ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1035.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1035/2022-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 44 To 169/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 139/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 43 T 139/2021, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ dne 21.11.2018 uzavřel v kanceláři notáře JUDr. Ivana Ertelta na adrese Na Rozcestí 1434/6 v Praze 9 v pozici jednatele obchodní společnosti C., IČO: XY, s objednatelem, poškozenou společností Z. S., IČO: XY, zastoupenou členem představenstva L. Z., nar. XY, smlouvu o dílo spočívající v provedení stavebních prací k výstavbě rodinného domu v obci XY, parc. č. XY, kdy zároveň v úmyslu vyřešit svou aktuální tíživou finanční situaci vylákal od objednatele nejprve zálohu v hotovosti ve výši 70 000 Kč mj. na nákup betonu na tuto stavbu, následně na stejném místě dne 28.11.2018 inkasoval od objednatele další zálohu v hotovosti ve výši 120 000 Kč, poté však tuto částku na nákup stavebního materiálu určeného k realizaci sjednaného díla nepoužil, pod různými záminkami dílo řádně neprováděl, na stavební parcele uskutečnil toliko nekvalitní přípravné práce nejvýše v ceně 38.210, 60 Kč a poté, co s objednatelem začali řešit ukončení vzájemné spolupráce a vrácení vyplacených peněz, přestal s objednatelem komunikovat, peníze mu ani zčásti nevrátil a nezajistil ani pokračování provádění sjednaného díla, přičemž v době uzavírání shora zmíněné smlouvy o dílo objednateli zamlčel, že se nachází v tíživé finanční situaci, kdy je vůči němu jako fyzické osobě vedeno několik exekucí ve statisícových částkách, a současně zamlčel i to, že obchodní společnost C., IČO: XY, se v té době rovněž nacházela v tíživé finanční situaci, kdy měla splatné a neuhrazené závazky v celkové výši nejméně 170.190 Kč – jmenovitě vůči společnosti Z. P., IČ XY, ve výši 18.940 Kč s přísl., vůči společnosti J. K. C., IČ XY, ve 24.403,85 Kč s přísl., vůči společnosti S., IČ XY, ve výši 101.394,39 Kč s přísl. a vůči společnosti W. H., IČ XY, ve výši 25.453 Kč s přísl., čímž obchodní společnosti Z. S., IČO: XY, způsobil škodu ve výši 190 000 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené obchodní korporaci Z. S., IČ XY, se sídlem XY škodu ve výši 190.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 43 T 139/2021 podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 44 To 169/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. K. při nezměněném výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 12 (dvanácti) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2022, sp. zn. 44 To 169/2022, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný souhlasí s právním názorem soudu nalézacího i odvolacího v tom, že pro posouzení viny je nutné provést všechny důkazy, tyto následně jednotlivě i ve svých souvislostech vzájemné hodnotit a vytvořit si tak patřičný skutkový základ pro rozhodnutí. Nicméně tento myšlenkový postup obou soudů se jeví obviněnému pouze jako postup formalistický, který není provázán v rámci odůvodnění na provedené dokazování a konkrétní důkazy, když zejména odvolací soud zdůrazňuje nekvalitně provedené práce, přičemž z důkazního řízení tento závěr z ničeho neplyne a ani odvolací soud neupřesňuje, z jakého důkazního prostředku má tento závěr za prokázaný. Uvádí, co do nekvalitní práce, že se může jednat o pouze špatně provedené základové pasy, nicméně tyto byly realizovány na základě projektu objednatele. Po zaslání nové projektové dokumentace byly základové pasy zahrnuty a nově překopány dle aktuální stavební dokumentace. Odvolací soud dále své rozhodnutí staví na zfalšování dokladu, stvrzenky o nákupu betonu, ačkoliv ani soud první instance tento závěr nedovodil a své rozhodnutí postavil na zcela jiném základu. Odvolací soud zcela svévolně hodnotí provedený důkaz stvrzenky o poskytnutí zálohy na odběr betonu jako falzifikát, kdy ze strany zaměstnanců betonárky byl z počátku tento dokument zpochybňován, nicméně v rámci hlavního líčení a svědeckých výpovědích tito potvrdili autenticitu jak razítka, tak formuláře. Sporný zůstal pouze podpis vystavitele – parafa. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tedy vyznívá nevěrohodně a méně konzistentně, než rozhodnutí soudu první instance, které se jeví být více celistvé a více podložené výsledky dokazování. Nicméně rozhodnutí soudu prvního stupně bylo založeno na úmyslně neúplném neinformování o majetkových poměrem obviněného objednavatele, když dle závěrů soudu prvního stupně bylo povinností obviněného objednavatele informovat o exekucích vedených na jeho osobu a na jeho společnost. Soud dále konstatoval, že obviněný řádně neplnil podmínky, které byly sjednány ve smlouvě o dílo, dílo nebylo podle těchto podmínek vyhotoveno a skutečným záměrem obviněného bylo pouze vylákání peněžních prostředků. Úmysl vylákání finančních prostředků na poškozené společnosti je ze strany soudu dovozován ze špatné ekonomické situace obviněného a jeho společnosti a dále z prohlášení poškozeného, že kdyby o této nedobré finanční situaci věděl, smlouvu by neuzavřel. Zde namítá, že soudy dovozují úmysl obviněného ze skutečnosti, že neinformoval poškozenou společnost o své majetkové situaci, čímž zamlčel podstatné informace a okolnosti. Uvádí ale, že majetková situace zhotovitele zcela jistě není základním předpokladem a faktorem pro uzavření smlouvy o dílo. V tomto ohledu obviněný ničeho před poškozenou nezamlčel. Kdyby byl dotázán na finanční situaci, poškozené by ji sdělil, a to zejména v případě, když tato skutečnost byla a stále je svobodně a bezproblémově veřejně zjistitelná z veřejných rejstříků a seznamů. Protože samotný popis skutkového děje svědčí o civilním vztahu mezi stranami sporu, uplatňuje obviněný princip ultima ratio a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil s příslušným právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že přestože lze námitky formálně podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., je podané dovolání zjevně neopodstatněné. Není především možné přehlédnout to, že dovolatel v případě skutkových námitek pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího vypovídají o tom, že se soudy s otázkou důvodnosti takto uplatněných námitek vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem . Co se týká merita namítaných vad důkazního řízení, lze poukázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ztělesněné zejména do bodů 10.–11. (přijetí záloh, neprovedení stavebních činností a následná nekontaktnost dovolatele), 12. (neutěšená finanční situace) a 16. (hodnocení výpovědí svědků). Státní zástupkyně uvádí, že v závěrech soudů nelze shledat cokoli excesivního. Naopak je třeba především zdůraznit zásadu volného hodnocení důkazů, z jejíhož rámce nalézací soud při hodnocení důkazů nevybočil. Námitky dovolatele stran vad důkazního řízení je tak třeba shledat jako zjevně neopodstatněné. Namítá-li dovolatel, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty podvodu v alternativě zamlčení podstatných skutečností ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozená měla možnost zjistit si jeho finanční situaci z veřejných rejstříků a seznamů, případně se sama měla dovolatele zeptat, nelze se s ním ztotožnit. Z pohledu možného spáchání přečinu podvodu není rozhodné, zda poškozený má nějakou hypotetickou možnost se o finanční situaci pachatele dozvědět z veřejných zdrojů, pokud je jednání poškozeného ovlivněno pachatelem. Úvahy dovolatele, dovozující snad téměř investigativní povinnost druhé smluvní strany, jako zvláštní podmínku trestně-právního postihu pachatele, jsou zjevně neopodstatněné. Taktéž námitku týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je v dané věci třeba odmítnout. V této souvislosti lze poukázat zejména na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož je v první řadě třeba zdůvodnit sníženou společenskou škodlivost vlastního jednání pachatele. Dovolatel se v podstatě pouze omezil na konstatování, že se jedná o „civilní vztah“. Tato skutečnost však trestní postih nevylučuje. Jednání obviněného se nikterak nižší společenskou škodlivostí nevyznačuje, a proto si aplikaci materiálního korektivu trestního bezpráví nezasluhuje. Závěrem proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d zachována. odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že obviněný zřejmě nereflektuje novelu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. a měl patrně na mysli uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve znění účinném od 1. 1. 2022, jelikož ve svém dovolání namítl, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně posouzen.
Podle dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. K.
Obviněný ve svém dovolání, co se subjektivní stránky souzeného přečinu týká, namítl, že odvolací soud nestaví své rozhodnutí na provedeném dokazování, ale pouze na svém přesvědčení, pokud dovozuje úmysl ze špatné ekonomické situace obviněného a prohlášení poškozené společnosti, jež potvrdila, že pokud by o nedobré finanční situaci dovolatele věděla, smlouvu by s ním nezavřela.
Nejvyšší soud uvádí, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi obviněným a poškozenou společností byla uzavřena smlouva o dílo, týkající se výstavby rodinného domu, které nebylo ve sjednaném rozsahu provedeno. Skutečnost, že byl obviněný veden podvodným úmyslem a byl srozuměn s tím, že k plnění podmínek ze smlouvy o dílo nedojde, vyplývá zejména z výpovědi svědka L. Z., který zastupoval poškozenou společnost a který vypověděl, že poté, co obviněný obdržel zálohy na realizaci stavebních činností, tyto neprovedl v požadované kvalitě a rozsahu, přijaté finanční prostředky ani zčásti nevrátil a poté, co se začalo řešit ukončení spolupráce a vrácení vyplacených peněz, přestal komunikovat a byl nedosažitelný, což rozhodně nesvědčí o jeho snaze svým závazkům dostát. Ač došlo v průběhu spolupráce ze strany objednatele ke změně zadání díla, byla přesto spolupráce ukončena ve fázi, kdy dosud provedené práce byly oceněné na částku 38.210,60 Kč, přičemž obviněnému byla ze strany poškozené společnosti vyplacena záloha v celkové výši 190.000 Kč. Ze strany obviněného tak nedošlo k řádnému splnění podmínek, které byly sjednány ve smlouvě o dílo, dílo nebylo podle těchto podmínek vyhotoveno, obviněný provedl pouze nekvalitní a nedostatečné práce, přičemž od poškozené inkasoval peníze, které však v drtivé části neužil na výstavbu domu, ale jeho skutečným záměrem bylo pouze vylákání peněžních prostředků. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění nalézacího soudu byla podřazena pod správnou právní kvalifikaci, když jednání obviněného naplnilo skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Obviněný také namítl, že nemohl naplnit objektivní stránku skutkové podstaty podvodu v alternativě zamlčení podstatných skutečností ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho finanční situace byla svobodně a bezproblémově zjistitelná z veřejných rejstříků a seznamů.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, vyplývá, že možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele trestného činu podvodu, který tuto podvedenou osobu uvede v omyl, využije jejího omylu nebo jí zamlčí podstatné skutečnosti, a proto o podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedená osoba je sice schopna s vynaložením většího či menšího úsilí zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech ověření provádět.
Trestní odpovědnosti tedy nebrání skutečnost, že poškozená společnost si byla schopna prověřit skutečný stav rozhodných okolností, ale neučinila tak v důsledku ovlivnění ze strany pachatele ve formě zamlčení podstatných informací. Lze navíc dodat, že poškozená neměla důvod předpokládat, že ze strany obviněného vzniknou problémy, neboť se s ním zástupce poškozené seznámil na základě doporučení svědka N., který uvedl, že doporučil obviněného na základě předchozích kladných zkušeností.
Namítá-li dále obviněný vady důkazního řízení, spočívající obsahově v extrémním rozporu v dokazování, když zejména rozporoval některé závěry odvolacího soudu, co se nekvalitního provedení prací týká, jež jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani zde mu přisvědčit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, k nimž patří výpověď svědka L. Z., T. N., P. S. a L. K. Soudy v těchto výpovědích neshledaly žádné zásadní rozpory, tyto spolu v podstatných bodech korespondovaly, vzájemně se doplňovaly a byly v souladu s provedenými listinnými důkazy. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jeho účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Na tomto místě je také vhodné uvést, že odvolací soud dokazování neprováděl, byť měl trochu odlišný náhled na hodnocení některých důkazů (falzifikátu stvrzenky o poskytnutí záloh na odběr betonu), tudíž se úvahy odvolacího soudu do výroku o vině nijak nepromítly. Z tohoto důvodu tak jsou námitky obviněného stran dokazování v odvolacím řízení, zcela nedůvodné.
Posledně obviněný namítl, že samotný popis skutkového děje svědčí o civilním vztahu, a proto je zde namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěné jednání obviněného je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §209 tr. zákoníku. Ač se obviněný omezil pouze na konstatování, že se jedná o „civilní vztah“, nevylučuje tato skutečnost trestní postih. Lze shrnout, že skutečnost, že by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž samotná existence jiné právní normy, jež by byla způsobilá napravit závadný stav způsobený pachatelem, sama o sobě ještě nevylučuje trestní postih, vykazuje-li posuzované jednání všechny znaky trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Naopak v projednávaném případě nelze přehlédnout, že se v případě obviněného jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu. Lze proto uzavřít, že v případě obviněného nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jeho jednání, která by uplatnění trestní represe vůči němu vylučovala.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu