ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.177.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 177/2022- 661
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2022 o dovoláních obviněných V. T. , nar. XY v XY, XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 44 To 228/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 135/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 4 T 135/2020, byl obviněný V. T. (dále jen „obviněný T.“ či „dovolatel T.“) a obviněný J. M. (dále jen „obviněný M.“ či „dovolatel M.“) uznáni vinnými, a to konkrétně obviněný T. sám přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
I. obžalovaný V. T. sám
dne 1. 10. 2019 kolem 17:00 hodin poté, co se telefonicky nepohodl ve věci reklamace opravy motorového vozidla s poškozeným M. Z. ml. nar. XY, vběhl naštvaný do provozovny autoservisu XY na adrese XY na XY a napadl poškozeného M. Z. ml. tak, že do něj strčil, povalil ho na pracovní stůl, načež obžalovaného zpacifikoval bratr poškozeného svědek D. Z., povalením na zem a zakleknutím, aby se obžalovaný nemohl hýbat a pokračovat v napadání poškozeného M. Z. ml., kdy následně je od sebe odtrhl M. Z. st. a obžalovaný odešel ze servisu pryč s tím, že se věc společně dořeší dne 2. 10. 2019,
přičemž uvedeného jednání se obžalovaný dopustil opětovně, když již byl za přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen, a to nejméně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zde dne 12. 6. 2014 pod sp. zn. 9 T 41/2014,
současně byli obvinění T. a M. uznáni vinnými společně přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištěný se trestné činnosti dopustili tím, že:
II. obžalovaní V. T. a J. M. společně
dne 2. 10. 2019 v době od 11:00 hodin do 11:30 hodin vešel nejprve obžalovaný J. M. do autoservisu XY v ul. XY na XY a pod záminkou, že má před servisem zaparkované porouchané motorové vozidlo, vylákal ven před provozovnu poškozeného M. Z. ml., který jakmile otevřel vrata provozovny směrem do ulice XY, zjistil, že se před nimi nachází skupina asi 10 mužů včetně obžalovaného V. T., načež obžalovaný J. M. poškozeného chytil za triko a snažil se jej strčit směrem ke skupině mužů a obžalovanému V. T., avšak poškozený se vysmekl a utekl zpět do autoservisu, kde se nacházel minimálně poškozený M. Z. st. a zaměstnanec servisu M. B., přičemž muži včetně obžalovaných se nahrnuli do dílny a vykřikovali něco směrem k poškozeným, kteří obsah slov přesně nevnímali, a v tom jednání přestali až poté, co do autoservisu vešel strážník Městské policie, který byl následně přivolán poškozeným M. Z. ml. neboť se nacházel v blízkosti servisu, a který dalšímu protiprávnímu jednání obžalovaných a dalších mužů zabránil,
přičemž uvedeného jednání se obžalovaní dopustili opětovně, kdy obžalovaný V. T. již byl za přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku odsouzen, a to nejméně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2014 pod sp. zn. 9 T 41/2014 a obžalovaný J. M. byl za přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 24. 11. 2014 pod sp. zn. 1 T 64/2014.
2. Soud prvního stupně obviněnému V. T. uložil za výše uvedené přečiny a dále za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 T 19/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 9 To 15/2020, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Současně soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 T 19/2019, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 9 To 15/2020, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Obviněnému M. uložil nalézací soud podle §358 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon trestu tomuto obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 4 T 135/2020, podali oba obvinění odvolání směřované do všech výroků. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 44 To 228/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 44 To 228/2021, podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
6. Obviněný T. zakládá své dovolání na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněný konstatuje, že byl shledán vinným za dva přečiny podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr je však podle dovolatele nesprávný, neboť jeho jednání nemělo znaky předmětného přečinu ve smyslu zákona a dosavadní judikatury dovolacího soudu, jak následně také podrobněji odůvodňuje.
7. Ohledně prvního skutku ze dne 1. 10. 2019 uvádí, že po předchozím vyhroceném telefonátu přišel do předmětného autoservisu a strčil do poškozeného Z. ml. Nijak mu přitom nevyhrožoval, naopak podle dovolatele svědek Z. st. uvedl, že byl při celém jednání slušný, vykal mu, do poškozeného Z. ml. skutečně pouze strčil.
8. K druhému skutku ze dne 2. 10. 2019 dovolatel T. konstatuje, že podle svědka Z. st. jeho jednání spočívalo v tom, že pouze na místě vykřikoval ohledně zničeného auta, k žádnému fyzickému napadení, vyhrožování, případně vulgárním urážkám nebo jednání, které by se dalo chápat jako hrubá neslušnost, z jeho strany vůbec nedošlo. To podle dovolatele T. shodně potvrdili jak svědek Z. ml., tak i další slyšení svědci. Následně dovolatel vyslovuje přesvědčení, že soudy zcela opomenuly zásadu subsidiarity trestní represe, podle které má stát uplatňovat prostředky trestní represe zdrženlivě. Tedy především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy jako krajní prostředek. V této souvislosti dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Podle názoru obviněného T. však jeho jednání z obou dnů lze maximálně považovat za přestupek, a to pouze v rámci skutku ze dne 1. 10. 2019. Dne 2. 10. 2019 pouze hlasitě mluvil a vykřikoval. Hlasité domáhání se opravy není podle dovolatele běžným případem výtržnictví. Uznává, že vzniklou situaci řešil možná příliš nahlas a rozčíleně, ale nebyl nepřiměřeně vulgární, nevyhrožoval, nikoho nenapadal. Podle obviněného T. tak soudy obou stupňů měly posuzovat věc podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a trestnost jeho jednání zcela odmítnout.
9. Obviněný T. se též domnívá, že i z čistě formálního hlediska je právní závěr obou soudů vadný. Z popisu skutků je zřejmá jejich časová a místní souvislost, jeho jednání bylo vedeno stejným záměrem, v obou dvou dnech se tak dopustil podle soudů obdobného jednání. Pokud tak soudy nedospěly k závěru, že se nejednalo o trestný čin, pak měly minimálně jeho jednání posoudit jako pokračující přečin, a nikoliv jako dva samostatné skutky, což má samozřejmě vliv i na otázku trestu.
10. Závěrem proto obviněný T. navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil podle §265k tr. ř. a věc vrátil k dalšímu řízení.
11. Obviněný M. rovněž namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný tak uplatňuje dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, stejně tak nesouhlasí se závěrem soudu odvolacího. Domnívá se proto, že je naplněn dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolatel M. dále konkretizuje, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když popis skutkových okolností ve výroku rozhodnutí neodpovídá použité právní kvalifikaci, resp. ze skutkových okolností je zřejmé, že nespáchal přečin výtržnictví. Jeho j ednání není trestným činem, mohlo by být maximálně přestupkem. Skutkový stav, jak byl zjištěn nalézacím a odvolacím soudem, tak odpovídá jiné právní kvalifikaci, než která byla soudy použita, resp. uvedené jednání nenaplňuje znaky žádné skutkové podstaty trestného činu. Nad to uvádí, že skutková zjištění obou soudů považuje za nesprávná a neúplná, a to zejména vzhledem k tomu, že při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Podle dovolatele se soudy obou stupňů také náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. Usnesení odvolacího soudu podle dovolatele obsahuje skutkové vady spočívající v nesprávných skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedených důkazech, dále hmotněprávní vady a vady procesněprávní.
13. Obviněný M. ve vztahu k námitce, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví, uvádí, že podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002) se musí výtržnost určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Zdůrazňuje, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností ve smyslu §358 tr. zákoníku.
14. Obviněný M. dále rozvádí, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně při svém rozhodování nezohlednil nebo nedostatečně posoudil intenzitu, rysy a průběh útoku; okolnosti, za nichž byl čin spáchán; pohnutku činu; následky a osobu pachatele. Z popisu skutku je zřejmé, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby se mohlo u něho jednat o trestný čin výtržnictví. Zdůrazňuje, že nikoho slovně ani fyzicky nenapadl. I v případě, že by bylo prokázáno, že vzal poškozeného za triko a snažil se ho popostrčit, nejednalo by se o takové jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu zvoleného trestného činu. Uvedeným jednáním by nebyla naplněna ani skutková podstata přestupku. Dále namítá, že se soud vůbec nezabýval tím, jakou pohnutkou měl být veden, přičemž k následkům jednání soud také nepřihlédl, když dovodil, že následky nevznikly pouze z důvodu, že přišel na místo strážník městské policie. Podle jeho názoru se také odvolací soud nevypořádal s námitkou, že předmětné jednání neprobíhalo veřejně, ale v dílně autoservisu, která není veřejně přístupná. Obdobně se také nevypořádal s námitkou, že se nejednalo o útok závažnější povahy. Podle dovolatele tak odvolací soud vybočil z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kdy jeho usnesení je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015; ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89; ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014; ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012; ze dne 19. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1515/2016; či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, nebo ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76.
15. Dovolatel M. dále rozporuje naplnění subjektivní stránky, resp. že nebyl soudem prokázán jeho úmysl. Soud ve svém rozsudku neuvedl, jaký úmysl měl mít v předmětné věci. V této souvislosti obviněný odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 a na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09.
16. Obviněný M. dále poukazuje na to, že soud by měl předchozí jeho odsouzení zohlednit při rozhodování o výši trestu, a ne při rozhodování o vině, resp. při rozhodování, zda jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví či skutková podstata přestupku. Toho se však odvolací soud podle dovolatele dopustil. V této souvislosti také namítá, že sám odvolací soud dané jednání dovolatele označil za nevhodné, nicméně nekonstatoval, že by se mělo jednat o jednání protiprávní.
17. Dovolatel M. také konstatuje, že soudy nezohlednily, že se jednalo spíše o jednání, které mělo v podstatě (dalo by se říci) charakter sousedského sporu, resp. sporu mezi opravářem a nespokojeným zákazníkem. Dovolatel M. má za to, že není v zájmu společnosti kriminalizovat jednání, kdy nespokojený zákazník neudrží své emoce na uzdě a zvýší hlas, případně chytne někoho za triko.
18. Dovolatel M. se domnívá, že měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, když je zřejmé, že jeho jednání popsané pod bodem II rozsudku nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, případně má zanedbatelnou společenskou škodlivost. V této souvislosti odkazuje opětovně na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13.
19. Dovolatel M. také namítá, že byla porušena zásada in dubio pro reo , konkrétně tím, že se soud nezabýval skutkovou verzí, kterou mu předložila obhajoba. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, či na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05. Podle obviněného tak odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, bez náležitého vypořádání námitek obhajoby uvěřil skutkové verzi obžaloby.
20. Dále dovolatel M. tvrdí, že mu soud uložil trest, který neodpovídá povaze skutku a skutkových zjištění, které pro to byly relevantní. I pokud by měl soud za prokázané, že jeho jednáním byla naplněna skutková podstata výtržnictví, tak má za to, že s ohledem na nízkou závažnost spáchaného trestného činu měl soud od uložení trestu upustit.
21. Závěrem obviněný M. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle „§256k odst. 1 tr. ř.“ zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 228/2021, ze dne 8. 9. 2021, a aby Nejvyšší soud podle „§256m odst. 1 tr. ř.“ ve věci sám rozhodl, nebo, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 44 To 228/2021, a věc podle „§259 odst. 1 tr. ř.“ vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému rozhodnutí.
22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. ledna 2022, sp. zn. 1 NZO 1111/2021, sdělil, že nevyužívá oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k podaným dovoláním se nevyjadřuje. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaných dovoláních učinil v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu §265e tr. ř. zachovány, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinného do 31. 12. 2021 jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
29. Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. K dovolání obviněného T. je možno uvést, že toto lze shrnout do dvou okruhů, jednak že soudy ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe, když posuzovaly jeho jednání jako trestný čin. Zde je nutno uvést, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný dále namítá, že soudy měly jeho jednání posoudit jako pokračující trestný čin, nikoliv jako dva samostatné skutky. I tuto námitku lze také podřadit pod výše uvedený dovolací důvod, jelikož se opět týká hmotněprávního posouzení věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 668/2016, či ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019).
30. K námitce dovolatele týkající se zásady subsidiarity trestní represe, lze obecně uvést, že §12 odst. 2 tr. zákoníku ji vymezuje tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Bezpochyby se jedná o jeden z nejdůležitějších principů moderního trestního práva vůbec. V moderním právním státě totiž hraje trestní právo pouze podpůrnou (sekundární) roli. Ochrana zájmů, kterou zajišťují trestní zákony, je primárně svěřena jiným právním odvětvím. V některých případech však mechanismy těchto jiných právních odvětví již nepostačují k ochraně těchto zájmů beze zbytku, a proto je nutné nasadit ty nejsilnější prostředky, a to z oblasti trestního práva. Při aplikaci zásad subsidiarity trestní represe je třeba každý případ posuzovat komplexně individuálně (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §12. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 150-151).
31. Nejvyšší soud považuje dále za nutné k uplatněné argumentaci obviněného uvést, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Výše naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
32. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zohlednit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018).
33. V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio ), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“. Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012)
34. Z pohledu shora naznačených východisek bylo nezbytné vymezit, zda dovolatel T. svým jednáním (popsaným pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně) naplnil všechny znaky trestného činu výtržnictví, a zda bylo možno u něj aplikovat výše zmíněnou zásadu subsidiarity trestní represe a jeho jednání tak bylo třeba posoudit pouze v rovině přestupků, či případně jako jednání, na které zákonodárce neuplatňuje žádné sankce.
35. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné nejprve objasnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, a to i z toho pohledu, že naplnění dané skutkové podstaty zpochybňuje i dovolatel M. Obecně přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupné hrubé neslušnosti nebo výtržnosti (či jednání naplňující obě formy) zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Jeho kvalifikovanou formu podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo se takového činu dopustí opakovaně. Z pohledu subjektivní stránky lze výtržnictví spáchat výhradně úmyslně, přičemž ve vztahu ke všem znakům základní skutkové podstaty postačuje úmysl nepřímý. Pachatel tedy musí být alespoň srozuměn s tím, že to, co dělá, dělá veřejně či na místě veřejnosti přístupném, a současně že jde o něco, u čeho lze předpokládat, že to obecná veřejnost bude většinově považovat za jednání, které je na veřejnosti nepřípustné. V situacích, v nichž pachatel může důvodně předpokládat, že se na daném místě nikdo nacházet nebude a že následky jeho jednání nebude možné následně pozorovat, není jeho úmyslem pokryto porušení objektu tohoto trestného činu a jeho trestnost tak není dána. Je-li ovšem skutečnost, že nikdo nebyl spáchání činu přítomen, dílem čiré náhody, pachatelův úmysl nepřímý to nevylučuje. ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 2, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 2984).
36. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, platí, že výtržnictví je spácháno opakovaně jak v případě, kdy je s předchozím trestným činem stejného typu ve vícečinném souběhu, tak v případě, kdy byl pachatel za stejný delikt již odsouzený, a jde tedy o recidivu. Není přitom důležitá povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde jen o pokus tohoto trestného činu. Z hlediska naplnění znaku opětovně je rovněž irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu, který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj.
37. Objektem trestného činu výtržnictví je klid veřejného života., resp. jedná se o šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . II. díl, §358. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Tento objekt tak přesahuje individuální zájmy jednotlivců (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). Předmětný trestný čin tak chrání obecnou veřejnost před pobouřením z jednání na veřejnosti nepřípustných. Individuální právem chráněné zájmy jednotlivců, do nichž je trestným činem výtržnictví zasahováno, lze považovat pouze za tzv. sekundární objekt (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 664/2016). Objektivní stránka tohoto trestného činu pak spočívá ve spáchání výtržnosti nebo hrubé neslušnosti, přičemž takového jednání se pachatel musí dopustit na místě veřejnosti přístupném, anebo veřejně.
38. Jako výtržnost lze přitom považovat brachiální (fyzické) násilí proti člověku, zvířeti či věci (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . II. díl, §358. Praha: Wolters Kluwer, 2015) nebo jiné obdobné intruzivní zásahy do sféry chráněných zájmů třetích osob, které by intenzity násilí jinak nemusely dosáhnout, například nejen fyzické napadení, ale i zastupování cesty a bránění v průchodu, postrkování či pošťuchování atd. (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 2978). Napadení jiné osoby se tak zpravidla bude řadit pod výtržnost. Napadení však musí mít určitou minimální prahovou intenzitu. Tu překračují zpravidla všechny druhy klasických fyzických úderů, hmatů či chvatů (např. povalení na zem či smýkání s osobou s cílem udeřit jí o zem atd.). Nevyžaduje se přitom způsobení žádné újmy na zdraví ve smyslu §122 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 3 Tdo 444/2011; či ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1276/2017). Za výtržnost lze ovšem považovat i psychické násilí či slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89; také ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2975). Ovšem ne každé fyzické napadení občana, i když se stalo veřejně, je výtržnictvím (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76). V rozhodovací praxi se prosazuje i názor, že pod tento pojem spadá i vulgární slovní výpad proti jinému (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015; či ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1672/2016). Výtržnost však vždy musí být namířena proti širšímu okruhu osob, i když bezprostředně směřuje jen proti jednotlivci, například tím, že ruší jejich klid, znepokojuje atd. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232). Jak již bylo výše naznačeno, samotné užití násilí však k naplnění znaku výtržnosti nestačí. Musí být učiněno v kontextu, kvůli němuž samotné napadení jiného zasahuje do objektu, tedy závažně narušuje veřejný klid a pořádek (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020. s. 2978-2980).
39. Hrubá neslušnost je pak pojmem širším zahrnujícím další způsoby narušení veřejného pořádku překročením norem přípustného chování na veřejnosti (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 2975). Tedy jednání, které porušuje závažným způsobem zásady občanské morálky (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . II. díl, §358. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . II, §358. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. S. 3322). Z pohledu zásady subsidiarity trestní represe je nutno vykládat pojmy „hrubá neslušnost“ a „výtržnost“ restriktivně, že pod ně budou spadat jen jednání, která nevzbuzují pouhou nelibost části společnosti, ale u nichž lze předpokládat, že je přesvědčivá většina společnosti bude považovat za na veřejnosti nepřípustné (fyzické napadení, ukájení pohlavního pudu atd.). Hrubou neslušnost bez dalšího zpravidla tento pojem naplňovat nebude například neadresné hlasité nadávání, vykřikování pobuřujících hesel, zpěv sprostonárodních písní při cestě domů z pohostinského zařízení atd. K tomu, aby jej bylo možné považovat za hrubou neslušnost, musí být naplněny ještě další okolnosti, zejména adresnost a agresivita vůči konkrétní osobě, gradující tendence, delší čas trvání, nevyžádaný sexuálně explicitní obsah, doprovodné znepokojující jednání, například házení předměty, hrozba zbraní atd. (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §358. V Praze: C. H. Beck, 2020, s. 2978).
40. Trestný čin výtržnictví tedy musí být spáchán na místě veřejnosti přístupném, nebo kvalifikovaným způsobem spáchání, jímž je veřejné spáchání. Tyto znaky objektivní stránky jsou stanoveny alternativně, tedy postačí naplnění jen jednoho z nich (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 946/2013). Co se rozumí spácháním činu veřejně je upraveno v §117 tr. zákoníku, kde je uveden taxativní výčet okolností, za nichž je naplněn znak některých skutkových podstat trestných činů spočívajících v tom, že trestný čin byl spáchán veřejně. V souvislosti s předmětným případem je přitom relevantní vymezit písm. b) daného ustanovení, tedy že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Jedná se o situaci, kdy spáchání činu jsou přítomny nejméně tři osoby odlišné od pachatele, spolupachatele a účastníka. Pachatel se tak nemůže dopustit trestného činu veřejně jednáním před osobami, které se tohoto jednání dopouštějí společně s ním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 634/2011), mezi přítomné osoby však lze započítat i osobu poškozenou trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010). Je přitom nutné, aby dané tři osoby byly přítomny současně, nikoli postupně, a musí být schopny přinejmenším hypoteticky vnímat smysl pachatelova počínání, např. nejedná se o osobu, která byla těžce opilá, anebo dítě útlého věku (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . I. díl, §117. Praha: Wolters Kluwer, 2015; ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . I, §117. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1298-1302; ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1 a 2, §117 a §358. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1138-1139 a 2972).
41. Za místo veřejnosti přístupné, lze považovat místo, do nějž má přístup individuálně nevymezený okruh osob ať již zcela volně nebo za určitých podmínek, například v provozní době nákupní galerie, hlídané parkoviště, po prokázání se průkazem totožnosti při vstupu do budovy orgánu veřejné moci apod. Přístupností místa pro účely trestného činu výtržnictví je třeba rozumět možnost třetích osob vidět a slyšet, co se na něm děje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1341/2016). Místem veřejnosti přístupným však nemůže být v první řadě obydlí či ryze soukromý prostor (například kancelář, dílna či jiný pracovní prostor, které nejsou volně přístupné a veřejnost v nich není volně přijímána, prostory uzavřeného soukromého klubu atd.). Jde-li o prostory, v nichž je vykonáváno podnikání, povolání či zaměstnání, pak je lze považovat za místo veřejnosti přístupné, i když není přístupné libovolně komukoli či došlo ke spáchání činu až v prostorech, kam veřejnost nemá přístup, ale svou práci v těchto prostorech vykonává větší množství lidí tedy v zásadě tak, že se na tomto místě schází za běžného provozu pravidelně alespoň tři osoby současně. Irelevantní je přitom i to, zda na tomto místě v době spáchání činu aktuálně nějaká další osoba kromě pachatele je (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 3 Tdo 801/2014; či ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017). Pokud se na takovém místě další osoby nacházejí, je nerozhodné, zda skutečně čin pachatele vnímaly (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1149/2010), postačí, byly-li toho schopny (ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1 a 2, §117 a §358. V Praze: C. H. Beck, 2020, s1138-1139 a 2974).
42. Ohledně jednání pod bodem I rozsudku nalézacího soudu, za které byl obviněný T. shledán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze akcentovat následující. Dovolatel T. namítá, že dané jednání nenaplňuje znaky trestného činu a mělo být posuzováno pouze v rovině přestupku, když tento závěr vztahuje i k jednání pod bodem 2 rozsudku soudu druhého stupně. Při respektu ke skutkovým zjištění soudu prvního stupně, tak jak jsou vyjádřena v tzv. skutkové větě výroku o vině, je nutno uvést, že soudem prvního stupně byl nade vši pochybnost prokázán fyzický atak na poškozeného ze strany dovolatele. Důvodem daného jednání měla být předchozí neshoda poškozeného s obviněným po telefonu, přičemž fyzický útok se odehrál v provozovně autoservisu v pracovní den v otevírací hodinu. Byť to obviněný výslovně nenamítá, tak není pochyb o tom, že do daného autoservisu měl přístup individuálně nevymezený okruh osob, přičemž na místě incidentu byly přítomny minimálně 4 osoby (poškozený, jeho bratr D. Z., otec Z. st. a svědek B.). Daného napadení se tedy obviněný T. dopustil jak na místě veřejnosti přístupném, tak i veřejně, tedy před třemi osobami současně přítomnými. Při posuzování toho, zda se jednalo o trestný činy výtržnictví či přestupkové jednání je třeba akcentovat, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný T. byl rozhodnut poškozeného fyzicky napadnout, a to v přítomnosti dalších osob. Jednoznačně tak věděl, že takovým konáním, může pobouřit veřejnost jednáním obecně nepřípustným (za což lze fyzický atak obecně považovat). Jednání obviněného T. tak bylo namířeno proti širšímu okruhu osob, i když bezprostředně směřovalo jen proti poškozenému. Tím dovolatel T. narušil veřejný klid a pořádek, přičemž takového jednání se dopustil opakovaně, jelikož byl za přečin výtržnictví odsouzen, a to nejméně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 9 T 41/2014. Jednoznačně tak lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že dovolatel naplnil všechny formální znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
43. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe, resp. společenské škodlivosti výše popsaného jednání obviněného, je nutno uvést, že trestní zákoník nijak nedefinuje způsob určení společenské škodlivosti spáchaných činů ani kritéria pro určení jejich stupňů a ponechává stanovení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností jednotlivých případů orgány činnými v trestním řízení, a zvláště pak soudy. Z logiky věci pak není možné při takovém hodnocení opomenout význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, či co charakterizuje povahu a závažnost spáchaného činu, osobu pachatele (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 96/2018), míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . I. díl, §12. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Společenská škodlivost je určována kritérii, které se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 449/2016). Podle Nejvyššího soudu vylučuje přímou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe právě speciální recidiva pachatele (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 561/2018; ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018; či ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013), když právě osoba obviněného a její trestní minulost, a tedy i opakovanost takového jednání, odporuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Lze připustit, že výše zmíněnou relativně konzistentní judikaturu jistým způsobem narušuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 449/2016, které hovoří o tom, že nelze posouzení osoby pachatele pouze omezit na zkoumání jeho trestní minulosti. Na druhou stranu, u předmětného jednání dovolatele T. však hraje roli vícero faktorů. Ze spisového materiálu je patrné, že obviněný T. je osobou, která se nezdráhá k řešení svých problémů sáhnout po fyzickém násilí, o čemž svědčí i způsob provedení trestného jednání popsaného pod skutkem I rozsudku soudu prvního stupně, kdy po (jistým způsobem banální) předchozí telefonické neshodě (obviněný T. chtěl údajně reklamaci řešit v soláriu, s čímž poškozený nesouhlasil) vstoupil do autoservisu a okamžitě věc začal záměrně řešit prostřednictvím fyzického útoku na osobu poškozeného, přičemž v pokračování v takovém jednání mu bylo zabráněno další osobou, tedy fyzický útok neukončil dobrovolně. Nelze přehlédnout, že na osobu obviněného T. bylo již několikrát v minulosti působeno nástroji trestního práva (řízení ve věci před trestním soudem; podmíněný trest odnětí svobody společně s uložením zkušební doby), avšak z předmětné trestní věci, ale i z trestní věci vedené pod sp. zn. 9 T 19/2019, je patrné, že se tyto nástroje u osoby obviněného T. zcela minuly účinkem. Je nepochybné, že obviněný T. preferuje řešení běžných konfliktu, které vznikají v běžném životě, právě násilným způsobem. Nelze také přehlédnout, že mimo útok na klid veřejného života, současně obviněný T. útočil i na individuální zájem, resp. sekundární objekt, kterým bylo zdraví osoby. To je přitom jedním z nejvýznamnějších zájmů chráněných trestním zákoníkem. V souvislosti s výše uvedeným nelze konečně také přehlédnout, že obviněný T. byl v minulosti již vícekrát soudně trestán, kdy se obecně jedná o výtržnickou a násilnou trestnou činnost. Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že v tomto případě bylo nutno užít nástrojů trestního práva před nástroji mírnějšími.
44. K další námitce dovolatele T. tkvící v tom, že soud měl skutek popsaný pod bodem I a skutek pod bodem II hodnotit jako pokračující trestný čin, je třeba uvést, že v případě, že by Nejvyšší soud souhlasil s kvalifikací jednání pod skutkem II jako trestného činu výtržnictví (jak toto kvalifikovaly soudy nižších stupňů), pak by bylo možné uvažovat o tom, zda neměly soudy posoudit daná jednání v případě dovolatele jako pokračování v trestném činu. Pokračování v trestném činu se totiž podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislosti v předmětu útoku. Lze konstatovat, že pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být splněny současně: a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu stejnou skutkovou podstatu; b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost); c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení; d) blízkou souvislostí časovou a také souvislost v předmětu útoku (objektivní souvislost).
45. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že nalézací soud, potažmo soud odvolací, vadně kvalifikovaly jednání uvedené pod bodem II jako trestný čin výtržnictví. Dovolací soud totiž shledal, že na základě provedeného dokazování mělo být předmětné jednání obou dovolatelů posouzeno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nikoliv jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tudíž se nemohlo jednat o pokračování v trestném činu výtržnictví.
46. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba konstatovat, že trestného činu vydírání, v jeho základní skutkové podstatě, se dopustí pachatel, jestliže nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přitom se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Svou formou jde o předčasně dokonaný delikt, kdy zákonné znaky skutkové podstaty postihují jednání, které je přípravou k dosažení pachatelova cíle (DRAŠTÍK, Antonín. Trestní zákoník: komentář . I. díl, §175. Praha: Wolters Kluwer, 2015). Objektem trestného činu vydírání je tak svoboda rozhodování vůbec (zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79). Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78). Násilím se přitom rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálené budoucnosti. Přičemž je třeba poukázat na to, že pohrůžka bezprostředního násilí je sice zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání – vyjádřená chováním pachatele nebo pachatelů (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky) je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . II, §173. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729). Vydírání přitom musí směřovat ke konání, opominutí, trpění. Pachatel se takového jednání musí dopustit úmyslně.
47. Dále je třeba uvést, že osoba se dopustí kvalifikované formy vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v případě, že takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. Tedy, na činu pachatele se aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (s pachatelem tak tři). Může jít o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68). Nevyžaduje se, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné, či aby šlo o organizovanou skupinu. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět, a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . II, §175. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1754). Zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu „nejméně se dvěma osobami“ může být naplněn i ve vztahu k tomu z pachatelů, který již svou pouhou přítomností na místě činu zesiluje účinek výhružek násilím, jež pronášejí ostatní spolupachatelé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005).
48. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že tvrzení obou obviněných o tzv. náhodném setkání v autoservisu bylo vyvráceno provedenými důkazy (bod 18 rozsudku soudu prvního stupně) včetně toho, že na místě byli přítomní nejen obvinění, ale i další osoby, ke kterým chtěl právě obviněný M. násilím (uchopení za triko a strčením) postrčit poškozeného, což se mu nepodařilo, poškozený utekl do autoservisu, přičemž obvinění včetně dalších osob, které na místo záměrně přivedl právě obviněný M., se nahrnuli do autoservisu a na poškozené křičeli, když svého jednání zanechali až poté, co se poškozeným podařilo přivolat hlídku městské policie. Zde je třeba poukázat na to, že i samotný obviněný T. připustil, že chtěl opravit auto na náklady autoservisu, a proto se do autoservisu dostavil. Zároveň není také pochyb o tom, že poškozený, ale i jeho otec a i další osoby přítomné v autoservisu, měly z jednání obviněných a dalších osob strach. O tom svědčí zejména skutečnost, že poté, co poškozeného vylákal obviněný M. pod falešnou záminkou ven z autoservisu a snažil se ho přistrčit násilím k mužům, které sebou přivedl, tak se poškozený obviněnému vytrhl a ihned utekl zpět do autoservisu. Zároveň z provedených důkazů vyplývá, že jeden z mužů, kterého přivedl obviněný M., poškozenému a dalším osobám vyhrožoval [viz výpověď svědka M. Z. st. (viz č. l. 404), poškozený M. Z. (č. l. 407)]. V tomto směru je třeba zdůraznit, že byť jsou výpovědi svědků u hlavního líčení jistým způsobem obezřetné, tak celou situaci dokresluje pořízený kamerový záznam (č. l. 123), ale zejména audionahrávka pořízená paní Z., ze které i přes její sníženou kvalitu vyplývá, že dovolatel T. na uvedeném audiozáznamu konkrétně uvádí, že mu v autoservisu zničili auto „… a oprava vyjde na 100 000 Kč. Takže pánové tu opravu opravíte vy, abyste to jenom věděli, jinak vám udělám takový zle, že se z toho poserete.“ Na nahrávce jde také slyšet, jak se nějaká žena (asi paní Z.) dotazuje nějakého M. (asi svědek M. B.): „M., co to je za lidi?“ Ten odpovídá: „Prosim?“ Ona opakuje otázku: „Co to je za lidi?“. Ten odpovídá: „Přišli se mlátit“. Ona: „Cože?“ On opakuje: „Že se přišli mlátit.“ Nadto je nezbytné zdůraznit, že sám obviněný T. vypověděl v hlavním líčení, že dne 2. 10. 2019 v autoservisu uvedl, že chce, aby jeho vozidlo opravili v autoservisu na jejich náklady, protože mu auto zničili. Zde je třeba opětovně poukázat na obsah pořízené audionahrávky. Obviněný T. sice uvedl, že konkrétně částku 100 000 Kč od Z. nevymáhal, ale z jeho vyjádření je patrné, že nutil Z. k tomu, aby něco konali, respektive, aby uhradili opravu jeho vozidla v jiném autoservisu bez ohledu na to, zda je reklamace oprávněna či nikoliv.
49. K tomu je nutno dodat, že znakem trestného činu vydírání je to, že pachatel jinou osobu nutí k tomu, aby něco konala, opominula nebo trpěla, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Z pohledu naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání bylo nepodstatné, zda reklamace obviněného T. je oprávněná či nikoliv, neboť ani oprávněný požadavek nemůže být prosazován násilím či pohrůžkou násilí. Zde je třeba akcentovat, že podle judikatury je sice pohrůžka bezprostředního násilí zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání např. obstoupení napadeného, je-li z takového jednání či ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . II, §173. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729). O takovou situaci se v dané věci jednalo, když z výpovědí svědků je nepochybné, že obviněný T. se do autoservisu dostavil z důvodu řešení své reklamace, přičemž ovšem na místo s ním přijel jeho bratr, obviněný M. a další osoby, které zajistil a záměrně přivezl právě obviněný M. Není pochyb o tom, že přítomnost těchto dalších osob měla sama o sobě vyvolat u poškozených obavu o jejich zdraví a ovlivnit jejich rozhodování při řešení reklamace obviněného T., když o jejich úloze svědčí to, že obviněný M. vylákal poškozeného pod nepravdivou záminkou ven a ihned beze slova vysvětlení tohoto chytl za triko a snažil se ho přistrčit právě k těmto mužům (násilí a pohrůžka násilí). To vedlo k tomu, že poškozený utekl do autoservisu, kde ho následoval obviněný M., ale i tito muži, přičemž zde i zazněly vyhrůžky zmlácením, byť tyto nevyslovil žádný z obviněných (viz výpovědi Z. st.), ale ani jeden z obviněných se od těchto vyhrůžek nedistancoval, takže s tímto souhlasili. Lze tedy uzavřít, že není pochyb o tom, že celou situaci svědci vnímali (a měli vnímat) jako násilí a pohrůžku násilím, které mělo přijít bezprostředně (viz násilné uchopení poškozeného za tričko, snaha ho dostat k osobám, které přivedl obviněný M., vyhrůžka násilím v průběhu konfliktu v dílně od jedné z osob, které přivedl obviněný M., obsah pořízené audionahrávky spočívající ve výroku „přišli mlátit“). Když také není pochyb o tom, že tímto sledovali obvinění to, aby byla reklamace opravy automobilu obviněného T. vyřešena způsobem, který odpovídal zcela jeho představám, a to bez ohledu na její oprávněnost .
50. Jinak vyjádřeno, jednoznačně lze celé jednání obviněného T. v souvislosti s jednáním osob, které do provozovny vstoupily s ním, ale i v souvislosti s jednáním obviněného M., hodnotit jako násilí a pohrůžku bezprostředního násilí. Takový vjem byl ve vztahu k poškozenému a dalším osobám navíc umocňován incidentem z předešlého dne, ze kterého muselo být poškozenému a dalším osobám z autoservisu na místě se nacházejícím zřejmé, že obviněný T. se nezdráhá užít při řešení konfliktů násilí. Obvinění tak úmyslně chtěli ovlivnit svobodu rozhodování poškozených a tohoto jednání se dopustili nejméně se dvěma dalšími osobami (další osoby, které přijeli s obviněným M.), které se na jednání obviněného T. aktivně podílely, a to zejména již výše zmíněnými výhružkami či nadávkami, ale i obviněný M. fyzickým atakem na poškozeného, přičemž z jejich jednání je patrné, že o součinnosti s obviněným T. museli všichni vědět, když například pronášeli spojení typu „vás zmlátíme“ (č. l. 407).
51. Soudy nižších stupňů tak měly jednání obviněného T. kvalifikovat jako trestný čin vydírání v jeho kvalifikované formě podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Daného jednání se přitom obviněný T. dopustil ve spolupachatelství s obviněným M. podle §23 tr. zákoníku. Proto se nemohlo jednat o pokračování v trestném činu, jak namítal obviněný T. ve svém dovolání. Nad rámec tohoto závěru je ovšem nezbytné uvést, že toto jednání obviněných by nepochybně obsahově naplňovalo i skutkovou podstatu výtržnictví přečinu podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Ovšem v případě, že by bylo jednání obviněných správně právně kvalifikováno, tak by byl jednočinný souběh trestného činu výtržnictví a vydírání vyloučen, když trestný čin vydírání v sobě zahrnuje i takové formy jednání, které by samy o sobě bez spojení s tím, že pachatel k něčemu poškozeného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, mohly naplňovat trestný čin výtržnictví.
52. Ohledně dovolání obviněného M., lze uvést, že dovolatel brojí předně proti posouzení jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle obviněného M. by mělo být jeho jednání kvalifikováno maximálně jako přestupek. Dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, kterými napadá právě kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví. Má za to, že soud měl aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Také namítá, že soud ve svém rozhodnutí neuvedl, jaký úmysl měl mít obviněný M. v předmětné věci. Podle dovolatele M. odvolací soud učinil závěry o jeho vině na základě jeho předchozího odsouzení. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že takto formulované námitky lze částečně obecně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
53. Ohledně námitky týkající se nesouhlasu s kvalifikací jeho jednání, popsaného pod skutkem II nalézacím soudem, jako trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a k námitce týkající se aplikace subsidiarity trestní represe, lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu stran zvolené právní kvalifikace (viz body 49-52) spočívající v tom, že dané jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jak již bylo výše uvedeno, z provedeného dokazování není pochyb o tom, že poškozený byl obviněným M. pod nepravdivou záminkou vylákán před objekt autoservisu, kde jím byl atakován tak, že tento jej uchopil za triko a snažil se jej strčit mezi stojící osoby. O tom, že poškozený měl strach a vnímal jednání obviněného jako násilné a pohrůžku bezprostředního násilí, svědčí skutečnost, že poškozený se obviněnému vytrhl a běžel zpět a poté ihned kontaktoval strážníka městské policie. Následně poté obviněný J. M. spolu s osobami, které přivezl na místo, vstoupil do autoservisu, kde konflikt pokračoval a některá z přivezených osob obviněným použila vůči poškozenému a jeho otci pohrůžku bezprostředního násilí, a to vše v souvislosti s řešením reklamace opravy vozidla obviněného T. Pokud se týká námitky stran subsidiarity trestní represe je v tomto směru opětovně nutno odkázat na předchozí úvahy (body 31-34, bod 44 tohoto rozhodnutí), když je třeba akcentovat i tu skutečnost, že nelze pominout, že to byl právě obviněný, který vylákal poškozeného ven z dílny a přivedl na místo další osoby, které se na páchání trestné činnosti aktivně podílely a to za situace, kdy není pochyb o tom, že obviněný M. s autoservisem a jeho majiteli neměl sám žádný spor ohledně opravy auta.
54. Ohledně námitky, že odvolací soud při posouzení jeho jednání jako trestného činu zohlednil jeho předchozí odsouzení ve vině, je třeba odkázat na bod 44 tohoto rozhodnutí, ze kterého je patrné, že podle judikatury Nejvyššího soudu vylučuje přímou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe právě speciální recidiva pachatele (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 561/2018; ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 275/2018; či ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013). Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že recidivu obviněných vztahuje k nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe (bod 8 usnesení odvolacího soudu), ač lze přiznat určité nešťastné naformulování dané věty odvolacím soudem. Navíc Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného mělo být kvalifikováno jako závažnější trestný čin, takže úvahy o přestupku jsou zcela liché.
55. K další námitce dovolatele M. dotýkající se zásady in dubio pro reo , resp. že se soud nezabýval skutkovou verzí, kterou soudu předložila obhajoba, je třeba uvést, že nalézací soud se zabýval verzí obhajoby ve svém rozhodnutí, konkrétně v bodě 18, kde vysvětluje, proč obhajobě obviněných neuvěřil a na základě jakých důkazů. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného, že by se jím předkládanou verzí incidentu soud nezabýval. Obdobné lze konstatovat ohledně námitky obviněného, že soud neuvedl, jaký úmysl měl mít v předmětné věci. V tomto směru je možno pro stručnost odkázat na to, že nalézací soud v bodě 20 svého rozsudku spatřoval v jednání obviněných úmysl přímý, což dovodil zejména ze závěrů v bodě 20 rozsudku učiněných na základě provedených důkazů. Navíc je třeba zdůraznit, že vzhledem ke konkrétnímu obsahu těchto námitek, jsou tyto nepochybně skutkové povahy a jako takové je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod.
56. Dovolatel M. také namítal to, že mu byl soudem uložen trest, který neodpovídá povaze skutku a skutkovým zjištěním, které pro to byly relevantní. S ohledem na nízkou společenskou závažnost měl soud od uložení trestu upustit. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněného M. do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod jím uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takovou situaci se v dané věci nejedná, což ani obviněný netvrdí. Současně je nezbytné konstatovat, že „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
57. Nejvyšší soud považuje ve vztahu k oběma dovolatelům za nutné uvést, že na základě shora uvedených závěrů je nezbytné konstatovat, že nalézací soud měl jednání obviněných popsané ve skutku II jeho rozsudku kvalifikovat jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Toto naznačené pochybení ovšem nemohl napravit ani soud odvolací při nedostatku odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných (§259 odst. 4 tr. ř.), neboť podle této kvalifikace by byli obvinění ohroženi trestem odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, přičemž za trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli ohroženi trestem odnětí svobody „pouze“ až na tři léta. Z uvedeného je patrné, že kvalifikace jednání obviněných, ke které dospěl Nejvyšší soud, je přísnější než ta, na základě které byli dovolatelé odsouzeni. Podle §265p tr. ř. může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí v neprospěch dovolatele pouze na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. K tomu však v této věci nedošlo.
58. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného T. bylo podáno z důvodů, které lze obecně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
59. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že i dovolání obviněného M. bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, kdy ovšem jím uplatněné námitky jsou také zjevně neopodstatněné.
60. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovoláních obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu