ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3389.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3389/2021-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 48/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 17 Co 356/2018-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 11 C 48/2016-126, uložil žalované zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), v částce 950 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II rozsudku) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 693,09 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Učinil tak poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 177/2020-279, ve spojení s usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. 30 Cdo 177/2020-299, předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 17 Co 356/2018-196, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně jakožto rejstříkového soudu. Nesprávného úředního postupu se měl uvedený soud dopustit tím, že zveřejnil v neanonymizované podobě a v plném znění ve sbírce listin obchodního rejstříku rozsudek, kterým byl žalobce spolu se společností XY, jejíž byl jednatelem, odsouzen za úmyslný trestný čin.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“ (viz bod III dovolání), aby následně na další straně téhož dovolání zdůraznil, že „podává dovolání proti výroku II napadeného rozhodnutí“. Tuto zřetelnou diskrepanci řešil Nejvyšší soud i s ohledem na petit dovolání, v němž se (opět) navrhuje zrušení (celého) rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak, že napadeno je žalobcem rozhodnutí odvolacího soudu v jeho celku.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (jímž bylo zastaveno odvolací řízení o odvolání žalobce proti pro něj příznivému výroku I rozsudku soudu prvního stupně) není objektivně přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Pokud tedy rozsudkem odvolacího soudu bylo zčásti zastaveno odvolací řízení, nemůže být v tomu odpovídajícímu rozsahu proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné, neboť je proti němu možno brojit právě a jen žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Žalobce dále v dovolání formuloval čtyři podle něj dosud Nejvyšším soudem judikatorně neřešené otázky, jejichž prostřednictvím zpochybňoval východiska přijatá v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, a sice otázku 1) porovnání významu zásahu do práva na dobrou pověst formou zveřejnění pravdivé informace a formou informace nepravdivé, 2) posouzení, zda je srovnatelným zásah do pověsti rozšířením informace, že osoba je dlužníkem, v porovnání s informací, že osoba byla odsouzena za trestný čin, 3) zda je přípustné provádět srovnávání jednotlivých vlivů působících na pověst osoby poškozeného a v případě, že ano, jakou závažnost má to které tvrzení z hlediska dopadu na dobrou pověst poškozené osoby a vliv na její eventuální reparaci, a konečně 4) zda a jaký význam má při stanovení výše škody porovnáním se srovnatelnými případy časový odstup, který uplynul mezi okamžikem vydání srovnávaného rozhodnutí a projednávanou věcí.
Námitky (že nebylo prokázáno, že dobrá pověst žalobce nebyla již před nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci vážně poškozena jeho vlastním jednáním, že žalobce nebyl pro svého obchodního partnera J. K. nespolehlivým obchodním partnerem a že se vůči němu zachoval naopak „kavalírsky“) představují ze strany žalobce kritiku – právě opačných – skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, proto nemohou představovat (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Z téhož důvodu ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012).
Je-li pak v té souvislosti dovolatelem akcentováno, že závěr o skutkovém stavu odvolacího soudu nemá podklad v provedením dokazování, pak námitku tvrzeně excesivních zjištění žalobce nespojuje s žádným ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání (§237 ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.), tudíž Nejvyšší soud mohl uvedenou výhradu vnímat toliko jako poukaz na vadu řízení. K takto namítaným vadám řízení smí dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout ovšem jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Námitka žalobce pod bodem 1) ohledně „porovnání významu zásahu do práva na dobrou pověst formou zveřejnění pravdivé informace a formou informace nepravdivé“ není v dovolání konkrétně propojena se žádnou podrobnější argumentací. Jde fakticky o dílčí zpochybnění srovnání případu žalobce s jiným případem, jež v napadeném rozsudku použil odvolací soud. Uvedená námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tedy založit nemůže, neboť ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odvolací soud při stanovení výše přiznaného zadostiučinění zohlednil nejen povahu zjištěného nesprávného úředního postupu, délku zásahu a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale nadto vyšel i z výše odškodnění přiznané (jinému) poškozenému v případě, který vyhodnotil jako srovnatelný (obdobný) s případem žalobce. Zároveň s tím odvolací soud v dostatečném rozsahu specifikoval, v čem je srovnávaný případ shodný, jakož i to, v čem se oba případy od sebe naopak odlišují, a proč se proto od částek, které byly ve srovnávaném případu poškozenému přiznány, odchýlil a v jakém směru. Součástí zdůvodnění těchto jeho úvah je též logické vysvětlení, proč při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvolací soud zhodnotil z minulosti narušenou dobrou pověst samotného žalobce (který byl nakonec za úmyslnou trestnou činnost obchodní povahy odsouzen rozsudkem, který byl v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu orgánů státu neoprávněně zveřejněn). Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Dospěl-li pak odvolací soud k závěru, že žalobce, ale ani žalovaná neoznačili vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, což současně též v přiměřeném rozsahu zdůvodnil, pak na uvedenou skutečnost zareagoval opět plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud provedl srovnání s jiným obdobným případem, který mu byl znám z jeho činnosti a s nímž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámil.
Je pak ve sledovaných souvislostech nepřípadná dovolatelova výhrada, že odvolací soud pracoval „jen“ s jím označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3810/2019, aniž by se také náležitě seznámil s rozhodnutími soudů nižších stupňů, jež jeho vydání předcházely. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu označil samotný žalobce, a to po předchozím instruktivním poučení ze strany odvolacího soudu, aniž by ovšem spolu s ním předložil v poměrech daného sporného řízení jakákoliv jiná rozhodnutí (zde soudů nižších stupňů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, vyšel ze základního principu, že řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. je řízením sporným a že tedy klade v první řadě nároky na účastníky řízení, aby legitimnost svého procesního postupu vysvětlili, tudíž je v zájmu samotného účastníka, aby své úkony doprovodil odkazem na rozhodnutí v obdobných věcech a ty podle možností předložil. Dospěl-li odvolací soud po tomto srovnání k závěru, že přiměřené zadostiučinění, které žalobci náleží, odpovídá částce 50 000 Kč přiznané již soudem prvního stupně, nelze takto učiněný závěr (poplatný rovněž nedostatečné procesní aktivitě samotného žalobce) považovat za zcela excesivní.
Otázka pod bodem 2) dovolání, dožadující se posouzení, zda je srovnatelným zásah do pověsti rozšířením informace, že osoba je dlužníkem, v porovnání s informací, že osoba byla odsouzena za trestný čin, stejně jako otázka pod bodem 3), zda je přípustné provádět srovnávání jednotlivých vlivů působících na pověst osoby poškozeného a v případě, že ano, jakou závažnost má to které tvrzení z hlediska dopadu na dobrou pověst poškozené osoby a vliv na její eventuální reparaci, není s to založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jestliže odvolací soud provedl srovnání posuzovaného případu s jiným jemu známým obdobným případem v situaci, kdy žalobce zůstal v řízení i přes odpovídající poučení, jehož se mu dostalo od soudu, v tomto směru procesně spíše pasivní a nemohlo být tedy ani provedeno srovnání s dalšími vhodnými (či spíše příhodnějšími) případy, jež by mohly být z pohledu žalobce vnímány jako ještě více shodné s „jeho věcí“. I zde jde ve výsledku o námitku neúplnosti skutkových zjištění, jež nemůže být s ohledem na znění §241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacím soudem zohledněna.
Odvolací soud se pak ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nevzepřel ani v rozsahu, na nějž (zřejmě) pomýšlí otázka pod bodem 4), zda a jaký význam má při stanovení výše škody porovnáním se srovnatelnými případy časový odstup, který uplynul mezi vydaným srovnávaným rozhodnutím a projednávanou věcí. Žalobce sice explicitně neuvádí, jak má být zohledněn onen jím akcentovaný odstup mezi zadostiučiněním již dříve přiznaným ve srovnávané věci s tím, jež se má poškozenému dostat v kompenzačním řízení, v němž k porovnání došlo, zřetelně se však nabízí, že prostřednictvím předestřené otázky mají být zohledněny ekonomické změny (např. růst míry inflace), k nimž v mezidobí došlo. Na výši přiznaného zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kurzu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Lze tedy shrnout, že ani tato poslední otázka nezakládá v poměrech nyní projednávané věci přípustnost dovolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu