ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.346.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 346/2022-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce I. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Česká 754/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 26/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 57 Co 283/2018-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, jejichž vznik odvozoval od nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě spočívajícího zejména v nepřiměřené délce v žalobě označených řízeních. Konkrétně se jednalo o řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 233/2008 (v souvislosti s ním žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím), pod sp. zn. 41 Cm 120/2007 (k němu se vztahoval požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 340 000 Kč s příslušenstvím a na náhradu škody ve výši 185 000 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. 41 Cm 214/2006 (náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím), a dále o řízení vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 149/2006 (náhrada nemajetkové újmy ve výši 290 000 Kč s příslušenstvím a náhrada škody ve výši 360 251 000 Kč s příslušenstvím) a pod sp. zn. 28 C 147/2013 (žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 270 389 Kč s příslušenstvím a náhradu škody ve výši 24 430 Kč s příslušenstvím, jakož i zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím ve prospěch pana G. a náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím pro tutéž osobu).
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 16 C 26/2016-160, konstatoval, že právo žalobce na spravedlivý proces bylo v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 120/2007 porušeno (výrok II rozsudku), přičemž ve vztahu k veškerým výše uvedeným finančním požadavkům žalobu zamítl (výroky I a III až VI rozsudku). Zároveň s tím soud prvního stupně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok VII rozsudku).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku VI týkající se náhrady nemajetkové újmy ve výši 270 389 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 24 430 Kč s příslušenstvím vztahujících se k řízení vedenému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 147/2013, jakož i ve výroku VII o nákladech řízení zrušil a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zatímco ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích o věci samé, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pak pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Napadá-li žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu také v části, kterou bylo rozhodnuto o jeho požadavku na zaplacení náhrady škody ve výši 40 000 Kč odvozovaném od postupu v řízení, jež bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 233/2008, tj. o nároku vycházejícím z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dalších nároků, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, tedy toto dovolání v uvedeném rozsahu směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je proto žalobcovo dovolání v dotčené části objektivně nepřípustné.
Totéž pak platí i o žalobním požadavku na zaplacení částky 5 000 Kč z titulu náhrady nákladů vynaložených na „přípravu na soudní řízení“, kterou žalobce zahrnul do nároku na náhradu škody ve výši 185 000 Kč, jenž se vztahoval k řízení vedenému u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 120/2007 (zbývající část této škody totiž měla odpovídat nákladům na opravu domu), a dále o jeho požadavku na zaplacení částky 50 000 Kč připadající na odškodnění stresu a beznaděje, které u žalobce mělo vyvolat rozhodování místně nepříslušného soudu a vyloučeného soudce ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 149/2006 (když zbývající část z celkové částky 290 000 Kč požadované z titulu náhrady nemajetkové újmy související s tímto řízením žalobce spojoval s odškodněním nepřiměřené délky tohoto řízení). Ani ve vztahu k těmto dvěma samostatným nárokům nepřevyšujícím částku 50 000 Kč není v souladu se zmíněným zákonným ustanovením dovolání objektivně přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení přitom nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
Způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přitom nepředstavuje ani alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí. Nejedná-li se o případ, kdy řešení konkrétní právní otázky přijaté v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bude na straně jedné shledáno v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, a současně zde bude dán odlišný důvod přípustnosti dovolání z pohledu judikatury soudu dovolacího (tj. buď tatáž otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již dříve vyřešená otázka by měla být dovolacím soudem nadále posouzena jinak), totiž z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být ve vztahu k téže otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení stejné otázky bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
Uvedené náležitosti však podané dovolání neobsahuje, neboť v něm žalobce zřetelně nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání. Žalobce sice v dovolání zformuloval řadu otázek, z jejichž řešení má napadené rozhodnutí vycházet, jednoznačně však neuvedl, k jakému z celkem jedenácti samostatných nároků odvozovaných od postupu soudů v pěti různých soudních řízeních, o nichž odvolací soud napadenou částí svého rozsudku rozhodl, se ta která otázka konkrétně vztahuje. Kromě toho nevyhověl ani požadavku s každou takto vymezenou otázkou spojit též konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání, když namísto toho na několika místech svého dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř. nebo uvedl více těchto důvodů, jež se však vzájemně vylučují, popřípadě se omezil jen na kritiku postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jakož i soudů, které vedly řízení, za něž žádá náhradu škody a nemajetkové újmy.
Ve zbývajícím rozsahu tedy žalobcovo dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené ve zmíněném §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu