ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.910.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 910/2022-765
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2022 o dovolání obviněných 1) L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice a 2) H. K. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 4 To 36/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 6/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a H. K. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 49 T 6/2022, byl obviněný L. K. uznán vinným pod body 1), 2) zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná H. K. byla uznána vinnou pod bodem 4) zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, a pod bodem 5) přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obvinění dopustili skutky popsanými tak, že
ad 1) obviněný L. K. v přesně neurčený den v měsíci únoru 2019 dovezl po předchozí vzájemné domluvě poškozenou nezletilou „AAAAA“ (pseudonym), svým motorovým vozidlem, které v té době užíval, z jejího bydliště v XY, kde dotazoval občany vietnamské národnosti, zda nemají zájem o poskytnutí sexuálních služeb poškozenou, takto činil také v blíže nezjištěných barech v XY,
ad 2) v době kolem 21. 2. 2019 odvezl svým motorovým vozidlem, které v té době užíval, po předchozí vzájemné domluvě nezletilou „AAAAA“, z jejího bydliště v XY mimo Českou republiku, na území Švýcarské konfederace, do města XY, kde na adrese XY, ji předal majitelce nočního klubu XY, tj. obviněné H. K., přičemž za dopravu poškozené inkasoval částku ve výši nejméně 300,- CHF,
v obou případech jednal se znalostí matrikového věku poškozené, tedy s vědomím, že poškozená ve věku, kdy nedovršila osmnácti let, bude poskytovat klientům sexuální služby za úplatu, čímž si může mimo jiné osvojit nebo prohloubit negativní životní návyky, které mohou mít problematický přesah do jejího budoucího života,
ad 3) v přesněji neurčené době nejméně od měsíce března 2019 do konce měsíce června 2019 odvážel motorovými vozidly, které v té době užíval, po předchozí vzájemné domluvě ženy ze severních Čech mimo území České republiky, konkrétně do Švýcarské konfederace, na adresu XY, kde provozovala obviněná H. K. noční klub XY, s tím, že zde budou tyto ženy klientům poskytovat sexuální služby za úplatu, za což inkasoval od majitelky klubu různé finanční částky od 300,- CHF do 1.200,- CHF, takto přivezl nejméně dne 29. 4. 2019 „BBBBB“, dne 1. 3. 2019 „CCCCC“, dne 11. 4. 2019 „DDDDD“, a také „AAAAA“, která po dovršení osmnácti let pokračovala v poskytování sexuálních služeb klientům,
ad 4) obviněná H. K. v době od 21. 2. 2019 do 28. 3. 2019 v penzionu nacházejícím se ve Švýcarské konfederaci na adrese XY, v nočním klubu XY, který provozovala, přijala do klubu a dále umožnila ubytování poškozené nezletilé „AAAAA“, s vědomím, že ještě nedovršila osmnácti let, přičemž poškozená zde poskytovala klientům klubu sexuální služby za úplatu, takto získané finanční prostředky odváděla z poloviny přímo obviněné, které předala i svůj doklad totožnosti, a byla obviněnou vedena k tomu, že nesmí odjet do doby, než si odpracuje částku, kterou za dopravu a kontaktování do Švýcarska obviněná vyplatila obviněnému L. K., poškozená pak v období od 6. 3. 2019 do 11. 3. 2019 odjela na naléhání své matky do České republiky, a poté se do klubu vrátila, takto obviněná jednala s vědomím, že si může v daném věku poškozená osvojit negativní životní návyky, resp. tyto prohloubit,
ad 5) obviněná v době od roku 2014 do 1. 2. 2020 ve Švýcarské konfederaci, ve městě XY, v nočním klubu XY, který provozovala, zajišťovala zejména ubytování, dílem stravu či ošacení ženám, které zde poskytovaly sexuální služby za úplatu, a které odváděly nejméně polovinu takto získaných finančních prostředků obviněné, byly částečně omezené ve vycházkách mimo klub a vedené k tomu, že musí odpracovat finanční náklady, které obviněná za ně vynaložila úhradou dopravy z České republiky, případně úhradou dalších osobních potřeb jako je ubytování, strava a oblečení, konkrétně tak činila ve vztahu k „BBBBB“, a to v období od měsíce dubna 2019 do měsíce června 2019, „CCCCC“, a to v období od měsíce února 2019 do měsíce května 2019, „DDDDD“, a to v období od měsíce února 2019 do měsíce června 2019, „EEEEE“, v přesněji nezjištěné době od roku 2014 do 1. 2. 2020, a „AAAAA“, a to v období od 29. 3. 2019 do 1. 2. 2020.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný L. K. podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 300 Kč, tj. 54.000 Kč. Obviněná H. K. byla odsouzena podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za užíti §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb po 600 Kč, tj. 108.000 Kč.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 4 To 36/2022, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestech, u obviněné H. K. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř., u obviněného L. K. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř., a oba znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §168 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému L. K. za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné H. K. vyměřil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Z dovolání obviněných
4. Dovolání podali oba obvinění prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Filípka podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a přestože jej podal každý sám za sebe, jejich obsahy se co do důvodů i argumentů shodují.
5. Obvinění uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají ve výrocích o trestech. Poukázali na to, že podle §206c odst. 1 tr. ř. prohlásili vinu a dokazování bylo omezeno toliko na okolnosti významné pro ukládání trestu, ve vztahu k němuž došlo k porušení principu právní jistoty v aspektu práva na odvolání v trestních věcech. Stran postupu státního zástupce vytkli, že nepřijal argumenty soudu prvního stupně a měl zcela jiný pohled na hodnocení důkazů, přičemž jeho odvolání bylo neoprávněné, protože soud prvního stupně nepřekročil kritéria obsažená v §58 odst. 3, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění byli bezúhonní a prohlásili vinu, což mělo být promítnuto do snížení trestu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud navíc neprováděl nové důkazy, ale přehodnotil ty, které sám neprovedl, a obviněným uložil nepodmíněné tresty odnětí svobody představující zásadní změnu jejich fyzického i právního postavení stejně jako ztrátu životních jistot.
6. Obvinění vytkli, že pokud státní zástupce podal odvolání zaměřené proti aplikaci §58 odst. 2 písm. b) tr. ř., učinil tak v rozporu s §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Jestliže odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně obviněné odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody při zachování institutu prohlášení viny podle §206c tr. ř., porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro postup podle §259 odst. 3 tr. ř.
7. K těmto námitkám obvinění v dovolání citovali znění ustanovení §206a odst. 1, §206b odst. 4, §206c odst. 1, odst. 2, odst. 7 tr. ř., §41 písm. l) a §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a shledali, že je velkým problémem vyznat se v pojmech použitých v těchto ustanoveních, jež jsou pro laika zavádějící a matoucí. K pojmu „prohlášení o spáchání skutku“ poukázali na §175a odst. 3 tr. ř. o dohodě o vině a trestu s tím, zda zavinění, konkrétně jeho forma, je u prohlášení o spáchání skutku irelevantní, či nikoliv. Zdůraznili také, že doznání se vztahuje ke skutkovým okolnostem, nikoliv k právní kvalifikaci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02). K náležitostem zahájení trestního stíhání a prokázání subjektivní stránky poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96. Obvinění tvrdili, že z jimi uvedeného vymezení pojmů vyplývá, že obviněný, který prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, zároveň prohlašuje, že objektivní stránka tohoto skutku byla kryta jeho zaviněním ve formě uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání. Pakliže obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, připadá v úvahu uzavření dohody o vině a trestu nebo uzavření dohody o narovnání a zastavení trestního stíhání.
8. Obvinění se věnovali pojmu „doznání“, a to s poukazem na ustanovení §307 odst. 1 písm. a) tr. ř., u něhož zákon vyžaduje, aby se obviněný k činu doznal. Po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného přečinu, tedy i zavinění a protiprávnost, nikoli na právní kvalifikaci. Nevyžaduje se prohlášení viny, byť i toto se váže k prohlášení, že obviněný spáchal skutek, pro který je stíhán [§309 odst. 1 písm. a) nebo §175 a odst. 3 a §314q odst. 3 písm. b) tr. ř.]. Na základě těchto skutečností obvinění tvrdili, že prohlášení o spáchání skutku, je obsahově totožné jako doznání, a proto, pokud se doznali, připadalo v úvahu podmíněné zastavení trestního stíhání nebo hodnocení jejich doznání jako polehčující okolnosti, ke které soud přihlédne při ukládání trestu.
9. K pojmu prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř. obvinění konstatovali, že pokud obviněný prohlásí, že je vinný spácháním skutku i to, že souhlasí s jeho právní kvalifikací, je s tím spojena zjevná pojmová nejednotnost, když v tomto ustanovení je namísto slovního spojení „prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán“, užito slovní spojení „vinný spácháním skutku“, a jde i o souhlas s právní kvalifikací skutku (k tomu viz novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 333/2020 Sb.). Trestní řád je terminologicky nejednotný, když na první pohled se jeví „prohlášení o spáchání skutku, pro který je obviněný stíhán“ a „doznání“ jako dva různé pojmy, ale ve skutečnosti jde o pojmy obsahově totožné. K uzavření dohody o vině a trestu v rámci přípravného řízení obviněný nemusí prohlásit svou vinu, postačí, že prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, avšak k uzavření dohody o vině a trestu v rámci řízení před soudem svou vinu prohlásit musí.
10. Doznání viny nebo prohlášení o spáchání skutku je polehčující okolností, ke které soud přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu. Prohlásí-li obviněný svou vinu, soud k této skutečnosti přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu, dokonce může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Projev souhlasu s právní kvalifikací skutku je právem každého obviněného, avšak obviněný, není-li právně vzdělán, nemůže být schopen posoudit možnost určitých benefitů, což může být nepřímou formou nátlaku, protože jde o signál, že když budou obvinění souhlasit se vším, co je v obžalobě uvedeno, budou na ně soudy hodnější a uloží jim mírnější trest. Nebudou-li, nemusí se jim to vyplatit. Není vyloučeno, aby se soudy výrazně názorově lišily, co se týče právní kvalifikace skutku (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20). Je tudíž nemyslitelné, aby po osobě práva neznalé bylo pod „příslibem“ mírnějšího trestu žádáno to, co není mnohdy schopen jednoznačně posoudit ani soud.
11. Obvinění poukázali na rozdílnost institutu dohody o vině a trestu (§175a tr. ř.), kde státní zástupce ani obvinění nemohou podat odvolání, neboť jim takové právo nepřísluší, a prohlášení viny podle §206c tr. ř., kde odvolání mohou oba podat toliko proti výroku o trestu, a tudíž je zde jistota benefitu výrazně nižší. Prohlášení viny je tedy ve skutečnosti kvalifikované doznání obviněného, k němuž však nemá kvalifikaci, a s ohledem na skutečnost, že jsou obviněnému za prohlášení viny nabízeny benefity ve formě mírnějšího trestu, jde o institut nepřímo donucující. V posuzované věci se však obviněným takového benefitu nedostalo.
12. Na základě těchto obecných úvah obvinění shledali, že pokud odvolací soud rozhodoval o trestech obviněných znovu na základě odvolání státního zástupce, bylo tím zasaženo do jejich práva na obhajobu, potažmo do práva na spravedlivý proces, neboť došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy v aspektu porušení principu právní jistoty v kombinaci s porušením článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože obvinění přistoupili k prohlášení viny, které ulehčilo celé řízení, avšak nedostalo se jim očekávaného benefitu, který nebyl odvolacím soudem splněn, přestože soud prvního stupně tento institut aplikoval přesně ve smyslu, kvůli kterému byl zákonodárcem do vnitrostátního práva zaveden. Obvinění se „(ne)dobrovolně“ vzdali možnosti odvolat se proti výroku o trestu, a bylo rozhodnuto v jejich neprospěch, neboť Vrchní soud v Praze porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Existuje tak možnost analogické aplikace standardů, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, bodů 51. až 59. a 66., že se za porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy považuje, pokud instančně nadřízený soud sám změní původně zprošťující rozsudek na rozsudek odsuzující jen na podkladě důkazů, které provedl soud prvého stupně, a které vedly původně ke zproštění, aniž by soud dokazování doplnil či sám provedl. Ze samotné dikce první věty §263 odst. 7 tr. ř. plyne, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Vrchní soud v Praze však žádné jiné či nové důkazy neprováděl, a proto nemohl postupovat podle ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., ale bylo nezbytné, aby předložil soudu prvního stupně závazný právní názor v rozhodnutí, kterým by rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc mu vrátil k novému projednání. Obvinění tak ztratili osobní svobodu bez možnosti zabezpečit svůj život, což pro ně má nesporně likvidační důsledky, to vše na pozadí obviněnými zmíněného dojmu z „nemravného obchodu, ne-li určité nepřímé formy nátlaku“, který je součástí vnitrostátního práva.
13. Obvinění závěrem dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 4 To 36/2022, včetně rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce k obsahově shodným dovoláním (§265h odst. 2 tr. ř.) připomněl, že v předmětné trestní věci je ve smyslu §206c odst. 7 věty druhé tr. ř. přípustné výlučně proti výroku o trestu, protože obvinění prohlásili vinu ve vztahu k celému výroku o vině (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021).
15. Z dikce uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. státní zástupce shledal, že výhrady, bez ohledu na to jak sofistikovaně a složitě jsou mnohdy formulované, svojí podstatou směřují proti nepřiměřené přísnosti uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody, což jsou námitky neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nebylo by je možno podřadit ani pod neuplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Podstata nespokojenosti dovolatelů s výrokem o trestu spočívá v tom, že přes jimi učiněné prohlášení viny jim byly odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce poměrně výrazně zpřísněny tresty odnětí svobody tím, že jim byly uloženy jako nepodmíněné. Použití institutu prohlášení viny však nemá žádný „automatický“ dopad na ukládání trestu a nezakládá pro obviněného žádný právní nárok na to, aby mu byl ukládán trest odnětí svobody pod spodní hranicí sazby nebo aby mu nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a nevylučuje možnost, aby odvolání podal státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Opakované výhrady dovolatelů proti vadnosti postupu státního zástupce proto hodnotil jako zmatečné s důrazem na to, že dovolatelé nevytýkali nesplnění povinnosti soudu je poučit o následcích učiněného prohlášení viny (§206a odst. 1 věta druhá tr. ř.). Při existenci nutné obhajoby bylo věcí obhájce dát svým klientům takové informace, aby neměli přehnaná očekávání o benefitech spojených s prohlášením viny. Výhrady proti platné právní úpravě institutu prohlášení viny a domáhání se toho, že obviněný bude nějak „odměněn“, nekorespondují s žádným dovolacím důvodem.
16. Přes uvedené státní zástupce zdůraznil, že obviněné H. K. byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen na samé spodní hranici trestní sazby uvedené v §168 odst. 3 tr. zákoníku a obviněnému L. K. za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pod touto spodní hranicí. Nejde tedy o tresty, které by bylo možné považovat za extrémně přísné a nespravedlivé. Doplnil, že nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/2021, na který obvinění odkazovali, se týká věci skutkově i procesně zcela odlišné, ve které odvolací soud opakovaným rušením zprošťujícího rozsudku „vnucoval“ nalézacímu soudu svoje vlastní hodnocení důkazů. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněných, který k němu do konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nevznesl žádné připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu §206c odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že prohlášení viny obviněných učiněných v souladu s §206c odst. 1 tr. ř. přijal. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v §206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle §254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
20. V posuzované věci lze poznamenat, že z obsahu spisu plyne, že obvinění po přednesení obžaloby a poučení při hlavním líčení dne 20. 5. 2022 (č. l. 667 spisu) prohlásili, že jsou vinni spácháním skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s jejich právní kvalifikací, a soud podle §206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení viny obou obviněných přijal s výslovným sdělením, že dokazování v rozsahu prohlášení viny nebude prováděno a bude se týkat toliko okolností rozhodných pro ukládání trestu (poškození nároky na náhradu újmy ani škody neuplatnili). Odvolací soud tuto skutečnost respektoval, a když státní zástupce podal odvolání jen proti výroku o trestu, svou přezkumnou činnost zaměřil proti trestu a výrok o vině nepřezkoumával.
21. Obvinění z těchto důvodů v dovolání uvedli, že jím směřují pouze proti výroku o trestu. Takto podané dovolání je tedy přípustné ve smyslu §265a odst. 1 ve spojení s §206c odst. 7 a §246 odst. 1 písm. b) tr. ř., a proto Nejvyšší posuzoval toliko důvodnost dovolání ve vztahu k uloženým trestům.
V. Obecně k důvodům dovolání
22. Nejvyšší soud, aby mohl zkoumat důvodnost dovolání, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. a pouze v rozsahu v jakém mohli obvinění dovolání uplatnit, tedy v této věci výlučně proti výroku o trestu. Zároveň měl Nejvyšší soud na paměti, že pro rozsah přezkumné povinnosti je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
24. Vzhledem k tomu, že obvinění dovolání mohli zaměřit pouze proti výroku o trestu, jak také v dovolání výslovně zmínili, je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zřetelem na jeho dikci užit zcela mimo jeho zákonné vymezení, protože slouží k odstranění nedostatků týkajících se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to při existenci konkrétně v tomto ustanovení citovaných vad. Jeho použití má tedy význam toliko při podání dovolání vůči výroku o vině. Z účelu, smyslu i obsahu tohoto dovolacího důvodu je zjevné, že se nikterak netýká skutečností majících význam pro ukládání trestu, protože v jeho zákonném vymezení nejsou uvedeny žádné okolnosti, jež by mohly vést k zásahu Nejvyššího soudu ve výroku o trestu.
25. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obvinění dovolání zaměřená pouze proti výroku o trestu opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinili tak mimo tento dovolací důvod.
26. Uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za situace, kdy soud podle §206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněných učiněné v souladu s §206c odst. 1 tr. ř., přichází do úvahy jen tenkrát, jestliže odvolací soud přezkoumával soudem prvního stupně uložený trest, a to bez ohledu na to, zda tak učinil z podnětu odvolání obviněného nebo státního zástupce podaného v neprospěch obviněných. Námitky proti výroku o trestu však na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. musejí splňovat zákonem stanovené podmínky, které nastávají tehdy, když výhrady směřují proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, protože prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy. V případě námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze uvažovat o případech, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., neboť ve všech těchto případech jde v zásadě o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících (srov. rozhodnutí č. 7/2021-I. Sb. rozh. tr.). Navíc lze dodat, že použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je fakultativní možností, a soud pro jeho použití vychází z hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry určených §39 až 42 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí vztahující se k §58 odst. 1 tr. zákoníku např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 193/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 876/2019, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1056/2019, a ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019).
28. Ve zkoumané věci jde o situaci, kdy obvinění neuplatnili důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a ani okolnosti, za kterých jim byly tresty uloženy, nesvědčí o tom, že by jim byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění zákonem stanovených podmínek. Nebyly-li jim vyměřeny ani tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou u trestného činu podle §168 odst. 3 tr. zákoníku v rozpětí od pěti roků do dvanácti let, jsou tresty odnětí svobody, k nimž byli odsouzeni, byť jako nepodmíněné, druhem trestu, jenž lze za uvedený zločin uložit. Nebyly by proto splněny ani zákonem stanovené podmínky vyplývající z důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
VI. K dovoláním obviněných
29. Nejvyšší soud podle uvedených zásad na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že z obsahu podaných dovolání lze dovodit, že obviněnými uváděné argumenty se netýkaly žádných hmotněprávních otázek, které jsou podmínkou pro přezkum podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), nýbrž brojili proti vadnosti procesních postupů a nepřiměřenosti uložených trestů, a to s odkazem na to, že odvolání státního zástupce bylo podáno neoprávněně, a pokud mu odvolací soud vyhověl, došlo k nepředvídatelnému postupu soudu a porušení článku 6 Úmluvy, neboť jim byly uloženy jako netrestaným osobám, které prohlásily vinu, nepodmíněné tresty odnětí svobody, čímž nebyla splněna očekávání, která při prohlášení viny obvinění předpokládali.
30. Přestože uvedené námitky nedopadají na žádné dovolací důvody, tak se Nejvyšší soud se zřetelem na nutnost vyloučení porušení zásad spravedlivého procesu uvedenou věcí zabýval na podkladě článku 6 Úmluvy a článků 36 a 38 Listiny, a to z hlediska předvídatelnosti jejich postupu a principů pro proporcionální a spravedlivé ukládání trestu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, a usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. 4809/2012 atd.).
31. Nejvyšší soud neshledal vadnost postupu odvolacího soudu, jestliže vyhověl odvolání státního zástupce podanému v jejich neprospěch proti výroku o trestu, v čemž dovolatelé spatřovali nesplnění povinnosti nestrannosti státního zástupce ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Uvedené ustanovení upravuje základní rozsah povinností státního zástupce a omezení spojených s výkonem jeho funkce. Jde o výčet základních zásad profesní etiky státního zástupce, když některé povinnosti jsou z povahy věci spojeny pouze s výkonem funkce státního zástupce. S ohledem na obsah námitek obviněných je zřejmé, že v daném případě státní zástupce, pokud podal v jejich neprospěch odvolání, ač podle §206c odst. 1, 4 tr. ř. došlo z jejich strany k prohlášení viny, rozhodně žádná pravidla etiky neporušil. Stanoví-li ustanovení §206c odst. 7 tr. ř., že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, týká se toto omezení odvolacího práva i státního zástupce, a to bez ohledu na to, že tímto způsobem není limitováno jeho právo podle §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadat rozsudek „pro nesprávnost kteréhokoli výroku“. Podmínky uvedené v §206c odst. 7 tr. ř. mají přednost, protože jde o speciální ustanovení k §246 odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto (mimo jiné i při respektu k zásadě rovnosti stran), i pro státního zástupce platí, že v případě, když soud přijme podle §206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného, nemůže podávat odvolání proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny.
32. Tuto zásadu v posuzované věci státní zástupce dodržel, neboť odvolání podal výhradně proti výroku o trestech obviněných, a jestliže tak učinil v jejich neprospěch, i tak nebyl ničím omezen [viz §246 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Nic proto nebránilo v tom, aby v odvolání požadoval zpřísnění trestů obviněným.
33. Extrémním nedostatkem a vadou není ani to, jestliže odvolací soud z podnětu uvedeného odvolání státního zástupce tresty obviněným zpřísnil tak, že obviněnému L. K. za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil podle §168 odst. 3 tr. zákoníku trest ve výměře čtyř roků nepodmíněně, a obviněné H. K. podle §168 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby bez použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V daném případě bylo odvolání podáno v jejich neprospěch (srov. §259 odst. 4 tr. ř.) a odvolací soud tak rozhodoval v souladu s §258 odst. 1 písm. e) tr ř., neboť shledal, že uložené tresty v přezkoumávané části rozsudku byly u obou obviněných nepřiměřené, a u obviněné H. K. šlo podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. o porušení ustanovení trestního zákoníku z důvodu nesprávného použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. body 10. až 20. rozsudku odvolacího soudu). Takovému postupu a rozhodnutí odvolacího soudu institut prohlášení viny upravený v §206c tr. ř. nebrání, neboť prohlášení viny obviněných a jeho přijetí soudem (§206c odst. 1, 4 tr. ř.) nevylučuje možnost státního zástupce podat odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněných, a odvolacího soudu v této části rozsudek přezkoumat (§254 odst. 1 tr. ř.) a o trestech znovu rozhodnout. Závěr odvolacího soudu o tom, zda jde o nepřiměřené, případně přiměřené tresty, se řídí obecnými pravidly stanovenými v §38 až §42 tr. zákoníku. Obdobně odvolací soud zvažuje i správnost a důvodnost použití či nepoužití ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to vždy na základě okolností v každé konkrétní věci, v souladu s jejím obsahem a zákonným vymezením tohoto ustanovení. Podle obsahu přezkoumávaného rozsudku je nutno uvést, že odvolací soud tato pravidla dodržel, protože vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že u obviněné H. K. bylo uvedené ustanovení užito neopodstatněně se zřetelem na závažnost činu jí za vinu kladeného, a u obviněného L. K. sice toto ustanovení zákona sám užil, avšak s menším zvýhodněním.
34. Z obsahu spisu Nejvyšší soud podle protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 5. 2022 (č. l. 667 spisu) shledal, že oba obvinění byli za účasti obhájce po přednesení obžaloby ze strany soudu informováni o možnostech postupu podle ustanovení §206a až 206d tr. ř. a §58 tr. zákoníku. Poté podle jejich požadavku jim byla dána možnost poradit se svým obhájcem, když z tohoto důvodu bylo hlavní líčení přerušeno. Při pokračování v hlavním líčení oba obvinění shodně prohlásili, že jsou vinni spácháním skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s jejich právní kvalifikací. Státní zástupkyně podle §206c odst. 3 tr. ř. navrhla, aby soud tato prohlášení přijal. Po tiché poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení, jímž podle §206c odst. 4 tr. ř. soud prohlášení viny obou obviněných přijal, současně uvedl, že při hlavním líčení bude dokazování prováděno pouze v rozsahu týkajícím se ukládání trestů. Takový postup nesvědčí proto, že obvinění neporozuměli pojmům doznání a prohlášení viny, protože jejich argument neodpovídá okolnostem, za kterých došlo k jejich prohlášení viny. Nutno zdůraznit, že byli zastoupeni obhájcem, měli možnost se s ním před tím, než k prohlášení viny došlo, poradit a svá prohlášení učinili s plným vědomím toho, pro jaký čin a s jakým právním posouzením se trestní stíhání vedlo.
35. Prohlášení obviněných byla zcela dobrovolná, a v tomto kontextu z ničeho neplyne, že by bylo porušeno jejich právo na svobodné rozhodování (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021), neboť jen tak by byl možný zásah za účelem napravení tohoto postupu. Nejvyšší soud v této věci extrémní vady a excesy v postupech soudu nezjistil, a to ani obviněnými naznačené donucení k takovému prohlášení, neboť nic takového z obsahu spisu neplyne. Soud prvního stupně postupoval a rozhodl plně v souladu s daným poučením, a proto v tomto směru nelze shledávat žádné donucení ani porušení práv obviněných.
36. Pro úplnost lze k povaze prohlášení viny podle §206c tr. ř. (viz zákon č. 333/2020 Sb. účinný od 1. 10. 2020) umožňuje obviněnému prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě (§206c odst. 1 tr. ř.). Jde o kvalifikovanější formu pozitivní aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní. Podle §206c odst. 6 tr. ř. se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, neprovádí, a je-li soudem přijato (§206c odst. 4 tr. ř.), je podle §206c odst. 7 tr. ř. nevratné, protože prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem. Z toho plyne, že zákon vylučuje zpětné hodnocení obsahu prohlášení (skutečností v něm uvedených), a to na základě řádného i mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Přestavuje alternativní způsob řešení trestní věci, kde je to právě aktivita a zájem obviněného dobrovolně prohlásit svou vinu před soudem, který o tomto prohlášení rozhodne postupem podle §206c odst. 2 a násl. tr. ř.
37. Nejvyšší soud zmiňuje, že ustanovení §206c tr. ř. neukládá soudu povinnost obviněného o prohlášení viny poučit, taková povinnost vyplývá pouze z ustanovení §206b odst. 1 tr. ř. u sjednání dohody o vině a trestu. Pokud soud v situace, kdy v trestní věci nedošlo ke sjednání dohody o vině a trestu, po přednesení obžaloby obviněné informuje podle zákonných ustanovení §206c odst. 1 a násl. tr. ř., případně o dalších možnostech s ním spojených, nelze z tohoto dovozovat způsob, jakým soud rozhodne, ani s tím spojovat konkrétní očekávání. Je třeba mít na paměti, že je to soud, který je zde arbitrem, jenž po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení podle §206c odst. 4 tr. ř. přijme (či nepřijme), případně, jakým konkrétním způsobem použije zákonem dané možnosti pro stanovení výměry ukládaného trestu. Informace ze strany soudu je zde pouze upozorněním na takovou možnost. Zda obviněný prohlášení učiní, je již jen na jeho úvaze a volbě. Kvalifikované poučení a vysvětlení podstaty tohoto institutu v daném případě patří obhájci. Využití institutu prohlášení viny je právem obviněného, a státu nepřísluší do jejich vztahu zasahovat (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2002, Czekalla proti Portugalsku, č. 38830/97, bod 60. a též rozsudek ESLP ze dne 7. 10. 2008, Bogumil proti Portugalsku, č. 35228/03, bod 46., a další nebo např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 304/99 a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08 aj.). Právě z těchto důvodů není věcí soudu ani blíže zkoumat, jaké důvody vedly obviněné k tomu, aby se rozhodli vinu za podmínek §206c tr. ř. prohlásit.
38. Pokud soud na možnost využít institut prohlášení viny podle §206c tr. ř. obviněného upozorní a s tím jej informuje i o možnosti ukládat trest za využití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nelze v tomto sdělení shledávat slib či závazek, že jej soud bude aplikovat, ani to nezavazuje odvolací soud, pokud bude o trestu k podaným odvoláním rozhodovat. Jestliže soud poučí obviněného o takové právní úpravě s odkazem na zákonná ustanovení (jako tomu bylo v posuzované věci), nejde ani o žádnou formu donucení. Jak bylo uvedeno, před rozhodnutím soudu nelze předjímat, jaký trest a v jaké výši bude pachateli, jenž prohlásil vinu podle §206c odst. 1 tr. ř., uložen (nejde zde o dohodu o vině a trestu podle §175a a násl. tr. ř.). V případě prohlášení viny obviněným podle §206c odst. 1, 4 tr. ř. postupuje soud při ukládání trestu plně v souladu s podmínkami §38 až 42, případně i §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a až poté, co provede dokazování vztahující se k výroku o trestu a zváží všechny podstatné skutečnosti, může rozhodnout o trestu.
39. O porušení pravidel spravedlivého procesu nejde ani v případě, kdy dojde k prohlášení viny a následnému podání odvolání, byť je toto prohlášení limitem odvolacího práva oprávněných osob. I tento důsledek je spojen s jejich svobodným rozhodováním. U výroku o trestu (o který v této věci jde) mají obviněný i státní zástupce stejné právo, tzn. možnost odvoláním výrok o trestu napadat. Je věcí každého z účastníků řízení, jak tohoto práva užije. Jestliže státní zástupce využil tohoto svého práva a podal proti výroku o trestu odvolání v neprospěch obviněných, nic mu v takovém postupu při zachování podmínek podle §246 odst. 1 písm. a), §206c odst. 7 tr. ř. nebránilo. Stejně tak nic nebránilo obviněným odvolání proti výroku o trestu podat.
40. Výtky obviněných, že odvolací soud neprováděl dokazování podle §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř., nemají vzhledem k tomu, že se dovolání týkalo jen výroku o trestu, žádné opodstatnění, protože uváděná ustanovení se vztahují k novým skutkovým zjištěním, tzn. okolnostem spojovaných s činem. Taková argumentace vzhledem k limitům daným §206c odst. 7 tr. ř. v posuzované věci nemá žádný význam, protože odvolací soud podle nich ani postupovat nemohl, resp. nemohl činit nová skutková zjištění vztahující se k výroku o vině, neboť byl i při ukládání trestu vázán skutkovým stavem věci daným prohlášením viny.
41. Nejvyšší soud po posouzení uvedených skutečností neshledal v procesních postupech soudů nižších stupňů vady, které by svědčily o extrémních nedostatcích nebo nerespektování práv obviněných, jež by mohly vést k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Úmluvy.
42. Námitky obviněných zaměřené proti nepřiměřenosti uložených trestů, jak již bylo výše uvedeno, nemohou naplnit žádný z dovolacích důvodů. Posoudí-li se v této souvislosti dovolání obviněné H. K., jíž odvolací soud uložil na podkladě odvolání státního zástupce podaného v její neprospěch podle §168 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, protože na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal splněnými podmínky podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tak ani v tomto ohledu jí nebylo možné vyhovět. Z hlediska výše zmíněné judikatury je třeba připomenout rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle něhož „námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.“ Nejvyšší soud je tímto názorem vázán, a proto dovolání obviněné H. K. bylo posuzováno jako podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Podstatné však je i to, že při výměře trestu této obviněné neshledal, nic co by svědčilo o trestu, jenž by vykazoval přílišnou a neodůvodněnou tvrdost, byl bez opory v okolnostech, za kterých byl spáchán trestný čin nebo v posouzení osoby pachatele, anebo jehož uložením by došlo k porušení zásady proporcionality jako požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání dovolatelky na straně druhé [srov. k tomuto závěru i nález ze dne 31. 3. 2005 Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04]. Odvolací soud právě z těchto hledisek (nikoliv však soud prvního stupně) zdůraznil vysokou závažnost činu obviněné pro společnost zejména s ohledem na to, že nedbala nezbytné a nutné ochrany práv dětí, když poškozenou nezletilou „AAAAA“ zapojila do nočního klubu za účelem provozování prostituce za úplatu, čímž jí zajistila, aby přivykla nekalému způsobu života, a tím i s řádným životem neslučitelné návyky. Nelze odhlédnout ani od toho, že svůj noční podnik provozovala po dlouhou dobu, a žila tak na úkor žen, které jí odváděly polovinu úplaty získané od zákazníků za jimi provozovanou prostituci. Právě tato závažnost se promítla do nutnosti jí uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Nelze však odhlédnout od toho, že tato přísnost je ponížena tím, že odvolací soud obviněné neuložil peněžitý trest, čímž bylo přihlédnuto právě k tomu, že prohlásila svou vinu a činu se dopustila jako dosud netrestná osoba ve smyslu §41 odst. 1 písm. a), l) tr. zákoníku. Lze proto konstatovat, že odvolací soud neporušil zásady přiměřenosti trestu podle §38 tr. zákoníku ani článek 8 odst. 2 Listiny, neboť zvažoval všechna rozhodná kritéria (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012 atd.). Nejedná se o exemplární trest, případně o nespravedlivé zostření trestněprávní represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).
43. Obviněnému L. K. byl odvolacím soudem ukládán trest za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. ř., avšak i ten byl vyměřen jako nepodmíněný, což však bez dalšího nesvědčí o jeho extrémní necitelnosti nebo porušení rovnováhy mezi nutností omezení práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na důrazném potrestání pachatele na straně druhé. Jestliže obviněný tvrdil, že jde o přísný trest, Nejvyšší soud neshledal ani tuto argumentaci obsahově dopadající na možnost namítat vadnost použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, protože obviněný takové výhrady, které by na nesprávné užití tohoto institutu mířily, neuplatnil. Nevytýkal, že mu trest byl vadně či protizákonně snížen pod zákonnou dolní hranici trestní sazby. Naopak tvrdil, že jde o trest nepřiměřeně přísný a tvrdý, jestliže mu byl uložen jako trest nepodmíněný, což s aplikací §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nesouvisí, a s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje ani to, že se vymezoval proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. Lze tedy shrnout, že obviněný L. K. v dovolání žádné právní námitky vůči výroku o trestu nevznesl, a tedy ani důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplnil. Nad rámec uvedeného pouze ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, lze shrnout, že obviněnému L. K. byl uložen trest při využití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby (spodní hranice u §168 odst. 3 tr. zákoníku činí pět roků a obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků), což svědčí o respektování jeho kladného postoje k trestnímu řízení i zásady proporcionality trestních sankcí. Soud zdůraznil zejména závažnost obviněným spáchaného jednání, neboť nezletilou „AAAAA“ nabízel občanům vietnamské národnosti k provozování prostituce, a nakonec ji odvezl do Švýcarska, tedy úplně z dosahu jejích rodičů, a to zcela bez respektu k jejímu věku, a skutečnosti, že ji bez dostatku finančních prostředků ponechá v cizině, čímž ji zbavil možnosti bezproblémového návrtu do rodinného prostředí. Z těchto důvodů je tvrdý trest namístě a nešlo o nepřiměřený zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny (viz např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a rozsudek ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018).
44. Ze všech uvedených důvodů přezkoumávané rozhodnutí u obou dovolatelů nevykazuje extrémní nepřiměřenost a nerespektování základních zásad pro výměru trestů. Byť se tyto tresty mohou obviněným zdát tvrdé, jsou pro jejich nápravu nezbytné (viz §38 tr. zákoníku). Rozhodné bylo zejména to, že při jejich ukládání soudy dodržely kritéria pro správnou výměru trestů, a to i z hlediska zásady předvídatelnosti jejich postupu.
45. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných H. K. i L. K. nekorespondovala s žádným z dovolacích důvodů, tak je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu