ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.183.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 183/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. Š. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, proti žalované EKOSTAV Novotný s.r.o., zastoupené Mgr. Davidem Pohořalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, o zaplacení 269.857,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 310/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 41/2021-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované nejprve domáhal, aby coby zhotovitelka opravila vady díla (fasády na rodinném domě čp. XY v XY), in eventum mu zaplatila částku 168.000,- Kč (na kterou vyčíslil cenu opravy K. H.). Po vyčíslení ceny opravy soudním znalcem změnil žalobu tak, že požaduje již pouze zaplacení 269.857,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud právního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 16 C 310/2016-327, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 269.857,- Kč, zaplatit mu na náhradě nákladů řízení 256.578,- Kč a nahradit státu náklady ve výši 26.686,- Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 30 Co 41/2021-419, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení 177.857,- Kč zamítá, ve zbývající části 92.000,- Kč ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřeli v září 2013 ústní smlouvu o dílo, na základě které se žalovaná zavázala provést pro žalobce dílo spočívající v zateplení fasády rozestavěného rodinného domu č. p. XY ve XY ulici ve XY, a žalobce se zavázal zaplatit žalované cenu díla ve výši 230.000,- Kč včetně DPH. Dílo bylo prováděno v říjnu a listopadu 2013, kdy bylo i předáno. Bezprostředně po předání díla se začaly objevovat vady fasády (praskliny způsobené nedodržením montážního návodu pro systémy ETIC PROFI), které žalobce u žalované reklamoval 20. 9. 2015; existence vad byla prokázána znaleckým posudkem Ing. Luboše Betáka, znalce z oboru stavebnictví – stavby obytné. Žalovaná vady (povahou odstranitelné) bez zbytečného odkladu neodstranila , vada díla se stala tzv. subjektivně neodstranitelnou a žalobci vzniklo právo na slevu z ceny díla (§644 a 646 odst. 2 a §648 obč. zák. a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ a §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) . Nesprávným shledal odvolací soud postup soudu prvního stupně při určení přiměřené slevy z ceny díla. Konstatoval, že slevu nelze ztotožnit s částkou, která by byla (podle znaleckého posudku) potřebná na odstranění vad díla a čítá 269.857 Kč včetně DPH, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Takový postup „ neodpovídá smyslu a účelu slevy, ani ustálené judikatuře, která se ke slevě vztahuje, a svědčí o nedostatečném odlišení slevy z ceny díla od náhrady škody “ (sleva z ceny díla by byla vyšší než sama cena díla). Odpovědnost za vady díla je nutné odlišit od odpovědnosti za škodu. Poté, kdy odvolací soud doplnil skutková zjištění nezbytná z hlediska přiměřenosti slevy, uzavřel, že na 24,2 m 2 (tj. na 7 procentech) z celkových 327,57 m 2 zhotovené fasády (konkrétně na západní fasádě garáže) jsou vady (praskliny fasády) takového charakteru, že fasáda je zde nefunkční z hlediska ochrany před povětrnostními vlivy a termoizolačních vlastností; k jejich odstranění a pro dosažení plné přilnavosti zateplovacího systému k cihlovému podkladu a správné kotvení minerální tepelné izolace je třeba stržení zhotovené fasády včetně tepelné izolace. Vady (praskliny) se vyskytují i na zbylé ploše fasády, zde pouze kolem oken a dveří; u nich k případnému odstranění stačí „přestěrkování“, tedy nové nanesení stěrkové hmoty na původní finální omítku, vpravení výztužné tkaniny do stěrkové hmoty, penetrace a provedení finální omítky. Vady západní stěny garáže odůvodňují slevu ve výši 7 procent z ceny díla. Vady zbývající plochy zhotovené fasády jsou méně závažné, avšak snižují funkční vlastnosti zateplení a představují podstatnou estetickou vadu. Odůvodňují slevu ve výši další cca jedné třetiny (resp. 33 procent) z původně sjednané ceny. Odvolací soud považoval za přiměřenou slevu ve výši 40 procent sjednané ceny díla (230.000 Kč) a vyčíslil ji částkou 92.000 Kč. Přihlédl přitom k povaze a rozsahu vady vzhledem ke sjednané ceně díla, k dalšímu možnému způsobu a rozsahu užívání věci a ke snížení funkčních vlastností díla a jeho estetické hodnoty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu v první řadě vytýká, že provedl tak rozsáhlé dokazování, že v podstatě nahradil činnost soudu prvního stupně, a že důsledně nereflektoval vliv koncentrace řízení. Oproti názoru, že podle §213 odst. 4 o. s. ř. je na zvážení odvolacího soudu, zda provede dokazování i tehdy, pokud jsou splněny podmínky podle věty za středníkem citovaného ustanovení, který konstantně (a podle dovolatele nesprávně) zastává Nejvyšší soud (viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4093/2013, nebo rozsudky ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, ze dne 30. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010, ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013), dovolatel prosazuje, že z ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud dokazování doplní, jen pokud nenastala situace vymezená větou za středníkem, kdy předchozí „neplatí“. Dovolatel je přesvědčen, že v posuzované věci odvolací soud dokazování doplňovat neměl, měl respektovat úlohu soudu prvního stupně a uložit doplnění dokazování jemu. Požaduje, aby dovolací soud svou dosavadní judikaturu v tomto ohledu revidoval a otázku možnosti doplnit dokazování odvolacím soudem posoudil nyní jinak. Další s tím spojenou otázku, na kterou má dovolací soud nyní nahlížet jinak, je vnímání „zásady dvojinstančnosti civilního soudního procesu“. Dovolatel nesouhlasí s tím, jak tuto zásadu reflektuje především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a na něj navazující aktuální judikatura dovolacího soudu reprezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011, která dovozuje, že právní úpravou a judikaturou byl význam zásady dvojinstančnosti řízení do určité míry překonán. Je přesvědčen, že jde o jednu ze základních zásad soudní ochrany a její význam nelze - jak učinil odvolací soud - podcenit. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/2020, pak dovolatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud znalecký posudek, resp. jeho doplnění, vyhodnotil způsobem, který není přezkoumatelný a není v napadeném rozsudku náležitě zdůvodněn . Stejně tak nepřezkoumatelná je podle dovolatele úvaha odvolacího soudu o výši přiznané slevy. V tomto směru dovolatel předkládá vlastní úvahy o přiměřenosti slevy z ceny díla a prosazuje, že jedná-li se o dílo bezcenné, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, má mít objednatel možnost dosáhnout plné náhrady nákladů účelně a předvídatelně vynaložených na odstranění vady, i když převyšují samotnou cenu díla. Dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, dovolatel namítá nepředvídatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; je přesvědčen, že tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jak se podává z judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/2015). Připomíná, že předvídatelným může být pouze takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup v řízení; účastník musí mít možnost uvést významné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Úvahy soudu, které byly relevantní pro výsledek řízení, musí být v rozhodnutí řádně a transparentně odůvodněny; odvolací soud toto nerespektoval, neboť z předchozího průběhu řízení nevyplynulo, že by dílo (fasáda) bylo vadné „z části“. Přijetím závěru, že požadoval-li slevu z ceny díla přesahující původně sjednanou cenu díla, je nárok na zaplacení částky převyšující sjednanou cenu díla nutné považovat za samostatný (nárok na náhradu škody), o němž soud není oprávněn rozhodovat v rámci řízení o slevě z ceny díla, se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013, v němž Nejvyšší soud připustil, aby do úvah o výši slevy byla brána prognóza dalších projevů vad a s tím spojená pravděpodobnost dalších nákladů. Podobně v rozsudku ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, byly do výše slevy promítnuty náklady na dosud nevynaložená preventivní opatření, neboť opačné řešení by věřitele neúměrně zatěžovalo (tzn., že věřitele nelze nutit, aby nejprve vynaložil náklady na odstranění vady, a teprve poté se domohl kompenzace). Dovolatel si je vědom rozsudku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování zájmů věřitele a dlužníka je třeba dbát na to, aby věřitel nebyl slevou z ceny obohacen. To však nemůže být jeho případ, kdy jím požadovaná částka vychází ze znaleckého posudku a představuje výdaje nezbytné na opravu vady fasády. Nadto dovolatel připomíná, že nebyl povinen svůj nárok právně kvalifikovat a nabízelo-li se posoudit předmět řízení podle několika právních norem (kvalifikovat různě), byl soud povinen tak učinit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 768/2018, nebo rozsudky ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99 nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004). V poslední řadě dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho skutkové závěry ohledně rozsahu a závažnosti vad neodpovídají povedeným důkazům (jsou s nimi v extrémním rozporu – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13.); ze znaleckého posudku totiž vyplynulo, že náklady nutné opravy v souvislosti s vadami díla přesahují sjednanou cenu díla (a jedná se tudíž o dílo bezcenné).
Dovolací soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je subjektivně přípustné pouze tehdy, byla-li rozhodnutím odvolacího soudu dovolateli způsobena újma na právech, kterou lze odstranit změnou nebo zrušením rozhodnutí. V části výroku napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 92.000,- Kč, bylo dovolateli plně vyhověno; dovolání proti této části rozsudku tak podal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn; Nejvyšší soud v této části dovolání odmítl podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. a zabýval se dovoláním proti zbývající části napadeného rozsudku.
Otázka rozsahu dokazování odvolacím soudem a s tím spojené vnímání zásady dvojinstančnosti řízení přípustnost dovolání nezakládá především proto, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno. Nadto dovolací soud nemá důvod na aplikaci ustanovení §213 o. s. ř. a na význam zásady dvojinstančnosti řízení nahlížet odlišně než doposud.
Podle §213 odst. 1 až 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci. Dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat. V případě splnění obou podmínek (jde o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování) je ponecháno na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011 ). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány konstantně (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010 , ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008 nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 130/2013 . Ostatně samotné ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a záleží tak především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1453/2010 ). Argumentace dovolatele nezavdává důvod ke změně uvedených závěrů.
Výtky dovolatele, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatky v odůvodnění, nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, nýbrž dovolatel jimi namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání, i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto dovolací soud výhrady dovolatele ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku nesdílí. Odvolací soud se v napadeném rozsudku zabýval všemi výhradami, které vůči znaleckému posudku uplatnila odvolatelka (žalovaná), přičemž jasně a srozumitelně popsal, jak tento důkaz vyhodnotil; akcentoval, že znalec v posudku popsal nedostatky díla, uvedl, čím byly způsobeny, přičemž s jistotou vyloučil možnost působení jiných příčin. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, jakou slevu považuje za přiměřenou s přihlédnutím k rozhodným kritériím. Dovolatel jeho úvahy parafrázuje, dovozuje-li, že dílo bylo shledáno vadným pouze ze 40ti procent (tedy částečně). Čtyřiceti procenty z ceny díla vyčíslil odvolací soud přiměřenou slevu, když vyšel z toho, že pouze na 7 procentech plochy fasády (na 24,2 m 2 z celkových 327,57 m 2 ) jsou vady (praskliny) tak značné, že tato část je absolutně nefunkční z hlediska ochrany před povětrnostními vlivy a z hlediska termoizolačních vlastností a je nezbytné, aby na tomto místě byla fasáda stržena, a na zbytku plochy se vady sice rovněž vyskytují, ale jde pouze o trhliny kolem výplní otvorů (oken a dveří), u nichž k případnému odstranění postačí znalcem popsaná technologie „přestěrkování“, resp. nanesení stěrkové hmoty na původní finální omítku, vpravení výztužné tkaniny do stěrkové hmoty, penetrace a provedení finální omítky.
K otázce přiměřenosti slevy dovolací soud připomíná, že ustanovení §648 odst. 2 obč. zák. (obdobně jako ustanovení §597 obč. zák.) patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007 ). Podle ustálené rozhodovací praxe soudů a komentářové literatury závisí výše slevy z ceny na povaze a rozsahu vady vzhledem ke sjednané ceně věci (díla), na snížení funkčních vlastností věci nebo její estetické hodnoty, na dalším možném způsobu a rozsahu užívání věci, na ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002 , ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004 , a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012 , popř. usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010 , usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 558/2016 nebo usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4442/2018; obdobně též v odborné literatuře, viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Je úkolem soudu, aby stanovil hlediska pro určení slevy z ceny díla s ohledem na individuální charakter každé posuzované věci, tj. aby vymezil hypotézu ustanovení §648 odst. 2 obč. zák. pro každý konkrétní případ zvlášť (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015 ).
Dovolací soud je povolán učinit otázku přiměřenosti slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl kritéria, na jejichž základě stanovil výši slevy, a podrobně přiměřenost slevy zdůvodnil; jeho úvahy spjaté se stanovením výše slevy z ceny díla plně korespondují s hledisky, na nichž se judikatura Nejvyššího soudu ustálila. Protože odvolací soud přiměřenost výše slevy posuzoval s přihlédnutím k celkovým okolnostem případu, nemůže přípustnost dovolání založit námitka, že odvolací soud při stanovení výše slevy z kupní ceny aplikoval ustanovení §136 o. s. ř. v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu představovanou rozhodnutími ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1978/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2561/2009, ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2510/2010, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007.
Dovolateli lze přisvědčit v tom ohledu, že výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a že při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje (nebo bude komplikovat a omezovat v době odstraňování) a zda snižuje její životnost (z rozhodnutí citovaného dovolatelem: „Jestliže zhotovitel nevyhoví důvodně uplatněnému požadavku objednatele na bezplatné odstranění vady díla opravou a náklady účelně a předvídatelně vynaložené na odstranění této vady převyšují slevu z ceny díla odpovídající této vadě, jsou tyto náklady v rozsahu převyšujícím slevu z ceny újmou reparovatelnou prostřednictvím náhrady škody. Právní úprava zde vychází ze zásady plné reparace způsobené újmy, neboť na objednatele nemají být bezdůvodně přednášeny důsledky vadného plnění zhotovitele. Objednatel musí mít právní možnost dosáhnout náhrady veškeré újmy, která mu vznikla v důsledku vadnosti plnění; v rozsahu, v němž nelze uspokojení dosáhnout uplatněním nároků z vad, má nárok na uspokojení z jiných právních důvodů, zejména z titulu náhrady škody“) . Odvolací soud správně konstatoval, že nárok z odpovědnosti za vady je třeba odlišovat od nároku na náhradu škody, neboť to má význam z hlediska lhůt k uplatnění práv i způsobu jejich uplatnění (reklamace se pro uplatnění práva na náhradu škody nevyžaduje). Jeden nárok nevylučuje druhý (§510 obč. zák.). Nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou přímo na věci, kterou zhotovitel převzal ke splnění svého závazku, se řídí ustanovením §421 obč. zák. Za vadně provedenou opravu zhotovitel odpovídá jen v rámci odpovědnosti za vady. Jestliže však následkem vadně provedené opravy či úpravy věci došlo k majetkové újmě na jiných věcech, popř. na zdraví, posuzuje se odpovědnost zhotovitele podle §420 obč. zák. Není vyloučena ani odpovědnost dle §421a obč. zák. za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje či věci, jichž bylo použito při plnění závazku (srov. Škárová, M. Komentář k §653. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1842, marg. č. 4.). V tomto směru odvolací soud nepochybil. Prosazuje-li dovolatel s podporou odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4980/2014, že nad rámec přiznané slevy měl být jím uplatněný nárok posuzován rovněž jako nárok na náhradu škody a že není povinen jej právně kvalifikovat, je třeba konstatovat, že citované na posuzovanou věc nedopadá. Odvolací soud skutkově uzavřel, že žalobce v řízení netvrdil skutečnosti rozhodné pro přiznání nároku na náhradu škody (mezi něž patří vznik škody a vyčíslení její výše, protiprávní jednání, příčinná souvislost a zavinění); netvrdil, že mu jednáním žalované vznikla škoda, pouze kvantifikoval předpokládanou výši ceny opravy díla (v podání, kterým navrhl změnu žalobního návrhu, uvedl, že „je nucen s ohledem na probíhající soudní řízení ponechat nemovitost bez zásahů, tedy ponechat ji ve vadném stavu tak, jak bylo dílo provedeno ze strany žalované“). Pomíjí, že pokud by nezměnil žalobu a domáhal se i nadále odstranění vad díla, mohl by dosáhnout pouze výroku, který by žalované byla uložena povinnost na své náklady odstranit vady díla; způsob odstranění vady díla by závisel zásadně na rozhodnutí zhotovitele (k tomu srov. například stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1989, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 408/2018).
Polemika dovolatele týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti je bezcenná. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá dovolatem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně závažnosti vady a upotřebitelnosti díla; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/2020), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vykazuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí, protože ho v souvislosti se změnou skutkových a právních závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně, nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž opět namítá, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzení o uvedeném procesním pochybení soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a již proto nemůže založit přípustnost dovolání, i kdyby se ho odvolací soud dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nadto se sluší připomenout, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008). Uvedené závěry jsou použitelné v projednávané věci, kdy skutkový stav byl odvolacím soudem provedenými důkazy objasněn dostatečně.
Přestože dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, k akcesorickému výroku žádnou argumentaci nevznesl. Dovolání ostatně v části (týkající se výroku o nákladech řízení) není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu i ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k výsledku řízení již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu