ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.577.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 577/2022-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 5 To 16/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 53/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2021, sp. zn. 6 T 53/2021, byl obviněný M. P. v bodech 1) a 2) uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s obviněným Š. R. nar. XY (§23 tr. zákoníku) tak, že
obviněný M. P. s N. B., nar. XY, jako zaměstnanci poškozené společnosti s., v úmyslu získat peněžní prostředky v podobě vyplácených provizí za uzavřené úvěrové smlouvy, a spoluobviněným Š. R. v podobě peněžních prostředků získaných z uzavřených úvěrových smluv:
1) v přesně nezjištěné době v dubnu 2016 V. S., nar. XY, společník obviněného Š. R., přesvědčil D. H., nar. XY, a to za příslib vyplacení provize, k uzavření smlouvy o úvěru č. XY se společností s., jejímž předmětem bylo financování koupě vozidla značky Škoda Superb, rok výroby 2015, barvy hnědé, VIN XY, a to úvěrem v hodnotě 638.400 Kč, splatným v 72 měsíčních splátkách po 12.460 Kč, kdy D. H. smlouvu dne 7. 4. 2016 podepsal, aniž by měl v úmyslu splátky úvěrové smlouvy hradit, to vše za situace, kdy zprostředkovatelem koupě měla být společnost S. B.&F. (dále „společnost S.“), která se však fakticky aktivně na celé transakci nepodílela, jelikož data potřebná k uzavření smlouvy předal D. H. obviněnému M. P., který takto získaná data předal N. B., jenž je zadal do systému společnosti S., přestože nebyl zaměstnancem této společnosti, to vše za situace, kdy jak obviněný M. P., tak N. B. si žádným způsobem neověřili faktickou existenci předmětného motorového vozidla, jakož i předání a užívání D. H., přičemž obviněný M. P. předal smlouvu o úvěru i další listiny D. H. k podpisu v přízemí budovy společnosti s. za přítomnosti V. S., přestože obviněný M. P. nebyl k takovému úkonu ze strany společnosti s., popřípadě společnosti S. jakkoli oprávněn, k faktickému předání a převzetí vozidla D. H. dne 7. 4. 2016 nedošlo, částka 638.400 Kč z úvěrové smlouvy č. UDTA16/10004153 byla 13. 4. 2016 vyplacena na bankovní účet č. XY společnosti S., téhož dne byly peněžní prostředky převedeny na bankovní účet č. XY společnosti O. c. P., z něhož byly dne 18. 4. 2016 vybrány v hotovosti jednatelem společnosti M. N., nar. XY, a předány obviněnému Š. R., k převzetí předmětného vozidla D. H. nedošlo, ač bylo již dne 13. 7. 2016 registrováno, jako vozidlo nové, ve Spolkové republice Německo, z poskytnutého úvěru bylo dosud neztotožněnou osobou uhrazeno toliko 16 měsíčních splátek po 12.460 Kč, tj. celkem 199.360 Kč, čímž obvinění M. P. a Š. R. společně způsobili poškozené společnosti s. škodu ve výši 638.400 Kč,
2) v přesně nezjištěné době obviněný Š. R. požádal svědkyni K. S., nar. XY, aby na svoji osobu uzavřela úvěrovou smlouvu na profinancování koupě osobního motorového vozidla tov. zn. Mercedes-Benz C 220 CDI, registrační značky XY, barvy bílé, VIN XY, v hodnotě 633.600 Kč, K. S. smlouvu o úvěru č. UDTA17/10002965 uzavřela dne 3. 3. 2017 se společností s., jejímž předmětem bylo financování koupě vozidla tov. značky Mercedes-Benz C 220 CDI úvěrem v hodnotě 409.500 Kč, splatným v 72 měsíčních splátkách po 8.800 Kč, přestože sama neměla v úmyslu úvěrové splátky hradit, neboť je měl podle dohody hradit obviněný Š. R., to vše za situace, kdy zprostředkovatelem měla být společnost S., která se však aktivně na celé transakci nepodílela, data potřebná k uzavření úvěrové smlouvy, jež získal obviněný Š. R. přesně nezjištěným způsobem, zadal do systému společnosti S. N. B., přestože nebyl zaměstnancem této společnosti, to vše za situace, kdy jak obviněný M. P., tak N. B. si žádným způsobem neověřili faktickou existenci předmětného motorového vozidla, jakož i následné údajné předání a užívání K. S., žádost o úvěr na dopravní techniku ze dne 28. 2. 2017, smlouvu o úvěru ze dne 3. 3. 2017, jakož i protokol o převzetí předmětu koupě ze dne 3. 3. 2017, byť k faktickému předání a převzetí vozidla K. S. dne 3. 3. 2017 nedošlo, obviněný M. P. předložil k podpisu v jeden den v XY, D., restaurace P. H., a to za přítomnosti spoluobviněného Š. R., přestože obviněný M. P. nebyl k takovému úkonu ze strany společnosti s., popřípadě společnosti S. jakkoli oprávněn, předmětné vozidlo následně užíval obviněný Š. R., a v roce 2019 bylo vyvezeno do Španělska, částka 409.500 Kč z úvěrové smlouvy č. UDTA17/10002965 pak byla 6. 3. 2017 vyplacena na bankovní účet č. XY společnosti S., dne 7. 3. 2017 byly peněžní prostředky převedeny na bankovní účet K. S. č. XY a téhož dne z tohoto účtu byla následně částka 400.000 Kč převedena na účet společnosti A. C. P., č. XY, z něhož K. S. vybrala v hotovosti ve dnech 7. 3. 2017 a 9. 3. 2017 částku 270.000 Kč, kterou předala obviněnému Š. R., z poskytnutého úvěru bylo dosud neztotožněnou osobou uhrazeno toliko 16 měsíčních splátek po 8.800 Kč, tj. celkem 140.800 Kč, a oba obvinění společně způsobili poškozené společnosti s. škodu ve výši 409.500 Kč.
2. Za tyto přečiny byl obviněný M. P. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Š. R. a o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 5 To 16/2022, odvolání obviněných M. P. a Š. R. podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný M. P. podal dne 2. 5. 2022 prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jež zaměřil proti použité právní kvalifikaci, kterou považoval za nesprávnou pro nedostatek zavinění. Výhrady založil na tvrzení, že nevěděl, že má být společnost s. uvedena omyl, ale z neopatrnosti se dopustil administrativních pochybení. Z ničeho nevyplývá, že jednal v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu, ani že by věděl, při předávání předmětných dokumentů, že je kdokoliv rozhodnut splátky neplatit. Bylo sice prokázáno, že předával dokumenty k podpisu, nikoliv však, kdo tyto dokumenty detailně zpracoval, nebo že by měl vědomost o úmyslu jiné osoby leasingové smlouvy neplnit. Soudy se jeho subjektivní stránkou blíže nezabývaly, ale spokojily se s konstatováním, že musel být minimálně srozuměn s fiktivností obou převodů (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu). Neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednal v nepřímém úmyslu, neboť u něj nešlo o tzv. nepravou lhostejnost, protože nebylo prokázáno jeho smíření s tím, že leasingové splátky nebudou v budoucnu placeny. Takovou situaci nepředvídal ani ji předvídat nemohl, tím spíše, že osoby, které leasingovou smlouvu uzavřely, nebyly trestně stíhány.
5. Skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nemohl naplnit ani proto, že se svým aktivním jednáním neobohatil, a pokud došlo k obohacení jiných osob (což v právní větě obsaženo není), on k tomu vědomým jednáním nepřispěl, neboť nebylo prokázáno, že věděl, že tyto osoby nehodlají plnit leasingové splátky, když navíc v obou případech bylo prvních 16 leasingových splátek uhrazeno. Touto okolností se však ani jeden ze soudů nezabýval. Skutková zjištění určující pro naplnění znaků přečinu podvodu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť vyplnění podkladů nestandardně a najednou nemůže samo o sobě vést k závěru, že tímto uváděl jiného v omyl v úmyslu způsobit na cizím majetku škodu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 5 To 16/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 11. 2021, sp. zn. 6 T 53/2021, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně udělil souhlas v intencích §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby dovolací soud učinil v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí, než je uvedeno v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a replika obviněného
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) konstatoval, že obviněný sice formálně vytýká existenci zjevného rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, avšak z jeho námitek existence takového rozporu nevyplývá, neboť nevznesl jedinou výtku, z níž by takový rozpor plynul. Jde jen o obecné a nepřiléhavě formulované výhrady, které nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v platném znění.
8. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. korespondují tvrzení o nesprávném posouzení jeho zavinění, avšak nejsou důvodná. Podle zjištěných skutkových okolností je vina dovolatele spatřována v tom, že si žádným způsobem neověřil faktickou existenci předmětného motorového vozidla, což je třeba posuzovat nikoli izolovaně, jak to činí obviněný, ale z celého průběhu činu a ze všech učiněných skutkových zjištění. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu na straně 11 vyplývá, že v obou případech došlo za účasti dovolatele v jediný den a prakticky v jeden okamžik k podpisu žádosti o úvěr, úvěrové smlouvy a současně i protokolu o převzetí vozidla, avšak ve skutečnosti k žádnému předání vozidel nedošlo. S ohledem na místo, kde k podpisu došlo, ani dojít nemohlo, což muselo být dovolateli zřejmé, jakož i to, že nejde o řádné uzavření úvěrových smluv týkajících se úvěrování nákupu osobního automobilu. Za takové situace musel být srozuměn přinejmenším ve formě tzv. nepravé lhostejnosti ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že údaje uvedené v listinách jsou nepravdivé, že podmínky úvěrových smluv nebudou řádně plněny a že tak poskytovateli úvěru vznikne škoda. Otázka, kdo dokumenty fyzicky vyhotovil, je z tohoto hlediska irelevantní, a námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu nedůvodné.
9. Nedostatky státní zástupce shledal ani v posouzení znaku obohacení. I když obohacení samotného dovolatele ze skutkových zjištění jednoznačně nevyplývá, nastalo vyplacením jeho provize, ale z popisu skutku je patrné, že došlo k obohacení jiného. Pro trestní odpovědnost dovolatele je nevýznamné, zda majetkovým prospěchem získaným trestnou činností disponoval on sám, nebo zda se obohatil i spoluobviněný Š. R. či někdo jiný, jakož i to, že nebyly stíhány další osoby na věci zainteresované. Při správnosti posuzovaných rozhodnutí navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Obhájce obviněného v reakci na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství setrval na dosavadní argumentaci prezentované v dovolání. Doplnil, že námitka uvedená v dovolání vychází z dikce rozsudku, který konkrétně uvádí, že „ sebe obohatil “, což je ve zjevném rozporu s důkazy provedenými před soudem, jak ostatně shledal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Je tedy zjevné, že v případě obohacení sebe je rozhodné skutkové zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zároveň se jedná o podstatné skutkové zjištění, a tím i o podstatnou vadu rozsudku, která sama o sobě zvolený dovolací důvod zakládá. Neztotožnil se s vyjádřením státního zástupce k posouzení subjektivní stránky, protože svědci D. H. i K. S. vždy poskytli informace o své osobě (občanský a řidičský průkaz, potvrzení o příjmu, resp. daňové přiznání) před tím, než došlo ke schválení smlouvy. U K. S. byla žádost o identifikaci osoby provedena dne 28. 2. 2017, a veškerá dokumentace je ze dne 3. 3. 2017, u D. H. byly tyto dokumenty realizovány dne 5. 4. 2016 a podpis dokumentace byl o 2 dny později, tedy 7. 4. 2016. Z těchto důvodů argumenty v dovolání uvedené svědčí o jeho důvodnosti, a proto navrhl, aby bylo dovolání vyhověno a rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
12. Dovoláním napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející je Nejvyšší soud oprávněn věcně přezkoumat pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto nejprve zkoumal, zda obviněným podané dovolání koresponduje s důvody, o něž je opřel.
13. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Tento důvod je tedy dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
15. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
16. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K námitkám obviněného
17. Dovoláním obviněný soudům vytýkal, že vadně shledaly, že jednal úmyslně se záměrem jiného uvést v omyl a v nepřímém úmyslu, protože nebraly do úvahy, že šlo jen o administrativní pochybení. Uvedený přečin nespáchal i proto, že se svým aktivním jednáním neobohatil ani nepřispěl k obohacení jiných osob. Jeho jednání bylo nedbalostní, což vylučuje použitou právní kvalifikaci. Tyto námitky směřují proti nesprávným právním závěrům o naplnění znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto korespondují s podmínkami důvodu podle §265 odst. h) tr. ř. Poukázal-li obviněný na to, že skutková zjištění, z nichž soudy pro svůj právní závěr vyšly, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, takový argument dostatečně nevysvětlil z hledisek a podmínek důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto Nejvyšší soud zkoumal (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), zda výsledky provedeného dokazování a učiněné právní závěry netrpí extrémními nedostatky, pro které by závěr o vině obviněného mohl být zpochybněn, avšak takové skutečnosti neshledal. Obviněným uváděná tvrzení, že nebyl zapojen do projednávané trestní věci a že nevěděl o tom, že ostatní osoby mají záměr poškozenou společnost uvést v omyl, neodpovídá výsledkům provedeného dokazování ani soudy učiněným skutkovým zjištěním. Tyto námitky vycházejí zejména z obhajoby obviněného, jíž se soudy zabývaly a na její objasnění se soustředily i při provádění důkazů. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, jak soudy na obdobnou obhajobu obviněného reagovaly.
18. Přestože není účelem dovolacího řízení znovu opakovat a rozebírat veškeré výsledky provedeného dokazování a rekapitulovat je, je vhodné s ohledem na námitky obviněného uplatněné v dovolání připomenout, že rozsah provedeného dokazování odpovídá možnostem, které se v této trestní věci nabízely (viz č. l. 962 až 969 spisu). Soud se zabýval věrohodností obviněného a pravdivostí jeho tvrzení, jež hodnotil způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a své úvahy a závěry doložil v odůvodnění svého rozsudku (viz č. l. 969 až 972 spisu), kde vysvětlil na základě logických úvah majících podklad ve výsledcích provedeného dokazování, proč obhajobu obviněného nepovažuje za věrohodnou, kdežto svědeckým výpovědím D. H., K. S. i P. C. uvěřil. Dostatečně srozumitelně rozvedl, na základě jakých okolností takto usuzoval, když neopomněl další zjištění, jež měl podle výsledků provedeného dokazování k dispozici. Soud vycházel pro své úvahy rovněž z výpovědí svědka M. N., jimiž byl podán relativně ucelený obraz o fungování celé skupiny spolupachatelů. Vzal za prokázané, že obviněný Š. R. „dohazoval“ obviněnému M. P. klienty, kteří neměli peníze, aby žádali o úvěry u společnosti s. (viz č. l. 901), a ten je poté provedl celým procesem zdánlivě vyhlížejícím jako standardní uzavírání smluv o úvěru, ačkoli ve skutečnosti bylo zřejmé již ze samotného průběhu a míst konání schůzek, že standardní procedura je obcházena a modifikována tak, aby došlo k poskytnutí úvěru, který posléze nebyl splácen, resp. byl splácen jen v počátku (vždy prvních 16 splátek), což rovněž bylo součástí klamavého jednání obviněných, aby nevzbudili podezření a udržovali dojem řádného obchodního případu (viz č. l. 971 až 972 a bod 14. napadeného usnesení).
19. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že zapojení obviněného do celého průběhu děje u obou skutků vychází ze souhrnného posouzení výsledků provedeného dokazování, z něhož není možné vytrhávat jednotlivé dílčí skutečnosti, ale na vinu obviněného a jeho roli v celém systému promyšleného děje je třeba usuzovat na základě všech rozhodných okolností. Jednalo se o cílenou činnost, do které byly zapojeny i další osoby (není pro posouzení viny obviněného rozhodné, zda tyto další aktivně se podílející osoby byly rovněž vystaveny trestnímu stíhání či nikoliv, jak správně poznamenaly soudy), jejichž úloha byla s dalšími vzájemně propojena. Teprve jejich vzájemná souhra vedla k vytvoření fiktivní situace u obou posuzovaných případů, jež navenek měly vyvolat zdání běžných obchodních případů, ačkoli nákupy obou deklarovaných vozidel byly pouze předstírané, neboť základním záměrem pachatelů bylo vylákat od poškozené společnosti s. peněžní prostředky, které podle svědectví D. H. a K. S. nezamýšleli hradit. O podvodném záměru pachatelů svědčí i okolnosti vztahující se k uzavírání úvěrových smluv, neboť veškerou smluvní, ale i předsmluvní dokumentaci podepisovali v jeden okamžik, v rámci jediné schůzky, a to právě s obviněným M. P. Nepravdivost některých údajů týkajících se smluv uzavřených s K. S. rovněž svědčí o podvodnosti celého záměru, v němž obviněný M. P. hrál jednu ze zásadních rolí. Protokoly o převzetí vozidla měly být podepsány až po faktickém převzetí vozidla úvěrovanou osobou, k čemuž však nikdy nedošlo, ale s vozidly bylo během několika málo měsíců naloženo zcela odlišným způsobem. Nestandardnost celé této procedury stvrdila ve své výpovědi i svědkyně P. C. jako zástupce společnosti S. Význam mají i vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými osobami, které se kromě obou obviněných v této věci na procesu vytváření a uzavření předmětných úvěrových smluv podílely. Přesto, že měla být zprostředkovatelem obou úvěrových smluv společnost S., její zástupce ( P. C.) žádnou z těchto smluv nepodepsal, a namísto toho byly smlouvy předloženy obviněným M. P. k podpisu žadatelům o úvěr D. H. a K. S., kteří oba měli úzké vazby na obviněného Š. R. Tato činnost vyžadovala úzkou spolupráci mezi obviněným M. P. a dalším zaměstnancem společnosti s. N. B., který měl přístup i do systému společnosti S., v němž smluvní dokumentaci vytvořil. Rozhodnou osobou, která se na celém jednání významně, avšak nikoliv zjevně, podílela, byl spoluobviněný Š. R., který jednotlivé aktéry nakontaktoval a inkasoval převážnou většinu finančních prostředků vyplacených z poskytnutých podvodně vylákaných úvěrů (viz svědecké výpovědi, bankovní výpisy a pokladní doklady, obsah spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 91/2019, z nichž je zřejmé, že osobou fakticky ovládající společnost O. n. P., na jejíž účet byly finance z úvěru u obou skutků připsány, je právě Š. R.).
20. Podle výsledků provedeného dokazování i odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by jeho role a účast na spáchaných činech nebyla dostatečně a řádně objasněna. Rovněž z nich plyne, že šlo o obhajobu ryze účelovou, neboť jeho úloha v celém jednání byla významným článkem řetězu, bez něhož by k dokonání činu a realizaci celého podvodného záměru nedošlo (viz č. l. 969 až 971 a body 11. až 13. usnesení odvolacího soudu).
21. Nejvyšší soud shledal, že uvedené závěry soudu korespondují s obsahem spisového materiálu. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy obou stupňů věnovaly všem rozhodným skutečnostem. Důvodnost závěrů i úvah soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, který k obdobným námitkám obviněného, jaké jsou obsahem dovolání, správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil, přičemž neopomenul reagovat ani na jednotlivé odvolací námitky obviněného [viz č. l. 969 až 971 (rozsudek soudu prvního stupně a body 10. až 13. usnesení odvolacího soudu].
22. Podle výsledků provedeného dokazování při dodržení všech uvedených pravidel vyplynulo, že především soud prvního stupně objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice , stížnost č. 35450/04). Odvolací soud se s námitkami obviněného rovněž vypořádal způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti, a lze uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem uvedeným povinnostem, vůči nimž obviněný brojil. Nejvyšší soud v postupech soudů neshledal známky libovůle při prováděném dokazování ani vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
23. Ze všech těchto skutečností plyne opodstatněný závěr, že po skutkové stránce přezkoumávaná rozhodnutí netrpí nedostatky namítanými obviněným v dovolání, protože soudy věc po všech stránkách dostatečně objasnily i odůvodnily. Lze učinit závěr, že se o žádný extrémní nesoulad nebo exces při zjišťování skutkového stavu věci nejedná, a skutková zjištění, jak jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, mohou sloužit pro posouzení správnosti právních otázek, jež Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a další).
24. Použité právní kvalifikaci obviněný vytýkal, že nespáchal přečin podvodu podle §209 dost, 1, 3 tr. zákoníku, jenž je úmyslným trestným činem, protože nejednal ani v nepřímém úmyslu, ale nedbalostně, neboť nesplnil všechny pracovní povinnosti a dopustil se některých chyb. Nejvyšší soud z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy učinily závěr, že obviněný M. P. jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve formě tzv. nepravé lhostejnosti, neboť šlo o situaci, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nikoliv, vyjadřuje aktivní kladné stanovisko k oběma eventualitám, i k případnému způsobení relevantního trestněprávního následku. Odvolací soud v bodě 12. přezkoumávaného usnesení poukázal na to, že výsledky provedeného dokazování bylo vyvráceno, že by obviněný M. P. měl pouze pozici kurýra listin, jenž nevěděl nic o obsahu doručované dokumentace, neboť jeho skutečná role byla významnější, než ji sám prezentuje. Podle všech zjištěných skutečností byl minimálně srozuměn s fiktivností obou převodů, a to mimo jiné s ohledem na to, že byl odměňován neformálně ze soukromých účtů fyzických osob.
25. Soudy věnovaly ohledně zavinění obviněného pozornost rozhodným skutečnostem a prověřovaly i jeho obhajobu, a jimi učiněné závěry nevzbuzují pochybnosti. K nim Nejvyšší soud nad rámec uvedeného doplňuje, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí na cizím majetku větší škodu [podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující nejméně částku 100.000 Kč]. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele.
26. V posuzované věci soudy dospěly k závěru, že obviněný M. P. spáchal uvedený čin v nepřímém úmyslu, kdežto obviněný tvrdí, že jednal nedbalostně, protože neměl úmysl někoho podvést, proto je vhodné vysvětlit, že u nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) podle §15 odst. 1 písm. b, odst. 2 tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
27. Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015).
28. Pro eventuální úmysl zásadně platí, že pachatel míří na dosažení jiného cíle, ale ze svého vědomí nevyloučí možnost, že při jeho dosažení eventuálně může dojít k porušení zákonem chráněného zájmu, a nepočítá tak s žádnou konkrétní okolností, která by takovému možnému následku mohla zabránit (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zájmu ochrany poskytované trestním právem je s ohledem na téměř vyloučenou možnost odhadovat budoucí události nutné zahrnout pod úmyslné jednání i takovou jeho formu, kdy pachatel počítá s trestněprávně relevantním následkem jako s pravděpodobným. Právě tento stav mysli je v teorii označován jako tzv. nepravá lhostejnost, jež v sobě zahrnuje jak to, že následek nastane, tak že nenastane.
29. Aplikují-li se tyto obecné úvahy na jednání prokázané obviněnému M. P., v situaci, kdy u něj bylo prokázáno, že věděl, že v důsledku svého jednání [viz okolnosti, jak jsou popsány ve skutkovém zjištění v bodech 1) a 2)] může společnosti s. způsobit škodu (resp. účinek) v neuhrazení úvěru, jenž si představoval jako možný, splnil hlediska vymezená u eventuálního úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Volní složka eventuálního úmyslu obviněného zahrnuje jeho srozumění s hrozícím škodlivým následkem, byť jeho způsobení nemuselo být jeho přímým cílem. Podstatné je také to, že jednal při páchání citovaného zločinu aktivně způsobem, kterým již nebylo možné škodlivý následek odvrátit. U eventuálního úmyslu je důležité zjištění, že zásadně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by zaručovala, že škodlivý následek (resp. účinek) nenastane (srov. SOLNAŘ, V., a kol. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání . Praha: Orac, 2003, s. 283-286; též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1272/2010). O existenci eventuálního úmyslu v souzené věci tak svědčí i následné chování obviněného, zejména, že přebíral provize, apod.
30. Ke konkrétní povaze uvádění v omyl poškozeného v posuzované věci je třeba zdůraznit zejména to, že podvodné jednání obviněného bylo založeno na dlouhodobé známosti s dalšími zainteresovanými osobami, zejména spoluobviněným Š. R. a N. B., jakož i na spolupráci s poškozenou společností s. a S., jíž zneužil k realizaci společného podvodného záměru. Spoluobviněný Š. R. vybral z okruhu svých známých ty, kteří se potýkali s určitými finančními problémy, minimálně neměli na zaplacení úvěrovaného vozidla, které předal jako klienty M. P., jenž znal alespoň základní parametry této nelegální spolupráce, avšak společnost s. o tom neinformoval, ale namísto toho podnikal veškeré kroky směřující k uzavření úvěrové smlouvy a vyplacení finančních prostředků. Tím poškozenou společnost, jejímž byl zaměstnancem, uvedl v omyl. Vzhledem k množství a rozsahu informací, kterými disponoval, věděl, že úvěrové smlouvy byly sepsány za okolností, které svědčily o fiktivnosti takového kontraktu. Již tato skutečnost vedla k závěru, že jeho podstatou nebyl běžný úvěrový vztah, ale zinscenovaná situace pro vylákání úvěru. Právě tato okolnost byla určující pro zjištění obviněného, že splátky úvěru nebudou řádně a včas hrazeny. Ve vztahu k této okolnosti, jejímž následkem bylo způsobení majetkové škody poškozené společnosti, tudíž jednal v nepřímém (eventuálním) úmyslu. Byl srozuměn se vznikem případného škodlivého následku, k němuž zaujal v zásadě lhostejný postoj pro oba možné případy vývoje jeho jednáním vyvolané situace.
31. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje i to, že obviněný nejednal sám, ale ve spolupachatelství s dalšími osobami, konkrétně spoluobviněným Š. R. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
32. V této trestní věci byla podstatná právě soudy zjištěná souhra všech aktérů, kteří se na spáchání celého jednání v obou případech podíleli. Je zjevné, že měli každý určitou roli, v jejímž rámci plnili tu část úkolů, při jejichž vzájemném propojení dosáhli všichni společného výsledku. Přitom není rozhodné, aby všechny osoby, které se na společném jednání podílejí, byly postaveny před soud, rozhodná je zde jejich faktická úloha v rámci společného jednání, jež propojuje jejich společný úmysl, což je situace, o kterou v přezkoumávané věci šlo. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů nepřisvědčil obviněnému v námitce, že nejednal úmyslně.
33. Výhrada obviněného, že nedošlo k jeho obohacení, jak soud podle tzv. právní věty výroku o vině uzavřel, rovněž nemá opodstatnění. Soudy se řádně vypořádaly s tím, jakým způsobem se obviněný obohatil, a to s ohledem na provize, které dostával právě z celkové částky podvodně vylákaného úvěru. Pokud došlo též k obohacení dalších osob, tedy „jiného“, lze přisvědčit obviněného, že tato alternativa v tzv. právní větě chybí. Její doplnění by však bylo v neprospěch obviněného, a to s ohledem na skutečnost, že dovolání bylo podáno jen v jeho prospěch, není možné.
VII. Závěr
34. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného nedůvodným, protože soudy dostatečně a řádně objasnily všechny rozhodné skutkové okolnosti bez procesních vad a nedostatků, a na zavinění obviněného usuzovaly ze souhrnu všech ve věci zjištěných skutečností, na jejichž základě důvodně shledaly, že jako jeden ze spolupachatelů veden společným úmyslem se dopustil uvedeného přečinu v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Správným je závěr, že obviněný po všech stránkách naplnil dva přečiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
35. Na základě všech těchto zjištění dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného posouzené jako celek není důvodné. Tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že netrpí obviněným vytýkanými vadami a že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou učiněné v souladu se zákonem, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu