Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.03.2022, sp. zn. 4 Tdo 1283/2021 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1283.2021.1

4 Tdo 1283/2021- USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovoláních obviněných 1. H. R. , nar. XY, dříve bytem XY, proti kterému je vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., 2. S. E.-T. , nar. XY, bytem XY, 3. A. R. , nar. XY, bytem XY, 4. S. R. A. , nar. XY, dříve bytem XY, proti kterému je vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 3/2019, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných H. R., S. E.-T., A. R. a S. R. A. odmítají . Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 39 T 3/2019, byli obvinění H. R. a S. E.-T. uznáni vinnými pod bodem ad A) a B) výroku rozsudku ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen trestní zákoník) a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, obviněný A. R. byl uznán vinným pod bodem ad A) výroku rozsudku ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, obviněný S. R. A. byl uznán vinným pod bodem ad B) výroku rozsudku ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2011 a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „nejméně v období od 1. 1. 2008 do 28. 2. 2010 zejména v Brně na níže uvedených místech soustavně dlouhodobě spolupracovali v systému vzájemné podřízenosti a nadřízenosti, se stanovenými funkčními kompetencemi a dělbou činností, a to v úmyslu soustavně a opakovaně vylákávat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty (DPH), přičemž za tímto účelem vytvářeli na území České republiky řetězce společností obchodujících se záměrně výrazně nadhodnoceným zbožím (níže uvedené jako řetězce A a B), přičemž cílem tohoto sledu obchodních transakcí nebylo dosažení zisku z podnikatelské činnosti, ale pouze navodit před orgány finanční správy takový skutkový stav, který povede k dosažení neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu DPH správcem daně u poslední společnosti těchto řetězců v důsledku konečného vývozu zboží do zahraničí za využití zákonného osvobození od DPH, a to v rozporu s ustanovením §64 a §72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, za současného porušení daňové neutrality v rámci obou řetězců, kdy první společnosti těchto řetězců neodváděly DPH z prodeje zboží společnosti N.; přičemž mezi obžalovanými byli nejvýše postaveni H. R., který řídil činnost skupiny zejména ve vztahu ke koncovým vývozům zboží do zahraničí, a S. E.-T., který řídil činnost skupiny zejména ve vztahu k předcházejícím předstíraným obchodním operacím na území České republiky, pod kterými byli v nižší úrovni zařazeni jednatelé společností zahrnutých do fakturačních řetězců, tj. B. J., S. R. A., M. L. a R. N. a dále P. O. (řízení proti němuž bylo vyloučeno k samostatnému projednání), jakož i osoby podílející se na vytvoření a činnosti subjektů plnících na počátku řetězců úlohu tzv. chybějícího článku, tj. O. K. a A. R., pod jejichž vedením pak na nejnižší úrovni působily další osoby již jen zcela formálně zapsané na pozici oficiálních zástupců těchto společností; přičemž každý z obžalovaných se dílčím způsobem v rámci rozdělených úkolů a kompetencí podílel na spáchání trestného činu zejména tím, že: H. R. bez jakéhokoliv formálního postavení v uvedených společnostech se přesto faktickým rozhodujícím vlivem podílel na jejich řízení a činnosti, kdy tuto činnost spolu se S. E.-T. zosnoval a řídil tím, že trestnou činnost inicioval, naplánoval a usměrňoval její páchání, když - v součinnosti se S. E.-T. a jeho prostřednictvím koordinoval činnost B. J. a S. R. A. s činností ostatních obchodních subjektů, které v rámci příslušného účelového fakturačního řetězce formálně figurovaly v roli dodavatelů zboží, - v uvedené době řídil činnost B. J. a jeho společnosti L. S. při nákupu a následných vývozech zboží, obchodovaného předtím v rámci fakturačního řetězce A, do zahraničí, kde byly tyto níže uvedeným způsobem dodávány odběratelům N. K. (sídlem Irák) a A. S. T. (sídlem Dubaj), - v období od 1.1.2008 do 28.2.2010 nechal prostřednictvím B. J. a jménem společnosti L. S. předložit na Finanční úřad Brno II. níže uvedená daňová přiznání k DPH, jejichž prostřednictvím bylo nárokováno a získáno vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 334.191.000,-Kč, - době řídil činnost S. R. A. a jeho společnosti N. A. při následných vývozech zboží, obchodovaného předtím v rámci fakturačního řetězce B, do zahraničí, kde byly tyto dodávány níže uvedeným způsobem odběratelům CITY EXPORT IMPORT DUBAI (sídlem Dubaj), COSTA IMPORT AND EXPORT nebo COSAT IMPORT AND EXPORT (sídlem Dubaj), nebo H. A. R. (sídlem Irák), - za období leden 2008 až červen 2008 a srpen 2008 nechal prostřednictvím S. R. A. a jménem společnosti N. A. předložit na Finanční úřad Brno I níže uvedená daňová přiznání k DPH, jejichž prostřednictvím bylo v souvislosti s obchodními případy realizovanými v řetězci B nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 42.831.354,20 Kč, - za období květen 2009 až prosinec 2009 nechal prostřednictvím S. R. A. a jménem společnosti N. A. předložit na Finanční úřad Brno I níže uvedená daňová přiznání k DPH, jejichž prostřednictvím bylo v souvislosti s obchodními případy realizovanými v řetězci B nárokováno vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 105.961.177,90 Kč, - stanovil a za pomoci dalších obžalovaných realizoval na straně přijatých zdanitelných plnění u společností L. S. a N. A. fiktivní fakturační cestu neodpovídající skutečnému fyzickému pohybu obchodovaného zboží, které tyto společnosti následně účelově vyvážely do zahraničí, s cílem zneprůhlednit finanční operace, ztížit případné šetření a zastřít skutečný původ tohoto zboží a jeho původní hodnotu, k čemuž bylo využito chybějících článků (tzv. „missing trader“) lokalizovaných na počátku fakturačního řetězce, - rozhodoval o vytváření souvisejících účetních dokladů v takto ustavené fiktivní fakturační cestě, a to zejména dokladů o nákupu a prodeji zboží u koncových společností realizujících následný vývoz zboží do zahraničí (tj. L. S. a N. A.) a formálně přitom zastupovaných B. J. a S. R. A., - vyplácel jednatelům koncových společností L. S. a N. A. B. J. a S. R. A. sjednanou finanční odměnu, případně také další finanční prostředky nezbytné pro vlastní chod těchto subjektů, - zajistil a financoval nákup příslušného textilního zboží, které bylo následně využito při účelových obchodních případech realizovaných níže popisovaným způsobem - byl koncovým příjemcem a beneficientem převážné části finančních prostředků, vylákaných v důsledku uvedené trestné činnosti od jednotlivých správců daně, které předtím z bankovních účtů společností L. S. a N. A. vybrali v hotovosti jednatelé těchto subjektů, S. E.-T. bez jakéhokoliv formálního postavení v uvedených společnostech se přesto faktickým rozhodujícím vlivem podílel na jejich řízení a činnosti, kdy tuto trestnou činnost spolu s H. R. v uvedené době řídil tím, že trestnou činnost naplánoval a směrňoval její páchání, když - řídil činnost M. L. a jeho společnosti L. při účelovém předprodeji zboží obchodovaného v rámci fakturačního řetězce A, - řídil činnost společnosti F. při účelovém přeprodeji zboží obchodovaného v rámci fakturačního řetězce B, - řídil činnost R. N. a jeho společnosti N. při účelovém přeprodeji zboží obchodovaného v rámci obou fakturačních řetězců, kdy skutečným smyslem těchto obchodních transakcí bylo vložení dalších článků do fakturačního řetězce za účelem jejich rozšíření a znepřehlednění při případné kontrole, - v součinnosti s H. R. a jeho prostřednictvím koordinoval činnost M. L., jakož i R. N. s činností obchodního subjektu, který v rámci účelového fakturačního řetězce A formálně figuroval jako koncový vývozce zboží, tedy B. J. a jeho společnost L. S., - v součinnosti s H. R. a jeho prostřednictvím koordinoval činnost P. O. a R. N. s činností obchodního subjektu, který v rámci účelového fakturačního řetězce B formálně figuroval jako koncový vývozce zboží tedy S. R. A. a jeho společnost N. A., - stanovil a za pomoci dalších obžalovaných realizoval u fakturačního řetězce A posloupnost fiktivních přeprodejů v pořadí společností A. R. – N. – L. a L. S., obdobně pak u fakturačního řetězce B v posloupnosti N. – F. a N. A., neodpovídající skutečnému fyzickému pohybu obchodovaného zboží, s cílem zneprůhlednit finanční operace, ztížit případné šetření a zastřít skutečný původ tohoto zboží a jeho původní hodnotu, - rozhodoval o vytváření souvisejících účetních dokladů v takto ustavené fiktivní fakturační cestě, včetně pokladních dokladů osvědčujících údajné (ve skutečnosti však neexistující) hotovostní platby za zboží mezi jednotlivými články řetězce, a to zejména u společností L., N., A. R. a F., - instruoval osoby zapsané na postu jednatelů společností zapojených do fakturačního řetězce, zejména R. N. a M. L., jak mají účelově vystupovat a vypovídat při jednání před správcem daně při probíhajících daňových kontrolách, - vyplácel jednatelům společností L., N. a F., M. L., R. N. a P. O. sjednanou finanční odměnu, případně také další finanční prostředky nezbytné pro chod těchto subjektů, včetně nájmu kancelářských prostor, skladů apod., - prostřednictvím A. R. angažoval osobu O. K., jenž následně dále řídil činnost společnosti A. R. a dalších obdobných subjektů na počátku příslušného fakturačního řetězce, kde plnily roli chybějícího článku (tzv. „missing trader“), jejichž prostřednictvím bylo znemožněno dohledání původu zboží a zejména zjištění jeho dřívější hodnoty, která byla přitom byla současně těmito subjekty účelově a mnohonásobně navýšena oproti cenám v čase a místě obvyklým, byl koncovým příjemcem a beneficientem významné části vylákaných finančních prostředků, A. R. bez jakéhokoliv oficiálního vztahu k těmto společnostem se v uvedené době podílel zejména na řízení činnosti společnosti A. R. a jejích dodavatelů v řetězci A), když - přijímal pokyny S. E.-T. směřující k zajištění chodu této části fakturačního řetězce - zajistil za tímto účelem účast osoby O. K., jehož pověřil tím, aby vytvořil na začátku fakturačního řetězce skupinu společností plnící roli chybějícího článku (tzv. „missing trader“), jehož prostřednictvím bylo znemožněno dohledání původu zboží a zejména zjištění jeho dřívější hodnoty, která byla přitom současně těmito subjekty účelově a mnohonásobně navýšena oproti cenám v čase a místě obvyklým, - průběžně instruoval a úkoloval O. K., jemuž určoval obsah jednotlivých obchodních případů, zejména při následném prodeji tohoto zboží na další články ve fakturačním řetězci, který dle tohoto zadání skrytě řídil činnost společnosti A. R. případně některých dalších subjektů, např. společnosti D. P., B.-l., vyskytujících se na pozici prvotního článku, - vyplácel O. K. sjednanou finanční odměnu, případně také další finanční prostředky související se založením a následným provozem jím řízených obchodních subjektů, - prostřednictvím dalších subjektů zajistil a poskytl kancelářské prostory a další technické zázemí v administrativní budově na adrese XY na ul. XY, které obžalovaní, ale i další zainteresované osoby systematicky využívali k osobním schůzkám a dalším nezbytným aktivitám (vystavování a zpracování účetních dokladů apod.) spojeným s pácháním trestné činnosti, B. J. v rámci řetězce A) jakožto jednatel společnosti L. S., která tvořila poslední tuzemský článek řetězce a působila jako vývozce předmětného zboží, - podal případně nechal podat jménem uvedené společnosti na Finanční úřad Brno II. níže uvedené daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008, únor 2008, březen 2008, duben 2008, květen 2008, červen 2008, červenec 2008, srpen 2008, září 2008, říjen 2008, listopad 2008, prosinec 2008, leden 2009, únor 2009, březen 2009, duben 2009, květen 2009, červen 2009, červenec 2009, srpen 2009, září 2009, říjen 2009, listopad 2009, prosinec 2009, leden 2010 a únor 2010, do kterých níže uvedeným způsobem zahrnul faktury od společnosti L. týkající se záměrně nadhodnocených nákupů zboží v souhrnné výši 1.758.900.000,-Kč, čímž následně získala společnost L. S. neoprávněnou výhodu na DPH ve výši 334.191.000,-Kč, - prostřednictvím přepravců zajišťoval fyzickou přepravu zboží ve směru z České republiky do příslušných zahraničních destinací v Dubaji a Iráku, kdy vlastním smyslem této přepravy bylo toliko naplnění obligatorních formálních znaků pro uskutečnění vývozu, které mohly být ze strany správce daně či jiné státní autority v souvislosti s požadovaným vyplacením nadměrného odpočtu ověřovány, - následně nákup a vývoz předmětného zboží opakovaně jako statutární zástupce společnosti L. S. prezentoval při jednání s pracovníky správce daně jako standardní obchodní činnost, tak aby došlo k vyplacení nárokovaných nadměrných odpočtů DPH, M. L. v rámci řetězce A) jako jednatel společnosti L. administroval veškeré úkony této společnosti, která byla jedním ze článků tuzemského řetězce společností vzniklého za účelem vytvoření sledu obchodů s jediným účelem obchodních transakcí v podobě získání nadměrného odpočtu po uskutečnění vývozu zboží společností L. S., v období od 16.1.2008 do 26.2.2010 formálně nakoupil v 26 případech od níže uvedené společnosti N. různé textilní zboží ve značně nadhodnocených cenách za celkem 1.755.699.000,-Kč (bez DPH), které následně vždy obratem a s minimální marží formálně přeprodal společnosti L. S., na kterou jménem společnosti L. vystavil v období od 16. 1. 2008 do 26. 2. 2010 celkem 26 faktur, přičemž si byl vědom toho, že takto vystavené vysoce nadhodnocené faktury, prezentované též v daňových přiznáních předkládaných správci daně, budou zahrnuty do účetnictví odběratele L. S., jemuž tak jako plátci DPH na jejich základě vznikne nadměrný odpočet, aniž by za uvedené tvrzené obchody obdržel od společnosti L. S. odpovídající finanční protiplnění, vzniklý celkový nedoplatek u tohoto odběratele ve výši přesahující 2 mld. Kč adekvátním způsobem nevymáhal, přesto však existenci uvedených obchodů jako reálné obchodní činnosti opakovaně osobně či jinak jako statutární zástupce společnosti L. prezentoval při jednání s pracovníky správce daně, aby tak potvrdil oprávněnost nároku společnosti L. S. na vyplacení odpočtu DPH R. N. v rámci řetězce A) i B) jako jednatel společnosti N. administroval veškeré úkony této společnosti, která byla dalším ze článků tuzemského řetězce společností vzniklého za účelem vytvoření sledu obchodů, kdy jediným účelem obchodních transakcí nemělo být dosažení zisku z podnikání, nýbrž pouze získání nadměrného odpočtu DPH po uskutečnění vývozu v řetězci A) zboží společností L. S., kdy zboží ve 26 případech formálně nakoupil od společnosti A. R. a formálně přeprodal a fakturoval společnosti L. tak, aby ho tato dále níže uvedeným způsobem mohla fakturovat jako dodávku společnosti L. S., kdy do takto deklarovaných nákupů zboží od společnosti A. R. zahrnoval i zboží, fakturačně pořízené poté, co byla společnosti A. R. ke dni 18.8.2009 ukončena registrace k DPH a tedy toto zboží již nemohlo být zahrnuto do přijatých zdanitelných plnění od plátce DPH, což však přesto obžalovaný udělal a vykazoval následně mj. v daňových přiznáních podávaných za společnosti N. i v pozdější době; v řetězci B) pak za společnost N. pouze účetně pořizoval od nefunkčních a nekontaktních subjektů, zejména společnosti SALEX GLASS TRADING s.r.o., CEU stavební družstvo, KEMCO s.r.o., POPSIE, s.r.o. či YOKING s.r.o., když toto zboží sloužilo k formálním vývozům a vylákání daňového odpočtu společností N. A., a to vše činil, aniž by za uvedené tvrzené obchody obdržel odpovídající finanční protiplnění, přičemž existenci uvedených obchodů jako reálné obchodní činnosti opakovaně osobně či jinak jako statutární zástupce společnosti N. prezentoval při jednání s pracovníky správce daně, aby potvrdil oprávněnost nároku společností L. S. a N. A. na vyplacení odpočtu DPH, O. K. v rámci řetězce A) jako osoba bez jakéhokoliv formálního vztahu k tomuto subjektu ve skutečnosti skrytě řídil obchodní činnosti společnosti A. R., a to zejména tím, že zajišťoval vedení účetnictví subjektu a nadto současně pro formální výkon funkce jednatele resp. zplnomocněného zástupce společnosti angažoval L. L., nar. XY, resp. K. K., nar. XY, kteří ovšem při výkonu této činnosti jednali dle pokynů O. K. a nebyli plně obeznámeni s podstatou obchodů společnosti, přičemž současně vydal či nechal vystavit za společnost A. R. účetní doklady prokazující údajné prodeje textilního zboží na odběratele společnost N. v 26 případech fakturovaných od 16. 1. 2008 do 25. 2. 2010, aby jej tato pak mohla níže uvedeným způsobem v řetězci přefakturovat dále, přičemž obsah takto deklarovaných obchodních transakcí byl pro větší věrohodnost na základě pokynů O. K. promítnut také do daňových přiznání předkládaných společností A. R. správci daně, kdy ovšem naopak v zájmu ztíženého dohledání dalších předchozích obchodních vazeb byla účetní evidence společnosti posléze blíže nezjištěným způsobem zašantročena, obdobně pak opět skrytým způsobem řídil či se podílel na řízení společnosti D. P., IČ: XY, se sídlem XY, (dále jen D. P.) která je předchozím dodavatelem části inkriminovaného textilního zboží pro společnost A. R., kdy opět O. K. pro společnost D. P. zejména zajišťoval vedení účetnictví a fakturaci a také současně pro formální výkon funkce jednatele angažoval J. P., nar. XY, který ovšem při výkonu této činnosti jednal dle pokynů O. K. a nebyl obeznámen s podstatou vykazovaných obchodů společnosti D. P., kdy činnost společností A. R. a D. P. formálně řízených k tomu zcela nezpůsobilými osobami formálních jednatelů či zplnomocněných zástupců nelze charakterizovat jako standardní obchodní činnost a jejich zapojení do fakturačního toku O. K. tak mělo zjevně za cíl pouze ztížit či zcela znemožnit dohledání předchozích dodavatelů příslušného zboží a potažmo také subjektu, u kterého došlo k účelovému navýšení cen zboží obchodovaného v řetězci spojenému s neodvedením DPH, S. R. A. jakožto jednatel společnosti N. A., která tvoří poslední tuzemský článek řetězce B a byla vývozcem předmětného textilního zboží z České republiky podal resp. Nechal podat jménem uvedené společnosti na Finanční úřad Brno I. níže uvedená daňová přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008, únor 2008, březen 2008, duben 2008, květen 2008, červen 2008, srpen 2008, květen 2009, červen 2009, červenec 2009, srpen 2009, září 2009, říjen 2009, listopad 2009 a prosinec 2009, do kterých níže uvedeným způsobem zahrnul faktury od společnosti F. týkající se záměrně nadhodnocených fiktivních nákupů zboží, čímž nárokovala společnost N. A. neoprávněnou výhodu na DPH ve výši 148.792.532,10 Kč, přičemž mu muselo být zřejmé, že svým jednáním úmyslně napomáhá vylákání výhody na dani z přidané hodnoty DPH, přičemž shora popsaným způsobem byl obžalovanými realizován: A/ řetězec končící vývozy zboží a vylákáním nadměrného odpočtu DPH společností L. S., zahrnující zejména: společnost L. S., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako L. S.) společnost L., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako L.) společnost N., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako N.) společnost A. R. (nyní v likvidaci), IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako A. R.), kdy za společnost L. S. bylo jednatelem B. J., na základě předchozí spolupráce obžalovaných M. L., R. N., O. K., H. R., S. E.-T. a A. R. s vědomím výše popsaného zločinného záměru a s cílem tento záměr uskutečnit úmyslně podáno na Finanční úřad Brno II: 1. dne 26.2.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/001 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 36.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0001 za cenu 35.880.000,-Kč od společnosti N.), 2. dne 23.3.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/003, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 60.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0004 za cenu 59.800.000,-Kč od společnosti N.), 3. dne 28.4.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/006, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 60.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0008 za cenu 59.800.000,-Kč od společnosti N.), 4. dne 27.5.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/007, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 56.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0009 za cenu 55.920.000,-Kč od společnosti N.), 5. dne 26.6.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/008, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 56.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0011 za cenu 55.920.000,-Kč od společnosti N.), 6. dne 21.7.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/009, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 56.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0014 za cenu 55.920.000,-Kč od společnosti N.), 7. dne 26.8.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/010, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0015 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 8. dne 26.9.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/011, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 68.500.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0017 za cenu 68.370.000,-Kč od společnosti N.), 9. dne 27.10.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období září 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/013, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 42.750.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0019 za cenu 42.660.000,-Kč od společnosti N.), 10. dne 25.11.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/014, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 76.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0020 za cenu 75.840.000,-Kč od společnosti N.), 11. dne 6.1.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/015, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0021 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 12. dne 26.1.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2008/017, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 76.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0023 za cenu 75.840.000,-Kč od společnosti N.), 13. dne 26.2.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/001, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 72.700.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0001 za cenu 72.573.000,-Kč od společnosti N.), 14. dne 25.3.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/002, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0002 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 15. dne 24.4.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/003, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 76.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0003 za cenu 75.840.000,-Kč od společnosti N.), 16. dne 25.5.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/004, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 74.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0004 za cenu 73.840.000,-Kč od společnosti N.), 17. dne 23.6.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/005, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 74.950.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0006 za cenu 74.798.000,-Kč od společnosti N.), 18. dne 24.7.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/006, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0008 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 19. dne 25.8.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/007, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0009 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 20. dne 25.9.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/008, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0011 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 21. dne 26.10.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období září 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/009, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 70.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0015 za cenu 69.900.000,-Kč od společnosti N.), 22. dne 24.11.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/010, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 77.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0018 za cenu 76.890.000,-Kč od společnosti N.), 23. dne 18.12.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/011, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 77.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0020 za cenu 76.890.000,-Kč od společnosti N.), 24. dne 22.1.2010 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2009/012, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 76.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0022 za cenu 75.840.000,-Kč od společnosti N.), 25. dne 24.2.2010 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2010, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2010/001, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 77.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 10/0001 za cenu 76.890.000,-Kč od společnosti N.), 26. dne 24.3.2010 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2010, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti L. pod č. F2010/002, týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 77.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti L. účetně nakoupila na základě faktury č. 10/0002 za cenu 76.890.000,-Kč od společnosti N.), kdy ve shora uvedených případech bylo zboží následně vyvezeno do zahraničí a zde deklarován prodej v bodech A\1.-18. odběrateli A. S. T., XY, a v bodech A\19.-26 H. N. K., XY, přičemž obchodované zboží bylo předtím společností N. pouze účetně pořizováno od de facto nefunkčních a nekontaktních subjektů, jako společnosti A. R., D. P. či B.-l., které nepodávaly daňové přiznání k DPH a neodváděly DPH z prodeje zboží společnosti N., čímž došlo porušení daňové neutrality v celku transakcí realizovaných v řetězci, a následné fyzické vývozy zboží do zahraničí neměly žádný reálný ekonomický smysl a naopak měly za účel zejména skrýt skutečnou povahu a hodnotu takto zobchodovaného zboží, jakož i finalizovat formální splnění zákonných podmínek pro uplatnění jednotlivých požadovaných nadměrných odpočtů DPH, v důsledku čehož vylákala společnost L. S. jako poslední článek fakturačního řetězce v České republice a formální vývozce zboží neoprávněnou výhodu na DPH odpovídající součtu realizovaných nadměrných odpočtů DPH z výše uvedených obchodů resp. faktur v souhrnné výši 334.191.000,-Kč, která také byla správcem daně Finančním úřadem Brno II, sídlem Cejl 44/113, 60200 Brno, v tomto rozsahu společnosti L. S. ke škodě České republiky vyplacena, B/ řetězec končící vývozy zboží a vylákáním nadměrného odpočtu DPH společností N. A., zahrnující zejména: společnost N. A., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako N. A.), společnost F., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako F.) společnost N., kdy za společnost N. A. byla jednatelem S. R. A., na základě předchozí spolupráce obžalovaných R. N., H. R. a S. E.-T., s vědomím výše popsaného zločinného záměru a s cílem tento záměr uskutečnit úmyslně podána na Finanční úřad Brno I: 1. dne 27.2.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380002 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 32.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0002 za cenu 31.900.000,-Kč od společnosti N.), 2. dne 26.3.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380003 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 40.000.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0005 za cenu 39.900.000,-Kč od společnosti N.), 3. dne 28.4.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380004 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 20.035.750,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0007 za cenu 19.928.750,-Kč od společnosti N.), 4. dne 27.5.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380005 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 49.077.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 10/0008 za cenu 48.954.000,-Kč od společnosti N.), 5. dne 25.6.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380006 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 21.573.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 10/0012 za cenu 21.492.000,-Kč od společnosti N.), 6. dne 22.7.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380007 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 44.385.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0013 za cenu 44.255.000,-Kč od společnosti N.), 7. dne 25.9.2008 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2008, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 380009 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 18.357.430,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 08/0016 za cenu 18.238.400,-Kč od společnosti N.), 8. dne 26.6.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390001 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 77.760.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0005 za cenu 77.640.000,-Kč od společnosti N.), 9. dne 24.7.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390002 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 69.730.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0007 za cenu 69.600.000,-Kč od společnosti N.), 10. dne 25.8.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období červenec 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390003 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 69.390.940,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0010 za cenu 69.261.200,-Kč od společnosti N.), 11. dne 25.9.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390004 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 65.802.800,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0012 za cenu 65.703.400,-Kč od společnosti N.), 12. dne 26.10.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období září 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390005 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 68.066.640,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0016 za cenu 67.927.000,-Kč od společnosti N.), 13. dne 24.11.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390006 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 69.321.000,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0019 za cenu 69.195.000,-Kč od společnosti N.), 14. dne 18.12.2009 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390007 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 71.964.750,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0021 za cenu 71.832.450,-Kč od společnosti N.), 15. dne 22.1.2010 daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2009, v němž byla do nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění v tuzemsku zahrnuta faktura od společnosti F. pod č. 390008 týkající se záměrně nadhodnoceného nákupu zboží v hodnotě 65.654.280,-Kč (uvedené zboží předtím společnosti F. účetně nakoupila na základě faktury č. 09/0023 za cenu 65.534.400,-Kč od společnosti N.), kdy ve shora uvedených případech bylo zboží následně vyvezeno do zahraničí a zde deklarován prodej v bodech B\1.-8. odběrateli COSTA IMPORT AND EXPORT, RAS Al-KHAIMAH, U.A.E., Dubaj, a v bodech B\9.-15. HAIDAR A. RASOUL, BASRA UM QUASER, Irák, přičemž obchodované zboží bylo předtím společností N. pouze účetně pořizováno od de facto nefunkčních a nekontaktních subjektů, zejm. společnosti SALEX GLASS TRADING s.r.o., CEU stavební družstvo, KEMCO s.r.o., POPSIE, s.r.o. či YOKING, společnosti s r.o., které přitom jako chybějící článek sloužily jednak ke znemožnění dohledání původu zboží a současně také k účelovému mnohonásobnému navýšení jeho ceny, když tyto společnosti nepodávaly daňové přiznání k DPH a neodváděly DPH z prodeje zboží společnosti N., čímž došlo porušení daňové neutrality v celku transakcí realizovaných v řetězci, a následné fyzické vývozy zboží do zahraničí neměly žádný reálný ekonomický smysl a naopak měly za účel zejména skrýt skutečnou povahu a hodnotu takto zobchodovaného zboží, jakož i finalizovat formální splnění zákonných podmínek pro uplatnění jednotlivých požadovaných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, v důsledku čehož usilovala společnost N. A. jako poslední článek fakturačního řetězce a formální vývozce zboží o neoprávněnou výhodu na DPH odpovídající součtu realizovaných nadměrných odpočtů DPH z výše uvedených obchodů resp. faktur v souhrnné výši 148.792.532,10 Kč, která byla správcem daně Finančním úřadem Brno I, se sídlem Příkop 25, 604 23 Brno, ke škodě České republiky společnosti N. A. ve výši 136.318.218,90 Kč vyplacena; jednání uvedeného v řetězci A) se B. J., M. L., A. R. a O. K. dopouštěli v úmyslu vylákat prostřednictvím přiznání k DPH, uplatňovaných následně ze strany společnosti L. S. výhodu na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno II., kdy takto nárokované řeplatky byly posléze správcem daně uvedené společnosti skutečně vyplaceny, čímž způsobili České republice, zastoupenému Finančním úřadem pro Brno II., škodu ve výši 334.191.000,-Kč, jednání uvedeného v řetězci B) se obžalovaný S. R. A. dopouštěl v úmyslu vylákat prostřednictvím přiznání k DPH, uplatňovaných následně ze strany společnosti N. A. výhodu na dani z přidané hodnoty ve velkém rozsahu ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I., kdy takto nárokované přeplatky v celkové výši 148.792.532,10 Kč byly posléze správcem daně uvedené společnosti skutečně ve výši 136.318.218,90 Kč vyplaceny, čímž způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Brno I., škodu v uvedené výši 136.318.218,90 Kč, dále jeho jednání bezprostředně směřovalo k vylákání další výhody na dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 12.474.313,20 Kč, jednání uvedeného v řetězcích A) a B) se obžalovaní H. R., S. E.-T., a R. N., dopouštěli v úmyslu, aby jednáním společností byla u správce daně vylákána neoprávněná výhoda na DPH v souhrnné výši 470.509.218,90 Kč, a dále jejich jednání bezprostředně směřovalo k vylákání další neoprávněné výhody na DPH v souhrnné výši 12.474.313,20 Kč .“ Za výše uvedené jednání byl obviněný H. R. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (desíti) let. Obviněný S. E.-T. byl odsouzen za výše uvedené jednání, jakož i za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku a podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 89 T 100/2018-1147, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §58 odst. 4 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1.000.000 Kč (jeden milion korun). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (desíti) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 89 T 100/2018-1147, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Obviněný A. R. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deset) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 2.500.000 Kč (dva miliony pět set tisíc korun). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1,5 (jednoho a půl) roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (desíti) let. Obviněný S. R. A. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenáct) let. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (deseti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno 602 00, IČ: 72080043 majetkovou škodu, a to konkrétně: a) obv. H. R., A. R., B. J., S. E.-T., R. N., M. L. a O. K. ve výši 334 191 000 Kč, b) obv. H. R., S. R. A., S. E.-T., R. N. ve výši 136 318 218,90 Kč. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných B. J., M. L., R. N. a O. K. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 39 T 3/2019, podal státní zástupce a obvinění H. R. , S. E.-T. , A. R. , S. R. A. , B. J., M. L. a R. N. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných S. E.-T. a A. R. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně obviněných S. E.-T. a A. R. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému S. E.-T. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, jakož i za sbíhající se přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku a podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 89 T 100/2018-1147, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 180 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 360.000 Kč (třistašedesát tisíc korun). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (desíti) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, č. j. 89 T 100/2018-1147, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo dále nově rozhodnuto tak, že obviněnému A. R. byl za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a za zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, ve spojení s §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deset) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 270 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5.000 Kč, tedy peněžitý trest v celkové výši 1.350.000 Kč (jeden milion třistapadesát tisíc korun). Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva na dobu 10 (desíti) let. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných H. R. a S. R. A. zamítnuta. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021 podal následně obviněný H. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítl, že pro odpověď na otázku existence subjektivní stránky ve formě úmyslu soudy nenashromáždily takové množství důkazů, jež by umožnily ve smyslu zásady in dubio pro reo vyslovit výrok o vině obviněného. Uvádí, že v celém řízení před soudy nebyl proveden jediný důkaz, který by jakkoliv objektivně prokazoval, že obviněný někomu předával peněžní prostředky související s řešenou trestnou činností, že by komukoliv udělil pokyn týkající se řešené trestné činnosti, nebo že by se jakkoli podílel na zajištění zboží a jeho vývozu mimo ČR. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací i odvolací soud postavily své závěry ve vztahu k osobě obviněného předně na příbuzenském vztahu s obv. S. R. A. Dále nalézací soud dovodil vinu obviněného i na základě jeho původu a příslušnosti k arabské komunitě. Tento postup soudu považuje za hrubě protiústavní a v rozporu s čl. 24 Listiny základních práv a svobod. Dále se nalézací soud v napadeném rozhodnutí dopustil úvahy, že o vině obviněného svědčí i skutečnost, že proti němu bylo vedeno trestním řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2007, ve kterém byl obžaloby zproštěn a které je mu přičítáno k tíži a užito jako důkaz o jeho vině. Soudy postavily své závěry o vině také na výpovědích S. E.-T., B. J., L. a N. K těmto jednotlivým důkazům uvádí, že kupříkladu obv. B. J. svou výpověď ve vztahu k obviněnému změnil minimálně čtyřikrát. Rozpory a změny výpovědi J. tak poukazují na jeho zjevnou nevěrohodnost. Taktéž E.-T. označuje osobu obviněného za organizátora a strůjce celé trestné činnosti. Dle odvolacího soudu má být hodnověrnost výpovědi E.-T. a závěr o vině obviněného podpořen dalšími provedenými důkazy, a to písemnostmi nalezenými při domovní prohlídce u E.-T. a faktem, že mezi obviněným a E.-T. mělo v průběhu let 2016 – 2017 docházet k telefonickému kontaktu. Uvádí, že písemnosti nalezené při domovní prohlídce absolutně nesouvisí s projednávanou trestnou činností. Stejně tak uvedená telefonická komunikace nemůže sloužit jako podklad k učinění skutkového závěru o podílu obviněného na předmětné trestné činnosti. Výpověď E.-T. ve vztahu k obviněnému je tak nutno hodnotit jako účelovou, nevěrohodnou a nepravdivou. Tato výpověď je v rozporu s ostatními provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků a spoluobviněných, kteří shodně a jednoznačně označovali E.-T. jako organizátora, který se měl dopouštět výše konkretizovaných jednání. Poslední skupinou důkazů, na základě kterých odvolací soud v napadeném rozsudku učinil skutková zjištění o vině obviněného, jsou dle napadeného rozsudku výpovědi obv. L. a N. v hlavním líčení. Vedle těchto potom stojí výpověď spoluobv. O., který ve své výpovědi výslovně uvedl, že celou řešenou trestnou činnost organizoval E.-T. Tuto výpověď však odvolací soud v napadeném rozsudku ve vztahu ke skutkovým závěrům týkajícím se obviněného vůbec nezohlednil. Obviněný shrnuje, že jeho námitky proti oběma rozhodnutím spočívají na tom, že shromážděné důkazy vůbec nepodporují závěr o jeho zapojení do předmětné trestné činnosti. Namítá proto extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, a to především v rovině faktické, tedy v neexistenci jednoznačného důkazu o jeho zapojení do předmětné trestné činnosti. Obviněný považuje rovněž za důležité vypořádat se se závěrem odvolacího soudu o tom, že hodnota zboží, které bylo předmětem řešených obchodů, byla nadhodnocena. Dané zboží dle provedeného dokazování skutečně existovalo a skutečně bylo prodáno do cílových destinací mimo Českou republiku. Z listin obsažených ve spise je patrné, že společnosti N. A. a L. S. byly vývozci zboží - prodávaly předmětné zboží zahraničním odběratelům včetně zajištění dopravy do cílové země (Spojené arabské emiráty a Irák). Proto výsledky znaleckého zkoumání, jehož předmětem je stanovení obvyklé ceny zboží v rozhodné době v České republice, nemohou být podkladem závěru, že cena, za kterou společnost společnosti N. A. a L. S. zboží prodávaly svým odběratelům v zahraničí, byla účelově nadhodnocená. Obviněný dále spatřuje vady v postupu odvolacího (ale i nalézacího) soudu v tom, že dle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V případě obviněného se nalézací soud ani nepokusil provést jeho výslech, např. dožádáním justičních orgánu v zemi jeho pobytu cestou mezinárodní právní pomoci. Obviněný opakovaně nabízel sám i prostřednictvím svého obhájce svoji součinnost k provedení výpovědi např. formou videokonference, avšak nalézací soud tento návrh bez dalšího odmítl. Nalézací soud věděl s dostatečnou určitostí, kde se nachází, jestliže kontaktoval v této věci Ministerstvo zahraničních věci a Ministerstvo spravedlnosti. Pokud by nalézací soud umožnil provedení výpovědi formou videokonference, pak byl obviněný připraven poskytnout v tomto ohledu plnou součinnost, např. dostavit se na určené místo ve Spojených arabských emirátech. Současné namítá procesní účelovost vedení trestního řízení proti jeho osobě v intencích ust. §302 odst. 1 tr. ř. coby proti uprchlému. Dle jeho přesvědčení nebyly naplněny zákonné předpoklady pro to, aby mohl být jako uprchlý stíhán a souzen. Závěr, že se svým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, je proto neodůvodněný. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný H. R. navrhl, aby Nejvyšší soud v intencích ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. zruší pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 2/2021 ze dne 6. 5. 2021 v rozsahu výroku napadeného rozsudku a současně podle ust. §265k odst. 1 tr. ř. zruší rozhodnutí Krajského soudu sp. zn. 39 T 3/2019, ze dne 25. 6. 2020, v rozsahu výroku o jeho vině a trestu, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující a aby v souladu s ust. §265l odst. 1 tr. ř., přikázal věc soudu I. instance k dalšímu řízení a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného H. R. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k podanému dovolání uvedl, že veskrze všechny dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně a z podaného odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu. Současně je zcela namístě s poukazem na precizní a v zásadě vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obou soudů prohlásit, že se s těmito námitkami rozhodující soudy již vypořádaly, a především dovolateli připomenout, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný uplatnil dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dle kterého lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a namítl, že ve věci bylo konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ač pro něj nebyly splněny zákonné podmínky. Námitky dovolatele v tomto směru byly tedy uplatněny v mezích označeného dovolacího důvodu. Jde nicméně o námitky, jejichž opodstatněnosti nelze přisvědčit. Jak nalézací soud (body 147. – 150. odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu), tak soud odvolací (body 41. – 49. odůvodnění napadeného rozsudku) věnovaly problematice vedení řízení proti uprchlému velký prostor a přezkoumaly důvodnost takové formy řízení v případě dovolatele ze všech možných úhlů pohledu, a to i k jednotlivým dílčím poznámkám obviněného, jež se nyní znovu objevují v dovolání. K tak zevrubnému vysvětlení není v podstatě co dodat a dle státního zástupce nezbývá než se s ním plně ztotožnit. Druhý z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Veskrze všechny dílčí námitky, které obviněný s odkazem na tento dovolací důvod uplatnil, pod jeho hmotněprávní podstatu vůbec nespadají. Výhradně se jedná o námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily některé důkazy, dovolatelem vybrané a podrobené až nemístné kritice, jak postupovaly při provádění důkazů a jaké dílčí jakož i celkové skutkové závěry z nich vyvodily. Obviněný se tak jako v předchozím průběhu řízení snaží zejména zpochybnit věrohodnost spolupracujících obviněných, z jejichž výpovědí soudy mimo jiných důkazů čerpaly svá skutková zjištění, a dosáhnout změny v tom, jak soudy tyto výpovědi vyhodnotily. Obviněný se zde jednoznačně dostal mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Sice ve svém dovolání odkázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními ze strany soudů a skutečným obsahem provedených důkazů, o žádném takovém nesouladu však ve věci vydaná soudní rozhodnutí v porovnání se skutečnostmi zjištěnými z provedeného dokazování ani v nejmenším nesvědčí. Obviněný nejenže ve svém dovolání nenabízí žádnou na reáliích doloženou nelogičnost úvah soudů ústících do přijatých skutkových závěrů, nadto soudům podsouvá závěry, které z jejich rozhodnutí vůbec nevyplývají. Absolutně je takto nutno odmítnout tvrzení, že by z příbuzenského vztahu dovolatele se spoluobviněným S. R. A., ze skončeného trestního řízení, v němž byl dovolatel obžaloby zproštěn, či z jeho etnického původu soudy dovozovaly vinu obviněného či by tyto okolnosti vzaly za usvědčující důkaz. Nic takového z napadeného rozsudku ani z rozsudku prvoinstančního soudu nevyplývá. Obviněný si takové závěry sám vykonstruoval poté, co vytrhl určité pasáže použitých vět z kontextu a přiřadil k nim vlastní úsudky, zcela se míjející s tím, co bylo soudy vysloveno. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nespadají ani další dovolatelem akcentované námitky k vadnému způsobu hodnocení provedených důkazů, konkrétně že soudy vycházely z nevěrohodně usvědčujících výpovědí spoluobviněných, kteří usilovali o statut spolupracujících obviněných. Ze spisového materiálu naopak nade vši pochybnost vyplývá, že soudy obou stupňů k výpovědím spoluobviněného E.-T., spoluobviněného B. J., ale i spoluobviněných L. a N. přistupovaly náležitě kriticky a výpovědi spoluobviněných, případně v postavení spolupracujících obviněných důsledně konfrontovaly s dalšími důkazy, takže pokud z nich vycházely, tak pouze pokud byla podpořena dalšími zjištěnými skutečnostmi. Proto je nutno dovolatelovi námitky mířené proti důvěryhodnosti výpovědí spoluobviněných, ostatně jako námitky ohledně hodnocení dalších důkazů, odmítnout s tím, že dovolatel napadá postup soudů v procesu dokazování se snahou prosadit svou obhajobu na podkladě s důkazy nekorespondujících vlastních skutkových závěrů. Ani poslední dovolací námitce ohledně hodnoty vyváženého zboží nelze dle státního zástupce přiznat váhu, jelikož není jakýkoli důvod pro účel zjištění výše zkrácení daně z přidané hodnoty zjišťovat cenu obvyklou v zemi, kam mělo být zboží vyvezeno, pokud k umělému nadhodnocování ceny zboží v systému účelově vytvořeného řetězce společností docházelo za účelem vylákání nadměrného odpočtu ještě na území České republiky. Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného H. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, podal dále i obviněný S. E.-T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do výroku o uložení peněžitého trestu ve výši 360.000 Kč. Obviněný spatřuje dovolací důvod v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jelikož mu byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uložen takový trest, který zákon nepřipouští. Na tomto místě je nutno poznamenat, že obviněný označil zjevně nesprávné písmeno uvedeného ustanovení trestního řádu. Tento dovolací důvod, tedy že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, v době sepsání dovolání, byl zakotven pod ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nyní od 1. 1. 2022 jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Stejně jako v případě námitek uplatněných v jeho odvolaní se obviněný domnívá, že peněžitý trest neměl být vůbec uložen, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. Obviněný je v současné době nemajetný. V řízení před soudem prvního i druhého stupně žádným způsobem nevyšlo najevo, že by disponoval jakýmkoliv majetkem. Konstatuje, že jeho vazby na Českou republiku jsou v současné době čistě úředního charakteru primárně související s trestními řízeními, která se proti němu vedou. Obviněný proto spatřuje za zásadní problém rozsudků soudu prvého i druhého stupně to, že ani jeden z nich se nevypořádal s řádným odůvodněním ukládaného peněžitého trestu. Obviněný je v současné době již ve výkonu trestu. Kromě toho jsou proti němu vedena další trestní řízení, ve kterých může být odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V současné době v nejbližších 10 letech nebude moci vykonávat obživu v podobě vedení obchodních společností a jednání jejich jménem a na jejich účet. Všechny tyto důvody snižují pravděpodobnost dobytnosti pohledávky z peněžitého trestu na minimum. Závěrem svého dovolání proto S. E.-T. navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a výrok o peněžitém trestu v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k novému řízení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i zde využil svého práva a k dovolání obviněného S. E.-T. se vyjádřil. Uvedl, že dovolatel stejně jako v odvolání namítl, že nebyly v jeho případě vůbec splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Dále státní zástupce dodal, že v posuzované trestní věci v rámci rozhodování o druhu a výměře trestu ukládaného obviněnému věnoval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku peněžitému trestu nemalý prostor (body 110. - 114. odůvodnění napadeného rozsudku). O splnění podmínky pro uložení peněžitého trestu v §67 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je spáchání úmyslného trestného činu se zištnou pohnutkou, není proto dle státního zástupce důvod vzhledem k charakteru, závažnosti a rozsahu předmětné daňové trestné činnosti, na níž měl obviněný zásadní podíl, jakkoli polemizovat. Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soudu navrhl, aby dovolání obviněného S. E.-T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Souhlasil dále, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Taktéž obviněný A. R. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021 prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů připomněl, že v jeho mezích lze namítat, že právní závěry učiněné ze strany nalézacího a odvolacího soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, popř. že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je přitom přesvědčen, že v jeho věci došlo ze strany obou soudů ve snaze ubránit pozici spolupracujícího obviněného E.-T. k selektivnímu výběru důkazů a k jejich deformaci tak, že skutková zjištění učiněná ve vztahu k obviněnému nemohou obstát. Dodává, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině zejména z výpovědi obv. E.-T., K., J. a na základě výpovědi svědků K. (bývalé družky J.) a M. (dříve L.). Tyto jednotlivé výpovědi ve svém dovolání podrobně rozebírá a dodává, že naproti výpovědím mnohonásobného recidivisty O. K. a jeho „bosse" E.-T. stojí v ostrém protikladu výpovědi všech ostatních obviněných, tedy M. L., R. N., B. J. a P. O., přičemž všichni tito obvinění vyloučili účast obv. A. R. na projednávané trestné činnosti. Obviněný rovněž ve svém dovolání věnoval prostor institutu spolupracujícího obviněného. Jeho využití má být dle jeho názoru zakázáno v případě, kdy se jedná o pachatele v pozici organizátora zločinu, kterým nepochybně je i E.-T. Dodává, že výpověď spolupracujícího obviněného E.-T. co do účasti na trestné činnosti a jeho zapojení do struktur organizované zločinecké skupiny je ale natolik odlišná od výpovědí zbylých spolupracujících obviněných, že přehlížení těchto nesrovnalostí a rozporů a snaha o zachování institutu spolupracujícího obviněného v případě E.-T. je příkladem kupčení, kdy v rámci tzv. vyššího zájmu mu je postavení spolupracujícího obviněného zachováno výměnou za udání jiné trestné činnosti Dále se obviněný vyjadřuje k dovolacímu důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Peněžitý trest, tak jak mu byl uložen, nesplňuje dle něj zákonné podmínky, jelikož nebyly dostatečně zkoumány jeho majetkové poměry. Jelikož byl obviněnému uložen dlouholetý trest odnětí svobody a vysoký trest peněžitý, tak je jeho vymahatelnost velmi ztížena a není zde možnost, jak by jej z výkonu trestu uhradil. Ze shora uvedených důvodů obviněný A. R. prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně 25. 6. 2020, sp. zn. 39 T 3/2019, ve výroku o vině a v navazujícím výroku o trestu týkajícího se obviněného, jakož i veškerá další rozhodnutí, která na rozhodnutí zrušená obsahově navazují, a aby podle ustanovení §2651 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný dále navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně dle 265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu. V případě, že tak předseda senátu soudu prvního stupně neučiní, navrhuje, aby přerušil výkon napadeného rozsudku předseda senátu Nejvyššího soudu dle §265o odst. 1 tr. ř. Taktéž k mimořádnému opravnému prostředku obviněného A. R. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil. Uvedl, že veskrze všechny dílčí námitky, které obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, uplatnil, pod jeho hmotněprávní podstatu vůbec nespadají. Výhradně se jedná o námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily některé důkazy, dovolatelem vybrané a podrobené až nemístné kritice, jak postupovaly při provádění důkazů a jaké dílčí jakož i celkové skutkové závěry z nich vyvodily. Obviněný se tak jako v předchozím průběhu řízení snaží zejména zpochybnit věrohodnost spolupracujících obviněných, rovněž tak i svědků, z jejichž výpovědí soudy mimo jiných důkazů čerpaly svá skutková zjištění, a dosáhnout změny v tom, jak soudy tyto výpovědi vyhodnotily. Obviněný se zde jednoznačně dostal mimo meze zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Sice ve svém dovolání odkázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními ze strany soudů a skutečným obsahem provedených důkazů, o žádném takovém nesouladu však ve věci vydaná soudní rozhodnutí v porovnání se skutečnostmi zjištěnými z provedeného dokazování ani v nejmenším nesvědčí. Obviněný ve svém dovolání nenabízí žádnou na reáliích doloženou nelogičnost úvah soudů ústících do přijatých skutkových závěrů. Za tu jistě nelze považovat konstrukci o ryze účelové změně výpovědí některých spoluobviněných v závislosti na procesním vývoji dokazování v přípravném řízení a o zájmu spolupracujících obviněných dosáhnout jistých výhod, a proto předhodit orgánům činným v trestním řízení jako spoluorganizátora trestné činnosti právě obviněného, který byl zcela nevinný. Stejně tak soudy správně nepřistoupily na spíše procesní verzi dovolatele, že spoluobviněný K. v době výpovědi u hlavního líčení před soudem vypovídal dle instrukcí od spoluobviněného E.-T. K nesrovnalostem ve výpovědích spoluobviněných L. i N. pak zaujal prvoinstanční soud stanovisko v bodě 77. odůvodnění svého rozhodnutí, na které státní zástupce odkazuje. Konečně k námitce obviněného, podle které soudy v případě spoluobviněného E.-T. nesprávně dovodily jeho postavení spolupracujícího obviněného, státní zástupce dodává, že jde o námitku, jež se opět týká hodnocení důkazů. K podání dovolání v tomto směru není obviněný osobou oprávněnou, protože může podat dovolání pouze pro nesprávnost výroku, který se ho bezprostředně týká, popř. proto, že takový výrok chybí nebo je neúplný. Konečně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, státní zástupce uvádí, že námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O splnění podmínky pro uložení peněžitého trestu v §67 odst. 1 tr. zákoníku, kterou je spáchání úmyslného trestného činu se zištnou pohnutkou, není ovšem důvod vzhledem k charakteru, závažnosti a rozsahu předmětné daňové trestné činnosti, na níž měl obviněný zásadní podíl, jakkoli polemizovat. Trest odnětí svobody apriori není překážkou uložení peněžitého trestu. Soudy při zjišťování majetkových poměrů obviněného vycházely z informací, které jim obviněný o svých majetkových poměrech sám sdělil. Na podkladě těchto informací poté přistoupily k odhadu příjmů obviněného, přičemž poukázaly na to, že obviněného nelze považovat za nemajetného a že tedy uložený peněžitý trest není trestem nedobytným. S tímto stanoviskem se státní zástupce ztotožňuje. Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Dále souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Posledně i obviněný S. R. A. podal proti výroku pod bodem II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 6 To 2/2021, prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Uvedl, že spatřuje vady v postupu odvolacího (ale i nalézacího) soudu v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Namítá, že se v jeho případě nalézací soud ani nepokusil provést jeho výslech, např. dožádáním justičních orgánů v zemi jeho pobytu cestou mezinárodní právní pomoci. Nalézací soud přiznal, že se o výslech obviněného A. cestou mezinárodní právní pomoci ani nepokusil a dopředu, avšak bez jakýchkoliv objektivních důvodů, si takový postup vyhodnotil jako zbytečný. Na základě této své úvahy potom nalézací soud učinil závěr, že nedisponuje žádným nástrojem, který by mu umožnil realizovat dosažení výslechu, a to s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti. Citované úvahy a závěry soudu nelze dle obviněného interpretovat jinak, než že se nalézacímu soudu nechtělo s mezinárodní právní pomocí obtěžovat, protože by to bylo složité a možná časově náročně. Tento nezákonný postup nalézacího soudu aproboval v napadeném rozsudku odvolací soud s odůvodněním, že nalézací soud postupoval správně, neboť obviněný soudu nesdělil konkrétní místo, na kterém se nachází. Taková argumentace odvolacího soudu je dle názoru obviněného zcela nepřípadná, jelikož opakovaně nabízel sám i prostřednictvím svého obhájce součinnost k provedení výpovědi např. formou videokonference, avšak nalézací soud tento návrh bez dalšího odmítl. Současně obviněný namítl procesní účelovost vedení trestního řízení proti jeho osobě v intencích ust. §302 odst. 1 tr. ř. coby proti uprchlému. Dle jeho přesvědčení nebyly naplněny zákonné předpoklady pro to, aby mohl být jako uprchlý stíhán a souzen. Obviněný dále uvedl, že v procesu rozhodování nalézacího i odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Namítá, extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, který spatřuje především v rovině faktické, tedy v neexistenci jednoznačného důkazu o jeho vědomém zapojení do předmětné trestné činnosti. Pro odpověď na otázku existence subjektivní stránky soudy neshromáždily takové množství důkazů, jež by umožnily ve smyslu zásady in dubio pro reo vyslovit výrok o jeho vině. Uvádí, že soudy dovozují jeho vinu na základě výpovědi spoluobviněných N. a O., kteří potvrdili účelovost fungování společností N. a F., kterých byli jednateli. Dále na základě skutečnosti, že společnost N. A. byla označena některými spoluobviněnými jako odběratelský subjekt, jehož odběratelé byli fiktivní. Tyto závěry v dovolání popírá a dále rozvíjí. Dodává také, že odvolací soud nesprávně dovodil, že hodnota zboží, které bylo předmětem řešených obchodů, byla nadhodnocena. Závěrem obviněný R. A. zmiňuje, že nalézací soud jeho vinu dovozuje rovněž z příbuzenského vztahu se spoluobv. H. R. a z jeho etnické příslušnosti. Nadto nalézacímu soudu zjevně nestačilo dovozovat vinu obviněného na základě příbuzenského vztahu, a tak se rovnou rozhodl dovodit ji i na základě původu a příslušnosti k arabské komunitě. Tento postup obou soudů považuje za hrubě protiústavní, v rozporu s čl. 24 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na vše výše uvedené proto obviněný S. R. A. navrhl, aby Nejvyšší soud v intencích ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil pravomocná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 2/2021, ze dne 6. 5. 2021 v rozsahu výroku II. napadeného rozsudku u současně podle ust. §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu sp. zn. 39 T 3/2019 ze dne 25. 6. 2020 v rozsahu výroku o vině a trestu obviněného, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahové navazující a aby v souladu s ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu první instance k dalšímu řízení a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil také k dovolání obviněného S. R. A. Zkonstatoval, že námitky v tomto dovolání v podstatě kopírují námitky, které ve svém dovolání uplatnil spoluobviněný H. R. K dovolání jmenovaného spoluobviněného se Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo v přípise ze dne 11. 10. 2021. Vzhledem k tomu, že lze závěry učiněné v tomto vyjádření plně vztáhnout i na osobu obviněného R. A. a na jím předestřenou argumentaci, odkazuje státní zástupce na vyjádření ze dne 11. 10. 2021, č. j. 2 NZO 17/2021-40, s tím, aby zde uvedené bylo případně zohledněno i při posouzení důvodnosti a opodstatněnosti dovolání obviněného R. A. Závěrem tedy státní zástupce navrhuje vzhledem k tomu, co bylo uvedeno již ve vyjádření ze dne 11. 10. 2021 č. j. 2 NZO 17/2021 – 40 a co je možno vztáhnout i k dovolání obviněného S. R. A., aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. I v případě obviněného S. R. A. souhlasil státní zástupce, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný H. R. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1, písm. d) tr. ř. když dle jeho názoru nebyly splněny předpoklady pro to, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému. Proto namítl procesní účelovost vedení trestního řízení proti jeho osobě v intencích ust. §302 odst. 1 tr. ř. coby proti uprchlému a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Taktéž obviněný S. R. A. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že spatřuje vady v postupu jak odvolacího, tak i nalézacího soudu v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dle jeho přesvědčení nebyly naplněny zákonné předpoklady pro to, aby mohl být jako uprchlý stíhán a souzen. Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného S. R. A. uplatněné v jeho dovolání v podstatě kopírují ty námitky, včetně označení dovolacích důvodů, které ve svém dovolání uplatnil spoluobviněný H. R. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Jestliže bylo ve věci konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ač pro něj nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku tohoto procesního postupu byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je tato vada důvodem pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že řízení proti uprchlému je jedním ze zvláštních způsobů řízení s prvkem potlačení základních procesních práv obviněného, zejména osobně se účastnit projednávané věci a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Podle §302 tr. ř. lze takové řízení konat pouze proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Vůči takovému obviněnému, jehož nelze postavit před soud, umožňuje trestní řád vést řízení v jeho nepřítomnosti, a to i v případě, že nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení a ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu (tj. doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání). Nezbytným předpokladem daného postupu je spolehlivé zjištění, že obviněný pobývá v cizině v úmyslu se konkrétnímu trestnímu řízení vyhnout, a že takto motivován opustil území České republiky, anebo v cizině zůstal. Pobyt v cizině sám o sobě tedy ještě není důvodem k řízení proti uprchlému. Za vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy se obviněný na území cizího státu zdržuje v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Podstatné je to, že obviněný v cizině i nadále pobývá v úmyslu nepodrobit se jurisdikci České republiky, kdy fakticky odmítá vstoupit na území České republiky. V případě obviněných H. R. a S. R. A. došlo ke splnění veškerých podmínek pro to, aby bylo vedeno řízení proti jejich osobám jako proti uprchlým podle §302 a násl. tr. ř. Oba jmenovaní jsou osobami, které již od přípravné fáze trestního řízení nebyly dostupné pro orgány v něm činné. V návaznosti na to bylo provedeno šetření k pobytu, kdy bylo zjištěno, že na adresách v ČR, na nichž se dříve zdržovali, již dlouhodobě nebydlí a k oběma byla zjištěna informace, že odcestovali do zahraničí. V návaznosti na to byly vydány příkazy k zatčení, resp. evropský zatýkací rozkaz. Jak vyplynulo i z vyjádření samotného obhájce JUDr. Bartončíka, H. R. a S. R. A. prokazatelně pobývají mimo území ČR, a to v SAE a v Iráku. Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že soudy měly určité povědomí o místě pobytu obviněných, je irelevantní, jestliže tito nekomunikují, nejsou ochotni se dostavit k hlavnímu líčení či není dána jiná možnost zajištění jejich účasti na něm. Za podstatné je třeba považovat fakt, že daná osoba se vyhýbá komunikaci s orgány činnými trestním řízení v tom smyslu, že tyto nejsou schopny konstantně zajistit její účast při provádění úkonů trestního. Předseda senátu nalézacího soudu kontaktoval Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo spravedlnosti ČR ohledně možnosti na realizování právní pomoci v podobě dožádání na výslech obviněných do SAE. Pracovníky oslovených úřadů bylo ovšem zdůrazněno, že SAE jsou destinací, kde je jakýkoliv výslech prostřednictvím alternativních způsobů obrazovaného a zvukového přenosu nerealizovatelný. Jak vyplývá mj. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 72/2001, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 372/2015, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 433/2018 a dalších, podmínky pro konání řízení proti uprchlému jsou splněny pouze v případě, že se obviněný stane pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným a tato nedosažitelnost je motivem jeho pobytu v cizině. Ostatně, jak již bylo poukázáno výše, SAE jsou zemí, která je zcela odlišného právního systému a nepřipouští žádný jiný způsob provedení výslechu osoby, než cestou mezinárodní právní pomoci, byť na takováto dožádání současně nereaguje. Je proto na místě konstatovat, že soudy nedisponovaly žádným nástrojem, který by mu umožnil realizovat dosažení výslechu obviněných. V podrobnostech k obviněnému R. Nejvyšší soud připomíná, že tento v projednávané věci podal dne 16. 8. 2016 vysvětlení, v rámci něhož odmítl jakýkoliv podíl na předmětných obchodních transakcích. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. bylo policejním orgánem vydáno dne 2. 11. 2017 a obviněnému se je již nepodařilo doručit. Ze strany policejního orgánu bylo v této fázi přípravného řízení ve vztahu k obv. R. provedeno důkladné šetření k místu jeho pobytu, když bylo zjištěno, že na adresách v České republice, na nichž se dříve zdržoval, již nebydlí ani nepodniká, a bylo zjištěno, že vycestoval do zahraničí. Dne 27. 11. 2017 policejní orgán kontaktoval advokát JUDr. Michael Bartončík s tím, že bude do budoucna obhajovat obviněného R., kterého současně omluvil z výslechu plánovaného na 30. 11. 2017 s tím, že náhradní termín výslechu navrhne sám obviněný. Dne 28. 11. 2017 kontaktoval telefonicky obviněný R. policejní orgán a sdělil, že je momentálně v Iráku a dne 30. 11. 2017 se nemůže dostavit k výslechu s tím, že se k výslechu do České republiky hodlá dostavit v náhradním termínu. Následně policejní orgán nekontaktoval, načež mu bylo policejním orgánem prostřednictvím SMS zprávy opět zasláno předvolání k výslechu, a to na 14. 12. 2017. Dne 13. 12. 2017 kontaktoval obviněný opět policejní orgán s tím, že k výslechu nařízenému na 14. 12. 2017 se z důvodu svého pracovního vytížení nemůže dostavit. Policejní orgán na to dne 15. 12. 2017 rozhodl, že trestní řízení bude nadále vedeno jako řízení proti uprchlému podle §302 tr. ř. Z hlediska úmyslu obviněného H. R. vyhýbat se pobytem v cizině trestnímu řízení je třeba za zcela zásadní považovat to, že za celou dobu od zahájení jeho trestního stíhání nesdělil orgánům činným v trestním řízení, na jakém místě konkrétně se v zahraničí zdržuje. Vymezení místa pobytu obviněného tak, že tento se zdržuje v Iráku, popř. ve Spojených arabských emirátech, je z hlediska možného zajištění účasti obviněného na úkonech trestního řízení zcela nedostačující. Bez poznatků o konkrétním místě pobytu obviněného nelze vůbec uvažovat o realizaci trestního řízení ve vztahu k jeho osobě prostřednictvím institutu mezinárodní právní pomoci. Vzhledem ke skutečnosti že obviněný se i nadále zdržuje v cizině a při vědomí vlastního trestního stíhání orgánům činným v trestním řízení po dobu více jak tří let nesdělil konkrétní místo svého pobytu, je zcela odůvodněný závěr o tom, že se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení. U obviněného S. R. A. se jedná o obdobnou situaci pouze s tím zásadním rozdílem, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 16. 12. 2015 a tento byl následně vyslechnut v procesním postavení obviněného. Poté se však stal pro orgány činné v trestním řízení nedostupným, přičemž policejním orgánem bylo následně rovněž prováděno podrobné šetření ohledně místa jeho pobytu v České republice. Takto bylo zjištěno, že na žádné ze známých adres v České republice se nezdržuje, jeho blízcí příbuzní shodně uváděli, že se již více jak rok zdržuje v Iráku, aniž by byli schopni uvést jakékoliv bližší údaje k místu současného pobytu. I zde je zřejmé, že ačkoliv si byl obviněný dobře vědom toho, že je proti němu vedeno trestní řízení, vycestoval z České republiky a až doposud se zdržuje na neznámém místě, čímž se stal pro orgány činné v trestním řízení fakticky nedostupným. Ani obviněný R. A. do dnešního dne orgánům činným v trestním řízení nesdělil konkrétní místo svého pobytu v cizině. I v tomto případě byly proto splněny podmínky uvedené v §302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému a nebylo tak na místě vůči němu postupovat jiným způsobem. Lze shrnout, že cílem obviněných zjevně bylo vyhýbat se trestnímu řízení, což ostatně potvrzuje i jejich další postup, když sice měli začít prostřednictvím obhájce komunikovat se soudem, ovšem nikoli takovým způsobem, který by umožnil určit skutečné místo jejich pobytu a vůbec připustil možnost reálně uvažovat o pokračování v trestním řízení podle obecných ustanovení. Je tedy nutno trvat na tom, že orgány činné v trestním řízení dostály své povinnosti zjišťovat, zda u obviněných existovaly a v dalším průběhu řízení nadále přetrvávaly důvody pro řízení proti uprchlému podle §302 odst. 1 tr. ř. Obvinění H. R., S. R. A. a A. R. ve svém dovolání dále uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými H., R. A. a R. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných H. R. , S. R. A. a A. R. kteří shodné námitky, vyjádřené v nyní projednávaném dovolání, uplatňovali v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení. Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný H. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nyní od 1. 1. 2022 z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadl soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí spoluobviněných S. E.-T., B. J., M. L. a R. N., vedle nichž stojí výpověď P. O., dále nesprávné hodnocení písemností nalezenými při domovní prohlídce, telefonického kontaktu mezi obviněným a E.-T.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. že nebyl proveden jediný důkaz, který prokazoval, že obviněný někomu předával peněžní prostředky související s řešenou trestnou činností, že by komukoliv udělil pokyn týkající se řešené trestné činnosti, nebo že by se jakkoli podílel na zajištění zboží a jeho vývozu mimo ČR), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod výše uvedený dovolací důvod, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Taktéž obviněný S. R. A. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, namítl, že soudy neshromáždily takové množství důkazů, jež by umožnily ve smyslu zásady in dubio pro reo vyslovit výrok o jeho vině. Uvedl, že soudy nesprávně dovodily jeho vinu na základě výpovědi spoluobviněných N. a O. a dále na základě skutečnosti, že společnost N. A. byla označena některými spoluobviněnými jako odběratelský subjekt, jehož odběratelé byli fiktivní. Stejně jako u obviněného H. R. i zde lze konstatovat, že výše uvedenými námitkami obviněný S. R. A. pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Tyto námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, a proto je nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Taktéž je nutno odmítnout tvrzení obviněných R. a R. A. , že by z jejich příbuzenského vztahu a ze skončeného trestního řízení, v němž byl obviněný R. obžaloby zproštěn, či z jejich etnického původu soudy dovozovaly jejich vinu či by tyto okolnosti vzaly za usvědčující důkaz. Ostatně i zde je možno odkázat na to, jakým způsobem se s těmito námitkami vypořádal odvolací soud v bodech 63 a 64 napadeného rozsudku. Vina obviněných R. a R. A. rozhodně není dovozována na základě jejich příslušnosti k arabské komunitě a příbuzenského vztahu. Pokud nalézací či odvolací soud tyto skutečnosti v odůvodnění svého rozsudku zmínil, činil tak vždy pouze v kontextu celkové důkazní situace. Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že se obvinění E.-T., R. a R. A. narodili v Iráku a v určitém období současně pobývali na území města XY a dva z nich jsou v příbuzenském poměru, by samozřejmě bez dalšího nijak nemohla být spojováno s jejich účastí na projednávané trestné činnosti, nicméně za situace, kdy v dané trestní věci stojí proti obviněným R. a R. A. usvědčující výpovědi několika dalších obviněných, které logicky korespondují s dalšími provedenými důkazy, bylo namístě z hlediska komplexního hodnocení důkazní situace i na tyto skutečnosti podpůrně poukázat. Takový postup ovšem nelze v žádném případě považovat za diskriminační či dokonce protiústavní. Rovněž také nelze přisvědčit námitce obviněného R. spočívající v tom, že soudy zcela nedůvodně přihlížely k jeho dřívější trestní věci. Co se týká jeho dřívějšího trestního stíhání ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2007 (v rámci níž byl obviněný R. společně s obviněným E.-T. zproštěn obžaloby pro daňovou trestnou činnost, jež měla spočívat ve vylákávání nadměrného odpočtu DPH), tak nalézací soud především zdůraznil princip presumpce neviny a následně pouze logicky poukázal na skutečnosti, které lze z hlediska hodnocení nyní projednávané trestní věci, bez ohledu na výsledek zmíněného trestního řízení, objektivně konstatovat. Za takovou skutečnost lze nepochybně považovat existenci obchodních vztahů mezi obv. R. a E.-T. v době předcházející spáchání nyní projednávané trestné činnosti, jakož i fakt, že se oba ve zmiňovaném případě podíleli na činnosti, z níž jim plynuly zisky v rámci nárokování nadměrného odpočtu DPH. Soudy přihlížely k tomuto dřívějšímu trestnému řízení obviněného pouze z hlediska zjevných obchodních vztahů mezi obv. R. a E.-T. v době předcházející spáchání nyní projednávané trestné činnosti. Soudy proto nepochybily, pokud tuto skutečnost zahrnuly do svých hodnotících úvah. Obvinění R. a R. A. ve svém mimořádném opravném prostředku dále zmínili závěr odvolacího soudu o tom, že hodnota zboží, které bylo předmětem řešených obchodů, byla nadhodnocena. Uvádí, že závěr o údajně nadhodnocené ceně nemá podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud k této námitce poukazuje na znalecký posudek vypracovaný Ing. Milošem Ondruškem, znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace věci movité, který dospěl k jednoznačnému závěru, a to, že obvyklá cena předmětných věcí je výrazně nižší než cena, která byla fakturována. Nejvyšší soud uvádí, že není důvod takovýto závěr jakkoliv zpochybňovat. Současně je třeba zdůraznit, že ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněnými fakturovaná cena zboží byla výrazně vyšší než obvyklá cena, a to nejen v rámci vývozu zboží z České republiky, ale i ve všech fázích prodeje v rámci uvedených obchodních řetězců na území České republiky. Společnosti N. A. a L. S. tedy nakupovaly zboží od společností F. a L. za ceny, které byly naprosto neadekvátní. Závěr zmiňovaného znaleckého posudku tedy vyznívá zcela jednoznačně v tom směru, že fakturovaná cena zboží přeprodávaného v rámci uvedených obchodních řetězců byla v průběhu celého řetězce účelově mnohonásobně navýšena a absolutně neodpovídala obvyklé ceně, za niž se dané zboží běžně prodávalo. Nejvyšší soud s odkazem na bod 72 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dodává, že kromě velvyslanectví České republiky v Spojených arabských emirátech a v Iráku se k daným otázkám vyjadřovala i agentura Czech Trade Dubaj, jejímž předmětem činnosti je zprostředkovávání a podpora obchodních aktivit podnikatelských subjektů z České republiky na území Spojených arabských emirátů při znalosti ekonomických poměrů a specifik v daném podnikatelském prostředí. Pokud se uvedená agentura stejně jako zastupitelské úřady České republiky vyjadřovaly v tom směru, že objem obchodů vykazovaných společnostmi N. A. a L. S. lze v daném případě považovat za nereálný a rovněž fakturované ceny zboží jsou na daném trhu neúměrně vysoké, není důvod tato stanoviska v zásadě jakkoliv zpochybňovat. Co se dovolání obviněného A. R. týká, je nutno předně uvést, že dovolací námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním, v nichž podává svůj náhled na vybrané důkazy, jež jej usvědčují z účasti na páchání předmětné daňové trestné činnosti organizovanou zločineckou skupinou, jsou výhradně opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně a v podstatě kopírují argumentaci v podaném odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu. S těmito námitkami se rozhodující soudy již vypořádaly, jak je uvedeno výše. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že stejně jako spoluobv. R. a R. A. i obviněný A. R. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, v části dovolání však pouze napadl soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkr. svědeckých výpovědí obv. E.-T., K., J. a svědků K. (bývalé družky J.) a M. (dříve L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného, mířené proti důvěryhodnosti výpovědí spoluobviněných, ostatně jako námitky ohledně hodnocení dalších důkazů, je proto nutno odmítnout s tím, že obviněný napadá postup soudů v procesu dokazování se snahou prosadit svou obhajobu na podkladě s důkazy nekorespondujících vlastních skutkových závěrů. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dále shledal, že obviněný H. R. fakticky uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, když namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. I obviněný S. R. A. ve svém dovolání namítl extrémní nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěním, který spatřuje především v rovině faktické, tedy v neexistenci jednoznačného důkazu o jeho vědomém zapojení do předmětné trestné činnosti. Taktéž obviněný A. R. ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na existenci extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními ze strany soudů a skutečným obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy se dostatečně vypořádaly s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložily svoje úvahy, jimiž se řídily při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Nejvyšší soud uvádí, že za rozhodující osoby při páchání projednávané trestné činnosti lze jednoznačně označit H. R. a S. E.-T. Jmenovaní měli stát na vrcholu celé hierarchicky uspořádané skupiny, společně zosnovali a řídili trestnou činnost, kdy H. R. měl tuto iniciovat, plánovat a usměrňovat zejména ve vztahu k B. J. a S. R. A., přičemž řídil činnost společnosti L. S. a N. A., nechal předkládat finančnímu úřadu daňová přiznání k DPH, stanovil, jakým způsobem bude realizována fiktivní fakturace, vyplácel finanční odměny, zajistil a financoval nákup textilního zboží, které bylo využito při účelových obchodních transakcích a byl koncovým příjemcem převážné části finančních prostředků vylákaných v důsledku trestné činnosti. Ve vztahu k obviněnému R. nelze přisvědčit jeho argumentaci, že jeho osobu ze spáchání trestné činnosti usvědčuje pouze výpověď obv. E.-T., podporována výpovědí obv. J. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná i výpovědi dalších spolupracujících obviněných, a to především obv. M. L., který u hlavního líčení uvedl, že to byl právě obviněný R., kdo se měl starat o vývoz předmětného zboží. Dále i obviněný R. N. u hlavního líčení vypověděl, že obv. R. měl stát na vrcholu hierarchie organizované zločinecké skupiny a měl disponovat s penězi získanými trestnou činností. Závěr o vině obviněného R. také koresponduje s dalšími provedenými důkazy. Především je třeba uvést obviněným zmíněné písemnosti nalezené při domovní prohlídce u obv. E.-T. (rukou psaná poznámka na obálce „vyplní R.“) a zprávu policejního orgánu, ze které vyplývá, že v průběhu roku 2016 a 2017 docházelo mezi obv. E.-T. a R. k poměrně čilému telefonickému kontaktu. Správnost závěru o spolupráci a propojení E.-T. a R. podporuje i výpověď obv. O. K obviněnému S. R. A. Nejvyšší soud konstatuje, že tento je z páchání trestné činnosti usvědčován primárně hned několika spoluobviněnými, a to R. N., S. E.-T., P. O. a B. J., který potvrdil, že se se S. R. A. setkal poté, co se dozvěděl, že zboží, které je přeprodáváno, slouží k vylákávání DPH, přičemž to byl právě jmenovaný R. A., který mu potvrdil, že obchody takto fungují po celou dobu jejich trvání. Usvědčující výpovědi obviněných N. a O., kteří se ke spáchání trestné činnosti doznali, logicky korespondují s výpověďmi svědků a množstvím listinných důkazů, jež zcela jednoznačně dokládají účelovost předmětných obchodních transakcí, na nichž se obv. R. A. jakožto jednatel obchodní společnosti N. A. aktivně podílel a jejichž skutečným důvodem bylo vylákání nadměrného odpočtu DPH. V případě obviněného A. R. platí, že závěr o jeho vině soudy neučinily pouze na základě výpovědi obv. E.-T., ale naopak na základě komplexu na sebe navzájem logicky navazujících důkazů. Za tyto nalézací soud označil především výpověď obv. K. a dále pak výpověď obv. J. a svědků K. a M. Zejména obv. S. E.-T. potvrdil, že oslovil, jak P. O., tak A. R. k páchání trestné činnosti. Ve stejném duchu vypovídal rovněž obv. O. K., který sám získával informace prostřednictvím A. R. od E.-T. Současně K. připomněl postavení A. R. ve společnostech V. P. a S. M., které se následně podílely na trestné činnosti vydáváním fiktivních faktur. Pro výše uvedené tedy nelze než uzavřít, že nejen pro dohledatelnost propojení obviněného skrz jeho účasti v obchodních společnostech, ale rovněž vzhledem k výpovědím řady obviněných a svědků, se taktéž i obviněný A. R. podílel na inkriminované trestné činnosti. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění ohledně obviněných R., R. a R. A. , mají jednoznačně podklad v provedeném dokazování. Jednání obviněných nalézací soud správně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku (ve vztahu k obv. R.) resp. podle §361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (ve vztahu k obv. R. a R. A.). Obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky, jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty uvedených trestných činů. V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění obsažené v bodech 136-143 rozsudku Krajského soudu v Brně, s nímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Obviněný A. R. rovněž ve svém dovolání věnoval prostor teoretickému výkladu institutu spolupracujícího obviněného. Jeho využití má být dle jeho názoru zakázáno v případě, kdy se jedná o pachatele v pozici organizátora zločinu, kterým nepochybně je i E.-T. Nejvyšší soud musí obviněnému oponovat v jeho názoru, že pro jakýkoli institut spolupracujícího obviněného platí zákaz pro případ, že se jedná o pachatele v pozici organizátora spáchaného zločinu. Zákon u organizátora zapovídá užití institutu spolupracujícího obviněného pouze v případě procesního návrhu na upuštění od potrestání ve smyslu §178a odst. 2 tr. ř., k němuž v případě spoluobviněného E.-T. nedošlo. Závěrem k těmto úvahám a především k námitce obviněného R., podle které soudy nesprávně dovodily postavení obv. E.-T. jako spolupracujícího obviněného, Nejvyšší soud jen ve stručnosti dodává, že jde opět o námitku, jež se týká hodnocení důkazů, a proto ji nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný S. E.-T. napadl výlučně výrok o uložení peněžitého trestu. Namítl, že mu peněžitý trest neměl být vůbec uložen, protože nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. Na tomto místě je nutno opět poznamenat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku označil zjevně nesprávně písmeno i) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. místo písmene h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolací důvod spočívající v tom, že měl být obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, byl do 31. 12. 2021 zakotven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nyní ve znění účinném od 1. 1. 2020 jde o ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud bude tedy nadále přistupovat k dovolání obviněného tak, jako by byl dotčený dovolací důvod uplatněn pod správným označením, přičemž uvedená nesprávnost není důvodem pro nepřezkoumání uplatněného mimořádného opravného prostředku v dovolacím řízení. Taktéž obviněný A. R. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., be znění účinném do 31. 12. 2021. Vytkl, že jemu uložený trest nesplňuje zákonné podmínky, jelikož nebyly dostatečně zjištěny jeho majetkové poměry. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze uvést, že tento je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitka ohledně zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. V §68 odst. 6 pak tr. zákoník stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání této podmínky je nutné vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu (viz rozhodnutí č. 22/1977 Sb. rozh. tr.). Peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům stanoveným pro ukládání trestu (§39 trestního zákoníku), zejména povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, uváží soud, zda není namístě uložení jiného druhu trestu, a to popřípadě i vedle peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 901). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu: ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015 a ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016. Nejvyšší soud v této své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku. Obviněnému S. E.-T. byl Vrchním soudem v Olomouci uložen peněžitý trest ve výši 360.000 Kč. Při stanovení této míry se odvolací soud řídil kritérii uvedenými v ustanovení §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. S ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu stanovil počet denních sazeb v rozsahu 180 denních sazeb, přičemž výši jedné denní sazby stanovil částkou 2.000 Kč, když měl na zřeteli osobní a majetkové poměry obviněného. Soud poukázal na to, že obviněný měl značný majetkový prospěch z projednávané trestné činnosti, když sám při výslechu přiznal 10 mil. Kč, ovšem vzhledem k rozsahu trestné činnosti, výši způsobené škody a zejména roli obviněného v hierarchii organizované zločinecké skupině lze o této cifře polemizovat. Velmi dobré ekonomické zajištění obviněného bylo potvrzeno dále výpověďmi některých spoluobviněných a řady svědků. Soud rovněž akcentoval zajištění potřeb obviněného v oblasti bydlení a bezproblémovou možnost dojíždění ze zahraničí. V této souvislosti je třeba uvést, že obviněný je osobou v produktivním věku, má zajištěno vlastní bydlení a zjevně mu nečiní problémy cestovat mezi Českou a Slovenskou republikou. Byť se soudu nepodařilo zjistit přesnou výši aktuálního příjmu obviněného, z těch indicií, které měl k dispozici, mohl přistoupit k odhadu příjmů obviněného, a to takovému, který by pachatel mohl mít průměrně za jeden den. Obviněný jistě může dosahovat denního příjmu 2.000 Kč, přičemž je nutno zdůraznit, že vzhledem k zákonnému rozpětí 100 Kč až 50.000 Kč nejde o sazbu nikterak vysokou. Rovněž není dobytnost peněžitého trestu u obviněného vyloučena v důsledku uložení trestu zákazu činnosti ohledně výkonu funkcí v obchodních společnostech či smluvních činností v jejich prospěch. Krom toho, že celková výše peněžitého trestu není natolik vysoká, aby ji nebylo možno pokrýt z příjmů ze závislé činnosti, je nutno poznamenat, že obviněnému nebylo zakázáno živnostenské podnikání. Trest zákazu činnosti se navíc nevztahuje na zemi, v níž obviněný pobývá a kde tedy nějakou roli v obchodních společnostech zastávat nadále jistě může. Druhou věcí je, že obviněný této možnosti, tedy oficiálního výkonu funkce v obchodních společnostech, nevyužívá a ani v minulosti nevyužil, byť činnost obchodních společností fakticky řídil či na jejich činnosti kooperoval. V tomto směru tudíž nijak výrokem o trestu v možnosti opatření příjmů omezen nebyl. Stávající majetková situace je tak zcela nepochybně dostačující k tomu, aby mohl peněžitý trest v celkové výši 360.000 Kč uhradit, když uložený trest rozhodně nelze v kontextu osoby obviněného a povahy jeho účasti na projednávané trestné činnosti považovat za přísný či nedobytný. Nejvyšší soud proto v případě obviněného E.-T. uzavírá, že jeho stávající majetková situace je zcela nepochybně dostačující k tomu, aby mohl peněžitý trest v celkové výši 360.000 Kč uhradit. K trestu uloženému A. R. Nejvyšší soud konstatuje, že i zde byly podmínky pro jeho uložení splněny. Vedle povahy a závažnosti spáchaných trestných činů zohlednil soud při úvaze o výměře peněžitého trestu rovněž majetkové poměry obviněného, tak jak je on sám v průběhu trestního řízení zmínil. Konkrétně bylo poukázáno na to, že je vlastníkem dvou nemovitostí, přičemž se jedná o osobu v produktivním věku, takže i do budoucna lze reálně očekávat vymahatelnost uloženého peněžitého trestu. Soudy při zjišťování majetkových poměrů obviněného primárně vycházely z informací, které obviněný o svých majetkových poměrech sám sdělil, přičemž tyto byly potvrzeny i v důsledku šetření orgánů činných v trestním řízení. Soudy na podkladě těch indicií, které měly k dispozici a které zčásti označily i v odůvodnění svých rozhodnutí, mohly přistoupit k odhadu příjmů obviněného, a to takovému, který by pachatel mohl mít průměrně za jeden den. Obviněný může dosahovat denního příjmu 5.000 Kč, přičemž je nutno zdůraznit, že vzhledem k zákonnému rozpětí 100 Kč až 50.000 Kč nejde o sazbu nikterak vysokou. Bylo proto bez pochybností prokázáno, že obviněného nelze považovat za nemajetného a že uložený peněžitý trest není trestem nedobytným. Protiprávní jednání obviněného bylo vedenou snahou získat majetkový prospěch a oba soudy dostatečně vyhodnotily majetkové poměry obviněného, přičemž dospěly ke shodnému závěru o naplnění zákonných podmínek pro uložení tohoto trestu. Uložení peněžitého trestu obviněnému A. R., včetně stanovení jeho výměry tak lze považovat za zcela správné a z tohoto důvodu nelze námitkám obviněného přisvědčit. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění H. R. , S. E.-T. , A. R. a S. R. A. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky výše zmíněného zvlášť závažného zločinu, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal u obviněného A. R. důvody pro postup podle §265o tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 24. 3. 2022 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu