ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3323.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3323/2021-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně E. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 47/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 23 Co 61/2021-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2020, č. j. 19 C 47/2020, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 120 534 Kč s úroky z prodlení z této částky od 19. 5. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 479 466 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 600 000 Kč za období od 17. 3. 2020 do 18. 5. 2020 a z částky 479 466 Kč od 19. 5. 2020 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že co do částky 30 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 19. 5. 2020 do zaplacení žalobu zamítl, ve výroku II tak, že co do úroku z prodlení z částky 90 400 Kč uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 90 400 Kč ve výši 10 % ročně od 17. 3. 2020 do 18. 5. 2020; ve zbývajícím rozsahu výroky I a II potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalované částky v řízení domáhá z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 270/2008 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyně byla v posuzovaném řízení rovněž v procesním postavení žalobkyně, přičemž se proti žalovanému Domu dětí a mládeže Uherské Hradiště domáhala zaplacení částky 684 430 Kč s příslušenstvím. Šlo o pracovněprávní spor. Řízení probíhalo od 31. 10. 2018, žalobkyně žádala odškodnění za dobu 10 let a 5 měsíců, do 1. 4. 2019, jak jej vymezila v samotné žalobě, řízení v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně pravomocně skončeno nebylo. V průběhu řízení bylo rozhodováno v rozhodném období na třech stupních soudní soustavy, a to 3x meritorně soudem prvního stupně, 3x meritorně soudem druhého stupně a 1x soudem Nejvyšším (v období následujícím bylo rozhodováno ještě Ústavním soudem). Procesně pak bylo rozhodováno opakovaně o přerušení řízení, k opakovaným žádostem o osvobození od soudních poplatků, soud vyzýval k zaplacení soudních poplatků, které nebyly řádně placeny, o částečných zpětvzetích, o přiznání svědečného, o odkladu vykonatelnosti, o zastavení odvolacího řízení, o záměně účastníků a opakovaně opravnými usneseními. Pokud jde o žalobkyni, tato se podílela na délce řízení neplacením soudních poplatků, nereagováním na výzvy soudu ke splnění procesních povinností, a to opakovaně, a taktéž odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Ve věci soud prvního stupně shledal jeden průtah v období od 27. 9. 2013 do 20. 11. 2014 u Nejvyššího soudu, tedy po dobu 1 roku a 2 měsíců, kdy nebyly činěny žádné úkony, taktéž bylo zrušeno procesní rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zrušeno rozhodnutí ve věci samé z 10. 4. 2015.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Při určení přiměřeného zadostiučinění soudy vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). S ohledem na významné překročení doby, již by bylo možno považovat pro dané řízení za přiměřenou, vyšly soudy nikoli ze spodní hranice rozmezí částek připadajících na jeden rok řízení (15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení), nýbrž z částky vyšší. Odvolací soud tudíž shodně se závěrem soudu prvního stupně vycházel z částky 16 000 Kč za rok řízení (polovina v prvních dvou letech), tudíž celkově za posuzované období určil základní částku zadostiučinění ve výši 150 667 Kč.
Následně odvolací soud posuzoval jednotlivá kritéria dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Ve vztahu k právní složitost věci neshledal jakékoli důvody, pro které by řízení mělo trvat významně déle, než je obvyklé. Rovněž skutková složitost věci nebyla nijak zásadní, dokazování bylo provedeno převážně listinami (včetně listiny, která byla soudem za tím účelem vyžádána od třetí osoby, aniž by si tento postup vyžádal jakkoli významné prodloužení řízení), byli vyslechnuti 2 svědci a proveden účastnický výslech žalobkyně; ani zde neshledal odvolací soud důvod pro relevantní prodloužení posuzovaného řízení. Procesní složitost významně nezvyšuje ani fakt, že bylo nutno rozhodovat o svědečném či o částečném zpětvzetí žaloby. Naopak za relevantní odvolací soud považoval především tu okolnost, že posuzované řízení bylo vedeno na 3 stupních soudní soustavy, což samo o sobě vedlo k určitému signifikantnímu prodloužení celkové doby trvání řízení. Na tomto základě odvolací soud základní částku snížil o 20 %. Další podstatnou okolností v této souvislosti bylo také přerušení řízení, které trvalo po dobu celkem téměř 2 let (od února 2009 do ledna 2010 a znovu od března 2017 do dubna 2018). Přerušení řízení bylo přitom nezbytné, neboť související řízení se týkalo neplatnosti ukončení pracovního poměru, tj. byla v něm řešena otázka, kterou si soud v posuzovaném řízení nemohl posoudit samostatně. Vzhledem k délce přerušení řízení odvolací soud snížil základní částku o 20 %.
Ve vztahu ke kritériu jednání poškozené nelze přehlédnout, že žalobkyně se na celkové délce trvání řízení podílela, a to v míře nikoli zanedbatelné. Jde především o prodlevy při plnění její poplatkové povinnosti. V počátku řízení po podání žaloby šlo o dobu zhruba 3,5 měsíce, než žalobkyně vyměřený poplatek za žalobu uhradila. Po podání odvolání žalobkyně přes výzvu soudu nezaplatila soudní poplatek po dobu 3 měsíců a teprve po zastavení odvolacího řízení požádala o osvobození od soudních poplatků, tuto žádost však doplnila o potřebné doklady až po opakovaných urgencích a v konečném důsledku jí bylo požadované osvobození přiznáno po celkem 6 měsících, aniž by v této době bylo možno shledat jakýkoli průtah na straně soudu (ten rozhodoval v řádu dnů). Nelze přehlédnout ani opakované výzvy žalobkyni k plnění jejích procesních povinností po jednání dne 21. 1. 2011 (šlo o další zhruba 2,5 měsíce). Celkem tak žalobkyně v rámci výše popsaných 3 období způsobila prodloužení řízení o jeden rok. V poměru k celkové posuzované délce řízení odvolací soud snížil základní částku o 10 %.
Postup orgánů veřejné moci (soudů) během řízení shledal odvolací soud významným potud, že jednak celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a je mimo jiné důsledkem i konkrétního neodůvodněného průtahu ze strany soudu prvního stupně, jeho nekoncentrovaného postupu, jakož nepochybně i toho, že některá rozhodnutí vydaná v průběhu posuzovaného řízení byla zrušena a v řízení bylo proto třeba dále pokračovat. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tyto okolnosti jsou již dostatečně zohledněny v samotné základní částce (délka řízení i konkrétní průtahy se při výše popsaném způsobu výpočtu projevují již samy o sobě adekvátním navýšením samotné základní částky), k její další modifikaci z těchto důvodů (které nejsou nijak zásadně významné, nejde o excesivní postup, zjištěný průtah je pouze v řádu několika měsíců) proto nepřistoupil.
Za základní kritérium odvolací soud považoval význam řízení pro žalobkyni. V tomto ohledu přisvědčil žalobkyni, že posuzované řízení je obecně řízením s typově vyšším významem, neboť v něm šlo o pracovní spor (náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, nadto v nemalé výši). Odvolací soud tak shledal důvod pro navýšení základní částky, a to v rozsahu 10 %.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení hmotněprávních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a na vyřešení jedné otázky, která dosud dovolacím soudem vyřešena nebyla. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud dle dovolatelky nesprávně právně posoudil následující otázky:
1) Stanovení tzv. základní částky zadostiučinění.
2) Vliv tzv. kvalifikovaných kasací v důsledku nedůvodného a neodůvodněného odklonu od judikatury dovolacího soudu na délku řízení a s tím související výše zadostiučinění.
3) Nedostatečné ocenění zvýšeného významu řízení pro žalobkyni.
4) Otázka možného navýšení základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání soudního řízení, bylo-li o něm rozhodováno po cca 10 letech od vydání Stanoviska.
Ve vztahu k první otázce dovolatelka namítá, že se odvolací soud při stanovení základní částky zadostiučinění odchýlil od Stanoviska, neboť dle něj v případě extrémně dlouhého řízení se má částka za jeden rok posuzovaného řízení blížit horní hranici stanoveného intervalu. V rozporu s tímto závěrem stanovil odvolací soud částku při dolní hranici ve výši 16 000 Kč, přestože posuzovaným řízením byl pracovněprávní spor trvající 10 let a 5 měsíců.
Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010. Délka posuzovaného řízení byla zapříčiněna nesprávným právním náhledem ve věci rozhodujících soudů na otázku pasivní legitimace žalované, přičemž její definitivní vyřešení bylo důvodem pravomocného zamítnutí žaloby. Nešlo však o otázku složitou, neboť dovolací soud ve svém rozhodnutí v posuzovaném řízení odkázal na rozhodnutí, v nichž tato otázka již byla vyřešena, a to na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4780/2008, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2011, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012. Soud prvního stupně následně postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jak konstatoval ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 24. 9. 2015, č. j. 60 Co 258/2015-264, odvolací soud. Teprve v rozsudku ze dne 15. 6. 2018, po desíti letech od zahájení řízení, vyřešil soud prvního stupně otázku pasivní legitimace v souladu s judikaturou a závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Stěžejní rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4780/2008 byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura přibližně tři čtvrtě roku před jeho vynesením. Neznalost časopisecky publikované judikatury Nejvyššího soudu a následné nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu tak byly hlavní příčinou nepřiměřené délky řízení a měly by se tedy podstatně promítnout do výše přiznaného zadostiučinění, jak podstatným zvýšením základní částky zadostiučinění za každý rok trvání řízení, tak i výrazným procentním zvýšením této základní částky.
Ve vztahu ke třetí otázce dovolatelka namítá rozpor se Stanoviskem, dle nějž je význam řízení pro poškozeného velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. V rozporu s tímto závěrem byla významu řízení pro žalobkyni věnována pozornost poměrně malá, když složitost řízení (s níž žalobkyně nesouhlasí) a přerušení řízení byly zohledněny procentuálně více (40 %) než význam řízení pro žalobkyni (10 %).
Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka namítá, že dovolací soud dosud nevyřešil otázku, zda i s odstupem cca 10 let od vydání Stanoviska je nezbytné při stanovení výše zadostiučinění vycházet striktně ze sazeb Stanoviskem určených. Rozmezí vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva bylo přiměřené pro poměry České republiky v roce 2011. Pro poměry České republiky v roce 2021 by již bylo namístě zvýšit základní částku s ohledem na vývoj cen, zvyšování minimální mzdy a inflaci, která činí za 10 let od roku 2011 cca 18 %.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud výslovně délku posuzovaného řízení ve stanovení základní částky zadostiučinění zohlednil, neboť právě z tohoto důvodu vycházel z částky 16 000 Kč namísto základních 15 000 Kč. Dovolatelka označuje délku posuzovaného řízení za extrémní, aniž by uvedla jakékoliv konkrétní argumenty pro tento závěr. Rovněž význam posuzovaného řízení pro žalobkyni odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud z tohoto důvodu zadostiučinění navýšil o 10 %. V posuzovaném řízení nejde o případ kvalifikované kasace. Z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu v posuzovaném řízení vyplývá, že zrušovaný rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci, a byl tudíž zrušen z důvodu odlišného právního názoru Nejvyššího soudu na danou právní věc. Druhý z Nejvyšším soudem odkazovaných rozsudků byl vyhlášen až více než rok po vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci, přičemž ani tento rozsudek ani první z uváděných rozsudků nebyl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Je tak zřejmé, že ještě v roce 2013 nebyla ustálena judikatura Nejvyššího soudu v dané otázce. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Výše uvedené platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, neboť i posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemůže založit námitka žalobkyně ve vztahu k odvolacím soudem stanovené základní částce zadostiučinění ve výši 16 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, neboť pokud odvolací soud k této částce dospěl z důvodu, že posuzovaná délka řízení byla významně překračující přiměřenou délku řízení, avšak nedospěl k závěru o tom, že by řízení bylo extrémně nepřiměřeně dlouhé, nikterak se tím neodchýlil od dovolatelkou namítané ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolací soud ve své judikatuře též opakovaně uvádí, že v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009. Přípustnost dovolání tudíž nezakládá ani námitka dovolatelky vztahující se k tomu, že navýšení přiměřeného zadostiučinění na základě kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozenou o 10 % bylo navýšením nedostatečným.
Nejvyšší soud v dovolatelkou namítaném rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, shledal nesprávným posouzením, pokud odvolací soud uzavřel, že délka tamního posuzovaného řízení byla přiměřená, aniž by zohlednil, že Nejvyšší správní soud, ač již měl k dispozici příslušný nález Ústavního soudu, vydal rozhodnutí, jež bylo v rozporu s tímto nálezem. V rozsudku ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění nezohlednil, že soud prvního stupně ani soud odvolací v tamním posuzovaném řízení nerespektovaly rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ač to bylo z kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmé.
V nyní posuzované věci však soud prvního stupně při posuzování délky posuzovaného řízení výslovně zohlednil zrušení rozhodnutí ve věci samé z 10. 4. 2015 a zrušení rozhodnutí procesní povahy. Rovněž odvolací soud v bodě 21 odůvodnění svého rozhodnutí při posuzování kritéria postupu orgánů veřejné moci výslovně uvedl, že na délku řízení měla vliv okolnost, že některá rozhodnutí vydaná v průběhu posuzovaného řízení byla zrušena a v řízení bylo proto třeba dále pokračovat. Uzavřel však, že tyto okolnosti byly již dostatečně zohledněny v určení samotné základní částky, jež z důvodu vyšší délky řízení byla navýšena, a tudíž neshledal důvod k další modifikaci této částky na základě téhož důvodu. Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v tomto závěru. Není tak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, shledá-li odvolací soud postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ani druhá dovolatelkou vymezená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka valorizace částek odčinění nemajetkové újmy za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vyčíslených ve Stanovisku, kterou dovolatelka odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci či požadavek přiměřenosti zadostiučinění, neboť nejde o otázku, která by v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21; srov. též body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu