ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1088.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1088/2022-2250
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněné M. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 3 To 5/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 7 T 13/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 7 T 13/2020, byla obviněná M. H., uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„společně s již odsouzenou O. M. v době nejméně od srpna do listopadu 2017, po předchozí vzájemné dohodě, v rozporu s §89 odst. 1, odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, společně zajišťovala výkon závislé práce cizinců, a to tím způsobem, že
O. M., jako zmocněnkyně společnosti E. V. V., NIP: XY, se sídlem v Polské republice, kterou byla na základě plné moci ze dne 30. 6. 2016, dne 4. 7. 2017 uzavřela jménem této společnosti, jakožto zhotovitele a současně nájemce, rámcovou smlouvu o dílo na balení výrobků a zboží a současně smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání č. VE/01, se společností F. + S. K., IČ: XY, jako objednatelem a pronajímatelem, a na základě těchto smluv O. M. v provozovně společnosti F. + S. K., na adrese
XY, XY, fakticky zaměstnávala nejméně 69 státních příslušníků Ukrajiny, přestože věděla, že tyto osoby nemají příslušná povolení k zaměstnání, a v úmyslu zakrýt výkon nelegální závislé práce dne 1. 8. 2017 jménem společnosti E. V. V. uzavřela smlouvu o dílo se společností O&M G., NIP: XY, se sídlem v Polské republice, zastoupenou M. H., jako ředitelkou a předsedkyní řídící rady, když předmětem této smlouvy bylo provádění dotyčných balících prací společností O&M G., jako zhotovitelem, pro společnost E. V. V., jako objednatele,
přičemž M. H. vyhledávala a jménem a na účet společnosti O&M G. zaměstnávala státní příslušníky Ukrajiny, předstírala, že tito vykonávají pro společnost O&M G. práci na území Polské republiky a že je za účelem plnění uvedené smlouvy o dílo ze dne 1. 8. 2017 vysílá na pracovní cestu do České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie (§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti) s tím, že zde budou vykonávat jednorázovou službu pro společnost E. V. V., přestože věděla, že ve skutečnosti práci na území Polské republiky nevykonávají, že jejich jediné skutečné místo výkonu práce bude na území České republiky a že jejich koncovým uživatelem bude společnost E. V. V., reprezentovaná O. M., pro níž budou vykonávat závislou práci, a v této souvislosti si M. H. byla vědoma, že tyto osoby nemají potřebná povolení k zaměstnání na území České republiky,
a takto ve vzájemné součinnosti, koordinovaným a plánovaným postupem s O. M. M. H. zajišťovala na území České republiky výkon nelegální závislé práce státními příslušníky Ukrajiny a M. H. současně na území České republiky neoprávněně prováděla činnost agentury práce ve smyslu §14 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona o zaměstnanosti, přestože společnost O&M G. ani samotná M. H. neměly povolení ke zprostředkování zaměstnání ve smyslu §14 odst. 3 písm. b) ve spojení s §60 a následujícími zákona o zaměstnanosti, ani nesplnily informační povinnost podle §14 odst. 4 zákona o zaměstnanosti,
a popsaným způsobem M. H. zprostředkovala zaměstnání těmto státním příslušníkům Ukrajiny:
1. A. H., nar. XY, cestovní doklad č. XY
2. B. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
3. B. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
4. B. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
5. B. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
6. B. M., nar. XY, cestovní doklad č. XY
7. B. O., nar. XY., cestovní doklad č. XY
8. D. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
9. D. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
10. D. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
11. D. T., nar. XY, cestovní doklad č. XY
12. D. Y., nar. XY, cestovní doklad č. XY
13. F. T., nar. XY, cestovní doklad č. XY
14. F. T., nar. XY, cestovní doklad č. XY
15. G. M., nar. XY, cestovní doklad č. XY
16. H. L., nar. XY, cestovní doklad č. XY
17. H. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
18. H. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
19. H. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
20. H. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
21. H. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
22. H. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
23. Ch. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
24. K. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
25. K. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
26. K. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
27. K. B., nar. XY, cestovní doklad č. XY
28. K. D., nar. XY, cestovní doklad č. XY
29. K. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
30. L. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
31. L. L., nar. XY, cestovní doklad č. XY
32. L. M., nar. XY, cestovní doklad č. XY
33. L. Y., nar. XY, cestovní doklad č. XY
34. L. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
35. L. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
36. M. B., nar. XY, cestovní doklad č. XY
37. M. N., nar. XY, cestovní doklad č. XY
38. M. L., nar. XY, cestovní doklad č. XY
39. M. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
40. M. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
41. N. K., nar. XY, cestovní doklad č. XY
42. N. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
43. O. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
44. P. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
45. P. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
46. P. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
47. P. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
48. P. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
49. R. S., nar. XY, cestovní doklad č. XY
50. R. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
51. S. A., nar. XY, cestovní doklad č. XY
52. S. I., nar. XY, cestovní doklad č. XY
53. S. Y., nar. XY, cestovní doklad č. XY
54. S. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
55. S. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
56. S. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
57. S. H., nar. XY, cestovní doklad č. XY
58. T. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
59. T. M., nar. XY, cestovní doklad č. XY
60. T. Y., nar. XY, cestovní doklad č. XY
61. T. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
62. T. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
63. T. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
64. T. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
65. V. O., nar. XY, cestovní doklad č. XY
66. V. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY
67. Y. M., nar. XY, cestovní doklad č. XY
68. Y. N., nar. XY, cestovní doklad č. XY
69. Z. V., nar. XY, cestovní doklad č. XY.“
Za uvedené jednání byla obviněná M. H. odsouzena podle §342 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tři) měsíce. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnáct) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkovávání zaměstnání podle §14 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění, jako fyzická osoba i jako statutární orgán právnické osoby v trvání 2 (dvou) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. 5. 2021, sp. zn. 7 T 13/2020, podala obviněná M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 3 To 5/2022 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 3 To 5/2022, podala obviněná M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání popírající se o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. l) a m) tr. ř. namítla absenci přezkumu výroku o vině. Uvedla, že proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, v němž uvedla, že nesouhlasí se závěry tohoto rozsudku a vymezila se proti své vině. Odvolací soud však přezkoumal jen výrok o trestu. Domnívá se, že soud před vyloučením výroku o vině z přezkumu měl vyzvat obviněnou, aby své odvolání upřesnila. K odstranění pochybností měl soud postupovat i z důvodu, že z odvolání je zřejmé, že bylo zpracováno samotnou obviněnou, pro kterou není čeština rodným jazykem a nerozlišuje mezi výroky o trestu a vině. Vyloučením přezkumu výroku o vině nebylo rozhodováno o odvolání jako celku a obviněné byl odepřen přístup k soudu, čímž byla také dotčena na svých obhajovacích právech a právu na spravedlivý proces.
K dovolacím důvodům podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. obviněná namítla, že zprostředkování zaměstnanců pro jinou osobu usazenou v zahraničí nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců. Uvádí, že ve skutkové větě absentuje znak, že by v době zprostředkování porušila právní předpisy zaměstnávání cizinců v České republice. Dle deklarovaných zjištění soudu obviněná zprostředkovala zaměstnance jiné agentuře práce (E. V. V.), když zaměstnanci měli zajištěná povolení ze strany Polské republiky včetně přihlášek k povinným platbám. Obviněná dále namítla absenci pojmu větší rozsah. Dle jejího názoru se soud prvního stupně zabýval znakem většího rozsahu nedostatečně, když pouze konstatoval, že dle jeho názoru neoprávněné zaměstnání 69 osob odpovídá znaku většího rozsahu. Obviněná dále uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně kvalifikuje její jednání způsobem, že měla zprostředkovat zaměstnance společnosti E. V. V. Soud ovšem pomíjí skutečnost, že při zachování jeho výkladu by obviněná zajišťovala zaměstnance pro agenturu práce registrovanou v Polské republice. Takový postup žádný právní předpis v České republice nezakazuje a ani s ním nespojuje povinnost zajistit povolení k zaměstnání. Další kvalifikaci soud prvého stupně provádí v bodě 30, když pracovní smlouvy označuje za smlouvy příkazní. Není však jasné, z čeho dovozuje, že v případě uzavření příkazních smluv se obviněná dopustila přečinu. Dodává dále, že její jednání jako jednatelky a jako osoby jednající samostatně je ve skutkové větě opakovaně rozlišováno, když zprostředkování zaměstnání 69 osob měla provést jako osoba jednající samostatně, přestože v jiné části skutkové věty je uvedeno, že vyhledávala a jménem a na účet společnosti O&M G. zaměstnávala státní příslušníky Ukrajiny. Smlouvu o dílo se společností E. V. V. měla obviněná také sjednat jako jednatelka společnosti O & M G. Důsledné rozlišení jednání má dle ní zásadní význam, neboť v každém z postavení musí dodržovat jiné povinnosti.
K dovolacím důvodům dle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. obviněná poukazuje na to, že přečin neoprávněného zaměstnávání cizinců předpokládá úmyslné zavinění a dodává, že se o doklady zaměstnanců zajímala, což by nesvědčilo ani o nedbalostním zavinění. Dále s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe poukazuje na nízkou závažnost projednávaného trestného činu.
K dovolacím důvodům podle §265 odst. 1 písm. g), m) tr. ř. namítla zjevný rozpor skutkových zjištění s dostupným spisovým materiálem. Z odůvodnění usnesení a předcházejícího rozsudku nelze vyčíst, které důkazy svědčí o tom, že zprostředkovala práci vyjmenovaným osobám. Také závěr, že nechtěla zaměstnance zaměstnávat, přehlíží skutková zjištění. Bylo by značně nelogické pokračovat v podnikatelském záměru, který skončil trestním stíháním. Pokud jde o závěr, že existovala dohoda mezi obviněnou a O. M. na páchání trestné činnost, tak taková dohoda nebyla předložena. Také časové vymezení skutku „nejméně od srpna do listopadu 2017“ je rozporu se zajištěnými důkazy, ze kterých trvání do listopadu 2017 nevyplývá. Obviněná dále nesouhlasí se zamítnutím návrhu na výslech některých zaměstnanců v rámci hlavního líčení. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že nebyla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, a proto k obsahu záznamu z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 5. 2022 nelze přistupovat jako k zákonnému důkazu, tudíž není ani možné předestírat rozpory. Závěr soudu byl dle obviněné založen na nezákonném důkazu. Obviněná má dále za to, že bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces absencí zohlednění jejích odvolacích námitek týkajících se uloženého trestu. V rámci odvolání mj. navrhla uložení peněžitého trestu. Neuložením adekvátního trestu soud uložil nezákonný druh trest, přestože by se za jiných skutkových zjištění mohlo jednat o trest zákonný. Na základě výše uvedeného proto závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvého stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že podstatná část dovolací argumentace se odvíjí od vyhodnocení rozsahu přezkumné činnosti realizované Krajským soudem v Českých Budějovicích, který zamítl jako nedůvodné její odvolání podané proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích. Státní zástupce uvádí, že odvolání je řádným opravným prostředkem, který lze podat proti dosud nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, kterým se rozhodují zpravidla nejdůležitější otázky trestního řízení, zejména otázka viny a trestu. Zákonodárce v trestním řádu nemohl explicitně stanovit, do jakých podrobností je odvolatel povinen jít v rámci specifikace namítaných vad. Přesto z odvolání musí být zřejmé, který rozsudek a v jakém rozsahu je napadán a jaké konkrétní vady (procesní, skutkové, hmotněprávní atd.) jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, jež mu předcházelo, tak aby byl zřejmý i rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Obviněná odvolání ze dne 9. 8. 2021 nadepsala jako odvolání proti celému rozsudku, v jeho obsahu ovšem konstatuje, že se závěry rozsudku soudu prvního stupně nesouhlasí a podává si proto proti němu odvolání, a to do výroku o uloženém trestu. Rovněž vlastní argumentace se vztahuje toliko k výroku o trestu. Obviněná v odvolání závěrem navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o trestu a uložil jí peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Státní zástupce dále upozorňuje na to, že nelze odhlédnout, že v rámci veřejného zasedání obhájce obviněné v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení odvolání a navrhl, aby Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil napadený rozsudek v části výroku o trestu a uložil obviněné peněžitý trest podle svého uvážení. Krajský soud v Českých Budějovicích poté správně soustředil přezkumnou činnost na výrok o trestu. Z usnesení tohoto soudu se sice podává, že obviněná výslovně brojila proti uloženému trestu, nicméně v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou zahrnuty rovněž úvahy vztahující se k použité právní kvalifikaci.
Jestliže obviněná nyní v dovolání uvažovala o výhradách proti uloženému trestu, musí státní zástupce konstatovat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu
lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněné byl uložen přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby. Samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Státní zástupce přesto dodává, že zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu zcela výjimečně možný, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. Ve shodě např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 dochází k uvedené situaci tehdy, jakmile byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněné nelze dovodit, a proto státní zástupce ani z ústavněprávní roviny této námitce nepřisvědčuje. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím je totiž patrné, že Okresní soud v Prachaticích se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněné a jejímu případu zabýval adresně a vysvětlil, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. Ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je jinak zásadně určen k přezkumu výroku o trestu, je předpokladem uložení trestu, a to mimo rámec zákonné trestní sazby, popřípadě uložení nepřípustného druhu trestu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu ovšem nelze jakkoli namítat neuložení určitého trestu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce stručně uvedl, že tento předpokládá, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O první alternativu se jednat nyní nemůže, neboť v namítaném rozhodnutí z hlediska zákona žádný výrok nechybí. Zároveň se nemůže jednat ani o variantu druhou, neboť neúplnost výroku je třeba vždy posuzovat z hlediska splnění zákonných náležitostí a vyslovení určitého druhu trestu za daných okolností zákonnou náležitostí výroku o trestu není. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněná také uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku a jehož naplnění spatřovala v jeho druhé alternativě, kde je předvídána kombinace s dalším důvodem, odkazuje státní zástupce na vyjádření k předcházejícím dovolacím důvodům, jimž mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Ve své reakci ze dne 28. 11. 2022 na vyjádření ze strany Nejvyššího státního zastupitelství obviněná uvedla, že s vyjádřením nesouhlasí a má za to, že především absence přezkumu výroku o vině, nedostatky v zákonném poučení a působnost normy trestního zákoníku jsou dostatečné důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud poukazuje na svou rozhodovací praxi, z níž se podává, že jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Rozhodující je obsah přezkumu, k němuž je odvolací soud na pokladu podaného odvolání oprávněn, a nelze zohledňovat různá jiná posouzení nenapadených výroků rozhodnutí, pokud se k nim snad dá odvolací soud strhnout.
Z výše uvedené právní věty by se mohlo podávat, že přezkoumával-li odvolací soud zákonnost a odůvodněnost i jiného výroku, než který byl odvoláním napaden, může dovolatel dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu i v té části, jíž se odvolací soud zabýval nad rámec rozsahu své přezkumné povinnosti vymezené podaným odvoláním. Nastíněný závěr však Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítl s argumentací, že skutečnost, že soud druhého stupně se zcela nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru, že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že soud druhého stupně bez splnění podmínek §254 odst. 2 tr. ř., přezkoumal i výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a vytýkaná vada neměla podklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k podání dovolání do výroku o vině. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017, obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019).
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že ačkoliv je odvolání obviněné nadepsáno jako „odvolání proti celému rozsudku“, nesměřuje proti celému rozsudku, ale pouze do výroku o trestu. V odvolání obviněné je uvedeno, že „nesouhlasí se závěry rozsudku, a proto si proti němu podává odvolání, a to do výroku o uloženém trestu“. V odvolání požaduje, aby podmíněný trest odnětí svobody, který ji byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích dne 17. 5, 2021, sp. zn. 7 T 13/2020, byl zrušen a byl ji nově uložen trest peněžitý. Po úhradě navrhovaného peněžitého trestu ve výši 50.000,-Kč požaduje výmaz trestu z Rejstříku trestů a dále zrušení trestu zákazu činnosti z důvodu jejího nového zaměstnání, resp. podnikání ve zdravotnictví, v němž je její totožnost a i čistý trestní rejstřík neustále zkoumán. Dále z protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 5. 2021 vyplývá, že obhájce obviněné odkázal na písemné vyhotovení odvolání a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil v části výroku o trestu a uložil obviněné trest peněžitý dle svého uvážení. Ačkoli je patrné, že Krajský soud v Českých Budějovicích nad rámec svých povinnosti vyložil své závěry a vyslovil se i k výroku o vině, kdy do odůvodnění svého rozhodnutí zahrnul též úvahy vztahující se k použité právní kvalifikaci, v bodu 19 odůvodnění konstatoval, že odvolání obviněné brojí pouze proti výroku o trestu. Nejvyšší soud konstatuje, že skutečnost, že se nad rámec nezbytného odvolací soud vyslovil i k výroku o vině, který neměl důvod přezkoumávat, nemění nic na posouzení otázky přípustnosti dovolání, kterou je třeba vyložit ve smyslu právního závěru, který byl zaujat ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019). Vyjádření odvolacího soudu stran výroku o vině proto nelze vnímat jako ratio decidendi jeho rozhodnutí, nýbrž jako obiter dictum.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů neshledal dovolání obviněné přípustným, avšak pouze toliko v rozsahu, v němž tato brojí proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu nebyl Nejvyšší soud oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto směru meritorně přezkoumat. Za takové situace by bylo namístě podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Otázkou viny obviněné však není obsah jejího dovolání zcela vyčerpán. Zbývající část dovolací argumentace se totiž dotýká otázky trestu, která byla na podkladu odvolání obviněné odvolacím soudem meritorně řešena, a proto mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení, zda námitky obviněné lze podřadit pod některý z uvedených dovolacích důvodů.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Obviněná ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud uvádí, že jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu). Námitka uplatněná obviněnou ohledně pochybení soudu při ukládání trestů, není tedy dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) a nelze na ni uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ve vztahu k námitkám obviněné ohledně uložených trestů je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
V posuzovaném případě byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců (navíc podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců), tedy přípustný druh trestu a v rámci příslušné zákonné trestní sazby podle §342 odst. 1 tr. zákoníku, která dosahuje horní hranice až šesti měsíců a dále trest zákazu činnosti, spočívající v činnosti, za niž byla uznána vinnou. Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Prachaticích se individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněné zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu za prokázané. Lze především se poukázat na odstavec 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten vycházel z toho, že obviněná se nachází na mateřské dovolené a že její sociální a majetková situace nedovoluje uložení peněžitého trestu. S ohledem na zaměření odvolání obviněné věnoval otázce trestu pozornost i soud druhého stupně, přičemž lze poukázat na jeho úvahy rozvedené v odstavcích 19 až 23 odůvodnění jeho usnesení, v nichž dospěl k přiléhavosti nalézacím soudem uloženého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jakož i trestu zákazu činnosti. Uloženým trestům nelze ničeho vytknout. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů a dodává, že vzhledem ke zjištěným osobním poměrům obviněné bylo správně rozhodnuto, že zde nejsou splněny podmínky pro ukládání peněžitého trestu pro reálnou možnost jeho nedobytnosti. Jestliže tedy obviněná vyslovila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, jemuž vytýkala, že pochybil, pokud jí neuložil peněžitý trest, potom je nutné zdůraznit, že námitky proti neuložení peněžitého trestu nelze podřadit pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten předpokládá, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části. Neúplným je pak takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. O prvou zmíněnou alternativu se v daném případě nejedná, neboť v namítaném rozhodnutí z hlediska zákona žádný výrok nechybí. Zároveň se nemůže jednat ani o výrok neúplný, neboť neúplnost výroku je třeba vždy posuzovat z hlediska splnění zákonných náležitostí. Vyslovení určitého druhu trestu za daných okolností zákonnou náležitostí výroku o trestu není. O takovou situaci by se mohlo teoreticky jednat např. při ukládání souhrnného trestu, jehož podmínkou je zahrnutí vedlejších druhů trestů ze zrušovaného výroku o trestu (srov. §43 odst. 2 tr. zákoníku in fine), což však není případ nyní předkládaný, kdy se obviněná domáhá zrušení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a uložení trestu peněžitého. Obviněná v dovolání ke zmíněnému dovolacímu důvodu navíc uvedla, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval výrokem o vině. Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že, jak je již výše zmíněno, Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozhodnutí vyslovil i k výroku o vině, přičemž tento neměl důvod přezkoumávat. Uvedené námitce proto nelze přisvědčit.
Obviněná konečně uplatnila taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), h) či l) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Nezbývá než uzavřít, že Nejvyšší soud dovolání v částech směřujících do výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně shledal jako nepřípustné ve smyslu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., zbývající část dovolání týkající se výroku o trestu pak nespadá pod žádný z obviněnou uplatněných (ale ani jiných) zákonných dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení, které by mělo za následek takový zásah do ústavně garantovaného práva obviněné na spravedlivý proces, jež by odůvodnilo jeho případný kasační zásah, byl nucen dovolání obviněné M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu