ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.510.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 510/2022-786
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 8 To 28/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 101/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 30 T 101/2021, uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2022 pod sp. zn. 8 To 28/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Má za to, že svědecké výpovědi sousedů z domu nelze brát za podklad pro rozhodnutí o jeho vině, jelikož se jedná pouze o jejich domněnky. V této souvislosti také uvedl, že skutková zjištění soudu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Dále namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy obou stupňů zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné, a to bez relevantního odůvodnění. V této souvislosti poukázal pouze na zamítnutí návrhu na výslech poškozené u hlavního líčení a rovněž na znalecký posudek MUDr. Jakuba Šimka, který byl podle jeho mínění chybně vyhodnocen v jeho neprospěch. Podle dovolatele bylo taktéž porušeno jeho právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu, neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán, což podle něj spočívalo v tom, že odvolací soud měl vzít v potaz pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch chybně vyhodnotil. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 8 To 28/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 30 T 101/2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, či aby ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby v celém rozsahu.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že se jedná o námitky, které obviněný uplatnil v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami adekvátně a věcně zcela správně vypořádaly. Dále uvedl, že i s návrhem na další výslech poškozené se soudy řádně vypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly důvody, pro které ho považovaly za nadbytečný. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že se sice jedná o důkaz velmi významný, nicméně se nejednalo o jediný důkaz, který by obviněného ze spáchání protiprávního jednání usvědčoval, ale že je podpořen řadou dalších důkazů, svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů a ani změna výpovědi poškozené by tak obviněného ze spáchání protiprávního jednání nemohla vyvinit. Podle státního zástupce nelze v předmětné trestní věci spatřovat ani obviněným dovozovaný extrémní nesoulad, neboť nalézací soud na podkladě důkazů zformuloval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje a rozhodně pak své závěry neutvářel prostřednictvím procesně nepoužitelných důkazů, kdy ani obviněný nezmiňuje, v čem má ona procesní nepoužitelnost spočívat. Dále uvedl, že obviněný námitku vůči senátu odvolacího soudu buduje výlučně na způsobu, jakým se tento soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami, ale takto prezentovaný nesouhlas s postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím nelze považovat za důvod pro vyloučení soudců senátu odvolacího soudu. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněných na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Uvedené ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že existuje zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. S ohledem na uvedené tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedenému pojmu, jak je vykládán v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
13. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce nerespektování zjištění tzv. „extrémního rozporu“ a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o extrémním nesouladu-rozporu, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, neboť obviněný v dovolání výslovně uvedl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť pokud by tomu tak skutečně bylo, pak podle mínění obviněného, by soud „došel k jiným skutkovým zjištěním“, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
16. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazoval mj. na to, že měla být vyslechnuta poškozená k odstranění rozporů v jejích vyjádřeních; svědecké výpovědi sousedů z domu jsou neprůkazné, svědci nebyli schopni uvést konkrétní slova, co měli slyšet, nikdo z nich nezaznamenal volání o pomoc; poukazoval na závěry znaleckého zkoumání poškozené, zejména charakteristiku její osobnosti atd. ]. K uvedené argumentaci je vhodné uvést, že s námitkami uplatněnými před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 12. – 34. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „I kdyby pak poškozená v rámci výslechu před soudem autenticitu záznamu potvrdila, soud by jeho obsah i tak neshledal věrohodným. Původní verzi poškozené podané před policejním orgánem, totiž nepřímo podporují další důkazy, na rozdíl od verze obžalovaného (viz dále). Skutečnost, že poškozená ‚změnila názor‘ by přitom nemohla obžalovaného z inkriminovaného jednání vyvinit … Byť žádný ze svědků nebyl osobně přítomen jakýmkoliv fyzickým atakům ze strany obžalovaného vůči poškozené, jejich svědectví prokazuje, že v předmětném bytě docházelo k častým konfliktům mezi poškozenou a obžalovaným. Uvedené potvrzují i zvukové záznamy zachycující křik z předmětného bytu. Jde o celou řadu nepřímých důkazů, které dokreslují skutkový děj a podporují spíše verzi poškozené … atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodě 6. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Odvolací soud nemá ani námitek ke zvolenému procesnímu postupu soudu dle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, tj. provedení výslechu svědkyně jako neopakovatelného a neodkladného úkonu, neboť nejenže poškozená jednoznačně deklarovala záměr opustit území České republiky a již se do ní nevrátit (což ostatně i učinila), ale jedná se taktéž o zvlášť zranitelnou oběť, jejíž opakované výslechy by ze zákona měly být pokud možno minimalizovány…odvolací soud neshledává ve zvoleném procesním postupu nalézacího soudu pochybení, neboť maximálně šetřil práva oběti, o jejíž věrohodnosti neměl soud v kontextu dalších provedených důkazů pochyb, neboť předmětná výpověď není jediným usvědčujícím důkazem…tito sice přímo násilí obžalovaného vůči poškozené neviděli, ale slyšeli zvukové projevy hádek a možného násilí vůči poškozené, případně dokumentovali stav poškozené bezprostředně po jednotlivých incidentech. Vyhodnocení těchto nepřímých důkazů nalézacím soudem má oporu i v dalších důkazech – zejména ve fotodokumentaci zranění poškozené, úředních záznamech o předchozím uložení vykázání obžalovaného ze společného obydlí a následného zajištění obžalovaného, když uložené vykázání nerespektoval … atd. “. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud na tomto místě za potřebné zmínit rovněž tu skutečnost, že z objektivního důkazu – fotodokumentace poškozené ze dne 5. 1. 2021, jsou na těle poškozené patrna drobná poranění, podstatné – což odpovídá tvrzení poškozené, je zjištění, že na čele poškozené chybí pramen vlasů, což podporuje verzi poškozené.
17. Ve vztahu k opětovně uplatněnému okruhu námitek je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 6. usnesení odvolacího soudu), přičemž sám nad rámec úvah soudu prvního stupně tyto dále rozvedl. Oba soudy tak správně dovodily, že vina obviněného je prokazována celou řadou důkazů v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků či listinných důkazů, kdy např. mimo jiné z výpovědi svědkyně E. V. vyplynulo, že viděla, jak obviněný poškozenou shodil na zem a 3x ji kopnul do břicha. S ohledem na argumentaci obviněného, lze pak také poukázat na skutečnost, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Jakubem Šimkem, konstatoval u poškozené rozvinutou stresovou poruchu a trauma týrané osoby, přičemž zároveň ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, který byl zpracován znalkyní PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., vyplynulo, že obviněný má zvýrazněné agresivní rysy, zvýrazněnou impulsní výbušnou agresi, kterou těžko zpracovává, je egocentrický, sebestředný s prvky teatrálními, jehož jednání je často manipulativní. Je sice možno obviněnému přisvědčit např. v tom, že slyšení svědci nerozpoznali většinou konkrétní slova a nikdo z nich nezaznamenal volání o pomoc, ale obviněný zcela záměrně poukazuje na jednotlivosti a tyto vytrhává z kontextu celkového děje, a to za účelem znevěrohodnotit celkově hodnotící úvahy soudů nižších stupňů a tím ve své podstatě zjištěný skutkový stav. Záměrně již nevidí a nezmiňuje v toto kontextu např. výpověď svědkyně E. V., a to např. v kontextu s výpovědí svědkyně T. Š. např. ohledně „hrozného řevu“ z bytu obviněného a poškozené, nutnosti přivolání Policie ČR, stavu v jakém se poškozená nacházela atd., což mj. vyplývá i z výpovědí dalších slyšených svědků (např. body 18. až 25. rozsudku) ve vazbě na již zmíněnou fotodokumentaci (viz též bod 6. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud tyto dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
19. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě relevantních důkazů, ať již jde o svědecké výpovědi, znalecké posudky či listinné důkazy. Dále je zřejmé, že byl vzat v potaz i obviněným učiněný důkazní návrh, přičemž oba soudy dostatečně odůvodnily, proč považovaly jeho provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný vznáší výhrady k otázce provedených, příp. neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této problematice a dodává, že na návrh dovolatele na doplnění dokazování bylo jak soudem prvního stupně, tak i odvolacím soudem reagováno a soud prvního stupně dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje provádění dalšího dokazování za nezbytné [viz bod 12. rozsudku]. Odvolací soud se k opakujícímu návrhu obviněného dostatečně vyjádřil v bodě 6. svého usnesení. Ve vztahu k argumentaci obviněného lze uvést, že výpověď poškozené není jediným důkazem, který by jej ze spáchání protiprávního jednání usvědčoval, ale je podpořen celou řadou dalších důkazů, svědeckých výpovědí, listinných důkazů a znaleckých posudků (viz shora).
20. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud vzal účelově na zřetel pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch hodnotil chybně či vůbec nepřipustil jejich provedení, nelze takovou námitku považovat za důvodnou. Předně je třeba uvést, že pouhý nesouhlas obviněného s hodnocením důkazů nemůže naplňovat jím uplatněný dovolací důvod. Dále ze spisového materiálu, protokolu o veřejném zasedání (č. l. 728–729), vyplynulo, že obviněný námitku podjatosti nevznesl, a jím použitá dovolací argumentace ve své podstatě pouze vyjadřuje jeho nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud tedy pouhý nesouhlas dovolatele se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem nemůže považovat za důvod pro vyloučení senátu odvolacího soudu.
21. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 21. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu