ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.435.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 435/2022-2871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 To 78/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, č. j. 4 T 2/2021-2614, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jednak přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku), pod bodem II. výroku rozsudku byl uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tato jednání (popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy rozhodl soud podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obviněný, státní zástupce (v neprospěch obviněného, kdy se dožadoval uložení propadnutí mobilního telefonu) a poškození odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2021, pod sp. zn. 8 To 78/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozhodná skutková zjištění, na nichž je založen výrok o vině, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou zaležena na procesně nepoužitelných důkazech, a že byl porušen princip presumpce neviny. Podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, jelikož nejednal v úmyslu získat majetkový prospěch. V této souvislosti uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal s úmyslem získat majetkový prospěch a zištný motiv oba soudy nesprávně dovozují výhradně a pouze z jeho nepříznivé finanční situace a z jeho jednání poté, co měl poškozeného usmrtit. Dále má obviněný za to, že došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání, když soudy dospěly k závěru, že jednal s „rozmyslem“, a tím naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty. V této souvislosti uvedl, že oba soudy dospěly k závěru, že jeho jednání v afektu či náhlém hnutí mysli je vyloučeno, přičemž podle mínění obviněného z jeho výpovědi v hlavním líčení a ani z dalšího provedeného dokazování nelze tento závěr, ke kterému soudy dospěly, učinit. Podle dovolatele oba soudy v rozporu se zákonem založily rozhodná skutková zjištění na procesně nepoužitelném důkazu, kterým je prověrka výpovědi na místě, která s ním byla provedena před zahájením jeho trestního stíhání, neboť nebyla provedena v souladu s trestním řádem, když proběhla za absence nezúčastněné osoby. Obviněný má za to, že z prověrky jeho výpovědi, resp. z výpovědi, kterou v rámci této prověrky učinil, vycházely oba soudy jako z jednoho ze stěžejních důkazů a dopustily se tak obcházení jeho práv. V návaznosti na tuto námitku vyjadřuje své přesvědčení, že vzhledem ke skutečnosti, že obrazový záznam z této prověrky místy zachycuje pouze jeho obličej a nikoli celý prostor kolem, nelze vyloučit, že na něj mohl být mimo záznam činěn nátlak. Dále uvedl, že skutková zjištění týkající se příčiny smrti poškozeného jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu. V této souvislosti podrobně poukázal na rozpory mezi jednotlivými ve věci provedenými důkazy, zejména mezi jednotlivými znaleckými posudky a znovu uvedl, že oba soudy vycházely z jeho výpovědi učiněné před zahájením trestního stíhání v rámci prověrky výpovědi. Obviněný rovněž namítl nedostatečné prokázání subjektivní stránky trestného činu, když uvedl, že celá argumentace nalézacího soudu stran zavinění je postavena na vadném hodnocení důkazů. Rovněž namítl porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, jejichž porušení spatřuje v nedostatečném zjištění skutkového stavu stran usmrcení poškozeného, jelikož se nalézací soud vůbec nezabýval dalšími možnými příčinami smrti poškozeného, když podle jeho mínění, s ohledem na výsledky provedeného dokazování, byla možná i jiná příčina smrti poškozeného, než ta, kterou zvolily soudy (viz body 63.–65. dovolání). Obviněný také uvedl, že spatřuje pochybení ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, jelikož se oba soudy nedostatečně vypořádaly s přiměřeností výše její náhrady a jejími dopady na něj, když náhrada nemajetkové újmy v soudy stanovené výši má pro něj likvidační důsledek a nezachovává mu reálnou možnost uhradit vzniklou újmu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že se jedná o námitky, které obviněný uplatnil v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami adekvátně a věcně zcela správně vypořádaly. Dále se podrobně a nesouhlasně vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněného, když mj. poukázal na skutečnost, že podle jeho mínění obviněný jednal v úmyslu získat majetkový prospěch, což vyplývá ze skutkových zjištění obou soudů, které k tomuto závěru zcela správně dospěly na základě provedeného dokazování, přičemž obviněný si podle státního zástupce nesprávně vykládá zjištěné skutečnosti s tím výstupem, že tyto mají podle obviněného svědčit pro závěr, že jeho úmysl obohatit se vzešel až po smrti poškozeného. Státní zástupce rovněž uvedl, že soudy správně dovodily a ve svých rozhodnutích odůvodnily naplnění znaku „s rozmyslem“, přičemž není rozhodující, že obviněný nechápe, proč soudy vyloučily jím zmiňovanou alternativu jeho jednání v afektu. Nesouhlasně se taktéž vyjádřil k námitkám obviněného stran subjektivní stránky trestného činu, ke kterým mj. uvedl, že obviněný svojí argumentací nadále prosazuje svoji verzi průběhu skutkového děje, která ovšem byla dokazováním zcela vyvrácena, a jen prostřednictvím toho napadá právní kvalifikaci skutku. Dále se také vyjádřil k nepoužitelnosti důkazu – protokolu, resp. videozáznamu o prověrce výpovědi na místě, ke které uvedl, že začlenění skutečností zjištěných z tohoto důkazu do úvah soudů nedosahují té intenzity zásahu, aby došlo k naplnění dovolacího důvodu. Nepřisvědčil ani námitkám dovolatele směřujícím proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, ke kterým uvedl, že soudy dostály povinnosti dbát na individuálním posouzení případu s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem, postupovaly nezávisle, neexcesivně a podle předvídatelně objektivizačních kritérií, přičemž současně odůvodnily a srozumitelně vyložily, jak se rozhodná vymezená kritéria promítly do kontextu souzené věci. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že toto ustanovení [viz zákon č. 220/2021 Sb., účinný od 1. 1. 2022] je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek (viz též shodně bod 8. shora).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Obviněný konkrétní alternativu uplatněného dovolacího důvodu neoznačil.
III. Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a byla porušena zásada „in dubio pro reo“. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor však podle argumentace obviněného výhradně spočívá v tom, že soudy nedostatečně či špatně zjistily skutkový stav. Nesprávně dovodily podle dovolatele zištný úmysl, který dovozovaly pouze z jeho finanční situace a jednání po činu, nezabývaly se tak ani možností, že by mohl jednat v afektu na jednání poškozeného a nezabývaly se ani jinými možnými příčinami úmrtí poškozeného nežli utopením a škrcením. V této souvislosti musí Nejvyšší soud pouze podoktnout (rozvedeno bude níže), že sám obviněný vypovídal zcela zásadně jinak u hlavního líčení, než vypovídal za přítomnosti své obhájkyně v přípravném řízení. Je bezpochyby právem obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, současně však nelze přehlížet, že nelogické a důkazně nepodložené a v průběhu dokazování vyvrácené, obhajobou předkládané teorie obhajoby, do značné míry znevěrohodňují takovou obhajobu [soudy nižších stupňů bylo reagováno na obhajobu obviněného učiněnou u hlavního líčení, kdy obviněný uváděl, že poškozeného opustil následně poté, co poškozený vůči němu začal být agresivní, obviněný se bál, aby ho neznásilnil, proto do něj strčil, a šel rychle pryč. Pak se začal bát, aby se poškozenému něco nestalo, vrátil se, ale poškozeného již na místě nenašel, ležela tam jen bunda poškozeného, kterou vzal, a když poškozeného nikde v okolí nenašel, šel s jeho bundou domů]. Nejvyšší soud dále nehodlá suplovat a opětovně popisovat situaci předestřenou obviněným v rámci hlavního líčení, ale považuje za primární ve vztahu k výše uvedené argumentaci obviněného u hlavního líčení poukázat například na zcela objektivní zjištění (rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů), a to telefonát mezi obviněným a matkou poškozeného, který proběhl 22. 11. 2019 (ke smrti poškozeného došlo 8. 11. 2019), kdy obviněný za situace popsané u hlavního líčení, kdy na místě předchozího konfliktu poškozeného nenašel, a proto odešel, tvrdil matce obviněného, že poškozený u něj ten den byl, odevzdal mu klíče od bytu, aby je vrátil panu N., a že odjíždí do Německa. Soudy nižších stupňů pak zcela správně považovaly výpověď obviněného učiněnou u hlavního líčení za účelovou. Stěží lze rovněž akceptovat výhrady obviněného k jím učiněné výpovědi v přípravném řízení dne 28. 1. 2020, která byla provedena za přítomnosti jeho obhájkyně, kterou si sám zvolil (tímto okruhem námitek se rovněž soud prvního stupně i odvolací soud zabývaly a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jejich závěry ztotožnil, lze na jejich odůvodnění pro stručnost odkázat).
13. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
14. Ve vztahu k takto formulovaným námitkám považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry [obviněný mj. v bodě 76. svého dovolání argumentuje tím, že skutkový stav týkající se skutku spočívajícím v usmrcení poškozeného nebyl dostatečně objasněn v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. …]. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož zjevný. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud musí konstatovat, že uplatněnými námitkami se tak obviněný snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedené dovolací důvody nenaplňuje.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále uvést, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že nejednal s úmyslem získat pro sebe majetkový prospěch; nejednal s rozmyslem; prověrka výpovědi na místě byla provedena v rozporu s trestním řádem; byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; jeho úmyslem nebylo poškozeného usmrtit; poškozený mohl zemřít na jiné příčiny než na škrcení; výše náhrady nemajetkové újmy je pro něj likvidační atd. ]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 60.–102. svého rozsudku soud prvního uvedl, že „Přitom ještě téhož dne obžalovaný udělil plnou moc k převzetí obhajoby advokátce JUDr. Evě Winklerové, v jejíž přítomnosti se tentýž den ke škrcení poškozeného doznal včetně způsobu zbavení se jeho těla a následného svého jednání…Vina obžalovaného vyjma jeho doznání z přípravného řízení je dále prokazována i dalšími důkazy provedenými v hlavním líčení, které jej ve svém souhrnu společně s jeho doznáním ze spáchání posuzovaného jednání spolehlivě usvědčují … Podpůrně pro vinu obžalovaného svědčí také provedená prověrka na místě … Byť sama obžaloba v písemném vyhotovení podané obžaloby upozornila na nedostatek provedené prověrky na místě spočívající v absenci nezúčastněné osoby, vzhledem k úplné videodokumentaci prováděného úkonu, který se odehrál za přítomnosti množství policistů, navíc v době, kdy se v blízkosti běžně pohybovaly náhodně procházející osoby, jak je z videozáznamu patrné, lze podle názoru soudu tento dílčí nedostatek překlenout. Závěrem k uvedenému důkaznímu prostředku však soud považuje za potřebné zdůraznit, že v otázce hodnocení viny obžalovaného není stěžejním a vůbec ne důkazem osamoceným, na němž by snad soud své rozhodnutí o vině obžalovaného založil … Také z povahy použitého nástroje – tkanice, náhodně nalezené v kapse své bundy, je zřejmé, že obžalovaný poškozeného na schůzku nevylákal s úmyslem jej posléze usmrtit, když by si za takovým účelem pravděpodobně opatřil jiný typ útočného nástroje. V tomto směru pak souladně vyznívají závěry znaleckého posudku z psychiatrie a psychologie, jež odkazují k momentálnímu rozhodnutí obžalovaného, který za účelem dosažení motivačního cíle v podobě vlastního obohacení zvolil nepřiměřené prostředky. Naproti tomu nelze další počínání obžalovaného po ukončení škrcení na místě činu hodnotit jako zkratkovité, učiněné v panice, jak obžalovaný v přípravném řízení popisoval. Naopak je zřejmé, že obžalovaný poté, co ustal ve škrcení poškozeného, jenž se přestal hýbat, namísto, aby se pokusil mu zajistit pomoc, celkem pragmaticky poškozeného prohledal, odklidil jeho tělo…Eventualita spočívající v úmrtí poškozeného bez cizího zavinění (zavinění obžalovaného), kterou obhajoba podporuje, je podle názoru soudu vzhledem k výše uvedenému zcela mizivá. Situace, kdy příčinu smrti poškozeného není možné exaktně určit, totiž nutně podle konkrétních okolností nevede k závěru o vyloučení cizího zavinění, existují-li jiné skutečnosti, které tomu důvodně nasvědčují … S ohledem na výsledky dokazování tj. prokázané škrcení poškozeného a následná absence zachovaných životních funkcí tak podle názoru soudu jednoznačně vylučuje závěr o tom, že poškozený zemřel přirozenou smrtí … nelze konstatovat, že by se na spáchání trestného činu vraždy připravoval, když se jednalo spíše o momentální rozhodnutí, zjevně učiněné pod vlivem alkoholu, o čemž svědčí právě již dříve zmiňovaná okolnost, že si obžalovaný ještě z klubu S. žádal od svědkyně V. odvoz k ní domů. Nejednalo se však na straně obžalovaného ani o agresivní reakci na určitý podnět ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku (náhlé hnutí mysli), neboť z dokazování provedeného v hlavním líčení vzal soud za prokázané, že žádný reálný konflikt mezi poškozeným a obžalovaným neprobíhal … Z hlediska zavinění shledal soud, že obžalovaný ve vztahu ke všem jednáním, které v posuzované věci spáchal, jednal v úmyslu přímém … V posuzovaném případě obžalovaný útočil na poškozeného nacházejícího se v těžkém podnapilém stavu, přičemž přetažením tkanice kolem krku a jeho škrcením po dobu 3-5 minut přesně do okamžiku, kdy poškozený ‚povolil‘, tedy přestal jevit známky života, zřetelně naznačuje přímý úmysl obžalovaného jej usmrtit … Přestože je tedy odsuzován k citelnému trestu, je zřejmé, že i po jeho výkonu bude stále v produktivním věku a bude mít příležitost svým přičiněním resp. svou prací na náhradu nemajetkové újmy prostředky zajistit. Zároveň soud reflektoval také požadavek, aby uložená výše náhrady škody pro obžalovaného nebyla likvidační. Ten však bylo třeba uplatnit přiměřeně, aby upřednostnění právě toho hlediska povinnost poškozeným nahradit jejich nemajetkovou újmu nebyla výrazně redukována či dokonce vyloučena… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 33.–64. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Jak prokázal zmíněný videozáznam, nešlo o vadu zásadní a promítnutí videozáznamu pochybnosti o regulérnosti úkonu odstranilo…videozáznam v trvání 13 minut potvrdil přinejmenším to, že obžalovaný byl vyšetřovateli (policisty) adekvátně poučen o svých právech, v průběhu úkonu na něj nebyl vyvíjen žádný nátlak a na položené otázky vypovídal spontánně a bez dalšího váhání…obžalovaný při prověrce bez většího váhání názorně předvedl vlastní jednání tak, jak jej v podstatných rysech doznal ve své výpovědi po vznesení obvinění dne 28. 1. 2020 v přítomnosti zvolené obhájkyně … Odvolací soud se shoduje se soudem prvého stupně v jeho závěru (blíže viz odst. 75 odůvodnění napadeného rozsudku), že motiv útoku obžalovaného na poškozeného byl majetkový … rychlost a rozhodnost, s jakou obžalovaný v podstatě okamžitě po usmrcení poškozeného přistoupil k neúspěšnému pokusu využít jeho platební kartu a krátce na to přistoupil k důkladnému prohledání bytu pomocí odcizených klíčů, aby se mohl ještě téhož dne na služební cestě do XY pokusit zneužít jeho občanského průkazu poškozeného vybrat jeho finanční prostředky, majetkový (loupežný) motiv násilného útoku obžalovaného jednoznačně prokazují … I další námitky vztahující se k příčině smrti vyhodnotil soud prvého stupně s ohledem na závěry znalců zpracovávající druhý a třetí znalecký posudek oprávněně jako neopodstatněné. Efektivita škrcení je závislá na kombinaci jeho intenzity a délce trvání. Kombinace střední intenzity a obžalovaným udávaného trvání škrcení po dobu 3–5 minut k usmrcení oběti podle znalců postačuje … V posuzovaném případě soud prvého stupně důvodně opřel své závěry o usmrcení poškozeného obžalovaným na popisu násilí samotným obžalovaným (3–5 minut škrcení tkanicí) až do doby, kdy poškozený přestal jevit známky života. V úvahu nutno vzít i prokázaný motiv – obžalovanému pro realizaci jeho loupežného úmyslu nepotřeboval jen dočasně překonat odpor poškozeného, aby se mohl zmocnit jeho věcí, ale potřeboval ho usmrtit, aby tak získal klid a čas na realizaci svého záměru zmocnit se finančních prostředků na účtu poškozeného a současně i zabránit svému dopadení, k němuž by v případě přežití poškozeného s určitostí došlo. To, že si obžalovaný byl jistý smrtí poškozeného, plyne i z toho, jak se choval bezprostředně po činu … Obžalovaný podle správných závěrů soudu prvého stupně usmrcení poškozeného s větším časovým předstihem neplánoval, dospěl ale k tomuto rozhodnutí nejpozději v době, kdy s poškozeným po odchodu z baru usedli u zídky v XY ulici. Při jednoznačném vyloučení alternativy afektu v době útoku obžalovaný se poté, co našel tkanici ve své kapse, rozhodl poškozeného v zištném úmyslu škrcením usmrtit, zvolil k tomu odpovídající nástroj a ten použil způsobem, který vedl k zamýšlenému cíli…Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku obžalovaného, že nebyly prokázány nadstandartní příbuzenské vztahy mezi pozůstalými a poškozeným P. S. Ty jsou dostatečně dokumentovány důkazy o tom, že jak matka, tak bratr poškozeného, jakmile druhý den ráno po usmrcení poškozeného zjistili, že nereaguje na jejich pokus o telefonní kontakt, začali okamžitě usilovně pátrat, co se s ním stalo a byli to oni, kdo díky vlastnímu pátraní přivedli policii na stopu obžalovaného. Byly prokázány i další detaily svědčící pro takový závěr, například společné trávení dovolených. Výši přiznané náhrady nemajetkové újmy přitom shledal odvolací soud v případě obou pozůstalých jako přiměřenou … atd.“
17. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 16.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
18. S ohledem na charakter uplatněných námitek je vhodné rovněž uvést, že trestného činu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá tento čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.
19. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že v případech usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu) se nejedná o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku], přičemž jde o kombinaci dvou odlišných, byť kauzálně spojených složek, úvahy pachatele a z ní vzešlého úmyslu. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, že volní jednání (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž probíhá volba mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka a ovlivňující směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele, a to na rozdíl od afektu, jako emocionálního prudkého hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, které může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Premeditace je tedy naproti tomu vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, jež vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání, kdy podstatou a smyslem je volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání trestného činu vraždy [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1303-4 s].
20. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1305 s].
21. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 57. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 29. a násl. usnesení odvolacího soudu), přestože sám nad rámec úvah soudu prvního stupně připojil závěry vlastní a z vlastní inciativy doplnil dokazování . Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, přičemž takto učiněná skutková zjištění sice vyplývají primárně z jeho špatné finanční situace a z jeho bezprostředního jednání po činu, ale také jsou podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ze kterého vyplynulo, že obviněný nejednal pod vlivem chorobných příznaků psychotického rázu, jeho spjatost s realitou nebyla chorobně narušena a trestný čin vraždy byl v daném případě primárně podmíněn jeho opilostí, když na úrovni realizace tohoto jednání se uplatnily některé zkratkovité mechanismy, jejichž konečným motivačním cílem bylo vlastní obohacení. Ze znaleckého posudku také vyplynulo, že se v žádném případě nejednalo o zkratkovou reakci či afekt na základě chorobného rozhodnutí (bod 38. rozsudku nalézacího soudu). V tomto směru tak soudy správně a logicky dovodily, že obviněný jednal „s rozmyslem“ , přičemž lze konstatovat, že krom znaleckého posudku o jeho rozmyslu usmrtit poškozeného svědčí mj. také zbraň a způsob útoku na poškozeného. Ničeho ani nelze soudům nižších stupňů vytknout stran hodnocení tří ve věci provedených znaleckých posudků z odvětví soudního lékařství, které měly určit způsob a příčinu smrti poškozeného. V důsledku neodborně, povrchně a zavádějícím způsobem provedené pitvě došlo k rozporným a neúplným znaleckým posudkům, přičemž oba soudy tyto znalecké posudku zcela správně podrobily důkladnému rozboru (bod 78. rozsudku nalézacího soudu a body 47.–53. usnesení odvolacího soudu), a především je konfrontovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy a došly ke správnému a logickému závěru, že to byl obviněný, který poškozeného usmrtil. Odvolací soud rovněž v odůvodnění svého usnesení výstižně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 a závěry z něho mj. vyplývající [ … slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký posudek a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat ], když obviněný v rámci své obhajoby poukazuje a dovolává se závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaný znalci MUDr. Ivanem Procházkou a MUDr. Alenou Cypriánovou, kteří jako příčinu smrti uvedli udušení z utonutí v těžké opilosti, přestože pro verzi utopení chyběly standardní nálezy, když krční struktury nebyly znalci provádějícími pitvu vůbec zdokumentovány, když alternativa „mokrého utopení“ byla následně revizním ústavním znaleckým posudkem v podstatě vyloučena. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obviněný hodnotí izolovaně a vyzdvihuje pouze skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch a skutečností svědčící v jeho neprospěch taktně pomíjí. Z výše uvedených důvodů tak nelze ani přisvědčit námitce obviněného vztahující se k jeho úmyslu, jelikož i tato námitka je vystavěna na jeho vlastním hodnocení důkazů a jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy, přičemž nalézací soud správně dovodil (bod 86. rozsudku), že obviněný jednal v úmyslu přímém, jelikož ze skutkových zjištění vyplynulo, že útočil na poškozeného, který se nacházel v těžkém podnapilém stavu, přičemž jej pomocí tkanice škrtil po dobu 3–5 minut a přestal až ve chvíli, kdy poškozený již nejevil známky života. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů také v tomto směru jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
22. Přisvědčit nelze ani námitce procesní nepoužitelnosti stran prověrky výpovědi obviněného na místě dne 27. 1. 2020. Obviněný má sice pravdu, že procesní úkon trpí vadou spočívající v nepřítomnosti nezúčastněné osoby u prohlídky, ale pomíjí, respektive nechce akceptovat skutečnost, že provedená prověrka nebyla ve věci stěžejním důkazem, ale toliko důkazem podpůrným. Lze také uvést, že oba soudy si byly vědomy této skutečnosti, tj. že daný procesní úkon trpí vadou a takto k němu i přistupovaly (body 67.–70. rozsudku nalézacího soudu a body 32.–35. usnesení odvolacího soudu). Lze tak uzavřít, že za situace, kdy obviněný byl při prověrce řádně poučen, v průběhu úkonu na něj nebyl vyvíjen žádný nátlak, na položené otázky odpovídal spontánně, bez váhání a soudy danou prověrku využily pouze podpůrně, nedosahuje takové procesní pochybení dostatečné intenzity porušení práv obviněného, aby si vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy nižších stupňů rovněž reagovaly na návrhy obviněného (obhajoby) na doplnění dokazování (viz body 79.–80. rozsudku, body 30.–31. usnesení), a rozvedly, proč považují návrhy obviněného za nadbytečné, přičemž odvolací soud sám dokazování doplnil (viz body 37.–38. usnesení), tudíž lze stěží hovořit o opomenutých důkazech.
23. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s dovolacími námitkami směřujícími proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy poškozené G. S. 1 100 000 Kč a poškozenému T. S. 900 000 Kč. Obviněný v podstatě namítl, že se soudy nedostatečně vypořádaly s přiměřeností výše náhrady, která je podle obviněného likvidační, obtížně vymahatelná a v rozporu s objektivními potřebami poškozených.
24. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za vhodné uvést, že nalézací soud v souzeném případě vysvětlil, jakými hledisky se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy řídil, uvedl konkrétní okolnosti pro tuto výši rozhodné, přičemž z jeho rozsudku vyplývá, že náhrada byla stanovena úvahou soudu a významně bylo přihlédnuto k zásahům do sféry důstojnosti a duševního stavu poškozených v důsledku útoku obviněného. Nalézací soud vycházel z toho, že mezi poškozenými, tedy matkou a bratrem, a poškozeným panovaly velmi dobré příbuzenské vztahy. Z výpovědí svědků – poškozených vyplynulo, že byli v denním telefonickém kontaktu, přestože žili v různých státech – Česká republika, Slovensko, ev. Maďarsko – Budapešť, velmi často se navzájem navštěvovali, plánovali společné dovolené. Obviněný sice projevil lítost nad svým počínáním a nabídl finanční odškodnění, ale to pouze ve vztahu k jeho majetkové trestné činnosti [tu v rámci své dovolací argumentace nenapadl], ale nikoli ve vztahu k jeho nejzávažnějšímu jednání, a to usmrcení poškozeného, ke které v souladu se svojí obhajobou postrádá jakoukoli sebereflexi. Podrobně zmínil nalézací soud i okolnosti činu (že poškození celý čas komunikovali s vrahem svého příbuzného, jemuž se svěřovali se svými obavami o bezpečí poškozeného, a který je ubezpečoval o tom, že je poškozený v pořádku, motiv obviněného atd.), v úvahu byly vzaty i následky na duševním zdraví poškozených, ale také majetkové možnosti obviněného. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry nalézacího soudu a zdůraznil, že se jednalo o citelný a závažný zásah do sféry poškozených, jelikož mezi nimi a poškozeným panovaly nadstandartní příbuzenské vztahy. Ani z hlediska majetkových poměrů obviněného nebylo zjištěno nic, co by bránilo uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v přiměřené výši. Nejvyšší soud vycházel ze shora uvedených hledisek a s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře dospěl k závěru, že výše odpovídajících náhrad nemajetkové újmy se pohybuje v daném případě v přiměřených mezích.
25. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu