ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1212.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1212/2021-1046
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2022 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 5 To 12/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 131/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 20 T 131/2017, a to v celém výroku o trestu, a dále usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 5 To 12/2021, a to pouze v té části výroku podle §256 tr. ř., kterou bylo odvolání obviněného zamítnuto ve vztahu k výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 20 T 131/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2020, č. j. 20 T 131/2017-919, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a byl odsouzen za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 10. 2015, č. j. 9 T 20/2015-690, podle §209 odst. 3 tr. zákoníku použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 dost. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti v oblasti zprostředkování a poskytování spotřebitelských úvěrů na dobu 3 let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené M. Č. na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že nejprve v přesně nezjištěných dnech v listopadu a prosinci 2011 v Novém Jičíně využil důvěry, nezkušenosti a nepříznivého psychického stavu manželů M. a F. Č., kterým se nabídl, že jim pomůže vyřešit jejich tíživou ekonomickou situaci vyplývající z toho, že měli splatný závazek ve výši cca 400 tis. Kč vůči společnosti NEXO NETWORK, a. s., a hrozilo jim jeho exekuční vymáhání a s tím spojená dražba jejich bytu v osobním vlastnictví v domě č. p. XY na ul. XY v Novém Jičíně, a nabídl jim, že zajistí osobu, která si vezme úvěr ve výši postačující k úplnému splacení jejich dluhu vůči společnosti NEXO NETWORK, a. s., dluh za ně uhradí a zajistí výmaz zástavního práva společnosti NEXO NETWORK, a. s., k jejich bytu, a to za podmínky, že jejich byt v osobním vlastnictví v domě č. p. XY na ul. XY v Novém Jičíně bude na tuto osobu dočasně na tři roky převeden za situace, kdy oni této osobě budou splácet to, co tato osoba zaplatí za účelem úhrady jejich dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., měsíčními splátkami ve výši 5 300 Kč. Poté, co dosáhl souhlasu manželů M. a F. Č. s jím navrhovaným řešením, nejprve nejpozději dne 15. 12. 2011 v Novém Jičíně před domem č. p. XY na ul. XY nechal M. Č. podepsat prázdný příjmový doklad, posléze dne 15. 12. 2011 v Novém Jičíně v prostorách pobočky České pošty, s. p., na ul. XY předložil M. a F. Č. k podpisu zejména kupní smlouvu, podle které bez jakékoliv rozvazovací podmínky prodali za kupní cenu ve výši 1 050 000 Kč kupujícímu I. D., občanu Slovenské republiky, bytem v Bratislavě, bytovou jednotku č. XY v budově č. p. XY a spoluvlastnický podíl ve velikosti 7912/139338 na společných částech domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen bytová jednotka), dále pak související návrh na vklad do katastru nemovitostí, dále mimo jiné listinu, podle které uznali dluh ve výši 490 000 Kč vůči jemu jako věřiteli, který však neexistoval, a využil toho, že v důsledku důvěry M. a F. Č. vůči jeho osobě tito obsah uvedených listin nečetli a zejména nevěděli, že bytovou jednotku na I. D. převádějí nikoli dočasně a bez rozvazovací podmínky a nic jim nezajišťuje vrácení uvedené bytové jednotky za tři roky ani později, přičemž tak činil se záměrem, že část úvěru ve výši 890 000 Kč, poskytnutého Hypoteční bankou, a. s., I. D. za účelem úhrady části kupní ceny uvedené bytové jednotky, získá, jako doklad pro Hypoteční banku, a. s., o úhradě části kupní ceny I. D. byl doplněn dříve M. Č. podepsaný prázdný příjmový doklad tak, podle nějž od I. D. dne 14. 12. 2011 převzala v hotovosti peněžní částku ve výši 160 000 Kč, a skutečně na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne 15. 12. 2011 mezi Hypoteční bankou, a. s., a I. D. jako dlužníkem banka vyplatila část úvěru ve výši 489 498 Kč na účet č. XY vedený Československou obchodní bankou, a. s., pro J. Š., tuto částku od J. Š. převzal a použil ji pro vlastní potřebu, kupní cena ve výši 1 050 000 Kč manželům Č. skutečně vyplacena nebyla, když za ně zajistil toliko splacení dluhu vůči společnosti NEXO NETWORK, a. s., ve výši 400 502 Kč a další peníze jim nevyplatil, čímž manželům M. a F. Č. způsobil škodu ve výši 649 498 Kč odpovídající rozdílu obvyklé ceny bytové jednotky a částky, která byla za manžele Č. zaplacena společnosti NEXO NETWORK, a. s.
3. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2021, č. j. 5 To 12/2021-974, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že soudy nižších stupňů se posuzovanou trestní věcí zabývaly opakovaně. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 20 T 131/2017-622, byl obviněný J. Š. nejprve podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn pro skutek popsaný v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 2 ZT 31/2017, právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. Č. s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2018, č. j. 5 To 239/2018-643, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. tento rozsudek v celém rozsahu zrušen a za podmínek §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. V pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 1. 2019, č. j. 20 T 131/2017-751, učinil soud prvního stupně výrok zcela totožný. K odvolání státního zástupce byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2019, č. j. 5 To 85/2019-771, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek opět zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 T 131/2017-783, byl obviněný J. Š. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. a poškozená byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2019, č. j. 5 To 302/2019-830, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního stupně vrácena. Podle §262 tr. ř. bylo současně nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Následně bylo rozhodnuto již výše zmíněnými rozsudkem soudu prvního stupně a usnesením soudu odvolacího.
Proti tomuto (naposled uvedenému) rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Připomněl, že v jeho případě soudy rozhodovaly celkem čtyřikrát a podrobně se zabýval genezí trestního řízení, zmínil všechna rozhodnutí a citoval pasáže z jejich odůvodnění, které považoval za stěžejní. Pokud jde o v pořadí první zprošťující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně, uvedl závěry ze strany 9 a 10 odůvodnění, z nichž vyplynula nutnost postupovat podle §226 písm. b) tr. ř. Tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, přičemž obviněný citoval část odůvodnění v odstavci 7. usnesení. Ve vztahu k druhému zprošťujícímu rozsudku obviněný konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy, jak mu uložil odvolací soud a s provedenými důkazy se analyticky vypořádal s tím, že dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím svém rozhodnutí. Odvolací soud však také toto rozhodnutí zrušil a v odstavci 6. jeho odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně sice dokazování doplnil, avšak nevypořádal se se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, neboť výrok rozsudku je v rozporu s jeho odůvodněním a výsledky dokazování, důkazy nebyly náležitě hodnoceny, soud je hodnotil jednostranně ve prospěch obviněného a činil nelogické závěry. Podle názoru obviněného to však byl Krajský soud v Ostravě, kdo dovozoval nelogické závěry. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně i po doplněném dokazování de facto doslovně zopakoval svou argumentaci odkazující na zásadu in dubio pro reo, jeví se zmíněné (v pořadí druhé) usnesení krajského soudu jako tendenční prosazování vlastního názoru na hodnocení provedených důkazů a na skutková zjištění. Takový postup přitom zakazuje soudní praxe Ústavního soudu a vyjádřil se k němu i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, v němž uvedl, že odvolací soud nemá oprávnění vytýkat soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů nebo skutková zjištění, případně jím vydaný zprošťující rozsudek. Proto nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. Odvolací soud může nařídit soudu prvního stupně, aby odstranil rozpory ve skutkových zjištěních nebo zopakoval či nově provedl některé další důkazy, přičemž jeho pokyny musejí být přiměřeně konkrétní. Jsou-li tyto požadavky splněny, nemůže pak odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pouze proto, aby prosadil vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry. Odvolací soud může jen upozornit soud prvního stupně na to, s jakými dalšími okolnostmi se má vypořádat, ale nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým skutkovým závěrům má dospět. Obviněný byl přesvědčen, že krajský soud podle naznačených pravidel nepostupoval, neboť velmi podrobně hodnotil jeho výpověď i výpověď poškozené a ve svém rozhodnutí otevřeně předestíral své vlastní hodnocení zjištěného skutkového stavu.
6. Okresní soud v Novém Jičíně po opětovném provedení výslechu obviněného vynesl ve věci v pořadí třetí zprošťující rozsudek, z něhož obviněný opět citoval, a to ze strany 11 a 12 jeho odůvodnění. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudek zrušil svým usnesením, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, a současně podle §262 tr. ř. nařídil věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Obviněný k tomu zmínil odstavec 6. odůvodnění tohoto usnesení a dodal, že odvolací soud opět postupoval nezákonně, protože napadené zprošťující rozhodnutí okresního soudu zrušil toliko na základě faktu, že okresní soud odlišně hodnotil důkazy. Aby pak Krajský soud v Ostravě prosadil hodnocení důkazů vlastní, odňal věc doposud ve věci činnému senátu okresního soudu, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces vyjádřené právem na zákonného soudce. Následně byly stejné důkazy, provedené natřikrát jiným senátem, pouze odlišně hodnoceny, a to shodně jak naznačoval Krajský soud v Ostravě ve svých zrušujících usneseních. Okresní soud v Novém Jičíně pak ve čtvrtém rozhodnutí již shledal u obviněného úmysl se obohatit, ačkoliv nebyl proveden jediný další důkaz.
7. Obviněný konstatoval, že byl opakovaně zproštěn viny svým zákonným soudem prvního stupně s poukazem na zásadu in dubio pro reo pro neprokázání subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslu se obohatit, přičemž toto rozhodnutí bylo opakovaně rušeno odvolacím soudem a opakovaně vraceno, dokud ve věci nerozhodl jiný senát, a to ke spokojenosti odvolacího soudu, ačkoliv provedl stejné důkazy, pouze je hodnotil tak, aby prosadil evidentní a opakovaně v předchozích rozhodnutích vyjádřený zájem odvolacího soudu na rozhodnutí o vině obviněného. Napadená rozhodnutí se tak dostala do kolize s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Porušení práva na zákonného soudce přitom může být podřazeno pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což podle něj vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016.
8. Okresní a krajský soud dospěly k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť předmětné jednání nemohlo být pro rozpor se zásadou in dubio pro reo považováno za podvodné. Na jedné straně stál obviněný se svou verzí, která byla podpořena listinnými důkazy a výpověďmi svědků, na druhé straně stála osamoceně verze poškozené a pouhými domněnkami podložený závěr soudu o roli obviněného. Bylo by potřeba, kdyby svědecky vypovídal I. D., jenž však zemřel, proto měla být aplikována již zmíněná zásada in dubio pro reo a měl být zproštěn obžaloby.
9. V další části dovolání obviněný namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, což spojil s námitkou porušení procesních ustanovení, zakládajících povinnost soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit a uvést i úvahy, jimiž se soud řídil při hodnocení provedených důkazů (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.). Nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že jeho výpověď je vyvrácena výpovědí poškozené M. Č. Výpověď poškozené považoval za nevěrohodnou, neboť nelze uvěřit tomu, že by se celá transakce odehrála tak, jak poškozená popisovala, resp. že by se osoby na obchodní transakci zúčastněné chovaly tak nelogicky, čemuž však uvěřily soudy obou stupňů. Poškozená se totiž nemohla domnívat, že (pro ni zcela neznámý) I. D. s ní uzavře bez jakéhokoli zisku a s velkým rizikem návratnosti vložených finančních prostředků kupní smlouvu ohledně bytové jednotky, podle které koupí od manželů Č. byt, uhradí jim kupní cenu a po třech letech jim byt bezplatně převede zpět (podle tvrzení poškozené), to vše za situace, kdy by I. D. spoléhal na to, že poškozená bude splácet 5 300 Kč měsíčně po dobu tří let, ačkoli splátky v této výši nedosáhnou toho, co bylo z kupní ceny uhrazeno společnosti NEXO NETWORK, a. s. Nemohla být proto uvedena v omyl. Obviněný doplnil, že poškozená po úhradě částky v bytě dál bydlela, a to zcela bezplatně až do roku 2018. S těmito námitkami se přitom odvolací soud nevypořádal. Nelze ani uvěřit, že by se poškozená neseznámila s obsahem kupní smlouvy ani před jejím podpisem, ani po té, co jí byla doručena z katastru nemovitostí. Poškozená měla dodržet nezbytnou míru opatrnosti, jak je zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
10. Nelogický a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy je podle obviněného také závěr soudu ohledně jím provedené úhrady dalších dluhů manželů Č. Vytkl soudu prvního stupně, že se jednalo nikoli o dluhy existující v době smrti F. Č. ke dni 27. 1. 2012, ale o dluhy manželů Č. existující před uzavřením kupní smlouvy (15. 12. 2011). Tyto dluhy musely být uhrazeny před podáním návrhu na vklad vlastnického práva, aby nedošlo k nařízení exekuce a ohrožení převodu bytové jednotky. Potřebné peníze poskytl manželům Č. jako půjčku z vlastních zdrojů v průběhu dvou měsíců, na začátku celého obchodu. Z kupní ceny za bytovou jednotku byl proto uhrazen jednak závazek manželů Č. vůči společnosti NEXO NETWORK, a. s., a jednak jejich závazek vůči obviněnému, a to prostřednictvím účtu J. Š. Pokud soud prvního stupně vyhodnotil výpověď obviněného tak, že mu chybně vložil do úst tvrzení, že měl z částky ve výši 489 498 Kč poukázaných od Hypoteční banky na účet J. Š. hradit nějaké další dluhy, pak je skutkové zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, protože uvedl pravý opak, tedy, že půjčky poskytl na začátku obchodního případu, aby se uhradily pohledávky drobným věřitelům, aby neblokovaly nadcházející převod nemovitosti (předběžným opatřením, exekucí).
11. Další pochybení shledával obviněný v hodnocení výpovědi svědkyně R. K., která jako zaměstnankyně pošty ověřovala podpisy na předmětných dokumentech. Odvolací soud její výpověď považoval za lživou, naopak okresní soud ve svém třetím zprošťujícím rozsudku se s rozpory vypořádal správně, když uvedl, že výpověď svědkyně R. K. zpochybňuje výpověď poškozené.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že soudy obou stupňů rozhodly ohledně peněžitého trestu nezákonně, neboť tento trest má být uložen v takové výměře, v jaké je dobytný. Nebyla přitom učiněna skutková zjištění potřebná pro stanovení výše peněžitého trestu. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 702/2017, z nějž vyplývá, že neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele brání náležitému posouzení existence podmínky uvedené v §68 odst. 6 tr. zákoníku.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Současně požádal o odložení výkonu rozhodnutí ohledně výroku o náhradě škody a výroku o peněžitém trestu.
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že dovolání přes svoji rozsáhlost neobsahuje žádnou námitku, kterou by podatel vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný pouze na základě vlastního hodnocení důkazů, zejména zpochybňování věrohodnosti poškozené M. Č., odmítal skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které za poškozené mimo dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., uhradil i další dluhy a podle které jim částka 160 000 Kč byla skutečně předána. Současně zpochybňoval neznalost obsahu podepisovaných listin a podstatu provedené transakce ze strany poškozených. Nesprávnost právního posouzení skutku tak dovozoval nikoli z absence skutkových zjištění, odpovídajících některému ze znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale z porušení zásady in dubio pro reo, která je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného. Jde tak o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
15. Byla-li tvrzena námitka tzv. extrémního nesouladu, státní zástupce existenci takové vady neshledal a domníval se, že se obviněný domáhal pouze toho, aby soudy důkazy hodnotily jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, zejména aby považovaly za nevěrohodnou výpověď svědkyně M. Č. a naopak vycházely z jeho skutkových tvrzení.
16. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídala ani námitka, podle níž byl obviněný odňat svému zákonnému soudci v důsledku aplikace §262 tr. ř. Takovouto námitku by bylo možno vznášet spíše s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolací soud navíc svůj postup akceptovatelným způsobem zdůvodnil, když poukázal na opakované nerespektování jeho závazných právních názorů soudem prvního stupně. Státní zástupce doplnil, že ustanovení §262 věta první tr. ř. poskytuje možnost, jak ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení. Použití a účel této výjimky je nutno posuzovat i s ohledem na ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015).
17. Jako nedůvodnou shledal státní zástupce námitku obviněného, že poškozená M. Č. nedodržela požadavek náležité obezřetnosti při ochraně svých zájmů v soukromoprávním vztahu, neboť spáchání trestného činu podvodu je téměř vždy spojeno s určitým nedostatkem obezřetnosti a poškozený bude mít téměř vždy větší či menší možnost zjistit skutečný stav věci. Přehnané požadavky na zachování náležité míry opatrnosti poškozeného by však mohly vést k tomu, že trestní represe by nebyla uplatněna v těch případech, v nichž některé osobní vlastnosti poškozeného pachateli usnadnily jeho uvedení v omyl. Obviněným zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 486/2010 státní zástupce nepovažoval pro posuzovanou věc za přiléhavé.
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by v jeho rámci bylo možné namítat, že peněžitý trest je zřejmě nedobytný, a tedy byl uložen v rozporu se zákonnou překážkou §68 odst. 5 tr. zákoníku. Obviněný však podle státního zástupce toto nenamítl a formuloval námitky tak, že vytkl neprovedení zkoumání jeho majetkových poměrů pro stanovení výše peněžitého trestu. Takové námitky směřují spíše proti úplnosti skutkových zjištění a proti výměře peněžitého trestu a nelze je pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, byť soudy skutečně nevěnovaly odůvodnění počtu denních sazeb peněžitého trestu a jejich výši náležitou pozornost. Pro úplnost státní zástupce uvedl, že o zřejmou nedobytnost peněžitého trestu jde pouze v případě, kdy už při rozhodování o trestu je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže peněžitý trest vykonat. Pro neuložení peněžitého trestu nepostačuje jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
19. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného, pokud je vůbec lze alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
20. Toto vyjádření bylo dne 15. 11. 2021 doručeno obhájkyni obviněného k možné replice, která sdělila, že tato replika bude Nejvyššímu soudu doručena nejpozději v prvním lednovém týdnu roku 2022, což se však do konání neveřejného zasedání (12. 1. 2022) nestalo.
21. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
22. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil v podstatě dva okruhy námitek, týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces. To mělo nastat jednak tím, že odvolací soud nezákonně zrušil v pořadí druhý a poté i třetí zprošťující rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, v jiném složení senátu. Obviněný se domníval, že takový postup odvolacího soudu byl porušením jeho práva na zákonného soudce a ze strany odvolacího soudu šlo o tendenční prosazování vlastního názoru na hodnocení provedených důkazů a na skutková zjištění. Zmíněný dovolací důvod pak byl podle obviněného rovněž naplněn tím, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potom obviněný podřadil výtky týkající se uloženého peněžitého trestu.
23. Nejvyšší soud se uvedenými námitkami obviněného zabýval a dovodil následující závěry.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl dán v případech, kdy rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřoval, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav byl při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumával procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahoval do skutkových zjištění soudů. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). V takových případech byl zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
26. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu), jako dříve podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
27. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného J. Š. shledat nelze. Pokud jde o výhradu obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně a posléze postupoval v intencích §262 tr. ř., nelze ji bez dalšího podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádném z uvedených znění. Do jisté míry ji však lze subsumovat pod více odpovídající (avšak obviněným neuplatněný) důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat mimo jiné též tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (jiný neplyne ani z obviněným zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016). Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce). V této souvislosti nelze pominout, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. V širším kontextu by proto bylo možné vnímat výtku obviněného směřující proti nesprávné a neodůvodněné aplikaci §262 tr. ř. jako námitku podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod, musela by však být založena na konkrétních okolnostech, jež ale, jak Nejvyšší soud shledal, dovolání obviněného neobsahuje.
28. Pokud jde nicméně o argumentaci obviněného, podle níž odvolací soud kasačními rozhodnutími v podstatě nutil nalézací soud k odlišnému hodnocení důkazů, aby tak prosadil svůj záměr uznat obviněného vinným, bez ohledu na skutková zjištění či vnímání obviněného zprošťujících rozsudků jako logických a naopak kasačních rozhodnutí jako v rozporu se zásadami logiky – z čehož pak dovozoval nezákonnost odejmutí věci postupem §262 tr. ř. původnímu složení senátu 20 T Okresního soudu v Novém Jičíně – je nutné uvést, že postup podle §262 tr. ř. je legitimním prostředkem, byť použitelným jen v mimořádných situacích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jsou mu známa obviněným zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. A právě v souladu s nimi lze konstatovat, že soudní praxe nevylučuje, aby se odvolací soud mohl vyjadřovat k hodnocení důkazů nalézacím soudem, právě naopak. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11 či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, se kromě jiného uvádí, že úkolem vyšších soudních instancí je posoudit, zda nalézacím soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad (zejména §2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a principů logického myšlení. Je však třeba pečlivě vážit, zda odvolací soud formuloval své pokyny tak, že nalézací soud se má vypořádat se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí jednotlivě i v jejich souhrnu a zda uvedl, které to jsou, anebo již vydal pokyn, jak mají být takové okolnosti, skutečnosti a důkazy vyhodnoceny (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2377/19). Naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není, jestliže odvolací soud aplikoval §262 tr. ř., pokud důvod pro odnětí věci senátu soudu prvního stupně spočíval v tom, že mu odvolací soud opakovaně vytkl nedodržení požadavků plynoucích pro něj z §2 odst. 6 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Ustanovení §262 věta první tr. ř. umožňuje odvolacímu soudu ukončit opakovanou výměnu názorů mezi soudy prvního a druhého stupně a vyhnout se bezúčelnému protahování trestního řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 652/2015). Za zneužití institutu vymezeného v §262 tr. ř. nelze považovat takový postup odvolacího soudu, kterým nařídil projednat a rozhodnout věc v jiném složení senátu proto, že nalézací soud bez zákonných důvodů setrval na svém původním nesprávném právním názoru (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 968/2013).
29. Nejvyšší soud konstatuje, že podmínky užití citovaného ustanovení byly ve věci splněny. Původní senát Okresního soudu v Novém Jičíně 20 T nebyl schopen či ochoten postupovat důsledně podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a současně hodnotit důkazy v návaznosti na pečlivé uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V rozsudcích Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 4. 2018, č. j. 20 T 131/2017-622, ze dne 11. 1. 2019, č. j. 20 T 131/2017-751 a ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 T 131/2017-783, stručně řečeno nalézací soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a důsledně se nevypořádal se všemi důkazy a skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, tedy jeho postup byl v daném ohledu neúplný, provedené důkazy hodnotil i přes opakované vrácení věci nadále neobjektivně, jednostranně a nelogicky. Konkrétní (jak požaduje soudní praxe) vady v postupu nalézacího soudu v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. uvedl odvolací soud v každém svém konkrétním kasačním rozhodnutí, a rovněž shrnul v dovolání napadnutém rozhodnutí ze dne 31. 5. 2021, č. j. 5 To 12/2021-974, v odstavci 4. odůvodnění, a to k námitkám obviněného vzneseným v jeho odvolání (zejména se – postupně – jednalo o absenci spisů z dědických řízení stran F. Č. a I. D., resp. souvisejících výpovědí svědků – pozůstalých po I. D., zejména ke zjištění dluhů manželů Č., dále jakým způsobem a kým byly tyto dluhy placeny, zda obviněným či jinou osobou, za zohlednění solventnosti jeho osoby, a poté nebyly provedené důkazy logicky hodnoceny, navíc aktuální skutková zjištění nebyla promítnuta do příslušné skutkové věty vydávaného rozhodnutí). Předmětný postup podle §262 tr. ř. pak odvolací soud nařídil proto, aby bylo dosaženo takového hodnocení důkazů, při kterém se nalézací soud vypořádá se všemi skutečnostmi pro rozhodnutí významnými, provede požadované důkazy a jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. se budou řídit zásadami formální logiky, a to nikoliv proto, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí nalézacího soudu, shodného s míněním odvolacího soudu, jak se domnívá obviněný.
30. Rozsudky soudu prvního stupně, přes opakovaná upozornění odvolacího soudu, vykazovaly podstatné vady. Nalézací soud se, jak bylo řečeno, nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a neprovedl dostatečné dokazování. V odůvodnění rozsudků nerespektoval potřebu logického hodnocení důkazů a zaměřil se zejména na okolnosti, které podle jeho názoru zpochybňovaly výpověď poškozené, zatímco pomíjel okolnosti její výpověď potvrzující. Zásadní vadou bylo rovněž to, že důkazy nehodnotil v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Odvolací soud se ve svých zrušujících rozhodnutích podrobně vyjádřil ke zjištěnému skutkovému stavu v jeho nesporné části i k jednotlivým sporným otázkám. Poukázal na některé podstatné skutečnosti a důkazy, k nimž nalézací soud ve svých rozhodnutích nepřihlédl. Podstatné současně je, že odvolací soud samostatně nehodnotil důkazy bez jejich provedení a nečinil definitivní důkazní ani skutkové závěry, neboť to je úkolem nalézacího soudu.
31. V návaznosti na popsané okolnosti bylo zcela namístě užít – v konečném důsledku –výjimečný postup podle §262 tr. ř., když s ohledem na tři předchozí kasační rozhodnutí se v podstatě ani jiné řešení odvolacímu soudu nenabízelo. Soud prvního stupně vícenásobně postupoval v rozporu s výše citovanými ustanoveními, navíc navzdory závazným pokynům nadřízeného soudu. Soud druhého stupně výslovně odkázal na opakovanost či setrvalost v postupu soudu prvního stupně a na to navazující jím již vícekrát vyslovené pokyny. Na rozhodnutí o nařízení projednání věci senátem v jiném složení je nutné nahlížet jako na vyvrcholení určitého procesu, s přihlédnutím k dříve vydaným usnesením soudu druhého stupně. Z nich potom zcela přesvědčivě vyplývají všechna zjištěná pochybení i vyslovené a nesplněné pokyny k jejich odstranění. Současně je zřejmé, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zneužití tohoto institutu, tedy zejména ukládání pokynů k tomu, jak mají být konkrétní provedené důkazy hodnoceny či snaha o dosažení jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16).
32. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že ve věci byl důvodně aplikován §262 tr. ř., tento postup byl soudem také náležitě odůvodněn, což znamená, že ve věci rozhodoval náležitě obsazený soud a obviněný nebyl poškozen na svém právu na zákonného soudce ve smyslu zejména čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, popřípadě podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2022, ani podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., byl-li by uplatněn, by proto v daném ohledu ani nedošlo.
33. Nejvyšší soud dále posuzoval námitky obviněného vztahující se ke způsobu provedeného dokazování, které obviněný podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
34. Obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve skutečnosti, že jeho jednání nemohlo být pro rozpor se zásadou in dubio pro reo považováno za podvodné, a proto v žalobním návrhu označený skutek není podle jeho názoru trestným činem. Výpověď poškozené považoval za nevěrohodnou, neboť skutkové okolnosti se nemohly odehrát tak, jak vypovídala. Podle obviněného nemohly být na takové výpovědi postaveny závěry o jeho vině. V konkrétu obviněný v dovolání prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje spočívající v tom, že se podvodného jednání vůči manželům Č. nedopustil, neboť s nimi bylo od počátku vedeno jednání o prodeji bytu panu I. D. Poškozeným pak kromě uhrazeného dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., ve výši 400 502 Kč, byla vyplacena částka 160 000 Kč, a dále poškozeným půjčil peníze na pokrytí jejich dalších dluhů ve výši cca 500 000 Kč, které mu byly vráceny z peněz poskytnutých bankovním úvěrem. Zprošťující rozhodnutí nalézacího soudu považoval za logická a odpovídající realitě, zatímco kasační rozhodnutí jsou v rozporu s logickým myšlením, přičemž soudy nepochopily celou situaci ohledně úhrady dluhů manželů Č.
35. Jak bylo uvedeno výše, dovolací soud v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 musel v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a to s výjimkou pouze určitých vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. S účinností od 1. 1. 2022 pak došlo k doplnění dovolacích důvodů v již naznačeném smyslu, což Nejvyšší soud při svém rozhodování ve věci obviněného J. Š. zohlednil, přesto však jím vytýkané (a v předchozím odstavci reprodukované) pochybení neshledal. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními, resp. poté právními závěry, tak není žádný, natož zjevný či extrémní rozpor. Soud prvního stupně pro své závěry vycházel z výsledků obsáhlého dokazování provedeného při hlavním líčení, kde vyslechl obviněného J. Š., poškozenou M. Č., svědkyni R. K., svědka V. N., O. S., byly čteny výpovědi dalších svědků (J. Š., E., I. a R. D.) a provedeny listinné důkazy (zejména listiny ve složce Finance, zajištěné při domovní prohlídce u obviněného týkající se obchodního případu prodeje bytu manželů Č.). Soud adekvátně reagoval na obviněným vznášenou obhajobu a zabýval se všemi okolnostmi případu. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů. Současně byť obviněný svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, Nejvyšší soud dodává, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění (v odstavcích 13., 14., 15., 16.) i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz odstavce 8., 9., 10., 11.) výstižně obsahují všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
36. V konkrétu lze uvést, že zejména není možné soudům vytknout, že by pro závěry o vině obviněného vycházely především z výpovědi poškozené M. Č., jejíž výpověď shledaly, s ohledem na další provedené důkazy jakož i ve vztahu k osobě obviněného a jeho další trestné činnosti, jako věrohodnou. Výpověď poškozené totiž nestojí osamoceně, jak se domníval obviněný, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka V. N., O. S., J. Š., jakož i listinnými důkazy. Jednání obviněného bylo protiprávní a současně naplnilo znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Obviněný totiž jako osoba znalá a pohybující se v oboru nebankovních půjček a úvěrů učinil nabídku manželům Č. na jejich oddlužení. Poškozené kontaktoval v době, kdy se tito nacházeli ve velmi těžké životní situaci, kdy v důsledku vážného, smrtelného onemocnění F. Č. ztratili podstatnou část příjmů a nebyli schopni splácet své závazky. Obviněný využil psychicky i materiálně tíživé situace poškozených a jejich důvěry a nabídl jim řešení jejich situace spočívající v zajištění splacení jejich dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., přičemž je zcela záměrně uvedl v omyl ohledně skutečnosti, že se – ve skutečnosti – nejedná jen o zaplacení dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., a dočasné (na tři roky za splnění podmínky splácení dluhu) převedení jejich bytu (o jehož záchranu poškozeným šlo především) na osobu, která za ně dluh u společnosti NEXO NETWORK, a. s., zaplatila (jak jim tvrdil), ale obviněný v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, po navození důvěry u poškozených, těmto podstrčil k podpisu kupní smlouvu na prodej jejich bytu (včetně dalších listin, jak je uvedeno ve skutkové větě), s níž se v podstatě ani neměli možnost podrobně seznámit (obviněný měl mnoho připravených listin, kterými listoval a ukazoval, kde mají poškození podepisovat), v úmyslu si podstatnou část kupní ceny, zaslanou na účet J. Š. (za odměnu 30 000 Kč), ponechat pro vlastní potřebu. Poškození uvedeni v omyl prodali svůj byt I. D., v podstatě pouze za vyplacení jejich dluhu u společnosti NEXO NETWORK, a. s., aniž by dále obdrželi zbytek kupní ceny za byt. Součástí podvodného jednání obviněného bylo rovněž získání podpisů poškozených na podstrčené listiny týkající se uznání (neexistujícího) dluhu a podepsání prázdného příjmového dokladu, ačkoli poškození od obviněného žádnou půjčku či zálohu na kupní cenu nedostali. Tyto listiny pak obviněnému dotvořily řetězec podvodného jednání. Lze doplnit, že pokud jde o výpověď svědkyně R. K., bývalé pracovnice pošty, k problematice legalizace (na kterou obviněný rovněž poukazoval), je zřejmé, že vypovídala o běžném úředním postupu při ověřování podpisů, aniž by se blíže vyjádřila ke konkrétnímu průběhu takového úkonu u poškozených.
37. Dále je zřejmé, jak správně uvádí státní zástupce ve vyjádření k dovolání, že ačkoli poškození do jisté míry při předmětném jednání zanedbali určitou míru opatrnosti, podstatou celého skutkové děje bylo podvodné jednání, při kterém obvykle pachatel (vedle dalších alternativ) vyvíjí snahu přesvědčit jinou osobu o mylných skutečnostech tak, aby mu či těmto skutečnostem uvěřila, nesnažila se dostatečně zjistit reálný stav, byť by to v řadě případů bylo alespoň částečně i možné, a provedla majetkovou dispozici ve smyslu §209 tr. zákoníku. Je současně snahou pachatele vystupovat v takových případech tak, aby jeho jednání bylo pokud možno úspěšné. Obecné tvrzení, že spáchání trestného činu podvodu je vyloučeno, mohla-li být tato osoba nebo poškozený teoreticky opatrnější a pachateli neuvěřit, by se s podstatou daného deliktu míjelo, resp. by zcela nepřípadně postih takových společensky škodlivých jednání omezovalo či vylučovalo. Jestliže tedy obviněný v této souvislosti poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, které vycházelo z do jisté míry specifických okolností (možné komparace údajů s výpisem z katastru nemovitostí), užil rozhodnutí na tento případ nepřiléhavé.
38. Pokud jde o situaci ohledně dluhů poškozených, kterou ostatně ani sám obviněný do důsledku neobjasnil, z provedeného dokazování vyplývá, že poškození si své závazky hradili sami, popřípadě prostřednictvím syna V. N., a to i v době před smrtí F. Č., naopak nebylo prokázáno, že by na úhradu dluhů dostali od obviněného z jeho vlastních prostředků jakoukoli částku. Nutno dodat, že podvodné jednání obviněného bylo poměrně sofistikované, vyžadující přípravu a určité promyšlení, na první pohled budící dojem řádného právního úkonu, avšak obviněný od počátku neměl úmysl vyřešit tíživou finanční situaci poškozených, ale jeho hlavním a jediným cílem bylo vlastní obohacení, což je zřejmé i z toho, že jeho aktivita ve věci končí krátce po podepsání všech potřebných dokumentů a vyplacení hypotečního úvěru, když na další telefonáty ze strany poškozené již smysluplně nereagoval.
39. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (viz její citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zjevně navazují na provedené důkazy. Současně je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a obecná hmotně právní námitka obviněného, že jeho jednání není trestným činem, je zjevně neopodstatněná. V podrobnostech pak Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné podstatné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
40. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Nebyl tedy v uvedeném případě žádný prostor pro aplikaci procesní zásady in dubio pro reo, neboť soud žádné pochybnosti ohledně skutkových zjištění neměl. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, resp. jejich obsahem, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a rovněž i hmotněprávními závěry, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, popřípadě ani ve znění účinném od 1. 1. 2022, tedy nebyl naplněn.
41. Na závěr obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265g odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní je tento důvod zařazen pod písm. i) téhož ustanovení] namítal uložení peněžitého trestu, který považoval za nezákonný, neboť tento trest má být uložen jen v takové výměře, v jaké je dobytný. Potřebná související zjištění soudy podle obviněného neučinily.
42. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 byl dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitky obviněného jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, neboť výslovně namítají nedobytnost peněžitého trestu, resp. neučinění jakéhokoli závěru o jeho dobytnosti. Uložením takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí nejen uložení druhu trestu, který trestní zákon (účinný v době rozhodování) nezná, ale i uložení určitého trestu bez splnění podmínek zákonem stanovených právě pro uložení tohoto druhu trestu (k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).
43. V dané věci především není pochybností o tom, že byly splněny obecné podmínky pro uložení peněžitého trestu stanovené v §67 tr. zákoníku. Podle §67 odst. 1 peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Pokud jde o jeho výměru a další podmínky, stanoví trestní zákoník v §68 odst. 1, že peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činí denní sazba nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle odst. 3 počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Podle §68 odst. 4 tr. zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu. Nevychází se tedy jen z čistého příjmu pachatele, ale též z majetku pachatele a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Příjmy pachatele mohou pocházet – kromě příjmů z pracovního a obdobného poměru a z podnikání – také z kapitálového majetku pachatele, z dědění, z prodeje věcí a jiných majetkových hodnot, z autorských práv, práv výkonného umělce a dalších souvisejících práv duševního vlastnictví, z průmyslových práv, z pojistného plnění, z dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, z výher ze sázek a loterií atd. Majetkem pachatele nutno rozumět souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot, tj. včetně výnosů z majetku. Současně je však nutno přihlédnout i k závazkům pachatele, které je povinen plnit ze svých příjmů a majetku. Tento odhad soudu přichází ovšem v úvahu jen za situace, kdy nebudou k dispozici žádné nebo dostatečné podklady ke zjištění pachatelova čistého příjmu a jeho majetkových poměrů, zejména neposkytne-li sám pachatel v tomto směru potřebnou součinnost. Jde o subsidiární možnost, jak soud určí výši jedné denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu tu bude vycházet zejména z těch důkazů, které jsou k dispozici, a z případného srovnání postavení, situace, vzdělání, pracovní kvalifikace a dalších charakteristik pachatele s jinými osobami, u nichž lze zjistit čistý příjem.
44. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Nelze-li od pachatele podle jeho osobních a majetkových poměrů očekávat, že peněžitý trest ihned zaplatí, může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas.
45. V §68 odst. 6 pak trestní zákoník stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Je nutno vzít v úvahu tento zákonný zákaz uložení peněžitého trestu. Při zkoumání zmíněné podmínky je třeba vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky.
46. Uvedená kritéria je třeba posuzovat z hlediska kvantitativního. Peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Pokud by peněžitý trest ve výměře, v jaké umožňují jeho uložení osobní a majetkové poměry pachatele, byl nepřiměřený ostatním hlediskům stanoveným pro ukládání trestu (§39 tr. zákoníku), zejména povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, uváží soud, zda není namístě uložení jiného druhu trestu, a to popřípadě i vedle peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 901). Pro neuložení peněžitého trestu by však nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
47. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu se přiklonila k chápání nedobytnosti peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v té jeho variantě, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Konkrétně lze poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1411/2010, ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 9/2014, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1544/2015, ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1115/2017, a ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 11 Tdo 1235/2018. Nejvyšší soud v této své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených.
48. V posuzované trestní věci nalézací soud při rozhodování o ukládaném peněžitém trestu obviněnému uvedl, že bylo prokázáno, že trestnou činností získal majetkový prospěch a shledal, že je na místě uložit podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 000 Kč (sto denních sazeb po 3 000 Kč), vedle souhrnně ukládaných dalších trestů (viz rozhodnutí nalézacího soudu) a uložené povinnosti k náhradě škody poškozené. Je ovšem skutečností, že se soud prvního stupně nezabýval přiměřeností výše uloženého peněžitého trestu, a rovněž nezkoumal, zda takový trest lze obviněnému uložit se zřetelem k jeho dobytnosti, resp. kromě zmíněného nic dalšího k dané problematice neuvedl. V podstatě ničeho pak k dané otázce nekonstatoval ani odvolací soud.
49. Nejvyšší soud v návaznosti na učiněná zjištění, resp. další obsah spisu, dodává, že obviněný mimo jiné v řízení zmínil, že v době, kdy došlo k posuzovanému jednání (rok 2011), byl zadlužen, a proto užil pro převod peněz bankovní účet vedený pro jinou osobu (viz i konstatování odvolacího soudu v odstavci 8. odůvodnění jeho usnesení stran exekučních řízení, proti němu vedených), v úvodu svého výslechu v přípravném řízení (provedeném v roce 2017) k majetkovým poměrům sdělil, že je nemajetný, živí ho rodiče a studuje. Rovněž zmínil, že v době spáchání skutku měl pojem o realitách a v této oblasti pracoval. Z uvedených kusých informací lze dovozovat, že byť se obviněný podle učiněných skutkových závěrů posuzovaným jednáním v roce 2011 obohatil na úkor poškozených, resp. měl určité pracovní či podnikatelské aktivity, byl patrně v nedávné době nemajetný a byla proti němu vedena exekuční řízení, tedy jeho ekonomická situace působí zjevně nedobrým dojmem. Je namístě doplnit, že obviněný podle učiněných zjištění uhradil peněžitý trest, uložený mu v jiné věci, a to vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 115/2018, dne 9. 1. 2019, což by na jistou solventnost mohlo poukazovat, nicméně tento jiný peněžitý trest byl uložen ve výši 30 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč, což je částka, stran které je možný určitý předpoklad zaplacení již s ohledem na věk obviněného a jeho schopnosti (studuje či studoval vysokou školu, podnikal či pracoval). Pokud jde o nyní uložený peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 3 000 Kč, tedy celkem 300 000 Kč, taková úvaha není bez dalšího možná. Soudy obou stupňů pak žádný podklad pro závěr, že zmíněný trest není zřejmě nedobytný, či vůbec tento závěr, nevyjádřily.
50. Již soud prvního stupně tak nerespektoval zmíněná zákonná kritéria pro ukládání peněžitého trestu zejména z hlediska jeho dobytnosti, neboť nepředložil, navzdory negativně vyznívajícím a výše zmíněným zjištěním, žádnou úvahu v tom smyslu, že ukládaný peněžitý trest není zřejmě nedobytný, která se jinak – jako možná – nabízí. Je třeba zdůraznit, že uložení peněžitého trestu v uvedené výměře nelze odůvodnit pouze okolnostmi případu (např. výší před více lety získaného majetkového profitu, ač i k tomu je třeba přihlédnout, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 843/2017). Vadu nenapravil ani soud odvolací, který jinak výrok o trestu přezkoumával, byť je namístě dodat, že obviněný v řádném opravném řízení takovou konkrétní námitku neuplatnil.
51. Jestliže byl tedy obviněnému uložen shora uvedený peněžitý trest, stalo se tak bez respektu k ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku. Proto výrok o tomto trestu nemohl obstát a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn.
52. Nejvyšší soud dodává, že si je vědom toho, že ustanovení §39 odst. 8 tr. zákoníku soudy směruje v případě splnění zákonných podmínek k ukládání majetkových trestů. To však nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti postupovat v mezích zákonem a navazující judikaturou stanovených pravidel a zejména zjišťovat, zda uložení majetkového trestu zřejmě nevylučují majetkové nebo osobní poměry obviněného.
53. Souhrnně řečeno, Nejvyšší soud dovolání obviněného ve většinovém rozsahu nepřisvědčil, nicméně částečně je shledal důvodným, a to (podle aktuálně učiněných zjištění) s ohledem na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 5 To 12/2021, a to pouze v té části výroku podle §256 tr. ř., kterou bylo odvolání obviněného zamítnuto ve vztahu k výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 20 T 131/2017, v celém výroku o trestu. Tento rozsah Nejvyšší soud určil, aby bylo možné pokračovat v řízení a v potřebném rozsahu rozhodnout, když zrušením pouze vadného výroku o peněžitém trestu by pro další postup ve věci již existovala překážka věci rozhodnuté (srov. závěry publikované pod č. 40/2011-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud pak zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně přikázal soudu prvního stupně, který již svým rozsudkem založil zmíněnou vadu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
54. Věc se tedy nyní vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně, jehož úkolem bude řádně posoudit podmínky pro uložení trestu a podle učiněných závěrů dále v řízení postupovat, přičemž je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Lze i připomenout, že bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
55. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu