ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.1347.2021.1
4 Tdo 1347/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 1. 2022 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 413/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 47/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 51 T 47/2019, byl obviněný P. S. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod II. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
I.
1. „dne 13. 9. 2006 podal u České správy sociálního zabezpečení se sídlem na adrese Křížová 25, Praha 5, žádost o invalidní důchod, přičemž podklady v řízení o jeho přiznání byly tvořeny zejména lékařskou zprávou z psychologického vyšetření u M. K. ze dne 21. 9. 2005, v rámci něhož mu byla diagnostikována intelektová výkonnosti při spodní hranici středně těžké mentální retardace (IQ 35) a sociální i pracovní nepřizpůsobivost, a lékařskou zprávou z psychiatrického vyšetření u K. B. ze dne 14. 10. 2005, v rámci něhož mu byla v důsledku jeho chování diagnostikována středně těžká mentální retardace s poruchami chování, přičemž na základě posudkového zhodnocení provedeného dne 16. 11. 2006 J. R., který učinil závěr o existenci plné invalidity, mu byl přiznán invalidní důchod z mládí za období ode dne 25. 7. 2005, který mu byl pravidelně ve výši odpovídající právním předpisům a valorizačním pravidlům vyplácen až do dne 6. 12. 2018, přičemž celkem mu byla na invalidním důchodu z mládí v tomto období vyplacena částka ve výši 1.332.381 Kč,
2. dne 9. 7. 2008 podal u Úřadu městské části XY se sídlem na adrese XY, žádost o příspěvek na péči, na základě které bylo dne 22. 8. 2008 v jeho bydlišti provedeno sociální šetření, v jehož průběhu byl schoulený u matky, třásly se mu ruce, ve kterých držel medvídka a vyvolával dojem, že se sociální pracovnice bojí, přičemž jeho matka, N. S., nar. XY, v průběhu sociálního šetření uvedla, že si sám nevezme stravu, musí mu pomoci s výběrem oblečení, na toaletě si sám neutrhne papír, sám ven nevychází, peníze nerozezná, nepustí si sám žádné spotřebiče a neotevírá okna, přičemž podkladem pro posouzení nároku na příspěvek na péči byla dále i lékařská zpráva z psychiatrického vyšetření u J. T. ze dne 28. 4. 2008, v rámci něhož mu byla s ohledem na jeho vystupování (odpovídá jen formálně, bere věci do rukou a hází je na zem, stále klidněn matkou) diagnostikována oligofrenie-imbecilita, a na základě těchto podkladů provedla posudková lékařka Z. L. dne 6. 11. 2008 posouzení závislosti, kterou shledala ve III. stupni (těžká závislost), a dne 12. 11. 2008 rozhodl Úřad městské části XY o přiznání příspěvku na péči ve výši 8.000 Kč měsíčně od července 2008, který mu byl až do prosince 2016 pravidelně vyplácen Úřadem práce České republiky, tedy celkem mu bylo na příspěvku na péči vyplacena částka ve výši 720.000 Kč,
3. dne 18. 6. 2012 podal u Úřadu práce České republiky – krajská pobočka XY, Kontaktní pracoviště XY se sídlem na adrese XY, žádost o příspěvek na mobilitu, který mu byl rozhodnutím Úřadu práce České republiky ze dne 19. 6. 2012 přiznán, a to na základě skutečnosti, že byl držitelem průkazu ZTP/P, který mu byl vydán v souvislosti s předchozím přiznáním příspěvku na péči, přičemž v období od června 2012 do prosince 2015 mu byl příspěvek na mobilitu pravidelně vyplácen ve výši 400 Kč měsíčně, tedy celkem mu byla na tomto příspěvku vyplacena částka ve výši 17.200 Kč,
přičemž takto jednal, přestože ve skutečnosti v daném období netrpěl zdravotním postižením, které by zakládalo jeho nárok na invalidní důchod, příspěvek na péči či příspěvek na mobilitu, jelikož deficit rozumových schopností od počátku, při všech uvedených lékařských vyšetřeních a jiných šetřeních záměrně, za účelem neoprávněného vylákání uvedených důchodových dávek a příspěvků, předstíral, čímž způsobil České správě sociálního zabezpečení, IČ 00006963, škodu ve výši 1.332.381 Kč a Úřadu práce České republiky, IČ 72496991, škodu ve výši 737.200 Kč, a celkem tedy svým jednáním způsobil škodu ve výši 2.069.581 Kč,
II.
1. dne 6. 11. 2019 kolem 15:00 hod. v XY, ulici XY č. XY, v prodejně Billa (Billa spol. s r.o., IČ: 006 85 97) odcizil celkem 81 kusů čokolád Studentská pečeť v celkové hodnotě 5 192 Kč tím způsobem, že 34 kusů čokolád vložil do nákupního vozíku a 47 kusů čokolád vložil do svého batohu, který měl na zádech, a odešel prostorem pokladen bez zaplacení, následně byl však zadržen a zboží bylo nepoškozené vráceno do prodeje,
2. dne 14. 12. 2019 v době od 15:35 hodin do 15:40 hodin v XY, XY, v prodejně poškozené spol. dm drogerie, s.r.o., IČO: 47239581, se sídlem Jeronýmova 1485/19, České Budějovice, společně s již odsouzeným P. S., nar. XY, vzal P. S. z regálu nejméně 11 ks krémů zn. Nivea Cellular 3v1 různých tónovacích odstínů v hodnotě 499 Kč za kus a vložil je do pojízdné tašky, kterou mu za tímto účelem přistavil obžalovaný P. S., který následně s taškou vyšel jednosměrným vchodem bez zaplacení, a poté sám odsouzený P. S. z téhož regálu vzal další nejméně 3 ks krémů zn. Nivea Cellular 3v1 různých tónovacích odstínů v hodnotě 499 Kč za kus, které uschoval do přední části kalhot a vyšel jednosměrným vchodem bez zaplacení, čímž poškozené společnosti způsobili společně škodu ve výši nejméně 5 489 Kč,
čímž způsobil obžalovaný celkovou škodu ve výši 10 681 Kč,
a tohoto jednání se obžalovaný P. S. dopustil, ačkoliv věděl, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. 2 T 6/2007 odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a dále trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zákona z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. 2 Tm 7/2006 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, který vykonal dne 23. 7. 2017.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. S. odsouzen podle podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 6. 2020, pod č. j. 3 T 10/2020-229, který nabyl právní moci téhož dne, celý výrok o trestu, včetně navazujících výroků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným České správě sociálního zabezpečení, IČ 00006963, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 částku ve výši 1 332 381 Kč, a Úřadu práce České republiky, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 částku ve výši 737 200 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 51 T 47/2019, podali obviněný P. S. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 413/2020, tak, že podle §256 tr. ř. byla obě odvolání zamítnuta.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 413/2020, podal následně obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [pozn. ve znění účinném od 1. 1. 2022 se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Dovolání směřoval vůči závěrům soudů, které se týkají zločinu podvodu. V rámci dovolání uvedl, že skutky nevykazují „všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku“ a dále namítl, že měl být „souzen jako mladistvý, když pouze následek nastal po dosažení zletilosti, ale údajné podvodné jednání mělo být ... pácháno minimálně od roku 2003“, přičemž to, že trestná činnost měla být zahájena již v době, kdy byl obviněný nezletilý, v textu dovolání blíže rozebral. Rovněž namítl, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu, neboť se sice jedná o úmyslný delikt, avšak obviněný v podvodném úmyslu nejednal, nýbrž postupoval podle pokynů autorit, které poslouchal (když si s ohledem na svůj nízký věk a intelektuální schopnosti nemohl uvědomovat, že se dopouští protiprávního jednání). Obviněný nedosahuje takové intelektuální úrovně, aby vůbec mohl předmětný podvod vymyslet. Je současně nemožné, aby „byl schopen mentální postižení předstírat opakovaně a s časovými odstupy“. Dovolatel dále vytkl, že ve věci činné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda byl obviněný „výlučným a jediným pachatelem předmětného trestného činu“, přičemž v této souvislosti obviněný zdůraznil svou mentální nedostatečnost a slabost, zpochybnil závěry odborníků, kteří jeho stav posuzovali, a vyzdvihl okolnosti, na základě kterých je přesvědčen, že se na trestné činnosti podílely též jiné osoby, které jsou od něj odlišné. Současně namítl, že z hlediska jeho duševního stavu mělo být provedeno hlubší, zevrubnější zkoumání, neboť je potřeba postavit najisto, zda „splňuje podmínky pro přiznání invalidity druhého či prvního stupně“, což je (dle názoru obviněného) podstatné z hlediska stanovení výše způsobené škody, a tudíž i z hlediska právní kvalifikace jeho jednání coby podvodu. Existence třeba i nižšího stupně invalidity, by v konečném důsledku mohla vést k závěru o nižší škodě, potažmo o mírnější právní kvalifikaci.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2020, sp. zn. 51 T 47/2019, přičemž nespecifikoval další postup Nejvyššího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k výtce, že obviněný měl být „souzen jako mladistvý, když pouze následek nastal po dosažení zletilosti, ale údajné podvodné jednání mělo být ... pácháno minimálně od roku 2003“ uvedl, že pachatel je odpovědný nikoli jako mladistvý, nýbrž podle obecných zásad, jestliže alespoň část jednání vykonal po dovršení osmnácti let věku. To je v řešeném případě jednoznačně splněno. Výhrady týkající se nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu a nesprávného vyhodnocení toho, zda byl obviněný výlučným a jediným pachatelem zločinu nelze podle jeho názoru pod upotřebený dovolací důvod přiřadit. Stran trestní odpovědnosti obviněného pak soudy dospěly ke správnému, provedenými důkazy plně opodstatněnému závěru, dle kterého se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil. Zároveň přesně popsaly, jakým jednáním citovanou skutkovou podstatu naplnil. S tím lze plně souhlasit. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí nelze dovodit existenci jakýchkoliv podstatných rozporů (natož rozporů extrémních), když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zjištěný skutkový stav tedy může být podkladem pro zaujetí právní kvalifikace, není současně prostor ani důvod do něj v rámci dovolacího řízení zasahovat, přičemž tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje veškeré znaky zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to včetně podvodného úmyslu. K námitce obviněného, že z hlediska jeho duševního stavu mělo být provedeno hlubší, zevrubnější zkoumání uvedl, že skutková zjištění jsou úplná a správná, přičemž není důvod do nich zasahovat, měnit je, doplňovat je apod.
Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na důvodech svého dovolání a uzavřel, že nebylo prokázáno, že sám svým jednáním naplnil podstatu trestného činu podvodu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [pozn. ve znění účinném od 1. 1. 2022 se jedná o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného směřuje vůči závěrům soudů týkajících se zločinu podvodu a rovněž zjistil, že obviněný P. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, svými námitkami však v části dovolání pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného (směřující proti bodu I. rozsudku soudu prvního stupně), v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků a listinných důkazů – zpráv Základní školy a střední školy XY a Diagnostického ústavu pro mládež) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil, resp. nepředstíral duševní postižení a nejednal v úmyslu uvést poškozené v omyl. Dovolatel tedy jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Pokud obviněný namítl nedostatek úmyslu uvést poškozené v omyl a způsobit jim škodu a rovněž nesprávné posouzení otázky, zda mohl být výlučným pachatelem tohoto trestného činu pouze on, vyvozoval to právě z té verze jednání, kterou prezentoval v rámci své obhajoby, a nikoli ze skutkových okolností, jak je zjistily soudy. Je třeba konstatovat, že sama skutečnost, že by obviněný eventuálně nebyl jediným pachatelem trestné činnosti, nemá vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti v tom směru, že by jej snad vyviňovala. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření, obžaloba byla podána vůči obviněnému P. S., je tedy správné, že ve věci činné soudy řešily právě jeho trestní odpovědnost. Tímto pojetím uplatněných námitek se však obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem. Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové, jež byly obviněným obdobně uplatněny i v dovolání. Odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, když se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného (zejména bod 10. napadeného usnesení odvolacího soudu).
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor ani tzv. opomenuté důkazy nenamítl.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve znaleckých posudcích znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D. a Psychiatrickou nemocnicí Bohnice, dále v listinných důkazech (žádost o invalidní důchod, doklady o absolvování autoškoly, zprávy ze školy apod.) a ve výpovědích svědků (J. H., L. Z.) a znalce MUDr. Jiřího Švarce. Soudy obou stupňů se s touto námitkou správně a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 5-11 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5-6 usnesení odvolacího soudu), když s poukazem na závěry znaleckého posudku i svědecké výpovědi bylo vyvráceno tvrzení obviněného ohledně uvedeného zdravotního postižení. Pokud obviněný namítl, že z hlediska jeho duševního stavu mělo být provedeno hlubší, zevrubnější zkoumání, je třeba uvést, že z provedených důkazů jasně vyplývá, že obviněný v předmětném období netrpěl inkriminovaným zdravotním postižením, přičemž soudy dospěly ke správnému závěru, že obviněný své postižení od počátku předstíral, a to s cílem vylákat ze státu, resp. jeho orgánů peníze v podobě invalidního důchodu a sociálních dávek. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Pod uplatněný dovolací důvod však lze podřadit námitku, ve které dovolatel namítá, že měl být souzen jako mladistvý. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná.
Je třeba připomenout, že pro posuzování časové působnosti trestních zákonů a věku pachatele je rozhodující moment ukončení trestné činnosti . Tím se u pokračování v trestném činu a hromadného trestného činu rozumí okamžik, kdy byl proveden, resp. dokončen poslední útok (dílčí akt), u trvajícího trestného činu okamžik, kdy byl odstraněn protiprávní stav. Podobně jestliže část trestné činnosti byla vykonána ve věku mladistvých a čin byl ukončen až po osmnáctém roku věku, posuzuje se pachatel za celou trestnou činnost jako dospělý (viz Šámal Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 170). Soudy proto nepochybily, pokud v průběhu trestního řízení s obviněným nenakládaly jako s mladistvým.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, včetně subjektivní stránky.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněná námitka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, nebyla shledána opodstatněnou.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 1. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu