ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.515.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 515/2022-794
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně K. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované K. T. J. , bytem XY, zastoupené Mgr. Michalem Kádou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Eliščino nábřeží 304/17, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 113/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. června 2021, č. j. 25 Co 24/2021-750, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.601,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Kády, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 25 Co 24/2021-750, potvrdil rozsudek ze dne 16. 9. 2020, č. j. 13 C 113/2017-719, jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu požadující, aby žalovaná žalobkyni zaplatila 1 274 428,20 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 11. 3. 2017 do zaplacení a žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady řízení ve výši 280 400 Kč a zaplatila státu náklady ve výši 1 346,73 Kč; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „ napadený rozsudek spočívá ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na otázkách, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, popř. na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Za dosud neřešenou považuje otázku, zda v řízení zjištěné chování žalované (konkrétně, že v rozporu se vzájemnou dohodou jí nezřídila věcné břemeno užívání nemovitostí) ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi celé kauzy naplnilo znaky skutkové podstaty ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně v dovolání neformuluje. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, jímž podpořila své výhrady ke zjišťování skutkového stavu věci a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, argumentuje v souvislosti se svou kritikou kvality odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a připomněla, že žalobkyně napadá zejména skutkové závěry, na nichž je právní posouzení věci založeno, a rekriminuje odvolací soud z nesprávného hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka hrubého porušení dobrých mravů v intencích ustanovení §630 obč. zák., na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena. Názor, že nebyla vyřešena v daném skutkovém terénu, nelze - jak bude posléze blíže zdůvodněno - akceptovat, neboť by to vedlo nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru, k jehož platnosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dopisem z 22. 2. 2017 žalobkyně, která je matkou žalované, tuto vyzvala k vrácení postupně poskytnutých finančních darů v celkové výši 1 274 428,20 Kč s odůvodněním, že ji hrubě slovně napadá, že ji v červnu 2015 shodila ze schodů a že ji nuceně vystěhovala z domu čp. XY v XY, jehož podíl žalované daroval (dnes již zemřelý) manžel žalobkyně V. M. V řízení nebylo toto chování žalované vůči žalobkyni prokázáno; slovní a fyzické napadení žalobkyně potvrdil pouze svědek J. K., jemuž soudy neuvěřily, neboť má zájem na výsledku sporu. V dalším vytčeném závadném chování spočívajícím v tom, že žalovaná nenechala zaknihovat ve prospěch žalobkyně a V. M. věcné břemeno jejich neomezeného užívání domu čp. XY podle „Přílohy k darovací smlouvě z 10. 3. 2005“, neshledal odvolací soud hrubé porušení dobrých mravů, neboť žalobkyně současně neprokázala, že by se žalovaná osobně a výlučně, bez součinnosti dárce V. M. a žalobkyně, kteří měli stejnou možnost, zavázala finalizovat zápis vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soudy vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák. obecně přijal. Protože verbální útoky ani fyzické napadení ze strany žalované žalobkyně v řízení neprokázala, odvolací soud správně vyhodnotil pouze závadnost vytčené nečinnosti žalované. Jeho úvaze, že tato nečinnost nenaplnila skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák. (a není tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru), nelze nic vytknout. Návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání nemovitostí totiž mohl podat jak obdarovaný (tedy žalovaná), tak dárce V. M., resp. osoba, v jejíž prospěch bylo dohodou v roce 2005 zřízeno (tedy žalobkyně), a nelze nevidět, že sama žalobkyně, která měla volný přístup k údajům z veřejného seznamu, byla v tomto ohledu dlouhodobě nečinná; objektivně jí nic nebránilo podat návrh na vklad a dosáhnout zápisu. Jednání žalované (resp. její nečinnost) v tomto směru nedosáhlo takové intenzity, aby ho bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. Závěr odvolacího soudu, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované vůči žalobkyni jako dárkyni nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy, není nepřiměřený.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů nevzal za prokázané, že ji žalovaná při incidentu v roce 2015 strčila ze schodů, že jí vulgárně nadávala a že vystěhování žalobkyně z domu bylo vynucené žalovanou, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení věci založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Přehlíží, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný a dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí J. K., D. T. a M. T.) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Nadto je vhodné připomenout, že výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je zákaz uplatňovat v dovolání nové skutečnosti či důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání není s to založit ani výhrada ke kvalitě zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně jejím prostřednictvím nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Žalobkyně sice v dovolání výslovně uvedla, že „ je podáváno proti všem výrokům napadeného rozsudku “, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu