ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.585.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 585/2021-1189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 o dovoláních obviněných M. L. , nar. XY., trvale bytem XY, M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a V. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 137/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. L. a M. P. odmítají .
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se v části týkající se obviněné V. P. zrušují
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, ve výroku o vině zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod body 2. a 3., ve výrocích o trestu a obviněné uložené povinnosti k náhradě škody,
- rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 67 T 137/2019, ve výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zák. pod body 2) a 3), ve výrocích o trestu a obviněné uložené povinnosti k náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 67 T 137/2019, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc obviněné V. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jinak zůstávají napadené rozsudky nezměněny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 67 T 137/2019, byl obviněný M. L. uznán vinným pod body 1), 3), 4) pokračujícím zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný [pod body 3), 4)], dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)]. Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3, odst. 4 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2017, sp. zn. 67 T 19/2017, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 5 To 15/2018, byl podle §210 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 2 měsíců. Podle §210 odst. 5, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 200 Kč, tedy v celkové výši 10 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Zároveň byl zrušen výrok o trestu tohoto obviněného z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 10. 2017, sp. zn. 67 T 19/2017, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 5 To 15/2018, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný M. P. byl uznán vinným pod bodem 1) zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §210 odst. 5, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 100 Kč, tedy v celkové výši 5 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Obviněná V. P. byla uznána vinnou pod body 2), 3) pokračujícím trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zák., za který byla podle §250a odst. 4 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. Č., J. N., S. P., P. P., L. P., J. R., P. R., J. S., F. S., J. S. a Z. V., o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obžaloby spoluobviněného P. R.
2. Proti citovanému rozsudku podali obvinění M. L., M. P., V. P., P. P., P. R., J. S. a Z. V. odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných M. P., V. P., P. P., J. S. a Z. V. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. P. byl uznán vinným pod bodem 1. zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a V. P. byla uznána vinnou pod body 2. a 3. pokračujícím zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byli shodně podle §210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, v případě obviněného M. P. na zkušební dobu v trvání 1 roku, v případě obviněné V. P. na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto i o vině a trestu obviněných P. P., J. S. a Z. V. a o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných M. L.a P. R. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudů se obvinění M. L., M. P. a V. P. dopustili označených zločinů tím, že:
1. obvinění M. P. a J. S. společně s obviněnými M. L., P. R. a odsouzeným J. S.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy M. L. za účelem provedení zinscenované dopravní nehody dne 11. 6. 2009 opatřil vozidlo zn. Subaru B9 Tribeca, r. v. 2006, VIN: XY, dále M. P., rovněž za účelem provedení zinscenované dopravní nehody předal dosud neztotožněné osobě vozidlo zn. Chrysler 300C LX, r. v. 2007, VIN: XY, následně dne 14. 6. 2009, dle pokynů P. R., přivezl odsouzený J. S. J. S. nedaleko křižovatky ulic XY a XY, kde již dle předešlé dohody čekal odsouzený Z. Č., který jim dal instrukce o budoucím průběhu střetu vozidel a k oznámení této události jako dopravní nehody, následně dva dosud neztotožnění řidiči úmyslně navzájem havarovali uvedenými vozidly, poté z vozidel vystoupili a z místa odešli, J. S. a J. S., ač věděli, že k dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo, oznámili dle instrukcí Z. Č. Policii České republiky, že tohoto dne okolo 17.00 hodin v XY, na křižovatce ulic XY a XY, došlo k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a také k hmotné škodě na obou vozidlech, a ač ke střetu obou vozidel došlo úmyslně, J. S. a J. S. uvedená vozidla v době střetu neřídili, na místě podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. KRPA-6204/DN2009-422, poté J. S., J. S. a P. R. z místa společně odjeli za Z. Č., který předal J. S. za účast při zinscenované dopravní nehodě odměnu ve výši 3 000 Kč, následně J. S. událost nahlásil České pojišťovně, a. s., u níž byla na vozidlo zn. Chrysler uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 92467378-15 a smlouva o havarijním pojištění č. 5452029213, a dále společně s dalšími osobami prováděli kroky při uplatňování neoprávněného nároku na pojistné plnění, kdy Česká pojišťovna, a. s., na základě jimi dodaných podkladů šetřila událost pod č. 2730873 (povinné ručení) a po provedeném šetření vyplatila dne 3. 7. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet O. Z. č. XY částku ve výši 495 431 Kč za škodu na vozidle zn. Subaru, dne 9. 7. 2009 K. Z., kterou pro tento účel sjednal M. Š., na přesně nezjištěné pobočce Komerční banky vybrala z tohoto účtu částku ve výši 482 000 Kč a předala ji M. Š., dále dne 10. 7. 2009 provedla K. Z. výběr z tohoto účtu prostřednictvím výběru z bankomatu částky ve výši 10 000 Kč, kterou opět předala M. Š., který, ač věděl, že tyto částky byly získány podvodným jednáním, tyto převzal a naložil s nimi dosud nezjištěným způsobem, a dále Česká pojišťovna, a. s., šetřila uvedenou událost pod č. 2772291 (havarijní pojištění), kdy po provedeném šetření odmítla vyplatit neoprávněně nárokované pojistné plnění ve výši cca 200 000 Kč za škodu na vozidle zn. Chrysler, kterou požadovali zaslat na účet č. XY, a M. P., který již od počátku prověřování předmětné události vědomě poskytoval pojišťovně a policejnímu orgánu nepravdivé údaje, výzvami ze dne 30. 3. 2010 a ze dne 9. 6. 2011 uplatňoval u České pojišťovny, a. s., neoprávněný nárok na pojistné plnění, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956, škodu ve výši 495 431 Kč, přičemž jejich jednání směřovalo ke způsobení škody ve výši cca 695 431 Kč (vozidlo EDA).
2. obviněná V. P. společně s odsouzenými J. Č. a J. N. a obviněným P. R.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy dne 18. 6. 2009 na dosud přesně nezjištěném místě uzavřel odsouzený J. N. pojistnou smlouvu č. 6264157359 o povinném ručení na vozidlo zn. Ford Escort 1.8 D, r. v. 1996, VIN: XY, u Kooperativa pojišťovny, a. s., poté si obviněná V. P. dne 22. 6. 2009 na pokyn odsouzeného Z. Č. zřídila u České spořitelny, a. s., účet č. XY za účelem příjmu výnosů z pojistných podvodů páchaných Z. Č. a dalšími osobami, a tomuto číslo bankovního účtu pro tento účel poskytla, dále L. L. dne 9. 7. 2009 na sebe u T. K. na pobočce Magistrátu hl. m. Prahy v XY, převedl vozidlo zn. Subaru B9 Tribeca, r. v. 2006, VIN: XY, kde byly vozidlu rovněž vyměněny registrační značky, následně J. N. podle předchozí dohody dne 16. 7. 2009 počkal nedaleko křižovatky ulic XY a XY na Z. Č., který se na toto místo dostavil s dosud neztotožněnými osobami, kdy na toto místo přivezli uvedená vozidla zn. Peugeot a zn. Subaru B9 Tribeca, dále se na toto místo dostavil odsouzený J. Č., kterého za úplatu sjednal k účasti na zinscenované dopravní nehodě obviněný P. R., následně dva dosud neztotožnění řidiči na uvedené křižovatce dle pokynů Z. Č. úmyslně navzájem havarovali uvedenými vozidly, poté z vozidel vystoupili a z místa odešli, J. Č. a J. N., ač věděli, že k dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo, oznámili dle pokynů Z. Č.a obviněného P. R. Policii České republiky, že tohoto dne okolo 20.00 hodin na křižovatce ulic XY a XY v XY došlo k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a také k hmotné škodě na obou vozidlech, a ač ke střetu obou vozidel došlo úmyslně, J. Č. a J. N. uvedená vozidla v době střetu neřídili, na místě podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. KRPA-7351/DN-2009-318, následně J. Č. a J. N. událost nahlásili Kooperativa pojišťovně, a. s., u níž byla na vozidlo zn. Peugeot uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla, a dále společně s dalšími osobami prováděli kroky při uplatňování neoprávněného nároku na pojistné plnění, kdy Kooperativa pojišťovna, a. s., na základě jimi dodaných podkladů šetřila událost pod č. 6090039534 (povinné ručení) a po provedeném šetření vyplatila dne 18. 8. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet č. XY částku ve výši 498 038 Kč za škodu na vozidle zn. Subaru, obviněná V. P., ač věděla, že jde o podvodně vylákané pojistné plnění, téhož dne z tohoto účtu na přesně nezjištěné pobočce České spořitelny, a. s., vybrala částku ve výši 493 038 Kč a předala ji Z. Č., dále Kooperativa pojišťovna, a. s., vyplatila dne 4. 9. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet rovněž částku ve výši 38 164 Kč za údajné zapůjčení náhradního vozidla zn. VW Passat po dobu opravy vozidla Subaru B9 Tribeca z autopůjčovny M. M., k němuž ve skutečnosti nedošlo, obviněná V. P. téhož dne z tohoto účtu na přesně nezjištěné pobočce České spořitelny, a. s., vybrala částku ve výši 37 900 Kč a tuto předala Z. Č., tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., IČ: 47116617, škodu v celkové výši 536 202 Kč (vozidlo EDA).
3. obviněná V. P. společně s obviněným M. L. a odsouzenou S. P.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy nejprve dne 18. 6. 2009 obviněný M. L. po dohodě s odsouzeným Z. Č. opatřil vozidlo zn. Subaru B9 Tribeca, r. v. 2007, barva černá-metal, VIN: XY, za účelem jeho využití při zinscenované dopravní nehodě, dále dne 21. 6. 2009 na ulici XY, kde dva
dosud neztotožnění řidiči úmyslně navzájem havarovali uvedeným vozidlem zn. Subaru a vozidlem zn. Ford Mondeo 1.8, r. v. 1996, barva šedá pastel, VIN: XY, poté z vozidel vystoupili a z místa odešli, F. C. (již zemřelý) a odsouzená S. P., ač věděli, že k dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo, oznámili Policii České republiky, že uvedeného dne okolo 11.15 hodin v XY, na ulici XY, došlo k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a také k hmotné škodě na obou vozidlech, a ač ke střetu obou vozidel došlo úmyslně a F. C. a S. P. uvedená vozidla v době střetu neřídili, na místě podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. KRPA-3062/PŘDN-2009-306, následně F. C. a S. P. o události vyplnili záznam a nahlásili ji České pojišťovně, a. s., u níž byla na vozidlo zn. Ford Mondeo uzavřena smlouva o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla č. 43245829-13, a dále společně s dalšími osobami prováděli kroky při uplatňování neoprávněného nároku na pojistné plnění, kdy Česká pojišťovna, a. s., na základě jimi dodaných podkladů šetřila událost pod č. 2736985 (povinné ručení) a po provedeném šetření vyplatila dne 24. 7. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet obviněné V. P. č. XY částku ve výši 369 398 Kč za škodu na vozidle zn. Subaru, obviněná V. P., ač věděla, že tyto částky byly získány podvodně vylákaným pojistným plněním, neboť si právě za tímto účelem na pokyn Z. Č. předmětný účet zřídila a číslo bankovního účtu mu předala, dále dne 27. 7. 2009 na přesně nezjištěné pobočce České spořitelny, a. s., vybrala z tohoto účtu částku ve výši 364 330 Kč a předala ji Z. Č., který, ač věděl, že tato částka byla získána podvodným jednáním uvedených osob, s touto naložil dosud nezjištěným způsobem, a dále Česká pojišťovna, a. s., vyplatila dne 3. 8. 2009 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na stejný účet obviněné V. P. částku ve výši 60 319 Kč za zapůjčení náhradního vozidla zn. VW Passat po dobu opravy vozidla zn. Subaru z autopůjčovny M. M., k němuž ve skutečnosti nedošlo, obviněná V. P., ač věděla, že tato částka byla získána podvodným jednáním, dne 4. 8. 2009 na přesně nezjištěné pobočce České spořitelny, a. s., z tohoto účtu vybrala částku ve výši 58 300 Kč a předala ji Z. Č., který, ač věděl, že tato částka byla získána podvodným jednáním uvedených osob, s touto naložil dosud nezjištěným způsobem, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., IČ: 45272956, škodu v celkové výši 429 717 Kč (vozidlo FRANTA).
4. obviněný Z. V. společně s obviněným M. L. a odsouzenými L. P., J. R. a F. S.
po předchozí dohodě v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy nejprve odsouzený L. P. seznámil s odsouzeným Z. Č. obviněného Z. V. za účelem oznámení budoucí pojistné události, dále dne 10. 8. 2009 zakoupily dosud neztotožněné osoby od M. B. vozidlo zn. Citroën BX 16, VIN: XY, téhož dne uzavřela dosud neztotožněná osoba jménem Z. N. s Allianz pojišťovnou, a. s., pojistnou smlouvu o povinném ručení č. 875010533 na předmětné vozidlo, přičemž uvedla jako doručovací adresu XY, kde smlouvu vyzvedla s věcí obeznámená odsouzená H. P., dne 15. 2. 2010 obviněný M. L. po dohodě se Z. Č., v úmyslu zastřít před pojišťovnou historii pojistných událostí vozidla zn. BMW X6, VIN: XY, u A. J. na pobočce Magistrátu hl. m. XY v XY, toto vozidlo odhlásil na nového fiktivního majitele, obviněného Z. V., který vozidlo na sebe téhož dne na stejném místě převedl a požádal o výměnu registračních značek, téhož dne ve večerních hodinách přivezl L. P. obviněného Z. V. do ulice XY v XY, kde jej vyzvedl Z. Č. a odvezl jej ke křižovatce ulic XY a XY v XY, kde již dle dohody čekal odsouzený J. R., kterému odsouzený J. P. za účelem provedení zinscenované dopravní nehody předal uvedené vozidlo zn. Citroën BX 16 a navedl jej na místo události, následně dva dosud neztotožnění řidiči dle pokynů Z. Č. na uvedené křižovatce úmyslně navzájem havarovali uvedenými vozidly zn. BMW a zn. Citroën, poté z vozidel vystoupili a z místa odešli, následně J. R. a obviněný Z. V., ač věděli, že k dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo, dle pokynů Z. Č. oznámili policejnímu orgánu DI Správy hlavního města XY, že tohoto dne okolo 23.03 hodin došlo na křižovatce ulic XY a XY v XY k dopravní nehodě uvedených vozidel, která v době nehody řídili, a také k hmotné škodě na obou vozidlech, a ač ke střetu obou vozidel došlo úmyslně aj. R. a obviněný Z. V. uvedená vozidla v době střetu neřídili, na místě sepsali a podepsali protokol o nehodě v silničním provozu s projednáním, kdy policie tuto událost šetřila pod č. j. KRPA-2084/DN-2010-129, poté L. P. odvezl obviněného Z. V. z místa střetu vozidel, následně ve dnech 16. a 19. 2. 2010 dosud neztotožněné osoby oznámily tuto událost na telefonickou linku zákaznického centra Allianz pojišťovny, a. s., a dále společně s odsouzeným Z. Č. činili další kroky při uplatňování neoprávněného nároku na pojistné plnění, kdy Allianz pojišťovna, a. s., na základě výše uvedenými osobami dodaných podkladů šetřila událost pod č. 2010017509 (povinné ručení), a po provedeném šetření vyplatila dne 18. 3. 2010 na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet A. F. č. XY částku ve výši 349 957 Kč, která následně na dosud přesně nezjištěné pobočce České spořitelny, a. s., uvedené finanční prostředky z tohoto účtu vybrala a naložila s nimi dosud nezjištěným způsobem, a dále odsouzený F. S., ačkoliv věděl, že obviněnému Z. V. nepůjčil jako náhradní vozidlo zn. BMW 740D RZ XY po dobu opravy vozidla BMW X6, zaslal Allianz pojišťovně, a. s., požadavek ze dne 11. 4. 2010 na proplacení údajně postoupené pohledávky nákladů za jeho zapůjčení ve výši 72 450 Kč, což pojišťovna zčásti akceptovala a dne 15. 4. 2010 vyplatila na neoprávněně vylákaném pojistném plnění na účet F. S. č. XY částku ve výši 43 008 Kč, a tímto jednáním tak obviněný M. L. a L. P., J. R., F. S. a Z. V. způsobili škodu ve výši 43 008 Kč Allianz pojišťovně, a. s., a dále obviněný M. L., L. P., J. R. a obviněný Z. V. způsobili poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, škodu v celkové výši cca 349 957 Kč (vozidlo PAVLÍNA).
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, podali obvinění M. L., M. P. a V. P. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný M. L. odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud jde o jeho osobu, soudy skutek nesprávně právně posoudily a nepřípustně jej dotvořily. Rovněž byla porušena jeho ústavní práva. V jeho případě nemohlo dojít k naplnění znaků skutkových podstat zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a sbíhajícího se trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3, odst. 4 písm. a) tr. zák. Popis skutků neobsahoval takové skutkové okolnosti vyjadřující jeho vědomost o tom, jakým způsobem ostatní obvinění s motorovými vozidly následně naloží. Soudy měly konstatovat, že se dovolatel nedopustil žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku se týká také zejména členství v organizované skupině. Protože bylo uznání viny chybné, neměly mu soudy ukládat žádný trest. Stejně tak jej neměly zavazovat povinností k náhradě škody. Rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř. lze učinit v situaci, kdy obviněný způsobil jinému majetkovou škodu. V napadených rozhodnutích však nebylo přesně stanoveno, že by právě dovolatel způsobil oběma pojišťovnám škodu, což nelze napravit konstatováním o tom, že je k této povinnosti zavázán společně a nerozdílně s dalšími obviněnými. Soudy bez opory v provedených důkazech vytvořily konstrukci o „tichém souhlasu“ dovolatele s jednáním ostatních obviněných a další fikci participace na jejich protiprávních jednáních. Z důkazů vyplynulo, že obviněný se s nimi neznal a o jejich plánech nic nevěděl. Navzdory tomu byl učiněn závěr, že byl členem organizované skupiny a podílel se na vzniku škody. Uzavřel, že soudy měly v jeho případě rozhodnout podle §229 odst. 1 tr. ř. a odkázat poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 67 T 137/2019, zrušil a ve smyslu §265m odst. 2 tr. ř. znovu rozhodl.
7. Obviněný M. P. taktéž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména vytkl nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho mínění soud nedostál svým povinnostem a dostatečně nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku a správnost postupu řízení ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. Setrval na své obhajobě, podle níž vozidlo, které mělo být prostředkem ke spáchání trestného činu, zapůjčil v dobré víře. Stejně tak, když byl jeho majetek poškozen, v dobré víře žádal náhradu škody po osobě, u které bylo vozidlo pojištěno. Z jeho strany tedy nemohlo dojít ke spáchání trestného činu, soudy zvolily nesprávnou trestněprávní kvalifikaci. Argumentace odvolacího soudu, že neuvěřil obhajobě obviněného, že jednal v dobré víře a že jeho účast v organizované skupině byla nevědomá, je nedostatečná.
8. S ohledem na výše uvedené považoval za nedůvodný i výrok o trestu. Tento je podle něj podložen neprokázanými skutečnostmi, zejména těmi týkajícími se zařazení dovolatele mezi účastníky organizované skupiny. S takovou kvalifikací (při judikaturním vymezení organizované skupiny) nesouhlasil. V projednávané věci nebylo prokázáno, že by se s ostatními účastníky řízení znal, členem popisované organizované skupiny nikdy nebyl a neměl žádný úmysl spáchat trestný čin jako její člen. Připustil maximálně zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Vyjádřil přesvědčení, že soudy při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly ke stadiu pokusu trestné činnosti a ve smyslu §38 tr. zákoníku nevzaly v potaz zásadu minimalizace trestní represe. Trestní sazba, která se zmíněnou zásadou nekoresponduje, je tedy nesprávná.
9. Výhrady dovolatel vznesl i proti výroku o náhradě škody, který podle jeho mínění neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Výše nároku na náhradu škody přiznaná poškozenému nesmí přesáhnout skutečnou výši škody. V posuzované věci dovolatel po poškozené společnosti požadoval náhradu škody na svém automobilu Chrysler, která odpovídala částce 200 000 Kč. Soudy však neuvedly, proč jej zavázaly povinností společně a nerozdílně uhradit poškozené společnosti částku ve výši 495 431 Kč.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud nejprve samostatným rozhodnutím rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, jakož i s tím souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 67 T 137/2019, a to do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, přičemž dále aby ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 44 To 397/2020, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a ve věci rozhodl.
11. Obviněná V. P. odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
12. Pokud jde o první z citovaných dovolacích důvodů, měla za to, že trestní stíhání její osoby bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2015 bylo toto trestní stíhání již promlčeno. Pětiletá promlčecí doba uplynula v září roku 2014, neboť prvnímu předtím vydanému usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 2. 2014 nelze přiznat účinky přerušení promlčecí doby. Podle zrušovacího usnesení státního zástupce ze dne 29. 4. 2014 nebyly totiž v době vydání tohoto usnesení dány důvody pro zahájení trestního stíhání obviněné z důvodu absence důkazů (nebylo nijak avizováno, že by trestní stíhání mohlo být znovu zahájeno) a obviněná byla v řízení dokonce následně předvolána jako svědek. Dovolatelka vyjádřila nesouhlas s názorem nalézacího soudu (s oporou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008), že k nepřerušení promlčecí doby by mohlo dojít pouze v případě usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo čistě formální či nicotné, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 2. 2014 takovým nebylo a plynula z něj vůle policejního orgánu vést proti obviněné oprávněně trestní stíhání. Obviněná v tomto smyslu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, které se zabývalo obdobnou situací, která nastala v jejím případě, odvolací soud jí však nepřisvědčil a přiklonil se k názoru soudu nalézacího. Podle konstantní judikatury ovšem účinky přerušení promlčecí doby nastávají pouze v případě těch zrušených usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla zrušena pouze z formálních důvodů (např. z důvodu chybného nebo nedostatečného popisu skutku ve výroku usnesení apod.) a podstatné je, aby již v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání byly dány dostatečné důvody k podezření ze spáchání trestného činu.
13. Pokud by se dovolací soud neztotožnil s argumentací výše, namítla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle dovolatelky z popisu skutku nelze dovodit, že by spáchala pokračující zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. že by v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolala pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, způsobila tím větší škodu a čin spáchala jako členka organizované skupiny. V popisu skutku se ve vztahu k ní uvádí pouze, že ač věděla, že uvedené částky byly získány podvodně vylákaným pojistným plněním, na pokyn Z. Č. si založila účet, vybrala z něj určitou částku a tuto Z. Č. předala. Mezi trestným činem podílnictví, pro který bylo zahájeno její trestní stíhání a podána na ni obžaloba, a trestným činem pojistného podvodu, jímž byla uznána vinnou, je podstatný rozdíl, když podílnictví není součástí jednání pachatele, nýbrž na trestný čin pachatele pouze navazuje (jde tak o nepřípustnou analogii trestního práva). V této souvislosti poukázala přiměřeně na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, podle něhož je nepřípustnou analogií jdoucí k tíži pachatele, pokud je jednání zakládající pomoc k trestnému činu kvalifikováno jako spolupachatelství k trestnému činu, neboť cestou této analogie se pachateli přičítá přísnější forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil. Dále brojila proti závěru o spolupachatelství, resp. o společném úmyslu ve vztahu k vylákání pojistných plnění od příslušných pojišťoven prostřednictvím zinscenovaných dopravních nehod, které se ve smyslu nahodilé události nestaly. Společný úmysl obviněné nebyl prokázán, z výpovědí Z. Č. a A. Š. ani z jiných důkazů nevyplývá, že by se společným jednáním vědomě a za úplatu zapojila do pojistných podvodů, a že by byla vědomou členkou organizované skupiny páchající takové podvody. Znala pouze A. Š., která byla její sousedkou. Připustila, že si zřídila bankovní účet a předala Z. Č. nějaké peníze, že mu podepsala nějaké dokumenty, které nečetla. Že měla sjednat úvěr na koupi vozidla VW Passat, se dozvěděla až z civilního soudního sporu, navíc to automaticky neznamená, že věděla o předmětných zinscenovaných dopravních nehodách, o spáchání trestného činu pojistného podvodu a o tom, že peníze zasílané na poskytnutý účet byly získány takovým trestným činem. Soudy dovozovaly spáchání trestného činu mj. právě z dokumentace k vozidlu VW Passat, které mělo být rovněž zneužito k fingované dopravní nehodě, avšak tato se netýkala skutků, jimiž byla uznána vinnou. Závěr o její vině je tak založen na tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
14. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů v části, která se jí týká, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle §265k a §265 l tr. ř.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že všichni tři dovolatelé zopakovali obhajobu, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů a s níž se soudy vypořádaly. Pokud jde o obviněného M. L., výtka týkající se náhrady škody neobstojí, neboť obviněný podle popisu skutku jednal společně s ostatními spolupachateli, přičemž v případě spolupachatelství se trestní odpovědnost každému z nich přičítá v plném rozsahu (§23 tr. zákoníku). Proto i náhradu škody je možno v zásadě požadovat po každém z nich. Za relevantně uplatněnou považoval státní zástupce výhradu, že popis skutku neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující vědomost obviněného o jednání ostatních pachatelů. Této nicméně nepřisvědčil, není zřejmé, jaké konkrétní okolnosti v popisu skutku dovolatel postrádá, odkázal na konkrétní formulaci skutkové věty, která mj. i úmyslné zavinění vyjadřuje. Pokud dovolatel brojil proti výroku o trestu, činil tak pouze na základě předchozího předpokladu nesprávných závěrů o jeho vině. Dovolání tak dílem neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, dílem je zjevně neopodstatněné.
16. Pokud se dovolatel M. P. dovolával pravidla in dubio pro reo, podle státního zástupce (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) porušení tohoto pravidla není dovolacím důvodem, leda by nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Námitka, podle níž trestní sazba nekoresponduje se zásadou minimalizace trestní represe, je směřována zákonodárci, nikoliv dovolacímu soudu, neboť trestní sazby jsou stanoveny zákonem a soud v jejich rámci pouze určuje přiměřený trest. Brojil-li dovolatel proti výši náhrady škody 495 431 Kč, opomenul, že podle popisu skutku se nepravdivými tvrzeními podílel právě na výplatě zmíněné částky. Návaznost mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody je tak zřejmá. V této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Ostatní výtky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
17. K výhradě obviněné V. P. týkající se promlčení trestního stíhání státní zástupce konstatoval právní kvalifikaci, pro kterou bylo usnesením ze dne 5. 1. 2015 zahájeno trestní stíhání [§214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku] i kterou byla uznána vinnou [§210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku], přičemž v obou případech jde o trestné činy s horní hranicí trestní sazby zakládající promlčecí dobu 10 let [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Jestliže ke spáchání skutku došlo do září 2009, k promlčení by došlo až v září 2019. Jestliže bylo v lednu 2015 opětovně zahájeno trestní stíhání usnesením, které již dovolatelka z pohledu nicotnosti nezpochybňuje, k promlčení by došlo nejdříve v lednu 2025, a to i bez podání obžaloby či vyhlášení odsuzujícího rozsudku, což jsou další úkony přerušující promlčecí dobu. Podle státního zástupce je původ tvrzení o pouze pětileté promlčecí době (užité obhajobou i soudy nižších stupňů) nesnadné vysledovat, patrně však k tomu došlo nesprávným použitím §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. (tedy zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009). Zákonem, podle něhož se posuzuje trestnost činu ve smyslu §2 tr. zákoníku, se však rozumí zákon jako celek. Jestliže byl skutek dovolatelky posouzen podle zákona současného, nepřicházelo v úvahu dovozovat přerušení promlčení z trestního zákona nyní již neplatného.
18. Stran případného přerušení promlčecí doby státní zástupce přesto, že považoval vzhledem k desetileté promlčecí době trestní stíhání obviněné za nikoli promlčené, analyzoval obsah obviněnou argumentovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010, které se sice procesní situaci obviněné podobá, nicméně zároveň komparoval důvody pro přerušení promlčení trestního stíhání v režimu trestního zákona (důvody obsahové) a v režimu aktuálně účinného trestního zákoníku (důvody formální) a akcentoval jako přiléhavější ve věci dovolatelky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, uveřejněné pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., z něhož také vychází aktuální praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, pojednávající o tom, že první usnesení o zahájení trestního stíhání postrádalo všechny náležitosti, mimo jiné zde nebyly uvedeny skutečnosti, z nichž vyplýval podvodný úmysl). Státní zástupce uzavřel, že ve výše popsané části je dovolání zjevně neopodstatněné, neboť promlčecí doba činila 10 a nikoliv 5 let, a ani kdyby byly úvahy dovolatelky správné, nemohla by promlčecí doba marně uplynout, resp. by mohla uplynout nejdříve v září 2019, tedy až po lednu 2015, kdy bylo trestní stíhání opětovně zahájeno již způsobem zcela nesporným.
19. Pokud jde o námitku týkající se naplnění znaků spolupachatelství, připomněl státní zástupce adekvátní formulaci skutkové věty, jakož i body 90. a 102. odůvodnění nalézacího soudu, který popsal, proč obviněnou uznal vinnou a proč (oproti obžalobě) jednání dovolatelky překvalifikoval z podílnictví na spolupachatelství. Soud odvolací se s právní kvalifikací v zásadě ztotožnil ( bod 26. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito úvahami soudů se státní zástupce ztotožnil. Poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, označil za nepřiléhavý. Připomněl, že v případě spolupachatelství postačuje, aby bylo jednání obviněného alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr.). Uzavřel, že v této části je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. Ostatní výtky dovolatelky ohledně tzv. extrémního nesouladu jsou pouze předložením alternativních skutkových zjištění a neodpovídají tak žádnému dovolacímu důvodu.
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. všechna tři dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná, že je podaly včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
22. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (V. P.) a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (všichni obvinění). V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Naplnění tohoto dovolacího důvodu nastává, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedený v §11 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
24. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
25. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
26. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
27. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněných došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněných M. L.a M. P.
28. V projednávaném případě Nejvyšší soud stran obviněných M. L.a M. P. nezaznamenal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, nezjistil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 86.-87., 91.–92. rozsudku nalézacího soudu a body 23. a 25. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
29. Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že nalézací soud vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného M. L. o tom, že nikoho z obviněných neznal, a proč dospěl k závěru o zapojení tohoto obviněného do trestné činnosti. Uvedl, že obviněný je usvědčován řetězcem důkazů, které na sebe ve svém souhrnu navazují a prokazují, že obviněný se s již pravomocně odsouzeným Z. Č. (ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2016 mj. pro týž skutek) znal mnohem lépe, než uváděl, přičemž z řetězce nepřímých důkazů lze spolehlivě uzavřít, že obviněný vozidla nevozil náhodným osobám z fitness centra, jak tvrdil. Soud podrobně popsal vazby mezi jednotlivými osobami a pohyb předmětných vozidel mezi nimi a které konkrétní důkazy a z nich plynoucí skutečnosti jej vedly ke konečnému konstatování, že obviněný odsouzenému Z. Č. a ostatním spoluobviněným obstarával v případě skutků 1), 3) a 4) vozidla pro účely fingovaných dopravních nehod (nakonec obviněný M. L. byl v předchozí jeho trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 19/2017, která figuruje ve výroku o uložení souhrnného trestu, uznán vinným přímou účastí na fingované dopravní nehodě jako řidič). Dovolací soud se s vyčerpávající argumentací obsaženou v bodě 92. rozsudku nalézacího soudu ztotožňuje a plně na ni odkazuje. Totéž lze učinit, pokud jde o prokázání viny obviněného M. P. a o vyvrácení jeho obhajoby o jednání v dobré víře (bod 1.). Soud v bodě 87. zdůvodnil svůj závěr, že obviněný k fingované dopravní nehodě dodal vozidlo zn. Chrysler 300 CLX, že o fingované dopravní nehodě vědomě poskytoval České pojišťovně a policejnímu orgánu nepravdivé údaje a následně u České pojišťovny uplatňoval neoprávněný nárok na pojistné plnění. Vyložil, že obviněného s odsouzeným Z. Č., který nehody pečlivě připravoval (a figuruje v celé původně velmi rozsáhlé trestné činnosti více než sta pachatelů jako jeden z hlavních aktérů), pojila osoba D. H., od kterého předmětné vozidlo dne 10. 11. 2008 koupil a který se na fingovaných dopravních nehodách podílel jako řidič, za což byl také pravomocně odsouzen v trestní věc vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 63/2018. Soud poukázal na modus operandi , na potřebu důkladné přípravy skutku odsouzeným Z. Č., který musel nutně být s vlastníkem předmětného vozidla o fingované dopravní nehodě předem domluven, neboť by se jinak vystavil riziku odhalení. Jestliže bylo předmětné vozidlo Chrysler na místě nejméně dvě hodiny před plánovanou fingovanou nehodou a obviněná J. S. k místu dopravní nehody přijela se spoluobviněným J. S., o vozidlo Chrysler se nijak nestarala a po nehodě opět odjela s J. S., byl jediným, kdo je mohl k této připravované dopravní nehodě dodat, obviněný M. P., který musel vědět, že vozidlo nepředává obviněné J. S., ale odsouzenému Z. Č. za domluveným účelem. Pokud věděl, že dopravní nehoda nemohla proběhnout tak, jak je uvedeno v protokolu o dopravní nehodě, a přesto po pojišťovně požadoval pojistné plnění, je zjevné, že v dobré víře nejednal. Lze doplnit, že odvolací soud, co se týče skutkových zjištění, odkázal na nalézací soud, který podle jeho názoru (a taktéž názoru dovolacího soudu) postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a pokud tedy odvolací soud sdílel úvahy nalézacího soudu stran učiněných skutkových závěrů a jestliže považoval jeho argumentaci týkající se vyvrácení obhajoby obviněných za správnou, nelze mu vytýkat, že se opětovně podrobně nevěnoval veškerým odvolacím skutkovým námitkám.
K právním dovolacím námitkám obviněných M. L.a M. P.
30. Relevantně uplatněnými námitkami podřaditelnými pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) bylo zpochybnění naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byli dovolatelé uznáni vinnými, tj. zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku (M. L.) a zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (M. P.).
31. V kontextu projednávané trestné činnosti je zapotřebí v obecné rovině připomenout, že trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li tímto činem větší škodu, spáchá trestný čin podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Způsobí-li tímto činem značnou škodu, spáchá trestný čin podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Spáchá-li tento čin jako člen organizované skupiny, dopustí se trestného činu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč [§138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč Kč [§138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Pojem „organizovaná skupina“ není v zákoně výslovně definován, vymezuje ho judikatura, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., tak, že se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, ve kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Podstata tohoto kvalifikačního znaku tkví v tom, že se pachatel vědomě a aktivně podílel na protiprávní činnosti skupiny osob, s jejím účelem byl alespoň rámcově obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo celé složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Pro organizovanou závažnou trestnou činnost je typické, že pachatelé chtějí utajit její fungování nejen před orgány činnými v trestním řízení, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Rovněž je třeba zmínit, že pojem „organizovaná skupina“ svým charakterem představuje určitou vyšší formu trestné součinnosti, avšak nenahrazuje zároveň instituty spolupachatelství nebo jiné formy účastenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015).
32. Objektem trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku je podobně jako u podvodu podle §209 tr. zákoníku cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty podle §210 odst. 2 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění či jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).
33. Obviněný M. L. vytkl, že popis skutků neobsahuje skutkové okolnosti vyjadřující jeho vědomost o tom, jakým způsobem ostatní obvinění s motorovými vozidly následně naloží. Dovolací soud toto jeho přesvědčení nesdílí. Podle skutkové věty výroku o vině pod bodem 1) obvinění M. P. společně s obviněným M. L. obstarali každý jedno motorové vozidlo za účelem provedení zinscenované dopravní nehody dne 11. 6. 2009 a to po předchozí dohodě v úmyslu s dalšími spoluobviněnými, popř. již odsouzenými, zaangažovanými na trestné činnosti získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy. Na základě fingování dopravní nehody následně došlo k pojistnému plnění (pouze ve vztahu k jednomu z vozidel), čímž byla příslušné pojišťovně způsobena škoda ve specifikované výši, avšak hrozila škoda vyšší odvozená od poškození druhého z vozidel. Stejně byla formulována účast obviněného M. L. na skutcích 3) a 4). Z takto formulované skutkové věty je naopak zjevné, že obviněný byl se způsobem, jakým bude s motorovými vozidly ze strany ostatních spoluobviněných naloženo, evidentně seznámen. Vozidla opatřoval za účelem provedení zinscenovaných dopravních nehod, přičemž takto jednal po předchozí dohodě s ostatními spoluobviněnými v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vylákáním plnění z pojistné smlouvy, a rovněž – po dohodě s odsouzeným Z. Č. – v úmyslu zastřít před pojišťovnou historii pojistných událostí konkrétního vozidla toto vozidlo [viz skutek 4)] odhlásil na nového fiktivního majitele – obviněného Z. V. Že byl tedy na projednávané trestné činnosti zainteresován a vědomě se na jejím průběhu podílel, je zcela zřejmé a ve skutkové větě pregnantně vyjádřeno.
34. Oba obvinění shodně brojili proti závěru, že čin spáchali jako členové organizované skupiny. V této souvislosti nutno upozornit, že podstata projednávané trestné činnosti je (jak shora naznačeno) zachycena taktéž v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 48 T 11/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 12 To 61/2017, jímž byl uznán vinným odsouzený Z. Č., který za účelem neoprávněného vylákání finančních prostředků, na něž by jinak nevznikl nárok, v době od června 2007 do listopadu 2011 v XY i jinde, po předchozí dohodě společně s odděleně trestně stíhanými osobami, v úmyslu vylákat plnění z pojistných smluv za havárii osobních vozidel, která on a obviněný J. P. předem obstarali, a poté pro policii a pojišťovny zinscenovali jejich vzájemný střet za pomoci dalších pachatelů, které k této činnosti získali a kteří, jak oba věděli, se v některých případech na realizaci trestné činnosti podíleli opakovaně, přičemž při těchto zinscenovaných dopravních nehodách byla opakovaně používána i stejná vozidla, jejichž identitu zastírali převodem na jiné majitele a zpět a s tím související výměnou řidičských průkazů a technických průkazů jiným způsobem, přičemž odsouzený Z. Č. získal od spolupachatelů i čísla jejich bankovních účtů, na nichž kontroloval datum převodu pojistného plnění, a poté je doprovázel do banky, kde od nich částky vyplacené pojišťovnami přebíral. Z. Č. prostřednictvím dalších osob dal uzavřít úvěrové smlouvy na koupi vozidel, jejichž faktická hodnota byla ve většině případů mnohem nižší než hodnota při uzavírání smluv proklamovaná, přičemž věděl, že úvěr nebude v budoucnu splácen, neboť osoby, které smlouvy k jeho žádosti na straně žadatelů o úvěr uzavíraly, fakticky nemají o úvěr zájem a vozidla z úvěru pořízená užívat nebudou, neboť tato vozidla použije on k páchání uvedené trestné činnosti, pro tyto účely opatřil falešná potvrzení o jejich zaměstnání a výši příjmů a zařídil, aby při uzavírání těchto smluv bylo nepravdivě tvrzeno, že na vůz byla složena záloha, ačkoliv nebyla, přičemž peníze získané úvěrem spolupachatelé předávali především do jeho rukou. Podle soudu byla trestná činnost v celém rozsahu předem pečlivě připravena, probíhala vždy podle shodného a předem pevně stanoveného – prakticky neměnného – scénáře a na náhody v ní nebylo žádné místo. Před vlastní „dopravní nehodou“ museli pachatelé podniknout řadu přípravných kroků.
35. Nalézací soud v kontextu úvah o naplnění znaku podle §210 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedl (srov. bod 98. jeho rozsudku), že obvinění M. L. a M. P. fungovali i v přípravné fázi fingovaných nehod, kdy na pokyn odsouzeného Z. Č., hlavní postavy trestné činnosti, a k jeho žádosti obstarávali vozidla k připravovaným dopravním nehodám. V závěrečné fázi se do trestné činnosti zapojily osoby, které si k žádosti Z. Č. zřídily bankovní účty a na ně si nechaly posílat pojistná plnění pojišťoven. Obvinění si tak museli být vědomi počtu osob do trestné činnosti zapojených. U dopravních nehod byli přítomni minimálně dva náhradní řidiči, Z. Č. a většinou osoba, která náhradní řidiče sjednala. Rovněž tak obviněný M. L., který byl účastníkem fingované dopravní nehody, ve které vystupoval na místě řidiče (v předchozí jeho trestní věci), věděl, kolik je do trestné činnosti zapojeno osob. Obviněný M. P. musel jednat se Z. Č., který celou trestnou činnost řídil, dále musel vědět o spoluobviněné J. S. Každý z obviněných měl vždy v každém skutku svoji roli, každý se svým jednáním do skupiny aktivně zapojil a zároveň věděl, že je nutné, aby své roli dostál, aby došlo k úspěšnému dokonání trestné činnosti. Odvolací soud doplnil (srov. str. 23 jeho rozsudku), že vzhledem k rozsahu podané obžaloby, návaznosti jednání, typům poškozených pojišťoven a způsobu provedení jednotlivých trestných činů má za to, že pojem organizované skupiny je v dané věci nesporný. Podle něj obhajoba obviněných, že o tomto nevěděli, je obecně vyvracena tím, že většinou navazovali na součinnost s jinou osobou, která je o ni požádala nebo jim při součinnosti slíbila určitý finanční obnos, i když lze připustit, že v některých případech bylo využíváno finanční tísně obviněných. Jejich jednání je však správně kvalifikováno, a to již s odkazem na dříve odsouzené spolupachatele.
36. Dovolací soud argumentaci soudů nižších stupňů plně sdílí. Je nepochybné, že v projednávané trestní věci byly podmínky pro závěr o spáchání činu členy organizované skupiny splněny. Jak se podává z popisu dílčích skutků, jednalo se o sdružení nejméně tří (většinou však více) trestně odpovědných osob, v němž bylo provedeno rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevovala určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadnilo spáchání činu a zvýšilo pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle (konkrétně faktickým vylákáním pojistného plnění). Skutečnost, že žádný z obviněných nebyl za člena organizované skupiny výslovně přijat a k organizované skupině nikterak formálně nepřistoupil, popř. se osobně neznal s dalšími členy, není rozhodná. Významné je, že všichni z obviněných se do skupiny provozující trestnou činnost související s pojistnými podvody fakticky včlenili a aktivně se podíleli na její činnosti. Obviněný M. L. za účelem provedení zinscenovaných dopravních nehod obstaral vozidla a za účelem zastření historie pojistných událostí učinil přepis vozidla na fiktivního majitele. Obviněný M. P. dodal k fingované dopravní nehodě vozidlo, o fingované dopravní nehodě vědomě poskytoval pojišťovně a policejnímu orgánu nepravdivé údaje a následně u pojišťovny uplatňoval neoprávněný nárok na pojistné plnění. Oba obvinění přitom jednali zcela vědomě, obeznámeni s podstatou trestné činnosti, na níž se vyjma jich samých podílely i další osoby, resp. s tím, za jakým účelem vykonávají své dílčí úkoly. Že případně neznali všechny členy skupiny a jejich úkoly, není z hlediska předmětného kvalifikačního znaku podstatné. Důležité je, že byli v intenzivním kontaktu s odsouzeným Z. Č., který trestnou činnost řídil, a všichni tím pádem museli alespoň rámcově znát rozsah trestné činnosti a být si vědomi skutečnosti, že se na ní vzhledem k tomuto rozsahu musí podílet větší množství osob.
37. Podle dovolacího soudu skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině a rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí výstižně obsahují všechny znaky trestných činů, jimiž byli uvedení obvinění uznáni vinnými. Obviněný M. L. tím, že za účelem realizace fingovaných dopravních nehod obstaral motorová vozidla a že se podílel na zastření historie pojistných událostí, v úmyslu opatřit jinému prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, čin spáchal jako člen organizované skupiny a způsobil takovým činem značnou škodu (celková škoda způsobená jednáním, jímž byl obviněný uznán vinným, dosáhla částky 1 318 113 Kč), dílem se dopustil jednání, které k dokonání tohoto trestného činu směřovalo, avšak k jeho dokonání nedošlo [ad bod 1), kdy pojišťovna odmítla vyplatit neoprávněně nárokované pojistné plnění ve výši cca 200 000 Kč]. Obviněný M. P. tím, že k zinscenované dopravní nehodě dodal motorové vozidlo, o uvedené dopravní nehodě vědomě poskytoval pojišťovně a policejnímu orgánu nepravdivé údaje a následně u pojišťovny uplatňoval neoprávněný nárok na pojistné plnění, přičemž pojišťovna vyplatila pojistné plnění z titulu povinného ručení ve výši 495 431 Kč a odmítla vyplatit neoprávněně nárokované pojistné plnění ve výši cca 200 000 Kč, se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že v úmyslu opatřit jinému prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a mohl tak způsobit větší škodu, a čin spáchal jako člen organizované skupiny, tohoto činu se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Dovolací soud se kloní i k názoru nalézacího soudu (srov. bod 110.), že oba obvinění jednali v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit porušení zájmu společnosti na ochraně cizího majetku, tj. majetku pojišťovny, neboť provádění fiktivních nehod k jinému účelu nelze využít, přičemž pokud se přes uvedené vědomí činu dopustili, svědčí to o jejich vůli čin spáchat, tedy takové porušení uvedeného zájmu chráněného trestním zákoníkem chtěli způsobit.
38. Obviněný M. P. v dovolání brojil i proti výroku o trestu. Měl za to, že soudy nepřihlédly ke stadiu pokusu, ve smyslu §38 tr. zákoníku nevzaly v potaz zásadu minimalizace trestní represe, která je namístě v případě, kdy je zajištěna její dostatečnost. Předně nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval a nevytkl. Nadto svou generální výhradu proti výroku o trestu dovodil z nesouhlasu s výrokem o vině, s právní kvalifikací svého členství v organizované skupině a se závěrem o úmyslné formě jeho zavinění. Pokud reklamoval obviněný nedostatečné přihlédnutí ke stadiu pokusu trestného činu, pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Rozhodnutí soudů nižších soudů o trestu uloženém obviněnému jsou však plně přezkoumatelná, věcně správně zohlednila zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu a jsou založena na skutkovém stavu zjištěném v souladu s provedeným úplným dokazováním.
39. Odvolací soud obviněného podle §210 odst. 5 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku (na rozdíl od rozsudku soudu nalézacího ve prospěch obviněného již nebyl uložen trest peněžitý). Obviněný byl podle §210 odst. 5 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou odnětí svobody ve výměře 2 až 8 let. Podle §39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u přípravy k zvlášť závažnému zločinu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí maximálně ve prospěch obviněného zohlednil především časový odstup od spáchané trestné činnosti, odůvodnil též minimální zkušební dobu (která je dokonce atypicky kratší než samotný trest odnětí svobody), způsob zapojení obviněného do organizované skupiny a mj. výslovně i jeho jednání ve stadiu pokusu. Dovolací soud má za to, že odvolacím soudem uložený trest rozhodně nelze shledat nepřiměřeně přísným či neadekvátním, nýbrž spíše symbolickým, když byl uložen na samé spodní hranici trestní sazby a s nejkratší možnou zkušební dobou. K případnému zásahu dovolacího soudu z důvodu extrémně neadekvátní trestněprávní sankce tedy nebyl dán žádný důvod.
40. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody, kterou uplatnili obvinění M. L. a M. P., nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s ohledem na období spáchání trestné činnosti upravena v ustanoveních §415 a 420 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013), podle kterých je každý povinen počínat si tak, aby mimo jiné nedocházelo ke škodě na majetku, a každý je zodpovědný za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Za takové porušení je pak třeba považovat i nerespektování vlastnického práva jiného, které naplňuje veškeré zákonné znaky zločinu pojistného podvodu.
41. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno. V případě, že je odsuzujícím výrokem vyslovena vina více obviněných, kteří na činu, jehož následkem byl vznik škody, participovali, je namístě (pokud poškozený svůj nárok na náhradu škody uplatnil vůči všem těmto osobám) aby byli zavázáni k její náhradě. Způsob jejich participace (pachatel, účastník) je z hlediska rozhodování o škodě nevýznamný, neboť podstatné je zjištění, že u všech těchto účastníků na trestném činu je dána příčinná souvislost mezi jejich jednáním a vznikem škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 867/2018). Způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni podle §438 odst. 1 občanského zákoníku ( zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013) společně a nerozdílně.
42. Podmínky pro vznik solidární povinnosti k náhradě škody byly v projednávané věci nepochybně dány. Nalézací soud správně konstatoval, že poškozené společnosti své nároky uplatnily řádně a včas, přičemž v hlavním líčení bylo prokázáno, že vznik škody je v příčinné souvislosti s projednávanými trestnými činy spáchanými obviněnými. Výroky o náhradě škody plně respektují okruh jednotlivých spolupachatelů, kteří figurovali ve věci jako spoluobvinění, i kteří byli pro totožný skutek již pravomocně odsouzeni v jiné trestní věci, byly správně identifikovány a analyzovány v návaznosti na skutkové závěry nároky na náhradu škody vznesené jednotlivými pojišťovnami a povinnost k náhradě škody byla uložena v částkách korespondujících se zjištěními o výši škody způsobené trestnou činností. Dovolací soud se se soudy nižších stupňů ztotožňuje a pouze dodává, že argumentace obviněného M. P., podle níž po poškozené společnosti požadoval toliko částku 200 000 Kč jakožto náhradu škody na svém automobilu Chrysler, a tudíž by neměl být zavázán povinností k náhradě škody ve výši 495 431 Kč, nemůže obstát. Nutno zopakovat, že obviněný se jednání pod bodem 1. výroku o vině dopustil jako člen organizované slupiny a spolupachatel. Společným jednáním s ostatními obviněnými zapříčinil, že pojišťovna vyplatila pojistné plnění ve výši 495 431 Kč. Jelikož je tedy škoda v podobě tohoto vyplaceného pojistného plnění v příčinné souvislosti i s jeho jednáním, je závěr, že je povinen tuto škodu společně a nerozdílně s ostatními obviněnými uhradit, zcela legitimním. Naprosto správným je ze stejných důvodů i závěr – výrok o náhradě škody – ve vztahu k obviněnému M. L., který škodu způsobil rovněž společně s více škůdci. Nelze tak přijmout, že soudy měly poškozené odkázat podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na občanskoprávní řízení, neboť naopak podle výše uvedeného bylo povinností soudů nižších stupňů za splnění všech zákonných podmínek podle §228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti obviněných k náhradě škody pozitivně rozhodnout.
43. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněných M. L.a M. P. jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
44. Dovolací soud reflektoval podnět obviněného M. P. k odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., nicméně předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
K dovolací námitce promlčení trestního stíhání obviněné V. P.
45. Nejvyšší soud konstatuje, že byť je výhrada obviněné V. P. z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. výhradou relevantně uplatněnou, nelze ji považovat za opodstatněnou. Obviněná takovou obhajobu uplatnila již před soudy nižších stupňů, které se jí opakovaně a řádně zabývaly a náležitě a dostatečně se s ní vypořádaly s adekvátním odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1626/2008, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1024/2010 – srov. bod 103. rozsudku nalézacího soudu, str. 26 rozsudku odvolacího soudu), přičemž s jejich úvahami se Nejvyšší soud ztotožnil. Podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba se přerušuje (mj.) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde. Podle §34 odst. 5 tr. zákoníku přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1469/2008, publikovaného pod č. 44/2010 Sb. rozh. tr., účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.
46. Dovolací soud má ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že první usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné ze dne 20. 2. 2014, proti němuž obviněná brojí, nevykazuje znaky nicotného právního aktu či čistě formálního úkonu, a tudíž sdílí jejich závěr, že již tímto usnesením policejního orgánu nastaly zákonem předvídané účinky přerušení promlčení doby. I dovolací soud upozorňuje, že předmětem obou usnesení o zahájení trestního stíhání (ze dne 20. 2. 2014 i ze dne 5. 1. 2015) je obsahově zcela totožný skutek, kvalifikovaný shodně jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), podezřelá je stále tatáž osoba a obě usnesení směřují k trestnímu stíhání uvedené osoby – obviněné – s poukazem na subjektivní stránku jejího jednání. V pořadí prvé usnesení o zahájení trestního stíhání sice bylo ke stížnosti obviněné usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 1 VZT 849/2013, zrušeno, avšak stalo se tak pouze na základě vyhodnocení prozatímní důkazní nedostatečnosti, neboť policejní orgán vycházel podle státního zástupce pouze z vyjádření obviněné a listinných důkazů, přičemž absence důkazů dalších neumožňovala závěr o alespoň srozumění obviněné s tím, že prostředky přijaté na její bankovní účet byly získány trestněprávním jednáním. Tato vada byla následně odstraněna a stížnost obviněné proti druhému usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2015 již byla usnesením téhož státního zástupce ze dne 25. 4. 2015, sp. zn. 1 VZT 849/2013, zamítnuta. I tak lze však konstatovat, že v pořadí prvé usnesení o zahájení trestního stíhání podrobně popsalo kompletní, velmi rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost organizované skupiny mnoha osob, které důsledně připravovaly podmínky, technické prostředky i personálie k tomu, aby předstíraly dopravní nehody a na základě toho následně podvodně vylákaly od pojišťoven pojistná plnění, která nechaly deponovat na předem připravené účty. Právě v tomto posledně zmíněném ohledu byla dostatečně konkrétně vymezena i role obviněné V. P., jakož i důkazy a skutková zjištění, která veškerou rozsáhlou trestnou činnost čítající stovky skutků a desítky obviněných prokazují. Za daných okolností a s důsledným přihlédnutím k odůvodnění policejního orgánu tedy nelze učinit obviněnou prezentovaný závěr, že by snad první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo aktem nicotným či zmatečným, který nepředstavoval vážný zájem orgánů činných v trestním řízení na trestním stíhání obviněné, zvláště pak za situace, kdy následně usnesením ze dne 5. 1. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání obviněné bez závad, lhostejno, jaké úkony trestního řízení absolvovala obviněná v mezidobí. Trestní řád žádným způsobem nepředpokládá a už vůbec nevyžaduje, aby v případě zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání musel obviněný obdržet jakési „avizo“ o tom, že trestní stíhání může být zahájeno znovu po odstranění vytčených vad. Naopak takový postup lze reálně předpokládat, byť pod podmínkou, že trestní stíhání nebylo promlčeno. Na daný případ plně dopadá též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2019, podle něhož (v návaznosti na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo nadřízeným orgánem zrušeno mj. z důvodu nutnosti ověřit v usnesení uvedená tvrzení dalším šetřením, avšak které lze jinak hodnotit jako skutečný projev vůle státu na potrestání trestného činu, způsobuje přerušení běhu promlčecí doby.
47. Především však Nejvyšší soud za zcela zásadní pro posouzení předmětné námitky považuje stanovení délky promlčecí doby, která činí výhradu obviněné zcela bezpředmětnou. Obě usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné se týkala právní kvalifikace zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přičemž podle odst. 3 uvedeného ustanovení činí sazba trestu odnětí svobody od 2 do 6 roků. Podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň 5 let, činí promlčecí doba 10 let. Jednání obviněné kladené za vinu pod body 2. a 3. realizovala v období od 22. 6. do 4. 9. 2009, je tedy zjevné, že desetiletá promlčecí doba končila ke dni 4. 9. 2019. Pakliže bylo zahajováno trestní stíhání obviněné, jak shora uvedeno, je nesporné, že se tak stalo se značným několikaletým předstihem před vypršením běhu promlčecí doby. Námitka obviněné tedy vycházela z konstrukce založené na dvou mylných předpokladech – že promlčecí doba činí 5 let [o níž by bylo možno hypoteticky uvažovat pouze v případě právní kvalifikace použité soudem prvního stupně podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zák. a na to navazující ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.; toto rozhodnutí však bylo zrušeno a trestná činnost odvolacím soudem překvalifikována] a že tato promlčecí doba nebyla přerušena usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 2. 2014. Přitom jedinou relevantní právní kvalifikací pro úvahy o eventuálním promlčení trestného činu je právní kvalifikace obsažená v usnesení o zahájení trestního stíhání. Pouze pokud by soud následně dospěl k závěru, že žalovaný skutek je trestným činem s mírnější trestní sazbou odnětí svobody ve srovnání s trestným činem, pro který bylo zahájeno a doposud vedeno trestní stíhání, přičemž taková změna právní kvalifikace se promítne i do jiné (kratší) promlčecí doby činu, pak se musí zabývat též otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku a posoudit např. i okolnost, zda došlo k zahájení trestního stíhání ještě v této kratší promlčecí době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 46/2006 Sb.). Pokud však byla rozsudkem odvolacího soudu trestná činnost skutkově shodně vymezená jako v usnesení o zahájení trestního stíhání právně kvalifikována jako zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, činí sazba trestu odnětí svobody od 2 do 8 let, s čímž se (stejně jako u právní kvalifikace použité v usnesení o zahájení trestního stíhání) podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pojí promlčecí doba 10 let.
48. Je tak třeba uzavřít, že v dané věci nelze přisvědčit námitce nepřípustnosti trestního stíhání obviněné z důvodu promlčení podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť promlčecí doba činí 10 let, nikoli obviněnou uvažovaných 5 let, a nadto prvotní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 2. 2014 není zatíženo vadami, pro které by mělo představovat úkon nicotný bez relevance pro běh promlčecí doby.
Ke skutkovým dovolacím námitkám obviněné V. P.
49. Na základě shora popsaného vypořádání se s námitkami stran promlčení trestního stíhání přistoupil dovolací soud k přezkumu námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, které zároveň obsahově odpovídají vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a dospěl k závěru, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů nemohou obstát. Bylo totiž zjištěno, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a neobstojí ani právní úvahy stran použité právní kvalifikace vůči obviněné V. P.
50. Nalézací soud dovodil vinu obviněné (zejména viz bod 90. odůvodnění jeho rozsudku) pod body 2) a 3) ze skutečnosti, že obviněná v obou případech fakticky poskytla Z. Č. svůj bankovní účet pro účely neoprávněného čerpání pojistného plnění na základě fingovaných dopravních nehod, přičemž tyto částky v celkové výši cca 900 000 Kč vybírala a předávala Z. Č. S tím ji navíc pojil předchozí projekt žádosti o úvěr na zakoupení vozidla VW Passat, které obviněná reálně nekupovala. Za uvedené služby obdržela vždy finanční odměnu. S těmito zjištěními souhlasila i obviněná samotná, avšak je třeba jí dát za pravdu, že z nich nevyplývá přesvědčivý závěr bez důvodných pochybností, že měla zároveň vědět o organizované trestné činnosti spočívající ve fingování dopravních nehod a vylákání pojistných plnění. Sama totiž, ač faktickou účast ve formě poskytnutí účtu Z. Č. připustila, se k trestné činnosti nedoznala, sice mu vypomohla dosazením její osoby při úvěrování vozidla VW Passat (byť příslušnou dokumentaci ani nečetla) a vybírala i na její účet došlé částky, ale činila tak (poté, co jí kontakt zprostředkovala svědkyně A. Š.) kvůli tíživé životní situaci, kdy sama pečovala o tělesně postiženou dceru. Popřela tak jakoukoli bližší znalost trestné činnosti, její povahu i parametry. Shora popsané zapojení obviněné je patrné i z listinných důkazů a bankovních informací. Soudem podporovaný závěr o nutném vědomí obviněné a aktivním zapojení do pojistných podvodů však koliduje se stěžejními svědeckými výpověďmi. Především svědkyně A. Š. potvrdila, že Z. Č. zná, sama se jeho pojistných podvodů účastnila (mj. i jako řidič) a za úplatu mu zprostředkovávala osoby, které se stejným způsobem do trestné činnosti zapojovaly též. Obviněná byla její sousedka, jestli ji však svědkyně rovněž oslovila k takové spolupráci se Z. Č., si není jistá a nepamatuje si, zda např. dále obviněná se Z. Č. spolu jednali o účasti obviněné na fiktivních dopravních nehodách. Za zásadní důkazní deficit je třeba vůči obviněné považovat, že v její trestní věci nebyl jako svědek vůbec vyslechnut Z. Č., jehož dominantní role při mnohem rozsáhlejší trestné činnosti je nesporná a vyplývá mj. i z jeho vlastních odsuzujících rozhodnutí v jiných trestních věcech, avšak ve vztahu k obviněné V. P. jakékoli jeho procesně použitelné vyjádření absentuje. Přitom právě on by mohl zprostředkovat zcela konkrétní poznatek o tom, v jakém vztahu s obviněnou (prostřednictvím A. Š.) byl, o jakou spolupráci žádal a co obviněná o jejím zapojení formou poskytnutí účtu i dalších úkonů věděla v návaznosti na projednávanou trestnou činnost. Je třeba zdůraznit, že pokud obviněná pro Z. Č. de facto propůjčila svou totožnost pro účely úvěrování vozidla VW Passat, nemá tato událost jakoukoli věcnou či dějovou vazbu na projednávanou trestnou činnost obviněné pod body 2) a 3) a ani ve zbývajícím rozsahu dokazování se nepodává a neklade obviněné za vinu, že by snad byla detailněji informována o nějakém nekalém zneužití uvedeného vozidla pro podvodnou trestnou činnost. Stávající důkazní situace (založená při absenci doznání obviněné na nikoli přesvědčivé svědecké výpovědi A. Š. a vazbě obviněné na vozidlo VW Passat) tak neumožňuje učinit rozhodná skutková zjištění, která navíc ani nekorespondují se zákonnými znaky trestné činnosti, jíž byla obviněná uznána vinnou. Nebylo tak prozatím nade vši pochybnost postaveno, že obviněná věděla o zinscenovaných dopravních nehodách a potažmo i o vylákaném pojistném plnění. Tuto vadu nezhojil ani soud odvolací, který se se závěry soudu prvního stupně spokojil, ztotožnil a stručně konstatoval, že obviněná nepochybně jednala na pokyn Z. Č., poskytla mu svůj účet a její součinnost s ním je tak zcela nesporná. Takový závěr není mylný, avšak míra informovanosti a minimálně srozumění obviněné s participací na trestné činnosti Z. Č. a dalších hlavních pachatelů tak zůstaly mimo pozornost.
K právním dovolacím námitkám obviněné V. P.
51. S výše uvedeným vadami co do skutkových zjištění pak bezprostředně souvisí důvodnost právních námitek dovolatelky o nenaplnění znaků zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy ani soudy použitá formulace skutku pod body 2. a 3. neposkytuje patřičnou oporu pro závěr o možnosti použití uvedené právní kvalifikace. Podle skutkové věty se totiž obviněná měla trestné činnosti dopustit tím, že na pokyn Z. Č. zřídila bankovní účet u České spořitelny, a. s., za účelem příjmu výnosů z pojistných podvodů a když na účet byla poškozenými pojišťovnami vyplacena neoprávněně vylákaná pojistná plnění, s vědomím takového původu peněz tyto částky z účtu vybrala a předala je Z. Č. Nalézací soud pak oproti podané obžalobě neposoudil takové jednání jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, nýbrž jako spolupachatelství trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009), jelikož se obviněná do procesu pojistných podvodů zapojila dostatečně významným způsobem, a odkázal na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 520/2019. Odvolací soud pak s ohledem na novelizaci tr. zákoníku s účinností od 1. 10. 2020 (bez bližší aplikační argumentace) překvalifikoval jednání obviněné na spolupachatelství zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť novější právní úpravu považoval za příznivější pro obviněnou vzhledem k posouzení zákonného znaku značné škody.
52. Takového zločinu se dopustí, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, způsobí tím větší škodu a čin spáchá jako člen organizované skupiny. Stran institutu spolupachatelství je vhodné v obecné rovině připomenout, že podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24, uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).
53. V posuzovaném případě však nelze dospět k závěru o tom, že by obviněná popsaným jednáním naplnila alespoň některý ze znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Ani v případě skutkových závěrů učiněných soudy (které však výše byly prozatím relevantně zpochybněny) v rámci základní skutkové podstaty totiž obviněná nevyvolala událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, ani na takovém jednání neměla bezprostřední účast. Takovými osobami jsou nepochybně Z. Č., osoby na místě činu předstírající v pozici řidičů dopravní nehody, osoby obstarávající motorová vozidla pro daný účel, osoby komunikující z titulu vlastníka vozidla s poškozenými pojišťovnami apod. Popsaná role obviněné V. P. však měla spočívat výlučně ve zřízení bankovního účtu, na který poté, co popsané osoby učinily vše, co bylo zapotřebí pro fingování pojistné události a vylákání pojistného plnění, byla připsána konkrétní částka následně obviněnou předaná Z. Č. Proto nebylo možno akceptovat, že by se obviněná, která mj. nebyla účastníkem pojistného vztahu, „dostatečně významným způsobem vstoupila do procesu pojistných podvodů“. Skutkově vymezenou roli obviněné sice nelze považovat za nevýznamnou, avšak tato nespadá do procesu samotného páchání pojistného podvodu, ve vztahu k němu nebyla oním pomyslným článkem řetězu přispívajícím k přímému vykonání trestného činu, nýbrž představovala pouze vytvoření potřebného bankovního zázemí pro inkaso výnosu z trestné činnosti a jeho předání Z. Č.
54. Podle výše uvedeného tak nelze ani uzavřít, že by obviněná mohla být spolupachatelkou osob dopouštějících se pojistného podvodu. V těchto souvislostech není případný odkaz nalézacího soudu na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 8 To 520/2019, navazující na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 67 T 58/2019 (viz č. l. 638–648). V této trestní věci šlo o skutkově srovnatelnou situaci poskytnutí bankovního účtu Z. Č. pro shodné účely, tedy pro výplatu neoprávněně vylákaného pojistného plnění, kdy takové jednání bylo nalézacím soudem kvalifikováno jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. Odvolací soud pak pouze konstatoval (aniž pro absenci odvolání státního zástupce mohl vadu zhojit) se správným odkazem na ustálenou judikaturu (rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a č. 45/1963 Sb. rozh. tr.), že jako podílnictví lze posoudit jen činnost navazující na některý z trestných činů proti majetku, kterému nepředcházela dohoda (třebas mlčky uzavřená) mezi pachatelem takového majetkového trestného činu a podílníkem, že podílník po přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty pachatelem základního (hlavního) činu tuto převede na sebe nebo jiného. Dohodu nebo slib, jímž „podílník“ předem zajišťuje pachateli některého majetkového trestného činu rychlý odbyt odcizeného zboží nebo jiných věcí nebo jiných majetkových hodnot a jejich bezpečné realizování, popř. soustavné, postupné a předem dohodnuté přebírání přisvojených věcí nebo jiných majetkových hodnot, které umožňuje další pokračování v majetkové trestné činnosti, je třeba kvalifikovat jako pomoc k některému z majetkových trestných činů podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
55. Takto správně vymezené kvalifikační podmínky však nebyly nalézacím soudem respektovány, když (i skutkově vyjádřenou) nikoli spoluúčast na podvodné trestné činnosti, nýbrž pouhou „pomoc“ spočívající v založení bankovního účtu a jeho využití pro výplatu vylákaného plnění posoudil jako spolupachatelství trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, odst. 4 písm. a), b) tr. zákona, nikoli jako některou z forem účastenství. Tuto vadu v podstatě přejal i soud odvolací, který sice s odkazem na novelizaci trestního zákoníku ode dne 1. 10. 2020 překvalifikoval jednání obviněné na zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, avšak (byť explicitně v odůvodnění nevyřčeno) zůstalo u posouzení jednání obviněné jako spolupachatelky podle §23 tr. zákoníku. V tomto ohledu však použitá právní kvalifikace jednání obviněné V. P. nemohla obstát a její dovolací námitky v tomto směru byly Nejvyšším soudem shledány důvodnými.
Shrnutí k dovolání obviněné V. P.
56. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě jmenované obviněné a jí spáchaných skutků pod body 2. a 3. odvolací soud nesplnil svou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Především se dostatečně nevypořádal s odvoláním obviněné, na jehož podkladě přezkoumával rozsudek nalézacího soudu a nereagoval v potřebné míře na výhrady proti naplnění veškerých zákonných znaků projednávané trestné činnosti. Je třeba připomenout, že soudy mají povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními obviněných (srov. přiměřeně nálezy ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I․ ÚS 116/05, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, vyplývá, že z odůvodnění odvolacího soudu musí být patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval. V projednávané věci však rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje vady v podobě absence takového argumentujícího odůvodnění splňujícího parametry vyžadované ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož mimo jiné soud v rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení v otázce viny a trestu.
57. Při zjištění výše popsaného nedostatku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, které přímo navazuje na širší a obsahově stejnou argumentaci odůvodnění soudu nalézacího, Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z těchto důvodů nemohl rozsudek odvolacího soudu, avšak ani rozsudek soudu prvního stupně, který je rovněž zatížen označenými vadami, obstát. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil obě uvedená rozhodnutí, a to ohledně obviněné V. P. v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc obviněné V. P. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro úplnost lze doplnit, že podle §265k odst. 2 a §261 tr. ř. nebyly splněny zákonné podmínky pro použití beneficia cohaesionis u spoluobviněných M. L. a M. P., neboť jim důvody, pro které bylo rozhodnuto ve prospěch obviněné V. P., neprospívají.
K postupu v dalším řízení
58. Věc obviněné V. P. pod body 2. a 3. se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který v dalším postupu zohlední veškeré odvolací i dovolací námitky obviněné a odstraní vady v hodnocení provedeného dokazování i v aplikaci hmotněprávních ustanovení na zjištěný skutkový stav. Ač v dané fázi řízení nelze předjímat a vyčerpávajícím způsobem vymezit rozsah doplnění dokazování, jeví se minimálně nezbytným (po eventuálním opakovaném výslechu obviněné a svědkyně A. Š.) vyslechnout jako svědka Z. Č., a to k jeho vztahu k obviněné prostřednictvím A. Š., k tomu, co bylo obsahem vzájemných dohod souvisejících s fingovanými dopravními nehodami, pokud sama obviněná připustila založení účtu a manipulaci s prostředky na něj došlými. Teprve po takto doplněném dokazování bude možno co možná nejpřesněji vymezit a skutkově ustálit, co bylo obsahem dohod s obviněnou a zda tato měla a v jakém rozsahu povědomí o trestné činnosti přímo páchané Z. Č. V návaznosti na tato zjištění se pak soud bude zabývat možností skutkového vyjádření, že obviněná z pokynu Z. Č. účet již vědomě založila za účelem příjmu výnosů z pojistných podvodů a s vědomím takového původu prostředků na účet připsaných tyto vyzvedla a Z. Č. je předala. Pokud soud opakovaně dospěje v tomto smyslu k pozitivnímu závěru, který náležitě důsledně učiní předmětem svých úvah zakomponovaných do odůvodnění rozsudku v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., bude na zjištěný skutkový děj aplikovat přiléhavou právní kvalifikaci. Pokud nedojde k zásadní změně ve skutkových zjištěních stran obviněné v její neprospěch, tedy ve smyslu zjištění její ještě aktivnější účasti na trestné činnosti, než bylo dosud prezentováno, s ohledem na výše uvedený rozbor se nejeví správnou úvaha o spolupachatelství obviněné ve smyslu §23 tr. zákoníku (popř. §9 odst. 2 tr. zák.), nýbrž soud zváží některou z forem účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů skutků 2. a 3. Pokud by naopak soud dospěl k závěru o neprokázání vědomí obviněné s hlavní trestnou činností, s ohledem na vysoce nestandardní okolnosti, za nichž s prostředky nemalých částek ve prospěch Z. Č. manipulovala (přičemž s ním absolvovala i další podezřelé aktivity týkající se motorového vozidla VW Passat) zváží možnost právní kvalifikace trestného činu podílnictví (popř. legalizace výnosů z trestné činnosti), ať již v jeho úmyslné či nedbalostní formě. Zároveň s tím bude nutno posoudit přiléhavou právní kvalifikaci i z hlediska časové působnosti trestních zákonů a kvalifikace pro obviněnou nejpříznivější, neboť tato se měla trestné činnosti dopustit ještě za účinnosti trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009), přičemž na trestnou činnost obviněné mohou dopadat příznivější ustanovení tr. zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010), a to zejména v jeho znění účinném do 31. 1. 2019 a po tomto datu.
59. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž se věc vrací, vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněné, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch ( zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth