud nemůže přehlédnout, že se odvolací soud dobou, která uplynula od předběžného uplatnění nyní řešeného nároku u žalované, nezabýval navzdory tomu, že žalobce, jak již bylo zmíněno, jejího zahrnutí do celkové délky tohoto řízení požadoval. Principu práva na spravedlivý proces přitom odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (upravená v §157 odst. 2 o. s. ř.), v rámci které se soudy musejí v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).
29. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
31. Vedle již zmíněných závěrů vztahujících se k hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného přitom odvolací soud v dalším řízení zohlední též ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Zatímco zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený (nejedná-li se o taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně), v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a dále ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2624/2018, nebo ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu