ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.461.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 461/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY č. p. XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 162/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Karlových Varech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
od poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019, kdy byl v jiné trestní věci vzat do vazby, po dobu soužití s poškozenou V. S., s níž sdílel společné obydlí v XY, ulice XY č. p. XY v bytě č. 15, poškozenou opakovaně slovně urážel, fyzicky ji napadal, při hádkách ji opakovaně chytal pod krkem, dával jí facky a tahal ji za vlasy, opakovaně jí dával při jízdě vozidlem údery pěstí do nohou, zhruba od roku 2017 vyžadoval po poškozené pravidelně anální sex, při kterém nerespektoval bolest poškozené, poškozenou omezoval i ekonomicky tak, že jí odmítal přispívat na běžné potřeby domácnosti a rodiny, popřípadě předání peněz podmiňoval tím, že si to poškozená musí odpracovat, což znamenalo, že jej poškozená musela orálně uspokojit, od objevení druhotných pohlavních znaků dcery poškozené C. S. začal poškozenou urážet a ponižovat tím, že kriticky hodnotil vzhled poškozené v porovnání s její dcerou a s jinými ženami, v podzimních měsících roku 2019 poškozenou, když se sprchovala, přibližně v deseti případech pomočil s tím, že sameček si značí své teritorium, přičemž toto jednání vedlo u poškozené k rozvoji psychických problémů, jejichž řešení doposud vyžaduje psychologickou intervenci.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal dne 30. 4. 2022 prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž vytýkal, že soudy vadně posoudily čin, jenž mu je kladen za vinu, neboť v něm nedůvodně shledaly naplnění znaků zločinu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Důsledně se nezabývaly posouzením jeho formálních zákonných znaků a nezohlednily ani principy vymezující subsidiaritu trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V rámci úvah o právním posouzení činu nerespektovaly judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a nevypořádaly se s námitkami obviněného. Postupy soudů svědčí o porušení práva obviněného na spravedlivý proces a nerespektování článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Obviněný vytýkal, že popis skutkových zjištění není dostačující pro právní závěry, které z nich soudy vyvodily (§120 odst. 3 tr. ř.), neboť skutek má charakter několika naprosto nekonkrétních a nepřezkoumatelných neshod mezi partnery, které nejsou ukotveny časem, intenzitou ani konkrétním obsahem. Jde o naprosto vágní a nezařaditelná jednání. Ve výroku rozsudku je tvrzeno, že obviněný „poškozenou opakovaně slovně urážel“, k tomu však chybí cokoli, z čeho by bylo možné dovodit intenzitu takového jednání ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a nejsou ani specifikována konkrétní slova, aby bylo možné posoudit, o jak závažné urážky se jednalo, intenzita ani četnost není vyjádřena ani v chování spočívajícím v tom, že „při hádkách poškozenou opakovaně chytal pod krkem, dával jí facky a tahal ji za vlasy“ nebo že „opakovaně dával poškozené při jízdě vozidlem údery pěstí do nohou“. Opakování je zde nekonkrétní skutečností, na které nelze stavět závěr o vině obviněného. Zjištění, že „zhruba od roku 2017 vyžadoval po poškozené pravidelně anální sex, při kterém nerespektoval bolest poškozené“, je pochybné konstatování, neboť z něj není možné dovodit, jak lze vyjádřit respekt s bolestí poškozené. Údaj, že poškozenou ekonomicky omezoval je opět zcela nekonkrétní a obecné vyjádření, které nekoresponduje s faktickým stavem. Poškozená nebyla na obviněném finančně závislá a nebyla s ním sezdána, tudíž mezi nimi neexistovalo společné jmění manželů. Ani kdyby formálně existovalo, nepřispívání na společné potřeby domácnosti nemá absolutně žádné trestněprávní konotace v tom smyslu, že by tímto někdo mohl „páchat trestnou činnost“. Soud dokonce sám přímo ve výroku připouští, že mělo jít jen o jakési „omezování“. Za nekonkrétní, povšechná a zaměnitelná označil obviněný i zbylé formy obsažené v rozhodnutích soudů nižších stupňů, zejména že „začal poškozenou urážet a ponižovat tím, že kriticky hodnotil její vzhled v porovnání s její dcerou a také s jinými ženami“. Uvedené rovněž nemůže svědčit o tom, že poškozenou týral.
6. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal s podstatnými námitkami obhajoby, neboť v bodech 16. a 17., se k nim vyjádřil obecným, paušálním a nepřezkoumatelným způsobem, a dostal se tak, do rozporu s judikaturou Ústavního soudu chránící právo obviněného na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Navíc nedůvodně neprovedl důkazy v podobě SMS komunikace předložené obviněným v odvolacím řízení, které podstatným způsobem podporují verzi obviněného, a naopak vylučují soudem zjištěný skutkový děj, aniž by je odvolací soud relevantním způsobem zohlednil a konfrontoval je se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na která však jen neadekvátně zcela odkázal.
7. Podle obviněného skutková zjištění nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nesvědčí o naplnění pojmu týrání ve smyslu posuzované právní kvalifikace, a nedávají potřebný podklad ani pro závěr o naplnění subjektivní stránky, která musí spočívat nejméně ve srozumění s tím, že uváděné jednání poškozená pociťuje jako těžké příkoří. V nedostatcích, na něž poukázal, shledal podobnost s věcí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021, kde za obdobné skutkové situace vznikly vážné pochybnosti o naplnění znaku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
8. Kromě těchto výhrad směřujících proti nenaplnění formálních znaků posuzovaného zločinu obviněný poukázal na malou škodlivost jemu za vinu kladeného činu ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, a ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, a další. Tvrdil, že se s ní soudy vůbec nevypořádaly. Podle něj z dokazování vyplynulo, že poškozená nebyla vždy „slabší stranou“ sporu, ale sama vůči obviněnému aktivně vystupovala, dělala žárlivé scény, vyhodila jej několikrát ze společné domácnosti, docházelo k vzájemným strkanicím, sprostě obviněnému nadávala, atd. To vyplynulo jednak z výpovědí svědků a jednak z SMS komunikace předložené jím v odvolacím řízení. Navíc se podávají i z výpovědi poškozené, která vypověděla, že napadání bylo vzájemné. Proto nebyla týranou obětí, když byla schopna obviněného ze společné domácnosti několikrát vyhodit, aby mu následně udělala žárlivou scénu a nutila ho vrátit se zpět, nebyla na něm finančně závislá a nelze hovořit ani o tom, že by pro ni jeho opuštění mělo být nemožné či těžké. Všechny uvedené skutečnosti soudy nehodnotily, protože by jinak shledaly, že se nejednalo o trestný čin, nýbrž pokud vzájemné neshody přesáhly určitou normu, o přestupek proti občanskému soužití (podle §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích).
9. Soudy nebraly na zřetel, že poškozená nebyla bezmocnou obětí údajného týrání, neboť se i ona vůči obviněnému dopouštěla nevhodného chování, při němž mu sprostě ve vzájemných konfliktech nadávala. Rovněž nezohlednily rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, a ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo458 /2018) ani Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Obviněný zdůraznil, že kdyby se soudy zabývaly obsahem jejich skutečného soužití, shledaly by, že týranou osobou byl on, nikoli poškozená, u níž nebylo možné seznat, že by snášela nějaké trýznivé jednání obviněného, nebo nebyla schopna klást odpor, ani že by se mu pasivně podřizovala, nebo bezradně před ním ustupovala, či na něj nebyla schopna adekvátně reagovat. Z těchto důvodů nešlo o zločin týrání. Bylo třeba vycházet i z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, kde byla předmětem věci povaha jednání pachatele závažnějšího rázu, než byl skutek obviněného, a přesto k němu Ústavní soud shledal, že je třeba zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio , a v závažných manželských konfliktech má být dána přednost řešení cestou civilního práva.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karlových Varech věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání dne 8. 6. 2022 neobdržel vyjádření státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k podanému dovolání (stalo-li se tak až po skončení neveřejného zasedání, Nejvyšší soud k němu nemohl přihlížet).
III. Přípustnost dovolání
12. Jako soud dovolací Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. Obecně k důvodům dovolání
13. Obviněný v dovolání ze dne 30. 4. 2022 odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž vytýkal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což koresponduje se zněním tohoto důvodu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která pod písmenem g) vymezila nový důvod, ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Důvod původně uvedený pod písmem g) je v nezměněném znění ponechán nyní pod písmenem h) §265b odst. 1 tr. ř.
14. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněným uváděné nedostatky se týkají pouze vadného právního posouzení, a proto Nejvyšší soud s ohledem na zásadu, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb. účinné od 1. 1. 2022, zkoumal dovolání s ohledem na obsah označeného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově pod písmenem h) §265b odst. 1 tr. ř., jak jej obviněný i slovně vymezil. Jeho prostřednictvím lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Nejvyšší soud je povinen i mimo označené důvody zkoumat, zda nebyly porušeny zásadní požadavky spravedlivého procesu [srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“)], neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
16. Podle těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněného, jímž vytýkal, že se soudy při závěru o naplnění znaku „týrání“ nezabývaly všemi zjištěnými skutečnostmi a učinily nesprávně závěry o naplnění všech znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, případně vytýkal, že odvolací soud v rozporu se zásadami spravedlivého procesu se dostatečně nevypořádal s jím uplatněnými námitkami ani se nezabýval jím navrženým důkazem, ač měl zásadní dopad na posouzení jeho viny. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h)] dopadají, Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V. Ke shledaným nedostatkům
17. Podle obsahu podaného dovolání obviněný zásadně brojil proti právní kvalifikaci zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože v posuzovaném skutku neshledal dostatečné podklady po závěr o naplnění znaku „týrání“ zejména z hlediska jeho intenzity s poukazem na to, že se jednalo o vzájemné konflikty, při nichž i poškozená byla aktivní, neboť šlo o řešení vzájemných konfliktů a její postavení v soužití nevykazovalo známky slabé a ponižované oběti, jak dovodily soudy.
18. Těmto výhradám obviněného je třeba přisvědčit, protože soudy právnímu posouzení nevěnovaly dostatečnou pozornost, resp. přezkoumávaná rozhodnutí neposkytují potřebný výklad toho, na základě jakých úvah dospěly k závěru o naplnění všech znaků posuzovaného zločinu. Soud prvního stupně se právnímu posouzení věnoval pouze v bodě 24. rozsudku, kde uvedl zjištění, že bylo prokázáno, že obviněný s poškozenou, která s ním a dětmi žila ve společném bytě, zle nakládal, kdy ji fyzicky napadal, způsobil jí modřiny, vytrhl vlasy, ale týral ji i psychicky komentáři ohledně jejího vzhledu a neposkytováním peněz na chod domácnosti, resp. jejich poskytováním až po sexuálních úsluhách, stejně jako zjištění, že veškeré chování obviněného se nemuselo samo o sobě vyznačovat vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, např. urážky vzhledu poškozené, ale v souhrnu fyzické a slovní útoky a nezajišťování finančních potřeb rodiny dosáhlo požadované intenzity. Poškozená toto jednání musela vnímat jako těžké příkoří, byť ho ze strachu, že děti nebudou mít otce, dlouho trpěla. Jednání obviněného trvalo několik let a byl tak naplněn i znak páchání činu po delší dobu. V obecné rovině vymezil znak týrání a uzavřel, že po právní stránce bylo jednání obviněného posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
19. Takto učiněné závěry jsou jen konstatováním a opakováním zjištěných skutkových okolností, které vyplynuly zejména z tvrzení poškozené, aniž by soud bral do úvahy i okolnosti, které byly předmětem obhajoby obviněného, především co do popisu vzájemného soužití, jímž bylo potřeba se zabývat zejména se zřetelem na skutečnosti, které vyplynuly i ze znaleckého posudku a dalších důkazů, jež v určitém úhlu pohledu svědčí o tom, že poškozená byla schopna na negativní projevy obviněného dostatečně účinně reagovat a projevit vzdor, často ho i sama provokovala. Zejména se soud při vymezení toho, jak poškozená vnímala chování obviněného, nezabýval závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, podle níž poškozená do vztahu vstupuje s nerealistickými představami a očekáváním, je egocentrická a její chování směřuje k prezentování dokonalého sebeobrazu. Přestože soud tyto skutečnosti rozvedl v bodech 17. až 23. rozsudku, kde v zásadě vysvětlil, z jakých důvodů uvěřil tvrzení poškozené, tak je neposuzoval k jednotlivým znakům zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Soud se však k právní kvalifikaci vyjádřil jen obecně, aniž by poznatky plynoucí z výsledků provedeného dokazování v rámci svých úvah rozvedl. Zejména nezohlednil, že týráním se rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, kterou tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Nebral do úvahy, že z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku má význam hodnocení vztahu mezi pachatelem a týranou osobou. Pro tento vztah je přitom příznačné, že týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna klást mu odpor, pasivně se mu podřizuje, bezbranně před ním ustupuje a v podstatně není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018).
20. Soud nezkoumal, zda jednotlivé akty nevhodného chování či urážek a fyzického napadání, jež mělo trvat po dobu šesti let, vykazovaly v souhrnu vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, neboť ani z popisu skutkových zjištění není taková intenzita dostatečně patrná. Právě vyšší stupeň hrubosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Právě takové úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí chybí, resp. se soud jimi nezabýval. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008). Navíc soud neměl ani na paměti, že pro týrání je charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. Posoudí-li se okolnosti v této věci z hlediska všech ve věci zajištěných důkazů, je možné připustit, že taková skutečnost plyne, nejen z obhajoby obviněného, ale i z výpovědi poškozené, která uvedla, že „při hádkách do něj hučela, aby jí řekl pravdu o svých nevěrách, nebo kvůli penězům. Nadávali si, on do ní strkal, ona mu to vracela, a už se prali. Měla z toho modřiny pod krkem vytrhané vlasy“. Tuto skutečnost soud posoudil jen jednostranně, že uvedené modřiny a vytrhané vlasy vznikly z jednání obviněného, což nelze vyloučit, ovšem bylo třeba se zabývat tím, že podle poškozené šlo o vzájemné napadání, které ona určitým způsobem sama provokovala. Tudíž bylo třeba vyloučit, že poškozená byla sama v jistém smyslu agresorem, a nikoliv jen pouhou obětí, za jakou ji bral soud, který v tomto směru její výpověď z hlediska znaku „týrání“ neposuzoval, neboť jí bez dalšího zcela jednostranně uvěřil, avšak to, že z její výpovědí plynou i okolnosti ve prospěch obviněného, již nezaznamenal a ani nijak neposoudil. Rovněž potřebná intenzita jednání obviněného jednoznačně neplyne ani z toho, že podle poškozené (viz bod 2. rozsudku) ji obviněný sice jednou kopl do ledvin, nicméně důvodem bylo, že mu nechtěla udělat snídani, což svědčí o tom, že i v jejím případě šlo o projev odporu vůči němu. Uvedla současně i to, že k jejímu napadání docházelo zejména při hádkách, takže lze shledat, že byla ve vzájemných konfliktech také, jak ostatně připouští, aktivní. O potřebné intenzitě se zřetelem na délku vymezené doby jednání nevypovídá ani to, že ji za dobu 6 let dvakrát vytrhl vlasy, a měla modřiny, protože jejich větší četnost nebyla zjištěna. Bylo proto třeba brát do úvahy, že poškozená rovněž uvedla, že hádky přecházely v napadání tak 2x do roka. Těmto projevům poškozené, bez potřebného vysvětlení soudu, neodpovídá vymezení pojmu týrání, neboť týraná osoba jednání pachatele snáší, není schopna mu klást odpor, pasivně se mu podřizuje, bezradně před ním ustupuje a v podstatě není s to na něj adekvátně reagovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018).
21. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje za nedostatečné, že soud prvního stupně v podstatě nevyložil, v čem shledal v jednání popsaném ve skutkové větě vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, neboť ani u sexuálních praktik nezjišťoval, zda pomočování nebo anální sex nebylo mezi těmito partnery běžnou sexuální praktikou. Na všechny tyto skutečnosti, pro jejich nevyjasnění, bylo nutné soustředit dokazování a obou partnerů se podrobně na všechny nejasné momenty jejich sexuálního, společenského i ekonomického soužití za účelem jejich objasnění dotázat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021).
22. Z hlediska uvedených pochybností o intenzitě hrubého a bezcitného nakládání bylo třeba se podrobněji zabývat i naplněním znaku „po delší dobu“ ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ten není zpochybněn dobou trvání, protože délkou šesti let je nepochybně dán, avšak bylo třeba jeho naplnění zkoumat právě z hlediska obviněným vytýkané intenzity a četnosti zjištěných jednání, protože potřebná intenzita musí být dána po celou dobu páchání trestného činu. V celém jeho průběhu je určující nejen doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
23. Uvedenými skutečnostmi se soud prvního stupně nezabýval a tento nedostatek v posouzení správnosti právních závěrů nenapravil ani odvolací soud, přestože obviněný výhrady v odvolání mimo jiné i na tyto skutečnosti zaměřil. Odvolací soud, byť obviněný podal podrobné odvolání směřující vůči povrchnímu posouzení znaku týrání, kde odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jíž dokladoval, že jednání mu kladené za vinu nevykazuje potřebnou intenzitu, toliko (viz body 19. a 20. usnesení) poznamenal, „že napadený rozsudek ani jeho odůvodnění se uvedeným judikátům a nálezům nijak neprotiví a nic na tom nemůže změnit odlišné subjektivní vnímání obviněného promítnuté do odůvodnění podaného odvolání“. Právní kvalifikaci shledal přiléhavou a odpovídající zákonu a v podrobnostech odkázal na bod 24. napadeného rozsudku. Ponechal zcela bez reakce výhrady obviněného směřující proti tomu, že soud prvního stupně nezkoumal objektivně poměry v rámci společného soužití partnerů a vycházel zejména z výpovědí osob, které byly na výsledku řízení zainteresovány, a to bez konkrétního vysvětlení a zohlednění důkazu o zaznamenané komunikaci s poškozenou, který požadoval před odvolacím soudem provést na dosvědčení své obhajoby. Rovněž zdůrazňoval, jako v nyní podaném dovolání, že šarvátky byly vzájemné a že poškozená nebyla ve vzájemném soužití tím, kdo by nemohl o sobě svobodně rozhodovat. Jak však z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení plyne, odvolací soud se těmto námitkám obviněného vůbec nevěnoval a nevysvětlil, z jakých důvodů k nim nepřihlédl. Pouze formálně, aniž by se zabýval obviněným nastíněnou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu, uvedl, bez jakéhokoliv vysvětlení, že se závěrům soudu prvního stupně, na něž odkázal, neprotiví, ačkoli ty jsou zcela nedostatečné.
24. Nejvyšší soud z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků považuje odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ve vztahu k právním závěrům za nepřezkoumatelná. Z posuzovaného usnesení není přes obecná konstatování zjevné, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného, resp. na ně dostatečně nereagoval, a soud prvního stupně, na který odvolací soud v zásadě jen odkázal, formálně poukázal toliko na skutečnosti, které jsou obsaženy ve skutkovém zjištění, a uzavřel, že se jednalo o týrání, aniž by však tomuto znaku věnoval výše uvedenou potřebnou pozornost. Tím soud prvního stupně nedostál povinnostem stanoveným v §125 odst. 1 tr. ř., neboť se nevypořádal s obhajobou obviněného a nevysvětlil, jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny. Právní úvahy obsažené v odůvodnění tudíž zahrnují podřazení skutkových zjištění jen v obecné rovině (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1693). Posoudí-li se z těchto hledisek rozsudek soudu prvního stupně, je zřejmé, že je nesplňuje. Soud uvedeným povinnostem nedostál, a nerespektoval, že atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva (nález ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017, uveřejněn pod č. 137 ve sv. 86 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Odvolací soud nepostupoval podle §134 odst. 2 tr. ř., zejména proto, že se nezabýval námitkami obviněného uplatněnými proti použité právní kvalifikaci, ale jen odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Tak sice odvolací soud postupovat může, a lze, aby pojmul odůvodnění vlastního rozhodnutí o odvolání stručně, protože může převzít pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, ale jedině tehdy, když z jeho rozhodnutí je zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Prostý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí je přípustný pouze tehdy, pokud se soud prvního stupně dostatečně a beze zbytku vypořádá s veškerou argumentací (zejména pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), naopak jako nedostatečný je, pokud strana předložila v opravném prostředku novou argumentaci či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy (srov. rozhodnutí č. 7/2021-III Sb. rozh. tr.).
25. V posuzované věci je zjevné, že odvolací soud těmto povinnostem nedostál. Pokud obviněný na podporu své obhajoby známé již z řízení před soudem prvního stupně, poukazoval na nové skutečnosti, když srovnával jemu za vinu kladené jednání s jinými věcmi, kde na obdobné bázi bylo shledáno, že se o trestný čin jednat nemusí, bylo třeba, aby na tyto argumenty odvolací soud patřičně reagoval, což se však nestalo. Tím odvolací soud nerespektoval adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, který nemůže být sice chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60), nicméně podmínkou takového postupu je, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017).
26. Vzhledem k uvedeným nedostatkům Nejvyšší soud shledal, že soudy se dostatečně nezabývaly naplněním znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nevycházely ze všech ve věci provedených důkazů, resp. je nebraly dostatečně do úvahy při závěru, že výpověď obviněného je zcela a po všech stránkách nevěrohodná. Nevypořádaly se s výpovědí svědkyně B. H., která jako sousedka popsala, že obviněný se staral o rodinu, nezaznamenala problémy, obviněného popsala jako „uťáplého“, kdežto poškozená byla energická, měla ráda akci, kolektiv. Když se obviněný odstěhoval, poškozená střídala partnery a v bytě byly mejdany. Soud se nevypořádal ani s tvrzením matky obviněného, podle kterého jí poškozená, s níž neměla dobrý vztah, zakazovala chodit za vnučkami, před osmi lety se pohádaly, protože poškozená po ní chtěla, aby je finančně podporovala, a když jí nemohla vyhovět, tak jí sprostě nadávala. Soud neobjasnil ani souvislosti týkající se důvodu vzniku psychických problémů u poškozené, zda měly příčinu v jednání obviněného vůči ní samotné, anebo zda se projevily až v souvislosti s trestním stíháním obviněného ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 11/2020 vedeným pro zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku vůči nejstarší dceři poškozené, neboť psychoterapeutickou pomoc vyhledala až 7. 2. 2020, s tím, že se její psychické problémy objevily až v souvislosti s odhalením údajného trestného jednání obviněného (uvedené trestní řízení nebylo dosud pravomocně skončeno). Sám soud připustil v bodě 21. odůvodnění rozsudku, že příčinou psychických problémů poškozené další trestní stíhání být mohlo, ale na dořešení této skutečnosti se v dokazování nezaměřil, takže zůstala nevyjasněna. Přičemž by i ona mohla mít určitý význam pro vymezení intenzity týrání a míry hrubosti, o jakou se v jednotlivých případech jednalo, protože i soud v bodě 21. sám připustil, že poškozená připouštěla, že nebyla bez viny, a nebyla jen obětí, že se s obviněným hádala a snažila se mu jeho chování oplácet.
27. Z uvedených důvodů se měly soudy podrobněji zabývat vzájemným soužitím obviněného a poškozené a posoudit, zda bylo dostatečně objektivně prokázáno, že nevhodné chování obviněného dosahovalo intenzity týrání po celé období od poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019. Obviněný měl poškozenou opakovaně týrat tím, že ji slovně urážel, fyzicky ji napadal, při hádkách poškozenou opakovaně chytal pod krkem, dával jí facky a tahal jí za vlasy, což však bylo třeba posuzovat i z hlediska tvrzení poškozené, že obviněnému jeho jednání oplácela, a že hádky mnohdy i sama vyvolala, a že při nich nebývala jen obětí. Takový její postoj bylo třeba posuzovat i z hlediska její osobnosti, a vzájemných poměrů v průběhu celého společného soužití, a to nejen z pohledu rodičů poškozené, ale i vzhledem ke skutečnostem, které vyplynuly i z dalších ve věci provedených důkazů. Podrobně měl soud vysvětlit i okolnosti, za kterých měl obviněný „opakovaně dávat poškozené při jízdě vozidlem údery pěstí do nohou“, zejména co k tomu vedlo, a proč to činil a v jakých souvislostech, o jak časté, případně bolestivé údery se jednalo. Obdobně soudy neobjasňovaly požadavky obviněného na anální sex, při kterém nerespektoval bolest poškozené, a to zda šlo mezi partnery o obvyklou sexuální praktiku, či jak si tento způsob soulože na poškozené vynucoval, jak mu dávala najevo, že jí to bolí, a jak on na to reagoval. Neobjasněno zůstalo i to, že poškozenou „omezoval i ekonomicky tak, že jí odmítal přispívat na běžné potřeby domácnosti a rodiny, popřípadě předání peněz podmiňoval tím, že si to poškozená musí odpracovat, což znamenalo, že jej poškozená musela orálně uspokojit“. Pro závěr, že poškozená byla touto formou týrána, bylo třeba objasnit majetkové poměry obou partnerů, vzájemné finanční rozložení zatížení každého z nich, a podle zjištěných skutečností vyloučit, že se ze strany poškozené jednalo o snahu přesunout finanční zatížení na stranu obviněného, jak naznačovala i matka obviněného. Tento úsudek je podporován i tím, že podle zjištění plynoucího z některých důkazů (např. výpověď otce poškozené viz bod 5. rozsudku) obviněný investoval vlastní peníze do domu v XY , který jemu nepatřil, neboť jej koupili rodiče poškozené a obviněný jej rekonstruoval i podle výpovědi poškozené (viz bod 3. rozsudku). Soud měl zvažovat i význam a hrubost v projevech obviněného týkajících se jejího vzhledu, neboť nebylo vyjasněno, v čem spočívalo to, že ji měl „urážet a ponižovat tím, že kriticky hodnotil vzhled poškozené v porovnání s její dcerou a také s jinými ženami“, a ve stejném smyslu se měl soud věnovat i tomu, že „v podzimních měsících roku 2019 poškozenou, když se sprchovala, přibližně v deseti případech pomočil s tím, že sameček si značí své teritorium“. Nebylo zjištěno, za jaké situace k tomu docházelo, zda poškozená byla ve sprše sama a on za ní přišel nebo se sprchovali dobrovolně oba, anebo zda se takto obviněný choval i před rokem 2019 v jiných souvislostech.
28. Takto vymezené skutkové závěry soudy nijak blíž v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ani v tzv. skutkové větě nekonkretizovaly, neuvedly, jak často k tomu docházelo, zda to bylo po celé stíhané období se stejnou četností, či se intenzita urážek nějak měnila, případně gradovala. Soudy nedodržely, že musí v případě trestného činu týráni podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dostatečně a přezkoumatelně vyložit, v čem shledávají u jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti (za podmínky určité trvalosti) a z čeho dovozují, že poškozená po celé stíhané období (v tomto případě šlo o téměř šest let) pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, a konkrétně která. Pokud soud vychází z toho, že spáchané jednání dosáhlo trestněprávní roviny, musí tento závěr s ohledem na učiněná skutková zjištění odůvodnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 79/2021). Soudy nižších stupňů tuto povinnost v přezkoumávané věci nesplnily, neboť jakékoli vymezení těchto konkrétních okolností, jež jsou rozhodné pro naplnění citované skutkové podstaty, v jejich rozhodnutích zcela absentuje. Uvedený nedostatek lze vztáhnout zejména ke znaku „týrání“ základní skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, ale též ke kvalifikačnímu znaku v podobě „páchání po delší dobu“. Právní kvalifikace, jíž soudy obou stupňů zvolily, tudíž zůstává stran objektivní stránky zcela neobjasněna a nevysvětlena.
29. Nutno zmínit, že přezkoumávaná rozhodnutí nedávají ani potřebný podklad pro závěr o subjektivní stránce obviněného. Soud prvního stupně sice shledal, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale už neuvedl, na základě jakých objektivních okolností na tento závěr usuzoval, což je v rozporu s tím, že závěr o zavinění obviněného musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. V přezkoumávané věci nicméně nelze shledat, na základě jakých okolností soudy došly k závěru o subjektivní stránce, neboť ve vztahu k ní jejich úvahy v přezkoumávaném rozhodnutí zcela absentují (tomu viz rozhodnutí č. 19/1971, č. 60/1972 IV. Sb. rozh. tr.).
30. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud podanému dovolání přisvědčil a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně právní kvalifikace jsou nepřezkoumatelná, nejasná a v tomto směru i předčasná. Nemohla tudíž obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 50 To 385/2021, i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, jemuž podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k dalšímu rozhodnutí.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
31. Věc se vrací soudu prvního stupně, neboť zejména na něm bude, aby se ve smyslu shora uvedených vytknutých nedostatků věcí znovu zabýval, a to ze všech popsaných hledisek a zkoumal především naplnění znaku „týrání“ a subjektivní stránky. Na základě již provedených anebo nově provedených důkazů bude muset vyjasnit intenzitu a četnost jednotlivých způsobů jednání obviněného. Na soudu prvního stupně bude, aby vyslechl oba partnery a zjistil, v jakých konkrétních případech, jak často a s jakou intenzitou v jednání obviněného lze shledávat vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a tato zjištění zasadil do kontextu celé doby trvání skutku, kterou vymezil od poloviny roku 2013 do 3. 12. 2019, neboť z hlediska naplnění znaku týrání a zejména pak jeho intenzity je zásadní zjištění, zda se jednání obviněného stupňovalo nebo postupně gradovalo, popř. mělo nějaký pomyslný vrchol, kdy došlo k hrubšímu napadení poškozené anebo bylo stále konstantní a neměnné. Stejně tak bude potřebné se vypořádat s četností jednotlivých případů hrubého chování, jež je třeba zasadit do kontextu, který vyplyne netoliko z výpovědi poškozené, ale bude posouzen i s ohledem na obhajobu obviněného, případně další nově provedené důkazy. Z hlediska ekonomického omezování poškozené, k němuž soudy rovněž přihlížely a přičítaly ho obviněnému k tíži, je nutné objasnit a specifikovat, jak přesně se měli obviněný i poškozená podílet na chodu společné domácnosti, popř. jak byli domluveni na hrazení jednotlivých výdajů. Stejně tak bude nutné vymezit jejich příjmy a to, zda nepřispívání na chod domácnosti skutečně ekonomicky ohrožovalo poškozenou v takové intenzitě, že jí to působilo útrapy v takové míře, aby to naplnilo znak týrání (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Mimo jiné bude třeba hodnotit i zmíněné investice obviněného do domu rodičů poškozené včetně důvodů, za kterých k nim došlo. V uvedeném kontextu bude třeba uvážit zjištění znalkyně Mgr. Hany Ortmannové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, že poškozená je osobou psychosociálně nezralou, která do vztahů vstupuje s nerealistickým očekáváním, tedy, zda se tato její povaha projevovala i v rámci ekonomických požadavků vůči obviněnému. Soud bude muset v celém zjištěném kontextu zvažovat i egocentričnost jako povahový rys poškozené směřující k prezentování dokonalého sebeobrazu, a své úvahy bude muset zaměřit zejména na to, že poškozená jednání obviněnému vracela a nezůstávala pasivní, a v některých směrech se ani necítila být obětí, což znamená, že jednání obviněného necítila jako příkoří. To bude třeba rovněž pečlivě objasnit a z hlediska všech dalších úvah a závěrů vysvětlit. Pro další posouzení intenzity jednání obviněného proto bude podstatné, aby se soud prvního stupně vypořádal s tím, za jakých okolností docházelo k vzájemným potyčkám, o nichž poškozená hovořila ve své výpovědi. Z hlediska posouzení naplnění znaku týrání je totiž nutné zvažovat i to, jestli se role agresora v průběhu partnerských hádek neměnila, protože tam, kde se partneři vzájemně napadají nebo se role agresora a oběti střídají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 458/2018, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 6 Tdo 423/2018).
32. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že bude vhodné vyhovět návrhu obviněného na provedení důkazů v podobě záznamů SMS zpráv, jež si s poškozenou vzájemně vyměňoval, a které podle něj měly svědčit o tom, že její role nezůstávala zcela pasivní. V souladu se shora vyjádřenými nedostatky se může jednat o důkazní prostředek, z nějž mohou vzejít zjištění významná pro posouzení věci. Po provedení tohoto důkazu, případně dalších, vyplyne-li z řízení taková potřeba, se soud musí pečlivě zabývat podle výše vytknutých vad posuzovanou právní kvalifikaci, a to s přihlédnutím ke všem obecným i judikaturním pravidlům a zásadám týkajícím se především znaku „týrání“, a současně však i z hledisek rozhodných pro závěry o zavinění obviněného. Rozhodnutí se neobejde bez odůvodnění, zda prokázaným způsobem jednání obviněný naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a to při komplexním zhodnocení způsobu provedení trestného činu.
33. Teprve poté, co soud prvního stupně shledá, že byly po formální stránce naplněny znaky skutkové podstaty podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, bude nutné, aby zvažoval, zda jde o trestný čin z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, na kterou obviněný v rámci podaného dovolání rovněž poukazoval. Ze zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio jako uznávaného principu právního státu vyplývá, že trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).
34. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Podle tohoto principu je proto možné postupovat až tehdy, když není pochyb o tom, že bylo výsledky provedeného dokazování a též v souladu se všemi závěry soudů zjištěno, že obviněný po formální stránce naplnil znaky konkrétního trestného činu. Především u méně závažných trestných činů je pak třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. Tato úvaha poté musí být přesvědčivě zahrnuta také do odůvodnění rozhodnutí soudu o vině trestným činem, jinak může dojít k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s ohledem na nedostatečnou kvalitu rozhodnutí, jímž je dotčená osoba shledána vinnou trestným činem. Uvedený požadavek platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, jež má soukromoprávní základ (porušuje práva vyplývající ze soukromoprávních předpisů nebo jimi chráněná), a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19).
35. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že soud prvního stupně v rámci svého rozhodování musí postupovat při veškerém respektu k zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.), neboť došlo ke zrušení přezkoumávaných rozhodnutí pouze na základě dovolání podaného ve prospěch obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu