ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.784.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 784/2022-2435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání obviněného R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 2 To 2/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 48 T 10/2018, byl obviněný R. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
jako jednatel a společník společnosti M d., IČ: XY, se sídlem XY (dále „společnost M“), v XY a XY v období od 21. 7. 2014 do 17. 10. 2016 uzavřel dohody o rezervaci jednotek se zájemci o koupi bytových jednotek v projektech výstavby bytových domů, které měla jeho společnost realizovat v XY, na ulici XY, na pozemcích zapsaných na LV č. XY, a v XY, na ulici XY, na pozemcích zapsaných na LV č. XY, a po uzavření dohod o rezervaci přijímal v období od 23. 7. 2014 do 22. 10. 2016 zálohy na výstavbu bytů v bytových domech na účet č. XY majitele společnosti 1. F., IČ: XY, se sídlem XY od 23. 7. 2014 do 29. 10. 2015, na účet č. XY majitele J. K., nar. XY od 19. 11. 2015 do 11. 10. 2016, a též dne 22. 10. 2016 na účet č. XY majitele J. R., nar. XY, aniž poškozené zájemce informoval, že se nejedná o účet společnosti M, jak by vyplývalo z dohod o rezervaci jednotek, a poškození zájemci se tak domnívali, že rezervační kauce hradí na účet společnosti M, případně obviněného,
dále neinformoval poškozené zájemce o tom, že u obou projektů se vyskytují tak zásadní problémy v územním řízení, že již od července 2014 dochází k uplynutí lhůt podle jednotlivě uzavřených dohod o rezervaci jednotek v předcházejícím období k získání pravomocného územního rozhodnutí, a poškozené zájemce, s nimiž uzavřel dohody o rezervaci jednotek v době po březnu 2015, kdy již docházelo k odstupování zájemců o koupi bytových jednotek od dohod o rezervaci jednotek z důvodu nedodržení termínu k získání pravomocného územního rozhodnutí, a nebyly vraceny rezervační kauce poškozeným zájemcům, kteří od dohod o rezervaci jednotek z tohoto důvodu odstoupili, neinformoval o těchto skutečnostech,
a poškozené M. K. (bod 41. skutku) u projektu XY v dohodě o rezervaci jednotky nepravdivě uvedl, že společnost M je vlastníkem projektu, i když jej převedl dne 11. 7. 2016 na společnost Z. (dále „společnost Z.“), která se stala majitelem pozemků a celého projektu, a neinformoval ji, že již není oprávněn uzavřít dohodu o rezervaci jednotky a že nemůže nabízet jednotlivé bytové jednotky pro účely budoucího prodeje, a tedy o skutečnosti, že nemůže svým povinnostem podle dohody o rezervaci jednotky dostát, kdy s ohledem na neuvádění shora uvedených informací poškozeným zájemcům, a na komplikovaná územní řízení, kdy u projektu XY bylo vedeno první územní řízení již od února 2014 a skončilo dne 14. 2. 2016 zamítnutím žádosti o vydání územního rozhodnutí po zrušení vydaného územního rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015, v důsledku čehož byla podána další žádost o vydání územního rozhodnutí v květnu 2016, a toto územní řízení bylo ukončeno pravomocným zamítnutím žádosti o vydání územního rozhodnutí dne 19. 6. 2019 po zrušení vydaného územního rozhodnutí ze dne 12. 3. 2018; u projektu XY bylo vedeno územní řízení od dubna 2014 a k vydání územního rozhodnutí došlo až dne 16. 2. 2016 s právní mocí dne 16. 3. 2016, přičemž následně obviněný tento projekt převedl dne 11. 7. 2016 na společnost Z., která se stala majitelem pozemků a celého projektu, nepřevzala však závazky vůči budoucím kupujícím, rovněž i s ohledem na nepříznivou finanční situaci společnosti M, na kterou v předmětném období bylo vedeno více exekučních řízení,
obviněný jednal u dílčích útoků pod body 1) až 9) minimálně s vědomím, že termín šesti měsíců k získání pravomocného územního rozhodnutí na jednotlivé projekty od doby uzavření dohod o rezervaci jednotek nemusí být dodržen a nemusí být dodržen termín 30 dnů od odstoupení od dohod o rezervaci k vrácení rezervačních kaucí, které může užívat i k jinému účelu, než na výstavbu projektu, a byl tedy srozuměn s tím, že takový stav může nastat, tedy, že nezíská ve lhůtě pravomocná územní rozhodnutí a ve stanovených lhůtách nevrátí rezervační kauce,
u dílčích útoků pod body 10) až 42) již věděl, že nebude dodržen termín šesti měsíců k získání pravomocného územního rozhodnutí na jednotlivé projekty od doby uzavření dohod o rezervaci jednotek a že vzhledem k nutnosti vyhovět požadavkům zájemců o koupi bytových jednotek, kteří již od dohod o rezervaci jednotek odstoupili, na vrácení rezervačních kaucí, bude používat přijímané rezervační kauce i k uvedenému účelu a i jinému nezjištěnému účelu vzhledem k finančním problémům společnosti M, a nikoliv na výstavbu projektu, a že nedodrží termín 30 dnů od odstoupení od dohod o rezervaci jednotek k vrácení rezervačních kaucí, kdy navíc u bodu 41) také věděl, že již není oprávněn uzavřít dohodu o rezervaci jednotky,
přesto dohody o rezervaci jednotek uzavíral a získával od poškozených zájemců rezervační kauce, které užíval i k vracení rezervačních kaucí jiným zájemcům a také k blíže nezjištěným účelům, a jednal tak ke škodě jednotlivých poškozených zájemců, čímž je uvedl do takové situace, že se zcela mylně oproti skutečnosti domnívali, že termíny podle dohod o rezervaci jednotek budou dodrženy, že nedochází k žádným problémům v projektech, které by byly natolik vážné, že by zapříčinily nedodržení termínů stanovených k získání pravomocného územního rozhodnutí podle uzavřených dohod o rezervaci jednotek, že jimi skládané rezervační kauce nebudou užívány k jinému účelu, než na výstavbu bytových domů, a že v případě požadavku na jejich vrácení na to bude mít obviněný dostatečné finanční prostředky, přičemž se postupně obviněný stával pro poškozené nekontaktním, a to v souvislosti s informováním o stavu projektu, možností odstoupení od dohod o rezervaci jednotek a vracení rezervačních kaucí, a takto uzavřel celkem 42 dohod o rezervaci bytových jednotek s konkrétně uvedenými zájemci, na základě níž uhradili na některý ze zmíněných účtů zálohu 200.000 Kč, které ve většině případů nebyly vráceny, případně jen částečně, v důsledku nerealizování projektu v dohodnutém termínu ve lhůtě k tomu určené, a uvedeným jednáním obviněný způsobil poškozeným zájemcům škodu v celkové výši 8.530.000 Kč. V průběhu trestního řízení obviněný vzniklou škodu v celé výši uhradil.
2. Za uvedený zločin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. za ́koníku odsouzen k trestu odn ětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let, a podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 226.446,61 Kč. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný pro část jednání v období od 2. 9. 2013 do 30. 5. 2014, pro něž byl též obžalován, zproštěn obžaloby.
3. Vrchní soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 2 To 2/2022, odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Soudům obviněný vytýkal vadné právní posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, jímž nenaplnil žádnou skutkovou podstatu, a tedy ani skutkovou podstatu zločinu podvodu, protože nikoho v omyl neuváděl. Při uzavírání rezervačních smluv sděloval zájemcům o byty informace o probíhajících správních řízeních, jež byly předpokladem k postupu v rámci developerské výstavby. Byly to okolnosti na straně orgánů územního řízení, které zapříčinily, že oproti zkušenostem s předchozími územními řízeními vyřizování jeho žádostí probíhalo dlouhou dobu přesto, že činil všechny kroky k jejich skončení. Poškozené neuvedl do situace, že by se zcela mylně oproti skutečnosti domnívali, že termíny podle dohod o rezervaci jednotek budou dodrženy, a že nedochází k žádným vážným problémům, které by zapříčinily nedodržení termínů stanovených k získání pravomocného územního rozhodnutí podle uzavřených dohod, protože po celou dobu probíhala územní řízení, a ačkoli byla v okamžiku podpisu s konkrétním zájemcem o koupi bytu v různých fázích přípravy, nelze ex post paušálně říci, že by do šesti měsíců od uzavření konkrétních rezervačních smluv nebylo možné územní rozhodnutí úspěšně pořídit. Pro závěr, že docházelo k vyplácení jedné kauce druhou, není opora v provedených důkazech.
6. Nesprávnost použité právní kvalifikace obviněný spatřoval i v nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2. tr. zákoníku, protože z jeho strany šlo o běžnou podnikatelskou činnost, na kterou normy trestního práva nemají dopadat. Skutečnost, že zálohy zájemcům o byty jeho společnost dlužila, během řízení vysvětlil, a uvedl, z jakých důvodů došlo ke zpoždění realizace projektů. V trestním právu neexistuje skutková podstata postihující pozdní vrácení rezervačních záloh zájemcům, a proto obviněný za toto jednání nemůže být postižen. Jeho snaha realizovat předmětné developerské projekty byla prokázána, neboť průběžně a aktivně pracoval a snažil se je uskutečnit, což bylo důvodem, že byl v posuzovaném činu spatřován trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, nesprávně však došlo k jeho změně na zločin podvodu. Přihlédnuto mělo být v této souvislosti rovněž k tomu, že zájemcům v rámci trestního řízení zálohy vrátil.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 2 To 2/2022, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 48 T 10/2018, a podle §265m tr. ř. rozhodl, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zprošťuje obžaloby.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) shledal, že obviněný sice tvrdil nesprávné právní posouzení skutku, avšak činil tak především na základě prezentace vlastních zjištění. Dovolací soud je však povinen vycházet z okolností, jak byly zjištěny soudem. Podle nich obviněný poškozené neinformoval, že platby poukazují na účty, které nepřísluší společnosti M, a že projekty doprovázejí vysoce závažné problémy v rámci probíhajících územních řízení, takže marně plynou lhůty z uzavíraných rezervačních smluv. Neupozornil poškozené ani na odstupování ostatních klientů od rezervačních smluv, zejména z důvodu neschopnosti vrátit rezervační kauce v souladu s podmínkami rezervačních smluv, a poškozeným neuvedl nic o probíhajících exekučních řízeních. Obviněný si byl zmíněných negativních okolností vědom, a tedy věděl, že není schopen svým závazkům dostát, tzn. získat ve slíbené lhůtě pravomocné územní rozhodnutí a zahájit faktickou realizaci projektu, a vrátit v souladu se smlouvou rezervační poplatky. Přes krajně komplikovanou a nepříznivou situaci obviněný stejně průběžně uzavíral další a další rezervační smlouvy a vybíral od poškozených rezervační poplatky.
9. Uvedené okolnosti svědčí o srozumění obviněného s tím, že nesplní povinnost zajistit do šesti měsíců od uzavření rezervační smlouvy (smluv) pravomocné územní rozhodnutí a vrátit ve lhůtě podle smlouvy i rezervační poplatek. Jednal tedy minimálně v nepřímém úmyslu. Pokud sjednával smlouvy a spoléhal na šťastnou náhodu, vědomě podstoupil riziko, že svůj závazek nesplní, přičemž uváděl poškozené v omyl i tím, že smluvně deklaroval svou schopnost či předpoklad plnění závazku a současně jim zamlčel, že není v jeho silách splnění smluvních závazků realizovat. Výsledkům provedeného dokazování odporuje i tvrzení obviněného, že informoval poškozené o všech relevantních okolnostech projektu. Námitka, že komplikace nevznikly kvůli němu a nemohl je ovlivnit, a že se naopak aktivně snažil dosáhnout realizace projektu, nevylučuje jeho vinu, neboť mu není kladeno za vinu to, že by projekt fingoval, ale že před poškozenými uváděl nepravdu a tajil jim okolnosti, které byly pro vydání záloh podstatné. Tím obviněný uváděl v omyl i zamlčoval podstatné okolnosti, a obohatil tak sebe, resp. společnost M a způsobil škodu 8.530.000 Kč, čímž naplnil znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný vybrané zálohy později plně uhradil, avšak až v době po dokonání trestného činu, lze zohlednit pouze v rámci náhrady škody.
10. Závěr o tom, že obviněný spáchal kvalifikovaný zločin podvodu, již sám o sobě svědčí o tom, že byl důvodně stavěn před soud. Ani snaha obviněného o realizaci projektu ho nemůže z hlediska principu uvedeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku zbavit trestní odpovědnosti. Úhrada rezervačních záloh v průběhu trestního řízení je polehčující okolnost, nikoliv skutečnost, která by trestní odpovědnost obviněného vylučovala. Státní zástupce, když se plně ztotožnil se závěry soudů, a shledal, že jejich rozhodnutí nevykazují formální vady, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
11. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodu dovolání
13. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný v dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž spočívá v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Jeho prostřednictvím se lze domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedený důvod neslouží k přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani k prověřování úplnosti provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
15. Posoudí-li se z těchto hledisek námitky obviněného, lze shledat, že uvedenému vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dostál, protože vytýkal, že čin, jenž mu je kladen za vinu, není žádným trestným činem, a pokud byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, šlo o vadný právní závěr mimo jiné i z hlediska nedostatečného posouzení a aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tyto výhrady korespondují s označeným důvodem, jenž slouží jen k přezkumu právních nedostatků, které obviněný dovoláním vytýkal, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání důvodné.
VI. K námitkám obviněného
16. Obviněný právní nedostatky spatřoval v tom, že soudy vadně vyhodnotily jeho chování, zejména v tom, jak zájemce o koupi bytu informoval o všech podstatných skutečnostech, a že vybrané rezervační zálohy sloužily k vyplácení poškozených, kteří se rozhodli pro nedodržení obviněným garantovaných lhůt od uzavřených smluv odstoupit. Tím dokladoval, že nikoho v omyl neuváděl, a tedy nemohl spáchat zločin podvodu. Z výsledků provedeného dokazování však soudy dospěly k opačným závěrům. Soud prvního stupně vycházel z výpovědí poškozených i obsahu rezervačních dohod (viz dohody založené zejména ve svazcích III., IV. a V. spisu) a shledal, že poškození nebyli pravdivě informováni o tom, na jaký účet peníze zasílají, a nevěděli, že nejde o účet společnosti M, s níž byly dohody sepsány, ale o účty třetích osob společnosti 1. F., J. K. a J. R. Poškození uvedli, že o průtazích v územním řízení ani o stavu celého projektu jim obviněný informace nepodával. O tom, že se komplikuje projekt, nevěděli, a nebyli obeznámeni s tím, že nedojde k dodržení lhůt uvedených v dohodách o rezervaci bytových jednotek. Okolnost, že obviněný nemá dostatek finančních prostředků k vracení rezervačních kaucí, jim rovněž nebyla známa. Neobdrželi ani informace o tom, proč docházelo k odstupování od smluv ze strany předchozích zájemců o byty, obviněný o těchto skutečnostech mlčel anebo poskytoval poškozeným nepravdivá vysvětlení. Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný zájemce o byty utvrzoval o nekomplikovaném řízení a že lhůty budou dodrženy, ač skutečnost byla zcela jiná. Shora uvedené zamlčené informace byly zásadní pro uzavírání dohod o rezervaci, což soud dovodil zejména z toho, že samotní poškození jim závažnost přisuzovali, a bez jejich znalosti se nemohli svobodně rozhodnout a reagovali na nepravdivě vytvořený stav (v podrobnostech srov. body 47. až 61. rozsudku soudu prvního stupně).
17. Rozhodné bylo i to, že obviněný neměl dostatek finančních prostředků na vracení kaucí, což soud dovodil zejména z výpovědí zájemců o koupi bytových jednotek, kteří sdělili, že jim přímo obviněný po odstoupení od dohod o rezervaci uvedl, že nedisponuje dostatkem financí, aby mohl vracet kauce včetně případů, kdy uváděl, že je může vrátit, až získá dalšího zájemce (srov. výpovědi svědků R. G., S. M., L. P., M. B., V. D., P. H. a B. S. ml.). Uvedený závěr podpořily i důkazy v podobě výpisů z účtů, s nimiž obviněný nakládal, a listin týkajících se finanční situace společnosti M (viz exekuční řízení a daňová přiznání), z nichž soud rovněž dovodil špatnou finanční situaci obviněného i jím řízené společnosti (srov. bod 59. rozsudku soudu prvního stupně).
18. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že soud prvního stupně, ale i odvolací soud, jenž potvrdil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně (viz body 7. až 22. usnesení), se podstatnými skutečnostmi plynoucími z obhajoby obviněného zabývaly a pro své právní závěry shromáždily potřebné podklady. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité skutkové okolnosti, na jejichž podkladě soudy rozvedly a logicky vysvětlily úvahy, na kterých vystavěly své právní závěry. Zjištěné skutečnosti jsou dostačující pro závěr o tom, zda jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značného rozsahu. Podle tzv. právní věty soudy uvedený zločin obviněného shledaly v alternativách, že „ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil“ tím, že „uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti“.
19. Nejvyšší soud podle uvedeného obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy právnímu posouzení věci věnovaly a všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska posuzovaného zločinu zkoumaly a s nezbytnou přesvědčivostí vysvětlily, jakým způsobem obviněný uvedl poškozeného v omyl a s jakým záměrem v tomto směru jednal. Pro toto posouzení je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obviněného, které na poškozené mělo vliv (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 906/2021, bod 59.).
20. Obviněný soudům nedůvodně vytýkal, že shledaly, že poškozené uvedl v omyl a že jim rozhodné skutečnosti zamlčel, k čemuž je třeba v obecné rovině zmínit, že uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. Nevyžaduje se zde zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. S ohledem na okolnosti posuzovaného činu je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 648)]. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. rozhodnutí č. 47/2002; dále rozhodnutí č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054).
21. Ke konkrétní povaze uvádění v omyl poškozeného v posuzované věci lze zdůraznit zejména to, že soudy nižších stupňů se otázkou uvedení poškozených v omyl a zamlčení podstatných skutečností dostatečně zabývaly a rozhodné skutečnosti pro tento právní závěr zjistily, a to jak na straně obviněného, poměrů společnosti M, tak i skutečného stavu projektu a předpokladů pro to, aby mohl být fakticky realizován.
22. K poměrům obviněného soudy zkoumaly přehled jeho příjmů a vyměřovacích základů za období od roku 2008 do roku 2017 (č. l. 2249 spisu), jež zajistily od Okresní správy sociálního zabezpečení Tachov. Z přehledu exekučních řízení na společnost M u Okresního soudu Plzeň – město bylo zjištěno 14 záznamů (č. l. 2251, 2252 spisu) s uvedením výše dlužné částky a označením oprávněné osoby, ze seznamu exekučních řízení proti obviněnému vyplynulo od roku 2001 do roku 2017 celkem 27 záznamů, a to včetně částek a některých rozhodnutí ve věcech exekučních titulů (č. l. 2254 až 2258 spisu). Soudy hodnotily též výkaz od VZP obsahující výši nedoplatků obviněného na dlužném pojistném a penále ke dni 17. 1. 2014 (č. l. 2259 spisu). Výpis evidence přestupků a opis rejstříku trestů neobsahoval žádné záznamy. Z uvedených podkladů soudy dovodily, že obviněný i jeho společnost byli ve špatné finanční situaci, a to v době kdy docházelo ke sjednávání dohod o rezervaci bytových jednotek a mělo se začít s realizací projektů výstavby bytových domů. Rovněž se na základě těchto podkladů, ale i výpovědí poškozených, nemohly ztotožnit s obhajobou spočívající v tom, že tehdejší exekuční řízení nemohla ohrozit projekty, a to v kombinaci se zasíláním rezervačních kaucí na jiný účet než účet společnosti M, neboť okolnost, že peníze na projekty nejsou posílány společnosti, která má projekt realizovat, a to očividně proto, aby nebyly exekučně zabaveny, což vzhledem k finančním poměrům obviněného i jeho společnosti hrozilo, je významná okolnost, která měla vliv na rozhodnutí poškozených mu předat rezervační zálohu.
23. Z podkladů od Odboru stavebního a všeobecného Úřadu městské části města Brna, XY soudy zjistily, že dne 12. 2. 2014 byla podána žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby bytového domu XY (původně sp. zn. MCBNLI/00913/2014/OSV/HL). Žádost nebyla úplná, a proto byl žadatel (společnost M) dne 19. 2. 2014 vyzván a řízení bylo usnesením ze stejného dne přerušeno. Následně 13. 5. 2014 požádal o prodloužení lhůty k doplnění žádosti, což úřad schválil. Žádost byla částečně doplněna dne 15. 9. 2014, a proto příslušný úřad žadatele o této skutečnosti poučil a opět ho požádal o doplnění chybějících podkladů do dne 15. 10. 2014. Žádost byla doplněna až po lhůtě, a to ve dnech 21. 10. 2014 a 12. 11. 2014, v následku čehož bylo dne 1. 12. 2014 zahájeno územní řízení. Po nařízeném ústním jednání ze dne 7. 1. 2015 byl žadatel opětovně vyzván dne 19. 1. 2015 k doplnění nutných podkladů k posouzení jeho žádosti, což měl učinit do dne 27. 2. 2015, opětovně žádal o prodloužení této lhůty do 30. 4. 2015, stavební úřad mu vyhověl. Žádost byla doplněna podle pokynů a následně na základě podané žádosti bylo dne 6. 5. 2015 vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby, které bylo odvolacím orgánem dne 28. 1. 2016 zrušeno a žádost o vydání územního rozhodnutí byla zamítnuta (uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 2. 2016). Dále ze spisového materiálu vyplynulo, že došlo k zahájení druhého územního řízení dne 13. 7. 2016 po podání žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 2. 5. 2016, v jehož průběhu došlo opět opakovaně k přerušování řízení a doplňování žádosti, územní rozhodnutí pro umístění stavby bylo vydáno dne 17. 10. 2016 a dne 12. 6. 2017 v odvolacím řízení zrušeno a věc byla vrácena k nového rozhodnutí a následně 6. 8. 2018 bylo Magistrátem města Brna zrušeno územní rozhodnutí vydané dne 12. 3. 2018 k bytovému domu XY. Dne 17. 5. 2019 (s právní mocí 19. 6. 2019) byla příslušným stavebním úřadem zamítnuta žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Jako stavitel vystupovala společnost M. Ze sdělení Stavebního úřadu městské části města Brna, XY, soudy ohledně bytového domu na ulici XY (původně sp. zn. S-BBOH/01890/14/SU) zjistily, že žádost o vydání územního řízení na umístění stavby byla podána dne 4. 4. 2014, žadatel byl vyzván k jejímu doplnění dne 11. 4. 2014 ve lhůtě do 30. 6. 2014, a následně v prodlouženém termínu do 15. 8. 2014, čemuž nevyhověl, a proto stavební úřad řízení pro nedoplnění podkladů zastavil usnesením ze dne 10. 9. 2014. Žadatel se odvolal, usnesení úřadu nenabylo právní moci a věc byla vrácena k novému projednání. Následně dne 20. 1. 2015 byla zamítnuta žádost o vydání územního rozhodnutí a toto rozhodnutí bylo autoremedurou zrušeno a v řízení se pokračovalo až po přerušení a doplnění žádosti vydáním územního rozhodnutí dne 16. 2. 2016, které nabylo právní moci 16. 3. 2016. Jako stavebník vystupovala společnost M (srov. zejména podklady ve svazku II. spisu, č. l. 531 až 630 spisu).
24. Je vhodné připomenout i obsah příslušných dohod o rezervaci jednotky (založené ve svazcích III., IV. a V. spisu), z jejichž textu jednoznačně plyne závazek budoucího vlastníka (obviněného, resp. společnosti M) do šesti měsíců od uzavření dohody zajistit pravomocné územní rozhodnutí na umístění stavby shora uvedených bytových domů a pravomocné stavební povolení. V případě, že by porušil kteroukoliv z výše uvedených povinností, byli zájemci oprávněni od dohody odstoupit. Pokud by se tak stalo, byl budoucí vlastník zavázán vrátit rezervační zálohu zájemci, a to nejpozději do třiceti dnů od doručení odstoupení budoucímu vlastníkovi.
25. Podstatná je zde rovněž výpověď svědka M. M., podle níž jeho společnost Z. po nabídce od obviněného a jejich vzájemné dohodě odkoupila projekt na XY, což spočívalo v koupi územního rozhodnutí (dne 11. 7. 2016) a následné koupi pozemků od stávajících majitelů. S obviněným současně uzavřel smlouvu příkazní, na základě které mu obviněný obstaral vyřízení stavebního povolení, což trvalo delší dobu, a také mu dohlížel nad stavbou, neboť svědek žije v P. Udělal si rozpočet ohledně výstavby a prodeje bytových jednotek a sdělil obviněnému, že nebude přebírat žádné jím vyhledané zájemce ani obviněným vytvořené rozpočty. Předmětný bytový dům je nyní ve výstavbě (srov. č. l. 2761 až 2762 spisu).
26. Z uvedených zjištění je patrné, že pokud obviněný zájemcům v dohodách o rezervaci jednotek, které chtěl vystavět, avšak kromě projektu neměl k dispozici žádné jiné podklady, z nichž by bylo zjevné, že má potřebné finanční zajištění a skutečnou možnost projekt realizovat, sliboval, že zajistí vydání pravomocných územních rozhodnutí a stavebních povolení, šlo o nepravdivou okolnost, protože takovou skutečnost zajistit nemohl, jak ostatně ukazuje i výčet úkon, které byly v rámci územního řízení prováděny. Zmínit k tomu lze, že průtahy vnikaly i ze strany obviněného, jenž neplnil lhůty k doplnění podkladů v rámci územního řízení a často žádal o jejich prodloužení.
27. Podle §84 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, územní rozhodnutí vydává příslušný stavební úřad na základě územního řízení nebo zjednodušeného územního řízení. Obviněný jako žadatel o vydání územního rozhodnutí byl podle §85 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. jedním z účastníků tohoto řízení, a to mimo jiné vedle obce a vlastníků dotčených pozemků. Rovněž je rozhodné, že podle §90 odst. 1, 2 cit. zák. v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, na veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení se nebo k podmínkám dotčených pozemků ve vztahu k ochranným a bezpečnostním pásmům, a zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů nebo tohoto zákona, popřípadě s výsledkem řešení rozporů, souladu s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování u stavebních záměrů, pro které se nevydává závazné stanovisko podle §96b. Stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby, jde-li o stavby, které lze provést bez stavebního povolení nebo souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru. Podle §92 cit. zák. územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje navržený záměr, vymezí pozemky pro jeho realizaci, případně stanoví podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru, zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování dokumentace pro provádění stavby; tato dokumentace musí být zpracována vždy u stavebních záměrů podle §103 odst. 1 písm. e) bodů 4 až 8. V rozhodnutí stavební úřad stanoví dobu platnosti rozhodnutí, má-li být delší, než stanoví tento zákon, a v odůvodnění vždy vyhodnotí připomínky veřejnosti. Není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v §90 cit. zák. nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.
28. Podle těchto zákonem vymezených podmínek pro to, kdy a jak lze vydat územní rozhodnutí, je zjevné, že obviněný jako jeden z jeho účastníků nemohl objektivně v dohodě uvedenou dobu šesti měsíců pro jeho vydání zajistit. Tato smluvní podmínka byla jen jeho snahou předstírat, že projekt může být realizován, ač se tak fakticky stát nemohlo, protože neměl možnost rozhodnout o průběhu vcelku komplikovaného a na jeho vůli a zájmu jakkoli nezávislého řízení. Proto skutečnost, že zajistí, aby územní rozhodnutí bylo vydáno do šesti měsíců, byla nereálná a šlo o nepravdivou informaci.
29. Bez vydání územního rozhodnutí nebylo možné včasné zahájení realizace projektů, přičemž obviněný při uzavírání smluv věděl, že se od počátku komplikují. Z hlediska ustanovení uzavíraných smluv to však bylo zcela podstatnou informací. Obviněný jí působil na přesvědčení poškozených o tom, že vstupují do zcela regulérního a uskutečnitelného závazkového vztahu, ač nemohl „zajistit“, že dojde k vydání pravomocného územního rozhodnutí do šesti měsíců, k čemuž v jím slibovaných lhůtách také nedošlo. Je možné poznamenat, že u projektu v XY ulici bylo vedeno první územní řízení již od února 2014, a nic nenasvědčovalo tomu, že by v době, kdy obviněný uzavíral první dohody, a to od 21. 7. 2014 mohl reálně očekávat, že bude skončeno do šesti měsíců. Nadto věděl, že skončilo dne 14. 2. 2016 zamítnutím žádosti o vydání územního rozhodnutí po zrušení vydaného územního rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015. Jestliže podal další žádost v květnu 2016, bylo zřejmé, že se řízení bude protahovat, což dosvědčilo to, že územní řízení bylo ukončeno pravomocným zamítnutím žádosti o vydání územního rozhodnutí až dne 19. 6. 2019; u projektu XY bylo vedeno územní řízení od dubna 2014 a k vydání územního rozhodnutí došlo až dne 16. 2. 2016 s právní mocí dne 16. 3. 2016. Přes tyto okolnosti obviněný i nadále průběžně uzavíral nové smlouvy ve zcela shodném znění a vybíral rezervační zálohy v plné výši, aniž by zájemcům o koupi bytu poskytoval komplexní a pravdivé informace o stavu realizace projektů, respektive jemu známých překážkách a komplikacích, které vedly k oddálení vydání pravomocného územního rozhodnutí. Poškozené neinformoval ani o tom, že předchozí zájemci o byty od smluv odstupovali právě pro nedodržení v dohodách deklarovaných lhůt. Z hlediska obviněným spáchaného skutku se tudíž jednalo i o zamlčení podstatných skutečností, neboť všichni slyšení poškození uvedli, že znalost těchto okolností by pro ně byla zásadní v rozhodování o tom, zda k uzavření smlouvy přistoupí a zálohu uhradí. Šlo tudíž o skutečnosti podstatné pro jejich rozhodování, které, pokud by jim byly známy, by vedly k tomu, že by vůbec smlouvy neuzavřeli a finanční prostředky obviněnému nezaslali.
30. Rozhodná pro uvádění v omyl zájemců o byty byla i tíživá finanční situace obviněného pro probíhající exekuční řízení a především z toho plynoucí skutečnost, že obviněný neměl dostatek prostředků na realizaci projektů. Obviněný sice chtěl bytové domy postavit, ale neměl na to prostředky, což ostatně vyplývá i z jeho vlastní výpovědi, v níž připustil, že si hodlal finance na tento projekt opatřit ze záloh od zájemců o byty, tedy z uvedených záloh, ač věděl, že ani s nimi není schopen byty realizovat. Jestliže jako podmínku dohody se zájemci uvedl, že „v případě odstoupení vrátí rezervační zálohy do třiceti dnů“, ani tomuto závazku nebyl schopen dostát, protože z uvedených důvodů nebylo v jeho silách vracet rezervační zálohy v tomto časovém intervalu. Obviněný totiž věděl v době uzavírání smlouvy, že má již z předchozích uzavřených smluv závazky, které neplní pro nedostatek finančních prostředků, a tedy objektivně, pokud by konkrétní zájemce chtěl od smlouvy odstoupit, neměl z čeho uvedenou zálohu vrátit, protože nedisponoval žádnými jinými rezervami než penězi získanými ve formě záloh, což vyplývá i z výpovědi svědků, jimž uváděl, že zálohy může vrátit, až získá dalšího zájemce (srov. výpovědi svědků R. G., S. M., L. P., M. B., V. D., P. H. a B. S. ml.). Uvedený závěr podpořily i důkazy v podobě výpisů z účtů, s nimiž obviněný nakládal, a listin týkající se finanční situace společnosti M (viz exekuční řízení a daňová přiznání). Pokud v dohodě tvrdil, že uvedenou zálohu vrátí, šlo o skutečnost, o níž věděl, že je v době uzavírání smlouvy z jeho strany nesplnitelná. Z uvedených důvodů šlo o okolnost, kterou uváděl nepravdivě, a proto jejím tvrzením účastníky smlouvy uváděl v omyl.
31. Kromě uvedeného však obviněný při sepisování předmětných dohod zamlčel, jak již bylo výše zmíněno, že bankovní účty v nich uvedené nepatří společnosti M, nýbrž zcela jiným osobám, které v obsahu smlouvy nefigurovaly. Text smlouvy přitom navozoval představu, že jde o účet společnosti M. Poškození, tudíž nevěděli, že peníze zasílají na účty společnosti 1., J. K. a J. R. K podvodnému jednání obviněného přispívá i skutečnost vyplývající ze smlouvy s M.K. (bod 41. výroku o vině), jíž zamlčel, že projekt již převedl na společnost Z., která neměla zájem o jím sjednané kupce bytů. Přesto s ní dohodu uzavřel.
32. K námitce obviněného, že veškerou škodu poškozeným uhradil, byť se zpožděním, lze uvést, že jde o opakovanou obhajobu, se kterou se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, že nemá vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněného, nýbrž je relevantní pouze pro výrok o náhradě škody, a může jít o polehčující okolnost při ukládání trestu (srov. bod 88. rozsudku soudu prvního stupně a zejména bod 18. usnesení odvolacího soudu). Vracení rezervačních záloh v průběhu trestního řízení je již jen úhradou vzniklé škody zločinu podvodu spáchaného v pokračování, k jehož dokonání došlo sepisem smlouvy u posledního dílčího útoku pokračujícího trestného činu, tj. dnem 17. 10. 2016 (viz dílčí útok v bodě 42. výroku o vině).
33. Výsledky provedeného dokazování byla objasněna i subjektivní stránka, neboť soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (dílčí útoky v bodech 1. až 9 výroku o vině), a v bodech 10. až 42. v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 psím. a) tr. zákoníku (srov. bod 78. rozsudku soudu prvního stupně). Soud odvolací se se soudem prvního stupně v závěru o úmyslném zavinění ztotožnil (srov. bod 16. usnesení odvolacího soudu).
34. Nejvyšší soud k těmto závěrům doplňuje, že rozhodný je celkový závěr o zavinění obviněného, protože zavinění se vztahuje k trestnému činu, a je-li tento spáchán v pokračování (§116 tr. zákoníku), musí být závěr učiněn k celému trestnému činu. Pokračování je vymezeno tím, že dílčí útoky musí byť v souhrnu naplňovat stejnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem, tj. subjektivní souvislostí a musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno spáchaným trestným činem, tedy způsobem uvedeným v zákoně. Vztahuje se tedy na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Při pokračování v trestném činu jde o uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a kde jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí, přičemž tuto podmínku je třeba vykládat v souvislosti s obsahem společného záměru (srov. rozhodnutí č. 29/21977-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud neshledal v dílčích útocích obviněného důvodným závěr soudu o přímém úmyslu v bodech 10. až 42., protože obviněný i zde jednal se stejným záměrem jako v předchozích dílčích útocích, neboť jeho záměr, v němž jednal zpočátku, byl stále stejný i v průběhu skutku a též i na jeho konci, byť se dílčím způsobem okolnosti změnily, nikoliv však jeho hlavní motiv a záměr. Pokud by se totiž jeho motivace změnila, jak dovozoval soud, a obviněný by chtěl pouze vylákat peníze, pak by bylo zpochybněno pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), protože by nebyla dána podmínka stejného záměru, jenž by v případě, že by šlo o úmysl přímý, byl odlišný [u přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel chce způsobem uvedeným v trestním zákoníku ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, kdežto u nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím je srozuměn].
35. V této věci je však rozhodné, že obviněný nechtěl poškozené podvést, ale věděl, že jeho záměr bez finančních prostředků nemůže být realizován, protože není v jeho silách splnit dané sliby, spoléhal však, že taková situace nenastane. Uvedené plyne i z vlastní obhajoby obviněného, který tvrdil, že myslel, že projekty budou realizovány a škodlivý následek nevznikne, a tudíž jeho jednání postrádá potřebný prvek chtění, resp. chtěného obohacení se na úkor poškozených, které je třeba k přímému úmyslu. Uvedené koresponduje s tím, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání vyjádřeného ve skutkové podstatě trestného činu. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Je to určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění (podložený výsledky dokazování) lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
36. V posuzované věci lze učinit závěr, že obviněný zločin podvodu spáchal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222, 223). Na základě těchto principů soudy na nepřímý úmysl obviněného usuzovaly, a nepochybily, jestliže shledaly v činu obviněného úmyslné zavinění, byť s tou výhradou, že v nepřímém úmyslu obviněný jednal ve vztahu ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu. Jeho záměrem sice bylo domy vystavět a případně i zálohy poškozeným vrátit, pokud by nemohl domy postavit, ale již z obsahu smluv a okolností, za kterých byly sjednávány, bylo i jemu zřejmé, že stanoveného cíle nedosáhne, a to jak pro nedostatek finančních prostředků, tak i pro neukončené územní řízení, jehož průběh, jak již bylo výše vysvětleno, nemohl ovlivnit. Protože si obviněný musel být výše zmíněných negativních okolností vědom po celou dobu jím páchaného činu, lze dovodit i jeho srozumění s tím, že nebude schopen svým závazkům dostát, získat ve slíbené lhůtě pravomocné územní rozhodnutí ani zahájit faktickou realizaci projektu, posléze ani vrátit v souladu se smlouvou rezervační poplatky. Nemohl předvídat ani ovlivnit, jak rychlý bude postup správních orgánů a už vůbec nemohl slibovat, že dosáhne vydání jakéhokoli pravomocného rozhodnutí správního orgánu, neboť není možné dopředu presumovat, zda a kdy jakýkoli úřad či orgán státní správy rozhodne.
37. Uvedené závěry svědčí o tom, že obviněný po formální stránce naplnil znaky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože jednáním spáchaným v době od 21. 7. 2014 do 17. 10. 2016 celkem 42. dílčími útoky od jmenovitě uvedených poškozených vylákal částku 8.530.000 Kč představující značnou škodu, o kterou sebe, případně společnost M obohatil, a to tím, že poškozené uvedl v omyl a zamlčel jim podstatné skutečnosti.
38. Obviněnému nebylo možné přisvědčit v jeho požadavku, aby z hlediska zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio na čin mu kladený za vinu nedopadalo trestní právo, protože šlo o podnikatelský záměr. Takový požadavek je v rozporu s pravidly, na nichž je zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku založena. V jejím smyslu je každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. Obecně platí, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uskutečňována prostředky občanského a obchodního (popř. správního) práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. K tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.). Uvedené dopadá i na posuzovaný případ, kde byla trestní represe nevyhnutelná, protože uplatněním jiného druhu odpovědnosti by nebylo možné dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti obviněného, tj. splnění cíle represivního i preventivního, ačkoli to bylo v daném případě nezbytné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
40. Pro závěr o tom, že bylo třeba uplatnit funkci trestního práva, svědčí jednak dlouhá doba, po kterou se obviněný uvedeného činu dopouštěl, i množství poškozených a jejich marné snahy po nápravě do doby, než bylo zahájeno trestní stíhání obviněného. Právě to, že byl obviněný veden k trestní odpovědnosti, zajistilo, že až po dlouhé době způsobenou škodu poškozeným uhradil. S ohledem na okolnosti činu se nejedná o bagatelní záležitost ani s ohledem na výši škody dosahující v souhrnu částky 8.530.000 Kč, která vyjadřuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy jde o škodu výrazně přesahující základní hranici škody pro naplnění znaků uvedeného trestného činu v jeho základní podobě (viz §138 tr. zákoníku). Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiného práva, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.
41. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v souladu se závěry soudů obou stupňů uzavírá, že v projednávaném případě nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, neboť pro naplnění materiálního korektivu nemá význam, že způsobená škoda byla obviněným uhrazena až po spáchání projednávaného trestného činu v průběhu trestního řízení. Pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku proto nebyly dány podmínky a soudy nepochybily, pokud v činu obviněného shledaly trestný čin. Podstatou posuzované věci bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které se stalo natolik společensky škodlivým, že na ně bylo třeba v každém případě reagovat prostředky trestního práva.
42. Z uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že dovolání není důvodné, neboť soudy v souladu se zákonem posoudily všechny rozhodné skutečnosti a jejich skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a byly učiněny v souladu se zákonem.
VII. Závěr
43. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami a nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, tak shledal, že veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů. Proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu