ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.80.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 80/2022-838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněné T. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 8 To 250/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 35/2020, takto:
Odůvodnění:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. V. odmítá .
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 46 T 35/2020, byla obviněná T. V. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že
dne 31. 5. 2017 v XY, při podání trestního oznámení sepsaného na 3. oddělení Odboru obecné kriminality pod č. j. KRPA-2000396/TČ-2017-000073, úmyslně lživě obvinila P. T., nar. XY, bytem XY ze sexuálního zneužití jejich nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, v úmyslu přivodit mu trestní stíhání, čímž chtěla dosáhnout lepšího postavení při rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 10 o úpravě poměrů nezletilé dcery, aby zamezila střídavé péči, kterou P. T. požadoval v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 50 Nc 14026/2016.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §345 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto i o nároku poškozeného P. T. na náhradu nemajetkové újmy.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 8 To 250/2021, odvolání podané obviněnou proti všem výrokům uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněné
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněná podala prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání zaměřené proti právní kvalifikaci, jejíž nesprávnost vycházela z vadně zjištěného skutkového stavu věci, nedostatečně objasněné subjektivní stránky a pominutí subsidiarity trestní represe s ohledem na malou škodlivost činu. Za nesprávné označila i rozhodnutí o nemajetkové újmě.
5. Vady ve skutkových zjištěních obviněná spatřovala v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry, protože soudy důkazy prokazující její nevinu posuzovaly povrchně bez relevantních závěrů a konfrontace s jinými důkazy, přičemž nevzaly v potaz svědecké výpovědi svědčící v její prospěch. Neprovedly vyšetření nezletilé AAAAA, ale spokojily se pouze s posudky vypracovanými v jiném řízení ovlivněnými nahrávkou pořízenou matkou, což vedlo u znalkyně k překročení jejích kompetencí a k nepřípustnému hodnocení důkazů (bod 10. zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu). Odborné vyšetření mohlo proběhnout citlivou formou, např. prostřednictvím psycholožky, ke které by měla nezletilá důvěru. Soudy obou stupňů však na svou povinnost řádně objasnit skutkový stav věci bez důvodných pochybností zcela rezignovaly a vystačily si pouze s důkazními prostředky obžaloby, zatímco k důkazům předkládaným obhajobou nepřihlížely a její svědky označily za nevěrohodné.
6. Nedostatky obviněná spatřovala při provádění důkazu výpovědí svědka J. B. s poukazem na to, že odvolací soud se odchýlil od vlastních pokynů k hodnocení této výpovědi obsažených ve zrušujícím usnesení. Zatímco podle rozsudku soudu prvního stupně byla tato výpověď provedena podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř., odvolací soud ji následně přečetl podle §211 odst. 3 písm. c) tr. ř. (správně má být „§211 odst. 3 písm. a) tr. ř.“ – pozn. Nejvyššího soudu ). V situaci, kdy odvolací soud shledal, že byl uvedený důkaz proveden vadně, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, protože nezákonný postup měl vliv na hodnocení věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka, a tedy i pro další úvahy soudu o její vině. Neztotožnila se se závěrem soudů, že měla svou dceru učit výpověď proti poškozenému. Na potvrzení toho, že ji neučila, pořídila videonahrávku, kterou však soudy podle ní vadně vyhodnotily. Vytkla, že soudy odmítly výpovědi svědků, které do jejich představy o skutku a vině nezapadaly, tj. především svědecké výpovědi L. L. a A. B., čímž zatížily svá rozhodnutí vadou tzv. opomenutých důkazů a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , neboť při její aplikaci měly rozhodnout o zproštění obžaloby.
7. Skutečnosti vztahující se k subjektivní stránce nebyly dostatečně zjišťovány bez přihlédnutí k tomu, že si poškozený dlouhodobě účelově stěžoval na její jednání a její péči o nezletilou ve snaze očernit ji coby matku a neinformoval ji o závažných gynekologických problémech nezletilé a jejím vyšetření na gynekologii. Podezření ze závadového jednání poškozeného oznámila nejprve OSPOD a na základě jeho doporučení zachyceného v písemné podobě se obrátila na Policii České republiky. Podle provedeného dokazování nelze vyloučit, že byla o problémech nezletilé, tak jak je popisovala i před pracovnicí OSPOD a před policejním orgánem, skutečně přesvědčena, a proto se nemohlo jednat o lživé obvinění. Sdělení ohledně chování nezletilé nebylo nepravdivé, protože nezletilá jí uváděnými problémy trpěla. V činu kladeném obviněné za vinu není možné spatřovat úmyslné jednání zakládající přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo zjištěno, že se snažila cíleně přivodit trestní stíhání jiné osobě. Soudy nebraly do úvahy, že poškozeného nikdy neoznačovala jako sexuálního devianta či pedofila, ani nepopsala jednání, které by svědčilo o jeho nestandardním sexuálním chování k jejím starším dětem z předchozího vztahu. Jednala pouze v zájmu ochrany své dcery plně v souladu s povinností rodiče chránit své dítě. Mělo být přihlédnuto také k tomu, že až dosud neměla žádné zkušenosti s trestním řízením, podání vysvětlení v souvislosti s oznámením, které jí doporučila sociální pracovnice, bylo její první zkušeností učiněnou v tomto směru. Její trestněprávní odpovědnost by za popsané situace mohla být založena toliko v případě, kdyby bylo prokázáno, že jí nezletilá tyto skutečnosti nesdělovala. Nebyl brán ani zřetel na skutečný chráněný zájem na řádném a zdravém vývoji nezletilé, a i kdyby se popsaného jednání skutečně dopustila, nikdy tak nečinila v úmyslu křivě obvinit otce svého dítěte, ale pouze v úmyslu dceru chránit.
8. Posuzované jednání obviněná nepovažovala za natolik společensky škodlivé, aby v něm byl shledán trestný čin, neboť šlo pouze o občanskoprávní záležitost, a tudíž mělo být rozhodnuto podle zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a věc měla být řešena pouze jako spor o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů.
9. Obviněná zpochybnila i výrok o náhradě nemajetkové újmy, který označila za částečně nepřezkoumatelný, neboť oproti standardním částkám byla přiznána částka vyšší o jednu třetinu. Protože se s přezkoumávaným rozhodnutím ze všech uvedených důvodů neztotožnila, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 8 To 250/2021, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 46 T 35/2020, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Přestože opis dovolání obviněné byl zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyššímu soudu před konáním neveřejného zasedání o tomto dovolání nezaslalo, resp. je Nejvyšší soud neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
12. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., v posuzovaném případě jen tehdy, pokud obviněnou uplatněné námitky obsahově naplňují použité dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
13. Obviněná dovolání podala dne 29. 12. 2021, tedy v době, kdy bylo účinné znění trestního řádu před jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která nově pod písmenem g) §265b odst. 1 tr. ř. vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní úpravy (účinné do 31. 12. 2021) je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění uvedených důvodů, což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
15. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2021, nyní přenesený pod písmeno h)] spočívá ve vadách přezkoumávaných rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. V době rozhodování Nejvyššího soudu (po 1. 1. 2022) je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nově vymezený novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to proto, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Dovolací důvod podle původního znění uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je po novele zakotven v tomtéž znění pod písmenem m) a dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) [nyní v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla i další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. g)].
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich Odůvodnění:m (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K výhradám obviněné
20. Obviněná výhradami proti vadné právní kvalifikaci z důvodů absence úmyslného zavinění a nesprávného posouzení skutečností významných z hledisek stanovených v §12 odst. 2 tr. zákoníku obsahově naplnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 1. 2021 [tj. nyní podle písm. h)]. Poukazovala-li na nedostatky v tom, že soudy vadně hodnotily stěžejní důkazy a nesprávně zjistily skutečností týkající se subjektivní stránky, vyhověla i novému znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť namítala, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované důkazy, jež považovala za podstatné. Vytýkané vady tudíž korespondují s jí označenými dovolacími důvody, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání důvodné.
a) K námitkám skutkové a procesní povahy
21. K procesním námitkám zaměřeným na nedostatky proti skutkovému stavu Nejvyšší soud na základě obsahu spisu i napadených rozhodnutí shledal, že jim nelze přiznat důvodnost, protože obviněnou uváděnými vadami řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí. Soud prvního stupně poté, co jím první vydaný rozsudek ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 46 T 35/2020 (č. l. 612 až 624), byl k odvolání obviněné usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 8 To 75/2021, zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání (č. l. 647 až 653), dostál požadavkům uloženým odvolacím soudem. Vyslechl svědky A. L. (B.) a L. L. a pokusil se předvolat k výslechu svědka J. B., případně jej vyslechnout prostřednictvím videokonferenčního zařízení, což se však kvůli kategorickému odmítavému postoji svědka odůvodňovanému jednak obavami svědka z údajných výhrůžek vůči jeho osobě, jednak jeho odvoláním se na okolnosti odůvodňující odepření výpovědi ve smyslu §100 tr. ř. nepodařilo, a proto jeho výpověď z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. soud přečetl jako listinný důkaz (č. l. 719, bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Kromě tohoto doplnění soud prvního stupně vycházel pro své závěry z dokazování především zajištěného již v předešlých hlavních líčeních.
22. Odvolací soud se v nyní přezkoumávaném rozhodnutí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a konstatoval i splnění pokynů uložených v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí (bod 11. až 16. napadeného usnesení), nicméně shledal formální vadu (byť nezakládající důvod pro opětovné zrušení citovaného rozsudku) v podmínkách, za kterých byl přečten protokol o výsledku svědka J. B. v přípravném řízení (viz body 17. a 18. usnesení). Setrval na názoru, že důvody pro odepření výpovědi svědka neodpovídají zákonným podmínkám, avšak vzhledem k jeho rezolutnímu postoji by jiný postoj soudu, např. využití donucovacích prostředků, nevedlo k požadovanému výsledku. Vysvětlil, že pokud soud prvního stupně tento důkaz provedl podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř., a nikoli podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., nejde o zásadní, ale jen formální vadu, kterou napravil tím, že výpověď svědka J. B. ve veřejném zasedání znovu přečetl s odkazem na §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (č. l. 766). Ve vztahu k dalším provedeným důkazům žádné nedostatky neshledal a rovněž hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků označil za zcela správné (viz bod 18., 19. napadeného usnesení). Doplnil, že i bez výpovědi svědka J. B. byl shromážděn dostatek důkazů, jimiž je vina obviněné prokázána, včetně videonahrávky pořízené obviněnou, k jejímuž hodnocení odkázal na Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně v bodě 18. jeho rozsudku (viz bod 20. usnesení).
23. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně při prováděném dokazování, rozsah a obsah jím zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, důslednost odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněné i jeho snaha napravit zjištěné, byť méně významné nedostatky, lze jej z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť nevykazuje žádné známky libovůle nebo jednostranného či nepředvídatelného postupu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05; též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, aj.). Po posouzení všech rozhodných skutečností Nejvyšší soud z podnětu námitek obviněné konstatuje, že závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících principům spravedlivého řízení.
24. Z procesních postupů soudů je zjevné, že závěr o vině obviněné je založen na objektivním posouzení celého rozsahu provedeného dokazování a opírá se nikoli o jediný důkaz, jak se snažila naznačit obviněná, ale o souhrn důkazů, které se vzájemně doplňovaly a dokreslovaly obraz celého skutkového děje. Navíc je třeba kromě jiných řádně především soudem prvního stupně zhodnocených důkazů (viz body 3. až 12. Odůvodnění:rozsudku) připomenout, že i videonahrávka pořízená obviněnou byla zkoumána z hlediska jejího obsahu a vedla k potvrzení viny obviněné; zejména z ní vyplynula její snaha o ovlivňování postoje své nezletilé dcery, což je závěr, který koresponduje i s výpovědí poškozeného a dalších důkazů. Soudy z ní důvodně vyvodily opačná zjištění, než předpokládala obviněná, přičemž postupovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a podaly vysvětlení odpovídající zásadám stanoveným v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (viz bod 18., 28. rozsudku obvodního soudu, body 20., 22. usnesení soudu odvolacího). Lze z těchto důvodů přisvědčit soudům, že videonahrávka byla pořízena až po výslechu nezletilé dcery před policejním orgánem a svědčí o schopnostech nezletilé AAAAA vést s matkou, resp. kýmkoli konverzaci na dané téma, jakož i o tom, že byla do odpovědí matkou (tj. obviněnou) manipulována. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněné ani v tom, že by měla být jako svědek vyslechnuta nezletilá, neboť pro její věk i choulostivost celé záležitosti, bylo důvodně od jejího výslechu upuštěno. Postup soudů přitom ctil jak právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož má obviněný právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě, tak i právo na zvláštní ochranu dětí zaručené v článku 32 odst. 1 věta druhá Listiny a rovněž v Úmluvě o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 557/2016, či ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 65/2016, též rozsudek ESLP ve věci R. B. proti Estonsku, stížnost č. 22597/16). Výslech nezletilé přitom nebyl důkazem, od něhož by bylo možné očekávat významný přínos pro konečné rozhodnutí ve věci.
25. Nesprávným nebyl ani postup při výslechu svědků L. L. a A. L. (B.), neboť soudem prvního stupně byli oba na základě pokynu odvolacího soudu vyslechnuti v hlavním líčení konaném dne 3. 6. 2021 (č. l. 679 až 692) a jejich výpovědi byly podrobeny hodnocení jak jednotlivě, tak v kontextu s ostatními provedenými důkazy (viz body 3., 4., 15. rozsudku nalézacího soudu a body 13., 18. usnesení odvolacího soudu). Tím, že bylo dokazování doplněno a soudy se s těmito výpověďmi vypořádaly postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., nejde o opomenuté důkazy (jak nastínila obviněná v dovolání), neboť taková situace by mohla nastat pouze v případě, kdyby důkazy byly zamítnuty bez Odůvodnění:, které by o nich neobsahovalo zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takové pochybení se v přezkoumávaných rozhodnutích nejedná.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za podstatnou vadu nelze považovat ani postup soudů v souvislosti s postojem svědka J. B., jenž odmítl před soudem vypovídat, protože „by újmu obviněné svým způsobem považoval za újmu svou vlastní“ a protože „mu bylo vyhrožováno“, proto jeho výpověď z přípravného řízení (č. l. 113 až 119), kde takový postoj nezaujal, byla soudem prvního stupně nejprve přečtena podle §211 odst. 4 tr. ř. (viz č. l. 597). Po výtkách odvolacího soudu (viz č. l. 651) byla přečtena podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. (č. l. 719) a pro formální nepřesnost byla ve veřejném zasedání odvolacím soudem přečtena podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. (č. l. 766 spisu). Jde přitom o svědka, jenž při prvním hlavním líčení (č. l. 597) výpověď odmítl, neboť byl po dobu 16 let v zásadě nevlastním otcem obviněné jako manžel její matky. Bylo tudíž možné připustit, že obviněná pro něj byla ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. jinou osobou v poměru rodinném, jejíž újmu by právem pociťoval jako vlastní újmu, jak i uvedl. Takto uvažoval soud prvního stupně, jenž v prvém hlavním líčení volil postup podle §211 odst. 4 tr. ř., tzn., že svědek odmítl vypovídat za splnění podmínek §100 tr. ř. Odvolací soud však shledal, že takové důvody na straně svědka nebyly dány (podrobněji svůj závěr nevysvětlil) a svědek odepřel výpověď bez oprávnění. Na jeho pokyn soud prvního stupně postupoval podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. z důvodu, že byl svědek zastrašován, a když ani tento způsob přečtení odvolací soud neshledal správným, sám přečetl tuto výpověď podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., neboť naznal, že výslech svědka byl v přípravném řízení proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat, přičemž obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky.
27. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit obviněné, že by tímto postupem bylo zasaženo do práva na řádné objasnění věci, neboť soudy nepochybily, jestliže výpověď svědka J. B. z přípravného řízení přečetly za splnění zákonných podmínek. Alternativa zvolená odvolacím soudem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., avšak i původní postup podle §211 odst. 4 tr. ř. měly oporu v uvedených ustanoveních i daných okolnostech. V obou případech nebylo na překážku, aby byl uvedený důkaz přečten v souladu s trestním řádem. Pro takový závěr svědčí to, že výpověď svědka J. B. v přípravném řízení byla provedena za splnění všech procesních podmínek, neboť jeho výslechu byla obhájkyně obviněné (v substituci) přítomna a výslech probíhal v souladu s právními předpisy. Jestliže při hlavním líčení svědek nebyl vyslechnut, protože odmítl vypovídat z důvodů shora rozvedených, nelze dovozovat absolutní ani relativní neúčinnost tohoto důkazu, pokud byla výpověď přečtena. Jak plyne z rozvedených postupů soudů, případně vadně použité alternativy §211 tr. ř., na jejímž základě byla výpověď čtena, představovala vadu odstranitelnou, neboť záležela jen v názoru, podle jakého ustanovení trestního řádu ji lze přečíst. Šlo jen o formální pochybení, které bylo v závěru řízení ustáleno do nejpřijatelnější podoby, a to plně v souladu s ustanovením §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., přikloníme-li se k názoru, že svědek neměl právo výpověď odepřít podle §100 odst. 2 tr. ř., což však v dané věci rovněž nebylo, jak je uvedeno výše, zcela vyloučeno. K tomu je možné jen dodat, že nepodstatné či nezávažné procesní vady, o něž jde v tomto případě, nezakládají neúčinnost důkazu, a tedy takový důkaz lze v trestním řízení použít, neboť určitá porušení předpisů týkajících se trestního řízení, která nelze považovat za podstatné vady řízení, nemusí způsobit ani relativní neúčinnost důkazu.
28. Posoudí-li se provedené dokazování a výsledky z něj plynoucí, včetně hodnocení všech zajištěných důkazů, je třeba konstatovat, že zejména nalézací soud postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Z Odůvodnění:přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
29. Při těchto závěrech Nejvyšší soud nezjistil porušení zásad spravedlivého procesu, ani vady odpovídající důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho novém znění podle novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., protože soudy učiněná skutková zjištění jsou dostatečná pro to, aby na jejich základě mohl posuzovat výhrady obviněné vztahující se ke skutečnostem rozhodným pro právní posouzení jejího činu jako přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku.
b) K výhradám hmotněprávní povahy
30. K výhradám obviněné o vadném posouzení zavinění ke křivému obvinění a nedostatečnému uvážení závažnosti činu z hledisek §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba připomenout, že ustanovení §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku o trestném činu křivého obvinění obsahuje dvě samostatné skutkové podstaty. Křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. U této alternativy jde zároveň o skutkovou podstatu kvalifikovanou, která v sobě obsahuje i znaky uvedené v §345 odst. 1 tr. zákoníku. Je-li úmyslem pachatele přivodit trestní stíhání jiného, posoudí se jeho čin jen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 45/2013 Sb. rozh. tr.). Ke spáchání trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku postačuje úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
31. Objektem trestného činu křivého obvinění je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání. Není rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného skutečně dojde. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu příslušného trestného činu. Pachatel nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě (byť nemusí být ztotožnitelná podle jména). Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu se jedná (srov. rozhodnutí č. 29/1988 Sb. rozh. tr.). Obviněním se rozumí jednání, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní osoby. Může se jednat o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, přičemž forma tohoto oznámení není rozhodná.
32. Pro hodnocení naplnění subjektivní stránky §345 odst. 2 tr. zákoníku je velmi důležité oddělit jednak povědomí pachatele o nepravdivosti jím vzneseného obvinění a jednak úmysl přivodit někomu trestní stíhání. Co se týče prvého aspektu, tedy nepravdivosti obvinění, vyžaduje zákon u obou skutkových podstat zakotvených v odstavcích 1 i 2 §345 tr. zákoníku jedině úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pachatel si tak musí být vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě, jinými slovy jde o jeho záměrné, cílené konání, během něhož je mu dobře známo, že jím sdělovaná informace je lživá. Druhým aspektem subjektivní stránky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je úmysl přivodit jinému trestní stíhání. Z citované formulace není pochyb o tom, že zákon i zde vyžaduje úmyslné zavinění, avšak na rozdíl od nepravdivosti obvinění postačuje jen srozumění s tímto následkem, tj. úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3237). Nelze totiž pominout, že během trestního řízení musí být obviněný před každým svým výslechem či podáním vysvětlení poučen o trestněprávních následcích křivé výpovědi. Pokud někoho přesto nepravdivě obviní ze spáchání trestného činu, je namístě vždy dovodit přinejmenším jeho srozumění s možností přivodit takto obviněné osobě trestní stíhání.
33. K tomu je třeba v posuzované věci uvést, že obviněná se dostavila dne 31. 5. 2017 osobně na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, Odbor obecné kriminality, 3. oddělení, kde do protokolu sp. zn. KRPA-200396-2/TČ-2017-000073 podala vůči poškozenému P. T. trestní oznámení pro sexuální zneužívání jejich nezletilé dcery. Poté, co byla podle §158 odst. 2 tr. ř. upozorněna na odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů, zejména na trestný čin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, uvedla, že poškozený v době, kdy měl po vzájemném rozchodu dceru u sebe, ji informoval o špatném zdravotním stavu dcery, dne 4. 5. 2017 ji vzal na gynekologické vyšetření z důvodu zarudnutí genitálií, o tomto vyšetření však obviněnou jako matku tříleté dcery neinformoval, dceři byla nasazena léčba. Když chtěla dne 28. 5. 2017 poté, co jí dceru poškozený vrátil, vykoupat a posléze jí aplikovat mastičku na genitálie, dcera se začala bránit, že ji to bolí. Na dotaz, zda ji to bolí, i když jí mastičku nanáší tatínek, odpověděla, že nebolí. Obviněná proto chtěla, aby jí dcera ukázala, jak jí to tatínek dělá, nato si nezletilá prsty sáhla na přirození a na poštěváček, začala se hladit, po chvíli začala plakat. Při koupání dne 30. 5. 2017 jí dcera začala dávat pusinky na tvář, které obviněné připadaly jako líbání, byla z toho překvapená, tak se zeptala, zda to dělá i s tatínkem, dcera řekla, že ano, olízla proto dceři tvář, aby viděla, jak bude reagovat, načež ji AAAAA lízla jazykem do úst, v tu chvíli obviněnou napadlo, že se musí zeptat, zda se také s tatínkem AAAAA koupe, ptala se jí, zda jí otec mydlí zadeček a zda ona jeho také mydlí, i „pindika i zadeček“. Odpověď měla být opět kladná. Na základě toho obviněná pojala podezření, že otec dceru nevhodně sexuálně obtěžuje (č. l. 129 až 136).
34. Z takto podaných skutečností plyne, že obviněná vědomě sdělovala před policejním orgánem tyto skutečnosti způsobem, aby z nich vyplynulo, že otec nezletilé AAAAA tuto opakovaně masíruje a hladí na genitáliích a činí s ní praktiky, které mohou svědčit o sexuálním chování vůči nezletilé. Skutečnosti vyplývající z onemocnění dcery a nutnosti jejího ošetřování obviněná neuvedla pravdivě a sama si vykonstruovala takové podněty, které měly pocházet údajně ze strany dcery, aby mohla svou verzi konstruovat do podoby vyvolávající domnění o sexuálním chování poškozeného. Uváděla tyto skutečnosti tak, aby vyvolaly dojem o naplnění znaků trestných činů podle §185 či 187 tr. zákoníku. Věděla tedy, že jí uváděné skutečnosti, jak je popsala, se nestaly, protože otec se k nezletilé uvedeným způsobem nechoval. Obviněná si je sama vyfabulovala, protože věděla, že sahal dceři na genitálie, avšak pouze z léčebných důvodů, jak prokázalo množství provedených důkazů (viz lékařské zprávy a předpis léčiv na č. l. 346 až 349, zpráva z psychologického vyšetření na č. l. 350 až 352, záznam z jednání OSPOD na č. l. 366 až 368, 390 až 396, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie zpracovaný na obviněnou MUDr. Petrem Kubejem na č. l. 43 až 65, jakož i podklady z civilního řízení o svěření nezletilé do péče – viz svazek II. předmětného trestního spisu). Z uvedených důvodů, i když došlo proti otci ze strany policejního orgánu k zahájení prověřovacích úkonů, výsledky prověřování vyústily v odložení věci podezření ze spáchání přečinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za podmínek §159a odst. 1 tr. ř., a to usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Odboru obecné kriminality dne 29. 8. 2017, sp. zn. KRPS-179731-49/TČ-2017-010072 (č. l. 148 až 156). V tomto usnesení policejní orgán po provedeném šetření dospěl k závěru, že jediným důkazem v neprospěch P. T. jsou tvrzení T. V. pramenící z odpovědí její tříleté dcery na matčiny cílené otázky, které jí kladla při koupání a ošetřování opruzenin a gynekologického zánětu, na něž nezletilá odpovídala jednoslabičným „jo“, případně „hmmm“. Zdravotní problém nezletilé byl přitom verifikován a potvrzen ošetřující lékařkou a jednání poškozeného pramenilo výlučně z jeho obavy o zdravotní stav své dcery, jak uvedl i při jednání na OSPOD. Žádný jiný důkaz pro vinu P. T. nesvědčí (č. l. 155 až 156).
35. Soud prvního stupně všechna učiněná zjištění, včetně postojů obviněné, z hlediska uvedených hmotněprávních zásad posuzoval (viz body 26., 29., 30. rozsudku) a podle nich dospěl k závěru, že obviněná jako oznamovatelka byla vedena úmyslem křivě obvinit otce své nezletilé dcery, a to zejména proto, aby dceru získala do své výlučné péče. Podle učiněných zjištění soud u obviněné dovodil přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněná chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem. Odvolací soud se se všemi zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, a to zejména s poukazem na motivaci obviněné (viz body 21. až 25. jeho usnesení), jejímž záměrem bylo zneužít trestní oznámení ve sporu s poškozeným o péči o nezletilou dceru, o čemž svědčí časové zasazení trestního oznámení do období před civilním řízením o úpravě poměrů, které se konalo v polovině června 2017, tj. pouhé dva týdny po podání trestního oznámení obviněnou. Naopak z obviněnou pořízené videonahrávky dovodil manipulativní přístup obviněné k nezletilé dceři s cílem dosáhnout jejího „obvinění“ ve vztahu k jejímu otci.
36. Odmítnout je třeba námitku obviněné, že jejím záměrem bylo dceru chránit a že při trestním oznámení neuvedla žádný konkrétní trestný čin. Především je třeba uvést, že podle podaného trestního oznámení je výslovně v jeho úvodu uvedeno, že „se dostavila proto, aby oznámila své podezření na bývalého přítele P. T., se kterým má dceru AAAAA, nar. XY, kdy má podezření, že ze strany P. T. mohlo dojít k sexuálnímu zneužití dcery“. Uvedené sdělení svědčí o konkretizaci činu spočívající v sexuálním zneužití, tj. minimálně trestný čin podle §187 tr. zákoníku. Nutno však zmínit, že se u tohoto trestného činu nevyžaduje, aby oznamovatel uváděl či označoval konkrétní trestný čin, podstatný je obsah jím sdělovaných skutečností, které v popsaných souvislostech naplňují znaky některého trestného činu, což také obviněná učinila, protože popisovala chování dcery a jejího otce tak, aby vzniklo podezření, že obviněný dceru hladil na poštěváčku apod. Tvrzení obviněné, že její snahou bylo dceru chránit před nevhodnými praktikami jejího otce, je obhajoba, která nemá ve výsledcích provedeného dokazování oporu, protože ty o její ochraně ze všech shora rozvedených skutečností nesvědčí.
37. Nejvyšší soud na podkladě popsaných zjištění shledal, že soudy při právních úvahách o vině obviněné nepochybily a v souladu s obsahem provedených důkazů důvodně shledaly, že naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku.
38. Při závěru o tom, že obviněná spáchala uvedený přečin, protože jej naplnila po formální stránce, soudy důvodně vyvrátily, že o uvedený přečin nešlo z důvodu jeho malé společenské škodlivosti. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku je každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. Posoudí-li se povaha projednávaného činu, jde o závažné, společensky škodlivé jednání, které směřovalo proti bývalému manželovi, resp. partnerovi, otci vlastní dcery obviněné, jíž zneužila k tomu, aby poškozeného vystavila trestnímu stíhání ve snaze poškodit jeho postavení odpovědného otce vůči dceři, kterou chtěla mít ve výchově jen ona sama. Chtěla tak ztížit jeho postavení ve sporu o uspořádání poměrů nezletilé dcery, při jejíž výchově sama, na rozdíl od otce, selhávala. Škodlivost činu se projevuje zejména ve způsobu, jakým jednala, a to nejen vůči otci, ale i vůči své nezletilé dceři, kterou jako malé dítě neschopné vnímat veškerý dosah jejího počínání ke svým záměrům zneužila, když jí nepřímo instruovala a vnucovala jí své postoje, jimiž ji naváděla, jak vypovídat. Uvedené činila se záměrem poškozenému přivodit trestní stíhání, k němuž nedošlo, ale prvotní úkony přípravného řízení již konány byly. Pro závěr o závažnosti činu obviněné není rozhodné, že k trestnímu stíhání nedošlo, protože bylo odloženo, neboť se tak nestalo např. z toho důvodu, že by obviněná sama policejnímu orgánu sdělila, že jí uváděné okolnosti nejsou pravdivé, ale takový závěr musel učinit policejní orgán až na základě výsledků provedeného šetření, jež bylo trestním oznámením obviněné vyvoláno, a teprve jeho výsledek vedl k odložení věci.
40. Z uvedených důvodů lze v posuzované věci dovodit, že není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin společensky málo škodlivý, u něhož není dán zájem společnosti na trestním postihu obviněné, jak v dovolání s poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku naznačovala. Důvodem pro takový závěr je především skutečnost, že záminkou činu bylo řešení přetrvávající konfliktní situace mezi ní a poškozeným, zejména tahanice o dítě. Jde tudíž o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy, nežli jsou svěřeny trestnímu právu, zcela nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), a tedy je soudy správné posoudily i z hlediska obviněnou namítaného materiálního korektivu.
41. Závěr o vině obviněné ze všech výše rozvedených hledisek nevykazuje jí vytýkané vady, a to ani ve výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané zčásti poškozenému, k níž obviněná v podstatě neuvedla nic konkrétního, vyjma názoru na to, že je přiznaná částka příliš vysoká.
42. Nejvyšší soud i přes tuto jen formálně uvedenou námitku obviněné považuje za vhodné pro její vyvrácení zmínit, že soudy vyhodnotily všechny zjištěné skutečnost plně v souladu s pravidly, za kterých je nemajetková újma přiznávána. Bylo vycházeno z ustanovení §2956 obč. zákoníku, podle něhož vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Oporu je třeba najít i v §2971 obč. zákoníku, jenž stanoví, že když to odůvodňují zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
43. Nemajetková újma na rozdíl od majetkové škody představuje nepříznivý dopad škodné události do jiných hodnot, než je jmění. Lze tak hovořit i o škodě morální, ideální, imateriální (např. le dommage moral, non-pecuniary damage, immaterial harm, immaterieler Schaden), za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce (odškodnění). Projevuje se tedy v těžce definovatelné sféře vnímání obtíží, nepohodlí, stresu a jiných nežádoucích účinků spojených se zásahem do základních lidských hodnot (srov. VOJTEK, P. Komentář k §2956 a §2971 občanského zákoníku . Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 9. 2. 2022; přiměřeně též rozhodnutí č. 14/2014 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021).
44. Z hlediska stanovení výše náhrady imateriální újmy v penězích musí výše přiznaného zadostiučinění v penězích odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných rysech shodují, není-li takových případů, pak musí odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/16, aj.).
45. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmu a jsou v případech zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocných odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního řízení, 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15).
46. Z obsahu nyní posuzované trestní věci je třeba připomenout, že v rámci trestního řízení utrpěl poškozený nemajetkovou újmu v souvislosti s trestným činem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku obviněné T. V., v jehož důsledku byly vůči poškozenému zahájeny prvotní úkony prověřování pro podezření ze spáchání trestného činu sexuální povahy pramenícího z údajného sexuálního zneužívání jeho nezletilé dcery. Trestní oznámení bylo obviněnou podáno dne 31. 5. 2017 (č. l. 129), k odložení věci podezření ze spáchání trestného činu došlo na základě usnesení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Odboru obecné kriminality dne 29. 8. 2017 (č. l. 148 až 156). Poškozený byl tedy vystaven stresu a tlaku, pod nímž se v důsledku činnosti policejního orgánu vyvolaného trestním oznámením obviněné T. V. ocitl, po dobu 3 měsíců, kdy byl omezen v kontaktu s dcerou na základě trestního příkazu od 5. 6. 2017 do 15. 9. 2017, došlo k jeho psychickému zhroucení, pro které musel vyhledat odbornou lékařskou pomoc a nemohl vykonávat svoji podnikatelskou činnost, celá záležitost představovala stigma a ztrátu důvěry v očích jeho okolí, v jejichž důsledku byl společensky izolován. To vše poškozený vnímal jako psychickou újmu a nemateriální újmu na svém dobrém jménu a pověsti a v neposlední řadě i na vztahu otce a dcery do budoucna. Z tohoto důvodu poškozený považoval jako adekvátní všem těmto okolnostem a důsledkům náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč, s níž se připojil řádně a včas k trestnímu řízení (č. l. 469 až 474).
47. Soud prvního stupně částku 150.000 Kč, tj. polovinu poškozeným požadované částky, přiznal zejména s ohledem na to, že jednání obviněné se promítlo v narušení psychického stavu poškozeného tak negativně, že byl vlivem těchto tíživých událostí dva a půl měsíce v pracovní neschopnosti. Bylo jím zasaženo zejména do jeho soukromí, důstojnosti, cti, vážnosti, do práva na rodinný život, ale i do jeho duševního zdraví. Poškozený žil vlivem nepravdivého nařčení obviněné několik měsíců pod trýznivým psychickým tlakem, když byl prověřován policií pro sexuální zneužívání vlastního dítěte, s dcerou se nemohl po tuto dobu stýkat, byl vystaven tlaku okolí, neboť se záležitost rozkřikla v mateřské škole, a musel vyvinout značné úsilí, aby se ubránil falešnému nařčení a rozhodnutím soudu o nařízení předběžných opatření o zákazu styku s dcerou. Odvolací soud úvahy nalézacího soudu, jež shledal správnými a souladnými se zákonem, podrobně doplnil a detailně reagoval na veškeré námitky obviněné vznesené v jejím odvolání, jimiž své závěry i výši částky přiznané na náhradě nemajetkové újmy poškozenému vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ani Nejvyšší soud ve vztahu k nim pochybení či vybočení z limitů rámcově stanovených judikaturou a komentářovou literaturou nezjistil (viz bod 32. rozsudku a body 27. až 30. napadeného usnesení; přiměřeně též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 16 C 97/2019).
VII. Závěr
48. Nejvyšší soud shledal, že téměř shodné námitky byly obviněnou již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení, především v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v Odůvodnění:svých rozhodnutí. Lze proto připomenout, že judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408).
49. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud poté, co přezkoumal na podkladě relevantně uplatněných námitek správnost napadených rozhodnutí, výhrady obviněné neshledal důvodnými. Protože toto rozhodnutí mohl učinit na základě obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu, dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu