ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.246.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 246/2022-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání obviněné T. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 67 To 297/2021-217, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 24/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná T. P. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 39 T 24/2021, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 1 roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby během zkušení doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. O povinnosti obviněné k náhradě škody a nemajetkové újmy rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 podali obviněná a poškozený odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze 29. 11. 2021, č. j. 67 To 297/2021-217, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. [ v této souvislosti Nejvyšší soud podotýká (a to s ohledem na doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněné a den, kdy prostřednictvím obhájce padala dovolání), že z její argumentace (viz bod 18. dovolání) není zřejmé, zda měla na mysli dovolací důvody ve znění účinném do 31. 12. 2021, čemuž by odpovídala i argumentace ohledně extrémního nesouladu, tudíž §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a citace dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (rovněž ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť její odkaz v bodě 18. dovolání svojí argumentací stěží odpovídá znění §265b odst. 1 písm. h) před novelou a svým obsahem neodpovídá ani znění §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které bylo provedeno zákonem č. 220/2021 Sb. ]. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedla, že rozhodnutí obou soudů jsou založena na zjevném (extrémním) rozporu mezi provedenými a dostupnými důkazy a skutkovými závěry. Toto své tvrzení odůvodnila tím, že před oběma soudy vypovídala konzistentně, na rozdíl od poškozeného, jehož výpovědi se lišily. Dále zdůraznila, že paní P. nebyla svědkyní dopravní nehody, nýbrž osobou, která vyšla na ulici z přilehlé kavárny, avšak až poté, co poškozený byl na zemi po pádu z motocyklu a nebyla tak svědkem dopravní situace před nehodou, ani svědkem průběhu dopravní nehody. Podle dovolatelky soudy nezjistily správně skutkové okolnosti nehody, neboť nedošlo ke střetu mezi přední částí motocyklu (jak soudy konstatovaly) a boční stranou vozidla, přičemž motocykl se nemohl nacházet v místě, jak jej zaznamenal policejní orgán v protokolu o nehodě. Podle obviněné došlo v jejím případě k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, spočívající zejména v tom, že soudy nevyslechly jako svědka J. P. (jejího syna) a neprovedly vyšetřovací pokus, který by prověřil jízdní dráhu a rychlost motocyklu před nehodou, zejména, zda byl z pohledu „pravidla pravé ruky“ vůbec zaznamenatelný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 67 To 297/2021-217, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 39 T 24/2021, zrušil a obviněnou zprostil obžaloby, nebo věc vrátil odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podané dovolání postaveno výlučně na doslovném opakování námitek uplatněných dovolatelkou již v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku, správně a přesvědčivě vypořádaly. Dále uvedl, že obviněná své dovolání ve skutečnosti buduje na striktním nesouhlasu s hodnocením důkazů, které učinily soudy po jejich provedení, s jejich skutkovými zjištěními podstatnými pro naplnění znaků trestného činu, která označuje za nedostatečná a navíc extrémně (zjevně) rozporná s provedenými důkazy, jakož i na výhradách proti úplnosti dokazování. Takto uplatněné námitky považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné, neboť soud prvního stupně provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky formování skutkových závěrů. Stejně tak svým povinnostem dostál odvolací soud, který odvolání dovolatelky řádně přezkoumal a se všemi uplatněnými námitkami se přesvědčivě vypořádal. Pokud jde o požadavky obviněné na provedení nového důkazu, ten byl soudy vyhodnocen jako nadbytečný, s řádným odůvodněním tohoto postupu, což nezakládá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán (ve znění účinném od 1. 1. 2021), jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K tomuto dovolacímu důvodu je třeba uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze [(ve znění účinném od 1. 1. 2022; do 31. 12. 2021 šlo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněná ve své podstatě učinila, pokud uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. citací jeho znění (bod 4. dovolání, ve znění účinném do 31. 12. 2021) ] dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
III. Důvodnost dovolání
11. Obviněná svoji argumentaci převážně vtělila v tvrzení, že existuje zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
12. V souvislosti s již zmíněným extrémním nesouladem-rozporem a obsahovou změnou dovolacích důvodů provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. (viz shora body 7., 8.) považuje Nejvyšší soud za potřebné k nově koncipovanému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že uvedené ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz shora bod 11.) a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu, což obviněná zmiňuje ve svém dovolání) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. K výše uvedenému lze z pohledu judikatury Ústavního soudu uvést, že mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případě, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývajících se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod.
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“ a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněné zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněné k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Především odvolací soud v bodě 9. svého usnesení uvedl, že „ Obžalovaná T. P. v podaném odvolání v podstatě zopakovala skutečnosti, jimiž operovala již v předchozích stádiích řízení, a uplatnila stejnou obhajobu jako v řízení před soudem prvního stupně. Ten se s ní přitom náležitě v napadeném rozsudku vypořádal. V konkrétech lze proto odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku “.
17. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 2. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 7. a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní. S ohledem na uvedené nebylo možno ani této námitce obviněné přisvědčit. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné.
19. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 11.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná při řízení osobního automobilu nerespektovala dopravní značení B2 „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ a v prostoru křižovatky ulice XY s neoznačenou komunikací, nedala přednost zprava přijíždějícímu poškozenému, který řídil motocykl tovární značky Ducati. Soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že ke vzniku předmětné dopravní nehody došlo právě z důvodu porušení dopravních předpisů obviněnou (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně), s čímž vyslovil souhlas i odvolací soud, který uvedl, že „Soud prvního stupně s ohledem na to správně dospěl k závěru, že pokud by obžalovaná věnovala potřebnou pozornost dění na vozovce, pak by adekvátním způsobem zareagovala na motocykl přijíždějící zprava, a nedošlo by k posuzované dopravní nehodě a ke zranění poškozeného“ (bod 12. usnesení odvolacího soudu). Oba soudy se navíc pečlivě zabývaly otázkou porušení dopravních předpisů také ze strany poškozeného, který podle skutkových zjištění nerespektoval příkazovou značku C2c „Přikázaný směr jízdy vlevo“ a dospěly k závěru, že i kdyby tak poškozený učinil a odbočil vlevo, došlo by ke stejnému střetu s vozidlem obviněné, která právě přijížděla z jeho levé strany (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu). Nutno podotknout, že podle argumentace obviněné [kterou se snaží vyvinit ze skutečnosti, že jela v protisměru a pouze jí tvrzenou vinou obviněného, který neodbočil, jak měl (doleva) došlo k předmětné dopravní nehodě], by však reálně obviněný ve své podstatě vjel přímo do protisměru obviněné, která přijížděla ze směru jí zakázaného dopravní značkou (viz shora). Oba soudy vzaly rovněž v úvahu, že obviněná byla v době řízení vozidla pod vlivem alkoholu [viz č. l. 71-72 (0,59 promile; 0,56 promile)], byť v hladině, která nezakládala její trestní odpovědnost podle §274 tr. zákoníku, nicméně uvedená skutečnost mohla mít vliv na její pozornost a soustředění (bod 4. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení odvolacího soudu), přičemž na uvedeném zjištění (řízení pod vlivem alkoholu) nic nemění odkaz obviněné na lékařskou zprávu. Nutno opětovně podotknout, že ze strany obviněné také Nejvyšší soud postrádá v podaném dovolání jakoukoli sebereflexi k zjištěné dopravní nehodě. Obviněná zcela přehlíží své řízení v protisměru, které bylo primární příčinou předmětné dopravní nehody i skutečnost jisté míry alkoholu v krvi, a je jí zcela cizí připustit, že za situace, kdy jede v protisměru, je to primárně ona, kdo by měl dodržovat elementární pravidlo řidiče – pravidlo pravé ruky (tj. přednosti zprava), a plně se věnovat řízení, když sama uvedla, že o motocyklu ani nevěděla a do srážky jej neviděla a za situace, že se ve své podstatě řádně nevěnovala řízení a nesledovala dopravní situaci, se dovolává toho, zda byl poškozený přijíždějící zprava „vůbec zaznamenatelný“. Soudy nižších stupňů velmi citlivě posuzovaly míru zavinění obviněné a nepřehlédly ani podíl poškozeného na dopravní nehodě, byť správně dovodily primární pochybení za vznik dopravní nehody na straně obviněné.
21. Ve vztahu k námitkám obviněné týkajících se neprovedení některých důkazů musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V této souvislosti je zřejmé, že v předmětné trestní věci se soud prvního stupně důkazními návrhy obviněné zabýval a přesvědčivě odůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl. Například nevyslechnutí svědka P. odůvodnil tak, že tento svědek se na místě nehody nenacházel [bod 6. rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že sama obviněná se měla dožadovat (alespoň tak uvedla), aby syn nebyl uváděn v policejním záznamu jako osoba přítomná dopravní nehodě, jelikož to pro něj mělo být stresující a měl mít před tím psychické problémy, na místě přítomen nebyl, neboť jej sama poslala za svojí matkou – za takto popsané situace lze nevyslechnutí uvedeného svědka stěží soudům nižších stupňů, s ohledem na důkazní situaci a předchozí argumentaci dovolatelky, vytýkat]. Neprovedení vyšetřovacího pokusu pak bylo odůvodněno tím, že jde o nadbytečný důkaz, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná jela jednosměrnou ulicí v protisměru, nesledovala dostatečně provoz, a zavinila tak předmětnou dopravní nehodu, přičemž na vznik nehody nemělo vliv to, zda poškozený chtěl přejet vozovku pouze rovně (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Postup soudu prvního stupně považoval za správný i odvolací soud, který uvedl, že „Jak se z odůvodnění napadeného rozsudku podává, tyto důkazy [míněno výslech svědka J. P., svědka S. a provedení vyšetřovacího pokusu] by k projednávané věci nemohly přispět novými skutečnostmi, přičemž odvolací soud se s názorem soudu prvního stupně nedoplnit dokazování plně ztotožnil“ (bod 8. usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k výhradám obviněné vůči výpovědi svědkyně P. Nejvyšší soud pouze poznamenává, že nejen obviněná, ale již soud prvního stupně a následně odvolací soud uváděly jméno P. (viz např. č. l. 176), přestože na č. l. 47 je uváděno jméno P. S. P. Z výpovědi uvedené svědkyně ve vztahu k místu střetu, které obviněná rovněž zpochybňuje a kriticky hodnotí práci policie při zaznamenání místa střetu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že svědkyně mj. uvedla, že poškozenému ležela motorka na noze a vytékal z ní olej nebo benzín (č. l. 49), tudíž tvrzení obviněné o nekvalitní práci policie při zaznamenání stop může stěží obstát, neboť policie (viz č. l. 57 bod 2) též č. l. 56 II. popis stop – bod 2 uvádí, jako pravděpodobné místo střetu, když po střetu vozidel dopadl poškozený s motocyklem (bod 3) na místo, kde byl zaznamenán únik pohonných hmot z motocyklu na vozovce.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu