ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.976.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 976/2022-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 6. 2022, č. j. 31 To 136/2022-272, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 206/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. jako „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 3. 2022, č. j. 3 T 206/2020-257, uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) v souběhu s přečinem navazování nedovolených kontaktů s dítětem podle §193b tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2021, č. j. 3 T 206/2020-187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 7. 2021, č. j. 31 To 234/2021-212, byl podle §193b tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to ve výroku rozsudku specifikovaného mobilního telefonu. Obviněnému byl rovněž podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce odpovědné osoby při organizované zájmové činnosti nezletilých dětí, které zákonní zástupci svěřují nezletilé děti po určitou dobu do péče, a to provozované jakýmkoliv subjektem na dobu 18 (osmnácti) měsíců. Okresní soud v Liberci dále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2021, č. j. 3 T 206/2020-187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 7. 2021, č. j. 31 To 234/2021-212, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 6. 2022, č. j. 31 To 136/2022-272, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky zaměřil vůči učiněným skutkovým zjištěním, která jsou podle jeho názoru v rozporu s obsahem provedených důkazů s tím, že v rámci proběhlých soudních řízení bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti dovolatel zmínil, že předmětná soudní rozhodnutí neodkazují na žádný objektivní důkaz, kterým má být spáchání uvedeného přečinu prokazováno s tím, že soudy odkazují pouze na osamocenou výpověď nezletilé svědkyně „AAAAA“ (pseudonym). Za takové situace měla být soudy respektována zásada presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo . Obviněný zdůraznil, že svědkyni „AAAAA“ nikdy sexuálními zprávami neobtěžoval a její výpověď se tak nezakládá na pravdě. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 6. 2022, č. j. 31 To 2022-272, zrušil a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby obviněného zprostil obžaloby.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi zabývaly. Podle státní zástupkyně je třeba tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením odmítnout, s tím, že veškeré uplatněné námitky nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že jednání obviněného bylo prokázáno výpovědí poškozené „AAAAA“, kterou podporují výpovědi dalších svědkyň a listinné důkazy. Poškozená podle státní zástupkyně vypovídala konzistentně, přičemž z její výpovědi nebyla patrná zaujatost vůči obviněnému. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod [obviněný v dovolání odkazuje na některá z rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých se zmíněný soud problematikou extrémního nesouladu zabýval].
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil námitky vůči provedenému dokazován a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné, a to ve vazbě na tvrzení obviněného, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl zmíněný dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje (extrémní termín užívaný před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022 – viz bod 7.) rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů . Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
10. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že vyjma osamocené výpovědi poškozené, neexistuje žádný objektivní důkaz o tom, že se předmětného přečinu dopustil aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 10. svého usnesení k závěru, že „nemá výhrady k rozsahu provedeného dokazování“ . Podle odvolacího soudu okresní soud provedené důkazy vyhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjištěný skutkový stav nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti (bod 11. usnesení odvolacího soudu).
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 3. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 9. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných materiálů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Co se týče otázky založení skutkových zjištění dominantně na výpovědi poškozené „AAAAA“, jak ve svém dovolání obviněný zdůrazňuje, neboť uvedl, že „obsah spisu neodkazuje na žádný objektivní důkaz, kterým má být podezření z tohoto údajného přečinu prokazováno, je vybudováno pouze na osamocené výpovědi nezletilé svědkyně „AAAAA“, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako tvrzený zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, nelze dovozovat pouze z toho, že se soudy přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani za situace, když jde do značné míry o „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „ unus testis nullus testis “ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V posuzovaném případě je zřejmé, že oba soudy věnovaly hodnocení výpovědi poškozené zvýšenou pozornost. Poškozená v rámci výslechu před soudem prvního stupně uvedla, že jí obviněný zasílal porno zprávy, přičemž detailně popsala obsah konverzace a výrazy, které obviněný používal (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k této otázce uvedl, že „ Poškozená vypovídala přiměřeně konzistentně (s ohledem na její věk a dobu, která uplynula) a ani z její výpovědi nebyla patrná žádná negativní zaujatost vůči obžalovanému…Poškozená věrohodně vysvětlila, z jakého důvodu si na rozdíl od „BBBBB“ nezálohovala komunikaci s obžalovaným, když uvedla, že obžalovaný jí psal zprávy z tzv. mizející komunikace, kdy se zprávy automaticky po určité době smažou a ona neměla potřebu si dělat tzv. printscreeny “ [oproti poškozené „BBBBB“, která si zprávy zasílané ji obviněným zálohovala (bod 12. usnesení odvolacího soudu)]. Navíc z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, že skutková zjištění nejsou založena výhradně na výpovědi poškozené, neboť soudy vzaly v úvahu i výpovědi dalších svědkyň „BBBBB“ a svědkyně „CCCCC“, které obviněný zpochybňuje, neboť ty se měly o zprávách od obviněného, jak tento uvádí, dovědět pouze od poškozené „AAAAA“ a takových svědků si může vyrobit celou řadu - jak uvedl obviněný. Především svědkyně „BBBBB“ potvrdila výpověď poškozené a vypovídala o jednání obviněného značně podrobně, což mj. soud prvního stupně rozvedl v bodě 13. svého rozsudku o odvolací soud v bodě 12. svého usnesení. Na tomto místě je potřebné obviněného upozornit, a to ve vztahu k jeho argumentaci, že výpověď nezletilé „AAAAA“ je osamoceným důkazem, a že svědků, kteří se něco dovědí z doslechu se dá „vyrobit“ celá řada, že obviněný přehlíží tu skutečnost, že svědkyně „BBBBB“ si oproti svědkyni „AAAAA“ závadovou komunikaci s obviněným zálohovala a mj. ji také ukázala svědkyni „AAAAA“ (mj. dál také zaslala svědkyni „CCCCC“), přičemž uvedené svědkyně „BBBBB“ a “AAAAA“ se shodly na tom, že jim jsou zasílány shodné závadové zprávy. Na takto učiněných skutkových zjištění nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit s tím, že v souladu se státní zástupkyní činnou u Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obviněným uplatněné námitky představují jeho prostou polemiku s předmětným skutkovým zjištěním, a to na základě jeho nesouhlasu s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu