ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.623.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 623/2022-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněného D. Ř. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 To 515/2021-437, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod 18 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
1. Obvinění M. S. a D. Ř. (dále zpravidla jen „ obvinění “, popř. každý samostatně jako “obviněný”) byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2021, č. j. 18 T 72/2020-369, uznáni vinnými, a to obviněný M. S. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 2). Za tyto trestné činy (viz bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 6 T 2/2020-238, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2020, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 (třicet dva) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č.j. 6 T 2/2020-238, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Obviněný D. Ř. byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 1) a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod 2). Za tyto trestné činy (viz bod 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a za sbíhající se pokračující přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 T 3/2019-69, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2019, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 (dvacet osm měsíců), pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2019, č.j. 7 T 3/2019-69, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2019 a z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2018, č.j. 7 T 131/2018-31, který nabyl právní moci dne 8.3.2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou povinni nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, 130 00 Praha 3, společně a nerozdílně škodu ve výši 8 816 Kč a poškozenému J. B., narozenému XY, bytem XY, společně a nerozdílně škodu ve výši 200 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl pak poškozený J. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody způsobené trestným činem na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2021, č. j. 18 T 72/2020-369, podali oba obvinění a státní zástupce (v neprospěch obviněných pouze do výroku o trestu) odvolání, přičemž na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2022, č. j. 3 To 515/2021-437, rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uloženém trestu oběma obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. odsoudil za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 6 T 2/2020-238, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2020, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 44 (čtyřicet čtyři) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 6 T 2/2020-238, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného D. Ř. odsoudil za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 T 3/2019-69, který nabyl právní moci dne 8. 3. 2019, podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 40 (čtyřicet) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2019, č.j. 7 T 3/2019-69, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen, přičemž odvolaní obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněný M. S. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. s argumentací, že odvolací soud nereagoval na jeho námitky ohledně zjevného rozporu s obsahem provedených či neprovedených důkazů. Obviněný má za to, že tvrzení poškozeného jsou nedůvodná, nevěrohodná, přičemž i jeho ukrývání se, nedostavení se k soudu a SMS zprávy mezi ním a B. B., dokládají jeho celkové smýšlení. Dále uvedl, že pouhé přečtení výpovědi poškozeného je procesně nepoužitelným důkazem, přičemž soudy tento důkaz nepodrobily hodnocení, které by bylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jelikož nezkoumaly věrohodnost, pravdivost a psychický stav poškozeného. Obviněný má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho motivací, jelikož poškozeného nenapadl s loupežným úmyslem, ale aby jej potrestal za jeho předchozí obtěžující až oplzlé SMS zprávy zasílané B. B. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný D. Ř. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení, což mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily a vyhodnotily údajné usvědčující důkazy, respektive výpověď poškozeného. Obviněný má také za to, že protokol o výpovědi poškozeného z přípravného řízení byl přečten, aniž by pro to byly splněny zákonné důvody, jelikož soudy nevyčerpaly všechny procesní možnosti, když se ani nepokusily o šetření místa pobytu poškozeného v zahraničí. Rovněž se podle dovolatele nedostatečně vypořádaly s věrohodností výpovědi poškozeného, přičemž v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 928/2020 ze dne 5. 1. 2021. Podle obviněného, měly soudy nechat vypracovat posudek týkající se psychického stavu poškozeného, jelikož byl závislý na drogách. Dále argumentuje tím, že soudy chybně hodnotily některé ve věci provedené důkazy, přičemž nezohlednily důkazy svědčící ve prospěch obviněných. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k oběma dovoláním, přičemž po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedla, že se jedná o námitky obviněných, které byly uplatněny již v předchozích stádiích řízení a soudy se s těmito námitkami již vypořádaly. V této souvislosti také uvedla, že veškeré námitky obviněných nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat. Dále uvedla, že soudy obou stupňů provedly veškeré úkony možné k objasnění pobytu poškozeného, přičemž ani jednomu soudu se nepodařilo získat jakékoliv relevantní informace vedoucí k závěru o aktuálním místě pobytu poškozeného, aby se mohl jeho výslech realizovat. Rovněž konstatovala, že z protokolu o výslechu jasně vyplynulo, že se ho zúčastnili obhájci obviněných a měli možnost konfrontovat svědka v průběhu výslechu, což také učinili. Postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl tak podle státní zástupkyně zcela na místě. Závěrem svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Uvedené ustanovení je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve své judikatuře Ústavní soud konstatoval, že mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod (s ohledem i na tuto skutečnost je zmíněna chronologie tohoto dovolacího důvodu).
11. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [skutkové zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
12. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
13. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
14. Ve vztahu k dovoláním obviněných je nutno konstatovat, že tito svoji argumentaci ve značné míře založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných a jejich námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
15. V reakci na oběma obviněnými tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
16. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti k tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo a tvrzení obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud obviněné upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z dovolací argumentace obviněných je nezpochybnitelné, a to platí nejen ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, ale také k tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, že primární podstatou námitek obviněných je jejich neztotožnění se s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a na základě toho neztotožnění se se zjištěným skutkovým stavem věci.
17. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že tyto soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, byť převážně na svědecké výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud současně musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Uplatněnými námitkami se tak obvinění pouze domáhají změny učiněných skutkových zjištění.
18. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obvinění uplatnili [ pokud jde o námitky ke zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů, hodnověrnosti důkazů atd. ], musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněných musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ poukazovali mj. na to, že byly nesprávně posouzeny a vyhodnoceny důkazy; výpověď poškozeného je nevěrohodná a soudy měly blíže zkoumat jeho věrohodnost; poškozený vypovídal tendenčně a nepravdivě; soud nesprávně vyhodnotil důkazy svědčící v jejich prospěch; nebyly dány podmínky pro čtení výpovědi poškozeného z přípravného řízení atd. ]. S takto vznesenými námitkami obviněných se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodech 17.–25. rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „S. a Ř. totiž přehlíží, že zatímco B. výpověď nachází v podstatných bodech oporu v dalších ve věci opatřených důkazech, jejich vzájemně se podporující výpovědi již nikoliv. Nejenže další ve věci opatřené důkazy značně oslabují pravdivostní hodnotu výpovědí obou obviněných, leč i závěry obecné logiky odhalují v jejich verzi příběhu nemálo slabých míst … Stav místa činu u rybníka P., stav B. a řada na místě činu nalezených poházených věcí a zajištěných stop nutně vedou soud k závěru, že nešlo o rychlou potyčku s jednoznačným průběhem, nýbrž o delší dobu trvající šikanování B., na němž se navíc podíleli oba obvinění, kteří ve spojení s příkořím B. působeným část jeho věcí z vozu vyházeli a rozeseli po okolí, část, zjevně těch z jejich pohledu hodnotnějších, si ponechali … Zdravotní stav B. pak dokladuje, že obvinění s jeho věcmi manipulovali, jednak s využitím násilí, jednak pod pohrůžkou násilí. Soud na tomto místě nepovažuje za uvěřitelné, že by obviněný Ř. jen nečinně seděl ve voze či se snad procházel kdesi po okolí, aby se zatím mohl S. na B. takříkajíc vyřádit…Nutno si též povšimnout výroku Ř., dle něhož se B. po příjezdu na benzinku u B. zjevně bál a již nechtěl dál pokračovat. Strach a neochota B. vylučují, aby snad jednal dobrovolně … možno poukázat na výpověď B. sestry, která popsala jeho fyzický a duševní stav v době, kdy pro něj přijela na policii, jako tristní. Na tomto místě působí až úsměvně, že B. zdravotní stav nepřišel obviněnému S. nijak závažný, jakkoliv každý průměrný jedinec by se při pohledu na B. zhrozil (viz fotografickou dokumentaci ve spise založenou, zejména pak nepřehlédnutelný hematom na B. oku) … Nezdá se být dle soudu uvěřitelné, že S. sám by B. fyzicky napadal, v podstatě až šikanoval, současně s tím ještě prohledával jeho auto, manipuloval s B. věcmi, během toho všeho B. ‚koupal‘ v rybníce a neúspěšně se jej pokoušel natáčet na svůj telefon, rozhazujíc některé z jeho věcí různě po okolí … B. věrohodnost pak nemůže zásadně snížit ani konverzace vedená cestou elektronických komunikací mezi ním a S. přítelkyní B. Byť výroky B. možno označit za vulgární a oplzlé a místy snad i mstivé ve vztahu ke S. se Ř., tvrzeními o tom, že oba obviněné dostal do výkonu trestu, že vyhrál apod. vlastně B. jen konstatuje objektivně existující fakta. Opodstatněně se může cítit jako vítěz, pokud S. se Ř. budou za příkoří jemu působená náležitě potrestáni, přičemž se netřeba podivovat nad tím, že ve svém světě B. tuto skutečnost vskutku jako vítězství vnímá. Přitom si nelze nepovšimnout, že krom různých oplzlostí a chvástání B. v rámci konverzace zmínil: ‚… tys napsala jemu a on me zato zkopal s tim typkem a okrad me zato ze sem ti napsal …‘ atd.“, a např. v bodech 19.–29. rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Soud prvního stupně velmi podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku chronologii úkonů, které měly zajistit osobní účast svědka J. B. u hlavního líčení, včetně pátrání po jeho místě pobytu či zaměstnání. Kýženého efektu nepřineslo ani vyhlášené celostátní pátrání za účelem zjištění pobytu J. B., dotazy na úřad práce, zdravotní pojišťovny a další orgány. Patří se poznamenat, že ani krajskému soudu se nepodařily získat jakékoliv relevantní informace vedoucí k závěru o aktuálním místě pobytu J. B., aby případně mohl sám v průběhu veřejného zasedání jeho výslech realizovat … Z žádných skutečností plynoucích z trestního spisu se nepodává, že by vnímání J. B. bylo významně kvalitativně ovlivněno požitým pervitinem, jak presumuje obhajoba v rámci podaného odvolání … Výpověď svědka soud prvního stupně konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí obžalovaných, protokolu o ohledání místa činu, záznamy kamer čerpací stanice v XY se zajištěnou SMS komunikací. Pakliže vyhodnotil tvrzení svědka B. jako věrohodnější proti tvrzení obžalovaných, pak nijak nepochybil. Nelze souhlasit s odvolací námitkou obžalovaných, že výpověď J. B. je vedena zlým záměrem (nenávistí) vůči obžalovaným se snahou je kompromitovat a dosáhnout tak jejich nespravedlivého odsouzení. Žádné důkazy tomu nenasvědčují, a to ani ty, na které obžalovaní výslovně v podaném odvolání poukazují … Tvrzení poškozeného o tom, že byl fyzicky napaden oběma obžalovanými, má oporu i v zajištěné komunikaci SMS mezi J. B. a B. B., kde poškozený hovoří v množném čísle o útočnících…Krajský soud ve shodě s hodnocením důkazní situace soudem prvního stupně má taktéž za prokázané, že obžalovaní u rybníka P. nedovoleně manipulovali s osobními věcmi J. B., část z nich si přisvojili. Činili tak zjevně v okamžiku fyzického napadání, případně po fyzickém přemožení J. B., a to s vědomím, že nebude mít možnost chránit vlastní majetek. Obžalovaní měli na odlehlém místě, které zjevně určil obžalovaný S., početní a logicky i fyzickou převahu. O jednání obžalovaných v naznačeném směru hovoří J. B., svědčí o tom protokol o ohledání místa činu a pořízené fotografie … Verze obžalovaného o průběhu jím vylíčeného děje má oporu i v tom, jakým způsobem o tom referoval otci, jak bylo zjištěno z jeho výpovědi v průběhu veřejného zasedání konaného před krajským soudem. V neposlední řadě při hodnocení věrohodnosti skutkových tvrzení J. B. nelze pominout obsah protokolu o trestním oznámení, který v podstatě obsahuje shodná skutková tvrzení jako následně učiněná procesní svědecká výpověď, to s odstupem téměř dvou let od projednávané události … Pakliže bylo obhajobou poukazováno, že zejména výpověď svědkyně B. B. a zajištěná SMS komunikace mezi ní a J. B. prokazuje nevěrohodnost a zášť poškozeného vůči obžalovaným, pak nic takového se z uvedených důkazů nepodává … Lze připustit, že J. B. ve vztahu k jmenované užívá vulgarit a nadávek. Nicméně pokud je komunikace vedena o projednávané události z října 2018, zde J. B. opět uvádí, že byl oběma obžalovanými napadený (doslova zbit – pozn. krajského soudu) a následně okraden … atd.“ .
19. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 18.), je nutno zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
20. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 14. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 20. a násl. rozhodnutí odvolacího soudu), podle jehož názoru řízení u soudu prvního stupně, které vydání předmětného rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad s tím, že byla dodržena také příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo obviněných na obhajobu.
21. Výpověď poškozeného soud prvního stupně hodnotil velmi pečlivě, řádně a logicky se vypořádal také s jeho věrohodností, přičemž neopomenul rozvést, z jakých důvodů shledává výpovědi obviněných nevěrohodnými. S ohledem na argumentaci obviněných je také vhodné uvést, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by rozpoznávací schopnosti poškozeného J. B. měly být ovlivněny. V tomhle směru lze pak plně odkázat na bod 23. rozsudku odvolacího soudu, který uvedl, že „ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví toxikologie (č. l. 156-160), je nepochybné, že v krevním séru J. B. byla prokázána přítomnost kyseliny 11-nor-delta-9-tetrahydrokanabinolkarboxylové, jedná se o metabolit, který vzniká přirozenou chemickou přeměnou hlavní účinné psychoaktivní látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, která je obsažena v konopných drogách. Metabolit nemá žádné psychotropní účinky. Metabolit prokazuje minulé užití konopné drogy. Vedle toho byla v krevním séru J. B. prokázána přítomnost metamfetaminu v hodnotě 46,7 ng/ml a amfetaminu, což je metabolit metamfetaminu. K zjištěné psychoaktivní látce, která objektivně ovlivňovala centrální nervovou soustavu J. B., bylo uvedeno, že při jejím zneužívání je nejčastěji dosahováno hladin v rozpětí 25-2500 ng/ml. V případě svědka B. tak lze bezpečně uzavřít, že zjištěná hladina jen nepatrně převyšuje dolní hranici obvykle zjištěného rozsahu. Z žádných skutečností plynoucích z trestního spisu se nepodává, že by vnímání J. B. bylo významně kvalitativně ovlivněno požitým pervitinem, jak presumuje obhajoba v rámci podaného odvolání. Poškozený byl do okamžiku kontaktu s hlídkou policie (dne 7. 10. 20218 v čase 06:57 hodin – viz úřední záznam na č. l. 122) v kontaktu s obsluhou benzinové čerpací stanice OMV v XY. Z obsahu úředního záznamu se nepodává, že by obsluha čerpací stanice či hlídka policie pozorovala na straně J. B. zvláštnosti či jiné nápadnosti stran prožívání, vystupování a popisu prožitých událostí z jeho strany. Žádné známky zmatenosti, nelogických projevů nebyly zaznamenány. Taktéž při prvotním ošetření J. B. v Nemocnici Č. B. dne 7. 10. 2018 v čase 08:38 hodin (viz ambulantní zpráva založená na č. l. 151) neprojevoval jmenovaný známky zjevné intoxikace návykovou látkou. Konečně ani z protokolu o trestním oznámení sepsaném s J. B. dne 7. 10. 2018 v době od 10:05 hodin do 16:15 hodin (č. l. 90–94) se nepodávají žádné zvláštnosti či nápadnosti stran projevu chování jmenovaného a popisu jím sdělovaných událostí, což by značilo nutnost prvotní vytěžení jmenovaného časově odsunout… Žádné nápadnosti v chování a jednání J. B. nepopisují v učiněné výpovědi ani samotní obžalovaní, kteří zjevně cestovali po významnou část dne 6. 10. 201 a v ranních hodinách dne 7. 10. 2018 v motorovém vozidle řízeném J. B., tohoto přinutili řídit motorové vozidlo zpět do XY“. Nelogické se také zdá, že pokud měl být poškozený ovlivněn takovou mírou, jakou tvrdí obvinění ( „mohly být přítomny halucinace, přeludy, vidiny. Poškozený se mohl nacházet v chaotickém světě představ, které se pak odrazily v jeho svědecké výpovědi“ ), tak jim nevadilo usednout s poškozeným do auta a nechat se odvést. Nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného D. Ř. nálezem Ústavního soudu ČR III. ÚS 928/2020 ze dne 5. 1. 2021, jelikož dané rozhodnutí, není na nyní projednávanou věc přiléhavé. Ústavní soud se ve svém nálezu sice zabýval věrohodností svědka, ale za situace, kdy svědek vypovídal nekonzistentně a obviněného rozpoznal pouze na základě agnoskace. V nyní projednávaném případě ovšem ničeho nenasvědčuje tomu, že by byla výpověď poškozeného nevěrohodná, ale spíše naopak, když je jeho výpověď podepřena nejen listinnými důkazy (protokolem o ohledání místa činu, fotografickou dokumentací), elektronickou konverzací mezi ním a B. B., ale i skutečnostmi, že o celém skutkovém ději, ve shodně se svojí výpovědí, referoval svému otci a sestře, přičemž je jeho výpověď shodná i s obsahem protokolu o trestním oznámení, kdy mezi jeho výpovědí a obsahem protokolu uběhly bezmála dva roky. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu.
22. Dále je třeba reagovat na námitku obviněných týkající se postupu soudů podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., kdy podle obviněných nebyly splněny podmínky pro přečtení výpovědi poškozeného z přípravného řízení. Podle tohoto ustanovení se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, pokud vypovídající osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Za situace, kdy se danou námitkou již také podrobně zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž nalézací soud se k ní vyjádřil v bodech 2.– 5. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 21. svého rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud tak za potřebné pouze uvést, že za situace, kdy nalézací soud vynaložil značné úsilí ke zjištění místa pobytu poškozeného, jak je patrno z bodu 2. jeho rozsudku, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že se svědek pravděpodobně zdržuje v zahraničí, neudržuje kontakt s rodinnou a nelze tak aktuálně zjistit, kde se svědek nachází [zcela správně, což obhajoba patrně přehlédla, poukázal odvolací soud mj. na to, že oproti přípravnému řízení byla situace v řízení před soudem v rámci zjištění pobytu poškozeného odlišná, neboť v době přípravného řízení, byla kontaktní adresa poškozeného v cizině známa, oproti době řízení před soudy], byly splněny podmínky dovolující čtení protokolu o jeho předchozí výpovědi, přičemž ničeho na tom nemění argumentace obviněného D. Ř. již zrušenými ustanoveními §426– §429 tr. ř. I s ohledem ke skutečnosti, že výslechu svědka byli přítomni obhájci obou obviněných, kterým byl poskytnut prostor k pokládání otázek, který také využili, tak lze uzavřít, že nebyla porušena zásada kontradiktornosti řízení ani právo na obhajobu obviněných. Nutno podotknout, že ani odvolacímu soudu se přes jeho snahu nepodařilo zjistit místo pobytu poškozeného (viz bod 13. jeho rozsudku – otec poškozeného uvedl, že se synem byl naposledy v kontaktu v září 2020 – veřejné zasedání bylo konáno 14. 3. 2022).
23. K námitkám, které obvinění uplatnili v dovoláních a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněných, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněných jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 23. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu