ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.1005.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 1005/2023-3525
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 o dovolání obviněných 1. O. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a 2. E. M. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 15 To 22/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 12/2022, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. K. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné E. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 49 T 12/2022, byl obviněný O. K. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod body 1) až 12) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a pod bodem 10) dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání, jakož i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 T 65/2021, jenž nabyl právní moci dne 9. 11. 2021, byl obviněný O. K. krajským soudem podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně krajský soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 T 65/2021, jenž nabyl právní moci dne 9. 11. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Obviněná E. M. (dále též jen „obviněná“ či „dovolatelka“) pak byla citovaným rozsudkem krajského soudu uznána vinnou pod body 1) až 4) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání byla rozsudkem krajského soudu odsouzena podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci v podobě finančních částek ve výši 586.000 Kč a 970 EUR. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §68 tr. zákoníku jí byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 365denních sazeb po 3.022 Kč, tedy v celkové výši 1.103.030 Kč.
3. Výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem právní moci nenabyl, neboť byl v zákonné lhůtě napaden odvoláními obviněných O. K. a E. M., kteří tak v obou případech učinili proti výroku o vině i trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 15 To 22/2023, odvolání obou jmenovaných obviněných podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem se obvinění O. K. a E. M. předmětné trestné činnosti dopustili společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněnými D. D. a L. W.) tím, že:
obviněná E. M.
1) nejméně dne 28. 2. 2021 v době kolem 13:30 hodin, provezla jako spolujezdec v osobním vozidle tov. zn. Audi A6, RZ: XY, přes hraniční celní přechod v katastru obce XY, a téhož dne 28. 2. 2021 v době kolem 13:31 hodin přechovávala pro jiného za účelem prodeje v textilním potahu uloženém v černém textilním batohu celkem 5.748 ks tablet léčiva zn. Efedrina Arena 50 mg, kdy každá tableta obsahuje 50 mg hydrochloridu pseudoefedrinu, celkem tedy 287,4 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu, a to s vědomím, že tohoto léčiva bude po jeho uskutečněném prodeji dalším osobám zneužito pro výrobu hydrochloridu metamfetaminu, přičemž z teoretických závěrů znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze v odvětví chemie, lze toto množství léčiva zn. Efedrina Arena zneužít pro výrobu nejméně celkem 169,34 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tedy pervitinu, když k uskutečnění následného prodeje nedošlo jen díky kontrole vozidla a následnému zajištění léčiva orgány Generálního ředitelství cel dne 28. 2. 2021 v 15:15 hodin,
2) v přesně nezjištěných časech nejméně v období od 1. 5. 2021 do 15. 9. 2021 ve svém trvalém bydlišti na adrese XY čp. XY, XY - XY, prodala nejméně osobě P. F., nar. XY, celkem nejméně 6 kg léčiva zn. Cirrus (cca 15.744 ks tablet) s obsahem 120 mg psychotropní látky hydrochloridu pseudoefedrinu v každé tabletě, tedy s celkovým obsahem cca 1.889 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu, a dále celkem nejméně 2 kg léčiva zn. Efedrina Arena (cca 11.550 ks tablet) s obsahem 50 mg psychotropní látky hydrochloridu pseudoefedrinu v každé tabletě, tedy s celkovým obsahem cca 577,5 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu, a to za částku 72.000 Kč za jeden kilogram léčiva, s vědomím, že tohoto léčiva bude po jeho uskutečněném prodeji zneužito pro výrobu hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, přičemž z teoretických závěrů Kriminalistického ústavu lze toto množství léčiva zn. Cirrus a zn. Efedrina Arena zneužít pro výrobu nejméně cca 1.453 gramů hydrochloridu metamfetaminu,
3) nejméně dne 16. 9. 2021 v době od 16:45 hodin ve svém trvalém bydlišti na adrese XY čp. XY, XY – XY, přechovávala za účelem prodeje jinému celkem 7.676 gramů léčiva zn. Cirrus (cca 20.142 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky hydrochloridu pseudoefedrinu, tedy s celkovým obsahem cca 2.417 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu, a dále celkem přibližně 1.255 gramů léčiva zn. Efedrina Arena (cca 7.248 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje 50 mg psychotropní látky hydrochloridu pseudoefedrinu, tedy s celkovým obsahem cca 362,4 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu, a to s vědomím, že tohoto léčiva bude po jeho uskutečněném prodeji dalším osobám zneužito pro výrobu hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, přičemž z teoretických závěrů Kriminalistického ústavu lze toto množství léčiva zn. Cirrus a zn. Apselan zneužít pro výrobu nejméně cca 1.635,9 gramů hydrochloridu metamfetaminu,
4) dne 16. 9. 2021 v době od 16:45 hodin do 17:00 hodin ve svém trvalém bydlišti na adrese XY čp. XY, XY – XY, prodala celkem nejméně 508 gramů léčiva zn. Cirrus (cca 1.330 ks tablet), kdy každá tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky hydrochloridu pseudoefedrinu, tedy s celkovým obsahem cca 160 gramů prekurzoru hydrochloridu pseudoefedrinu osobě P. F., nar. XY, s vědomím, že tohoto léčiva zneužito k neoprávněné výrobě nejméně 92 gramů psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, a to za finanční hotovost 37.000 Kč,
když skutečnost, že se v daném případě nejedná o léčivý přípravek, ale o prekurzor určený k výrobě psychotropních látek jasně vyplývá již z faktu, že předmětné léčivo bylo předáváno vyloupané z blisterů, bez krabiček a návodů k užití, a bylo prodávané na váhu,
a tohoto jednání se E. M. dopustila, ačkoliv k jakémukoliv nakládání a zacházení s omamnými a psychotropními látkami, nemá a nikdy neměla žádná oprávnění, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a prekurzor efedrin (pseudoefedrin) je jako prekurzor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2014 a v Nařízeních Rady (ES) č. 111/2005,
obvinění O. K. a L. W.
v úmyslu získat finanční prostředky, případně psychotropní látku drogu hydrochlorid metamfetaminu, tj. pervitin, opakovaně poskytli jimi obývané či užívané prostory objektu na adrese XY čp. XY v Ústí nad Labem – XY, osobám P. G., nar. XY, K. K., nar. XY, samostatně stíhaný T. F., nar. XY, o jehož vině dosud nebylo zákonným způsobem rozhodnuto a toto rozhodnutí bude předmětem samostatného řízení, V. T., nar. XY, D. D., nar. XY, a případně dalším osobám, s vědomím, že tito v poskytnutých prostorách půdy či bytu objektu uskuteční výrobu psychotropní látky drogy hydrochloridu metamfetaminu, to jest pervitinu, určené pro osobu P. F., a to nejméně v těchto případech:
1) v přesně nezjištěné době dne 6. 4. 2021 nejméně od 17:27 hodin do 19:17 hodin, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, V. T., nar. XY, a T. F., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
2) v přesně nezjištěné době v noci ze dne 30. 4. 2021 na 1. 5. 2021, nejméně však od 00:10 hodin do 05:54 hodin dne 6. 4. 2021 poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, V. T., nar. XY, a T. F., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
3) v přesně nezjištěné době nejméně od 18:15 hodin 6. 5. 2021 do 7. 5. 2021, nejméně však do 19:56 hodin, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, V. T., nar. XY, T. F., nar. XY, a D. D., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 160 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
4) v přesně nezjištěné době nejméně od 23:52 hodin dne 8. 5. 2021 do 08:48 hodin dne 11. 5. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY, a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
5) v přesně nezjištěné době nejméně od 21:00 hodin dne 12. 5. 2021 do 11:48 hodin dne 13. 5. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY, a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
6) v přesně nezjištěné době nejméně od 21:30 hodin dne 17. 5. 2021 do 10:00 hodin dne 18. 5. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY, a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
7) v přesně nezjištěné době nejméně od 21:00 hodin dne 20. 5. 2021 nejméně do 03:19 hodin dne 21. 5. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY, a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
8) od přesně nezjištěné doby dne 23. 5. 2021 nejméně do 22:53 hodin, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY, a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 80 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
9) od přesně nezjištěné doby dne 27. 5. 2021 nejméně do 19:54 hodin dne 29. 5. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, a T. F., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 360 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
10) v přesně nezjištěné době nejméně od 20:20 hodin dne 31. 5. 2021 nejméně do 10:12 hodin dne 1. 6. 2021, v době od 10:22 do 19:50 hodin dne 2. 6. 2021, dále v době od 02:36 do 07:56 hodin dne 6. 6. 2021, od 14:34 hodin dne 9. 6. 2021 do 03:11 hodin dne 10. 6. 2021, v době od 13:12 do 18:00 hodin dne 10. 6. 2021, a dále v době od 19:41 hodin dne 11. 6. 2021 do 13:30 hodin dne 13. 6. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, opakovaně umožnili P. G., nar. XY, T. F., nar. XY a V. T., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však celkem 360 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, kdy se však výroba nepovedla v důsledku špatné přísady,
11) v přesně nezjištěné době nejméně ode dne 9. 7. 2021 nejméně do 10:25 hodin dne 10. 7. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, a K. K., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 360 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
12) v přesně nezjištěné době nejméně od 22:12 hodin dne 18. 7. 2021 nejméně do 02:39 hodin dne 19. 7. 2021, poskytnutím prostoru k uskutečnění neoprávněné výroby psychotropní látky hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, v objektu XY čp. XY, Ústí nad Labem – XY, umožnili P. G., nar. XY, a K. K., nar. XY, výrobu přesně nezjištěného množství, nejméně však 180 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu,
když tímto pokračujícím jednáním vědomě umožnili osobě P. G., nar. XY, a dalším osobám, neoprávněnou výrobu nejméně celkem 1.620 gramů hydrochloridu metamfetaminu, tj. pervitinu, a tohoto jednání se dopustili, ačkoliv žádný z nich k jakémukoliv nakládání a zacházení s omamnými a psychotropními látkami nemá a nikdy neměl žádná oprávnění, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle §44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), a prekurzor efedrin (pseudoefedrin), je jako prekurzor uvedený v přílohách k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2014 a v Nařízeních Rady (ES) č. 111/2005.
II.
Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 15 To 22/2023, podal obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech jeho výroků. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jmenovaný obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání a současně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň pak podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
6. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu namítl, že se o veřejném zasedání nařízeném odvolacím soudem v dané věci nedozvěděl a nemohl se jej tak zúčastnit.
7. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný namítl, že skutková zjištění nekorespondují s výpovědí původně spoluobviněného a samostatně odsouzeného P. G. učiněnou v hlavním líčení dne 8. 11. 2022, v níž jmenovaný spoluobviněný uvedl, že obviněného viděl celkově asi pětkrát nebo šestkrát za život a do domu jej pouštěl málokdy. Dovolatel tedy nemohl umožnit výrobu pervitinu ve všech dvanácti případech, když ani zbylé důkazy neprokazují jeho zapojení do všech částí jednání, pro nějž byl odsouzen. Výpovědi všech spoluobviněných, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, byly přitom podle dovolatele velice stručné a nalézací soud dostatečně nezkoumal jejich věrohodnost, ačkoli lze konstatovat, že pro ně bylo stěžejní primárně dosažení mírnějšího trestu a nikoli to, zda některé části obžaloby neodpovídají skutečnosti. Podle obviněného si dále nalézací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo nedal práci s tím, aby u každého jednotlivého dílčího skutku uvedl usvědčující důkazy. Toto pochybení pak nenapravil ani odvolací soud, který se nadto nevypořádal s odvolací námitkou obviněného ohledně nedostatečného dokazování a neodůvodnil, z jakých důvodů neprovedl výslechy obviněným navržených svědků.
8. Obviněný dále ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu namítl, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že se dopustil všech jednotlivých dílčích skutků. Naplnění znaku velkého rozsahu bylo navíc ze strany soudu prvního stupně bráno čistě matematicky, nikoliv dalšími kritérii ve smyslu ustálené rozhodovací praxe. I s touto námitkou se odvolací soud podle obviněného vypořádal nedostatečně, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se ovšem těmito úvahami vůbec nezabýval.
9. Závěrem svého podání proto obviněný O. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 15 To 22/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 49 T 12/2022, napadla dovoláním, podaným prostřednictvím své obhájkyně, rovněž obviněná E. M., která tak učinila v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku přitom odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle názoru obviněné rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň podle obviněné napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
11. Dovolatelka v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně namítla, že v trestním spise ve vztahu k jednání popsanému pod body 2) a 4) neexistuje jediný důkaz, který by jí z vytýkané trestné činnosti usvědčoval, vyjma účelové a nevěrohodné výpovědi původně spoluobviněného a samostatně odsouzeného P. F., který udáváním ostatních osob usiloval o mírnější trest. Výpověď jmenovaného spoluobviněného ovšem podle dovolatelky nelze upřednostnit před její vlastní výpovědí, pročež měl nalézací soud stran těchto jednání postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . K jednání popsanému pod bodem 1) pak obviněná uvádí, že k cestě do Polska byla donucena pod pohrůžkou zbraní, přičemž jí bylo pouze sděleno, že bude odvezena na hraniční přechod a tam něco vyzvedne. Po převzetí batohu nevěděla o jeho obsahu a po cestě zpět byla zadržena. Ke skutku popsanému pod bodem 3) uvádí, že tablety nalezené v místě jejího bydliště nebyly její a vůbec nevěděla, že se o tablety jedná. Obviněná podle svého tvrzení pouze poskytla známému pomoc tím, že mu umožnila, aby si u ní nechal údajně zlato a šperky, když pojede na týden pryč z domova. Podle obviněné ze znaleckého posudku provedeného jako důkaz v dané věci plyne, že s tabletami nalezenými v jejím bydlišti nebyla v kontaktu, jelikož na těchto tabletách nebyla nalezena shoda s její osobou. Obviněná tak svoji vinu opětovně popírá a s tím i skutečnost, že by svoji výpověď v průběhu řízení zásadně měnila. Některé podrobnosti si podle svého tvrzení pouze odstupem času vybavila lépe, některé naopak hůře. Podle obviněné je to tím, že si na některé věci zakazovala myslet a mluvit o nich, protože se bála o svůj život a svoji rodinu. Jelikož je však omezena na svobodě již rok a půl, měla spoustu času nad některými věcmi více přemýšlet, přehodnotila své priority a v neposlední řadě měly na její vzpomínky a pocity z nich vliv i medikamenty, které na psychiku ve věznici užívala. Svoji výpověď pak v průběhu trestního řízení pouze doplnila, nikoli změnila, když nakonec uvedla, čí prášky byly a kdo na ni nátlak vyvíjel. Důvodem bylo také zjištění, jaký směšný trest byl nakonec uložen spoluobviněnému P. F. Obviněná dále k důkazní situaci uvádí, že ji nikdo ze spoluobviněných ani svědků neznal, natožpak aby s ní jakkoli spolupracoval.
12. V návaznosti výše uvedené pak obviněná namítla, že pokud se doznala ke skutkům popsaným pod body 1) a 3), pak toto jednání nelze označit za úmyslné, když nevěděla, co pro druhého přechovává. Proto její jednání nelze kvalifikovat podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když v úvahu přichází spíše právní kvalifikace podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
13. Obviněná dále namítla, že vzhledem k její osobě, dosavadnímu životu a neúmyslnému trestnému jednání lze uvažovat o uložení mírnějšího trestu. Dovolatelka nadto poukazuje, že spoluobviněným byly uloženy tresty velice mírné, ačkoli byla těmto většinou obžalobou kladena za vinu mnohem rozsáhlejší trestná činnost, než byla kladena za vinu jí. Obviněná se ovšem nemohla na rozdíl od spoluobviněných doznat za situace, kdy se trestné činnosti nedopustila.
14. Závěrem svého dovolání proto obviněná E. M. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně pak obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby ve skutcích uvedených pod body 2) a 4), jelikož není dostatečně prokázáno, že se uvedené skutky staly a uložil jí trest odnětí svobody v samé dolní polovině sazby stanovené zákonem pro trestný čin podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
15. K podaným dovoláním obou obviněných zaslal své písemné stanovisko ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 489/2023-37, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve svém vyjádření uvádí, že námitky obviněného O. K. formálně odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný byl totiž o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn v jím převzaté soudní zásilce, přičemž mu zároveň ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu byla zachována pětidenní lhůta k přípravě. Namítl-li tedy, že se o konání veřejného zasedání nedozvěděl, neodpovídá taková námitka obsahu spisového materiálu.
16. K námitkám obviněného O. K. jím podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce uvádí, že tyto jsou neopodstatněné, jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v předcházejícím řízení nedošlo k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněného podle státního zástupce usvědčují provedené důkazy, včetně obviněným rozporované výpovědi původně spoluobviněného P. G. V této souvislosti není podle názoru státního zástupce z hlediska správnosti závěru o vině podstatné, zda a kolikrát se obviněný fyzicky setkal s P. G. V této věci je totiž významné zjištění vyplývající z výpovědi spoluobviněné L. W., podle které dal poprvé svolení k výrobě pervitinu v předmětných prostorech právě obviněný. Obviněný tedy věděl, že v označených prostorech bude docházet k výrobě drogy, přičemž četnost případů byla prokázána pořízenými odposlechy telekomunikačního provozu. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný O. K. umožnil dalším pachatelům neoprávněně vyrobit a pro jiného přechovávat psychotropní látku, a takový čin spáchal ve velkém rozsahu. Jelikož v posuzované věci nevznikly pochybnosti o vině jmenovaného obviněného, nedošlo podle státního zástupce ani k porušení zásady presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo .
17. Podle státního zástupce se pak nelze ztotožnit s námitkami obviněného formálně rovněž odpovídajícími důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterých odvolací soud neodůvodnil, proč neprovedl výslechy svědků navržených stranami trestního řízení. Soud prvního stupně totiž podle státního zástupce dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazů. Se zmíněným procesním postupem se ztotožnil i soud odvolací, přestože tak učinil pouze obecně s odkazem na příslušná zákonná ustanovení o provádění a hodnocení důkazů. Popsaný postup soudů činných dříve ve věci je podle státního zástupce zákonný a důvodný, přičemž nebyl opomenut žádný důkaz významný pro rozhodnutí o vině obviněného.
18. Námitky uplatněné obviněným O. K. v souvislosti s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu pak podle státního zástupce dovolatel založil na zpochybnění výsledků dokazování, což ovšem neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Pouze pro doplnění pak státní zástupce k těmto námitkám obviněného uvádí, že s ohledem na množství hydrochloridu metamfetaminu, k jehož výrobě obviněný pomohl, nelze mít žádné pochybnosti o naplnění znaku „velkého rozsahu“.
19. Námitky obviněné E. M. jsou pak podle státního zástupce založeny na zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, což ovšem neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Přihlížet nelze ani k těm námitkám obviněné, jimiž vyjádřila nesouhlas s výší uloženého trestu, jelikož ani námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nemohou být relevantně vzneseny s odkazem na žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce přitom uvádí, že obviněné uložený trest odnětí svobody odpovídá všem zákonným hlediskům a není ani v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky, pročež není neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
20. Státní zástupce tedy v závěru svého vyjádření shrnul, že dovolání obviněné E. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. řádu, pročež navrhuje, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Námitky uvedené dovolatelem O. K. pak podle státního zástupce dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, pročež navrhuje, aby jeho dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
21. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným shora jmenovanými obviněnými bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájcům obou obviněných k jejich případným replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyly tomuto soudu předloženy.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obou obviněných přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále zkoumal, zda učiněná podání splňují obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
23. Po prostudování podaných dovolání Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
25. V souvislosti s obviněným O. K. uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavní líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle kterého nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení aplikace ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. řádu a v případě veřejného zasedání §263 tr. řádu). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konaného veřejného zasedání (§198, §233 tr. řádu). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
26. Oba obvinění pak ve svém podání odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
27. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
28. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
29. V souvislosti s obviněnými uplatněnými námitkami Nejvyšší soud dále konstatuje, že oběma uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.
31. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak lze namítnout, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
32. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
33. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných O. K. a E. M. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný O. K. ve svém dovolání vznesl mimo jiné námitky, jež jsou sice (z části) formálně podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody, nicméně tyto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Naproti tomu dovolání obviněné E. M. obsahovalo argumentaci, jíž pod žádné zákonem taxativně stanovené dovolací důvody podřadit v žádném ohledu nelze.
V.1
K dovolacím námitkám obviněného O. K.
34. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný O. K. ve svém dovolání podřadil jím vznesené výhrady pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), písm. g) a písm. h) tr. řádu. Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že obviněný převážnou většinou svých dovolacích námitek rozporuje, že se dopustil pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když ve vztahu k této skutkové podstatě podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění jednak nebyla dostatečně prokázána a jednak jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nadto obviněný vznesl již jen stručnou námitku stran toho, že nebyl informován o konání veřejného zasedání.
35. Nejvyšší soud předně po prostudování obsahu podaného dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že námitka obviněného O. K. podřazená jím pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu tomuto důvodu sice obsahově odpovídá, nicméně ji s ohledem na níže uvedené skutečnosti vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Podle tvrzení dovolatele Vrchní soud v Praze porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání konaného dne 14. 4. 2023, jelikož se toto veřejné zasedání konalo v nepřítomnosti obviněného, který o termínu jeho konání nevěděl.
36. V prvé řadě Nejvyšší soud podotýká, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání o odvolání jsou nastaveny méně striktně, než je tomu v případě konání hlavního líčení, neboť přítomnost obviněného již není v této fázi řízení natolik nezbytná. V tomto smyslu zákon (tj. trestní řád) skýtá příslušnému soudu možnost, aby byl obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozuměn, čímž se mu dává možnost, nikoli povinnost, se ho zúčastnit. Jiná situace nastane, pokud odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolá, neboť tím mu dá najevo, že nemůže jednat v jeho nepřítomnosti, ježto hodlá ve veřejném zasedání provádět dokazování (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 38/2003 a č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). V takovýchto případech tedy skutečně není vyloučeno případné naplnění tohoto dovolacího důvodu.
37. Nejvyšší soud z příslušného spisového materiálu ověřil, že Vrchní soud v Praze nařídil veřejné zasedání o odvolání podaném obviněným na termín 14. 4. 2023. Obviněný O. K. byl přitom dle pokynu příslušného člena odvolacího senátu vrchního soudu, jemuž byla daná věc přidělena, o konání tohoto veřejného zasedání řádně vyrozuměn. Vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání totiž bylo obviněnému vrchním soudem doručeno dne 26. 3. 2023 prostřednictvím Policie České republiky, přičemž obviněný při převzetí soudní zásilky obsahující vyrozumění tuto skutečnost stvrdil svým podpisem a zároveň sdělil kontaktní telefonní číslo a možné adresy pro budoucí doručování. Na to bylo v dané věci dne 14. 4. 2023 konáno dříve nařízené veřejné zasedání o odvolání, jež bylo na základě usnesení odvolacího soudu za podmínek §202 odst. 2 tr. řádu (ve spojení s §238 tr. řádu) konáno v nepřítomnosti obviněného. Ten však byl při daném jednání řádně zastoupen svým tehdejším obhájcem, který proti tomuto procesnímu postupu odvolacího soudu nevznesl žádných námitek.
38. Z ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu je zřejmé, že konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného zákon nikterak nevylučuje, a proto je pouhé vyrozumění obviněného o tomto úkonu fakticky možné. Obviněný přitom svoji dovolací námitku omezil na prosté tvrzení skutečnosti, že se o konání veřejného zasedání nedozvěděl, aniž by toto tvrzení podpořil jakoukoli vlastní argumentací, pročež tuto námitku Nejvyšší soud odmítl pro její nepravdivost, neboť z obsahu příslušného spisového materiálu vyplývá pravý opak, resp. to, že obviněný byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Z obsahu příslušného spisového materiálu zároveň jednoznačně plyne, že na straně obviněného byla řádně zachována též zákonná pětidenní lhůta na přípravu k veřejnému zasedání. K doručení vyrozumění osobě obviněného totiž došlo dne 26. 3. 2023, což obviněný stvrdil svým podpisem při převzetí soudní zásilky obsahující dané vyrozumění. Zákonná pětidenní lhůta na přípravu ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu tak (ve spojení s §60 odst. 1 tr. řádu určující pravidla pro počítání lhůt určených podle dní v trestním řízení) tak začala osobě obviněného běžet dnem 27. 3. 2023 a skončila dnem 31. 3. 2023. Pokud tedy odvolací soud dne 14. 4. 2023 přikročil k zahájení veřejného zasedání o odvolání s tím, že toto bude za podmínek §202 odst. 2 tr. řádu (ve spojení s §238 tr. řádu) konáno v nepřítomnosti obviněného, nelze tomuto postupu podle závěrů dovolacího soudu ničeho vytknout, neboť je plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
39. S ohledem na výše uvedené tak Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě nebyl detekován jakýkoli zásah do práva obviněného na spravedlivý proces, konkrétně jakékoli porušení příslušného ustanovení trestního řádu stran účasti obviněného u veřejného zasedání ze strany odvolacího soudu, pročež nebyl dán ani obviněným namítaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Ten totiž může být naplněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, přičemž tak činí v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného, což se však v případě dovolatele nestalo.
40. K námitkám obviněného směřujícím proti zjištěnému skutkovému stavu je pak v návaznosti na výše uvedené třeba znovu připomenout, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Naopak Nejvyšší soud je do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (resp. zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností.
41. Ačkoli dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opětovně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, Nejvyšší soud shledal, že obviněným rozporovaná fyzická přítomnost u všech dvanácti realizovaných varů popsaných pod body 1) až 12) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, nepředstavuje námitku směřující proti skutkovému zjištění, které by bylo jakkoli rozhodné pro právní kvalifikaci jednání obviněného jakožto pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o tom, že obviněný umožnil mimo jiné spoluobviněnému P. G. vyrobit v prostorách jím užívané nemovitosti pervitin, totiž obviněný mylně podmiňuje právě svojí fyzickou přítomností při všech jednotlivých varech pervitinu, v jejichž rámci by se osobně setkal se spoluobviněným G. Obviněný však zcela pomíjí, že žádný takový závěr nalézací soud ve svém rozhodnutí neučinil a učinit nemusel, když účastenství ve formě pomoci na předmětné trestné činnosti shledal krajský soud v právě projednávané věci zcela správně s ohledem na skutečnost, že výroba pervitinu byla v nemovitosti užívané obviněným realizována s jeho vědomím a svolením, přičemž obviněný opakovaně výrobce pervitinu vpouštěl do prostor jím užívané nemovitosti a byl výrobě v několika případech i osobně přítomen. Svojí činností přitom obviněný přímo přispíval i k realizaci výroby pervitinu, a to nákupem nezbytných předmětů, jakož i pomocí s jejich přesunem a rovněž úklidem.
42. Výše uvedené skutečnosti přitom obviněný ve svém dovolání nikterak věcně nerozporuje, přičemž Nejvyšší soud na podkladě spisového materiálu ve shodě se závěry odvolacího soudu shledal, Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině obviněného pod body 1) až 12) a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy, aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. V nyní posuzované věci totiž soud prvního stupně v bodech 59. až 70. odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě rekapituloval obsah provedených důkazů a odůvodnil své závěry vyplývající zejména z výpovědí spoluobviněné L. W. a původně spoluobviněného P. G. Z těch vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo poprvé udělil P. G. souhlas k realizaci varu pervitinu v nemovitosti na adrese XY čp. XY v Ústí nad Labem. Obviněný byl následně srozuměn s tím, že v této jím užívané nemovitosti bude docházet k výrobě pervitinu, v několika případech jí byl přítomen či vykonával pomocné činnosti v podobě mytí tálu a nošení vody. Spoluobviněný P. G. přitom vypověděl, že dovolatel u varů nebyl nikdy dlouho, jelikož hovořil o své nemoci, přičemž na svůj špatný zdravotní stav poukázal také sám obviněný v hlavním líčení. Výše uvedené skutečnosti přitom nevyplynuly pouze z označených výpovědí, které byly v podstatných částech v souladu, ale rovněž ze záznamů a odposlechů telekomunikačního provozu, z nichž vyplynula aktivní komunikace obviněného, spoluobviněných L. W. a P. G. při zajišťování přístupu k prostorám dotčeného domu za účelem výroby pervitinu. Byl to právě obviněný, kdo s P. G. pravidelně komunikoval ohledně příjezdu osob za účelem výrobu pervitinu do jím užívané nemovitosti, nutnosti zajištění klíčů a opakovaně spolu řešili zpřístupnění místa varu. Z realizovaných odposlechů dále vyplynulo, že obviněný P. G. nakoupil předměty nezbytné pro výrobu drogy a jmenovaného spoluobviněného informoval, že místo varu nemohou nechat bez dozoru, jelikož jim „to pořád vyhazuje pojistky“. Z realizovaného sledování pak bylo zjištěno, že se obviněný s P. G. podílel na vnášení předmětů do předmětné nemovitosti, zejména pak míchačky. Ačkoli obviněný v hlavním líčení v rámci své výpovědi míru svého zapojení do trestné činnosti bagatelizoval, zároveň připustil, že věděl o skutečnosti, že spoluobviněný P. G. v místě jím užívané nemovitosti vyráběl pervitin.
43. Pokud pak obviněný označuje výpověď původně spoluobviněného P. G. za obecnou a odmítá ji jako nevěrohodnou s ohledem na tímto spoluobviněným uzavřenou dohodu o vině a trestu, pak k tomu Nejvyšší soud pouze pro doplnění konstatuje, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že výpověď jmenovaného spoluobviněného učiněná v hlavním líčená byla ze strany nalézacího soudu podrobena procesu hodnocení zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek. Již nalézací soud přitom v bodě 55. odůvodnění svého rozhodnutí odmítl snahu obviněného devalvovat výpovědní hodnotu spoluobviněného P. G. s ohledem na jím uzavřenou dohodu a vině a trestu. Nejvyšší soud se s těmito závěry v plné míře ztotožňuje, poukazuje na ně a uzavírá, že nalézací soud zde vysloveným premisám dostál, když výpovědi spoluobviněného P. G. konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, a teprve poté na základě jejich zhodnocení v jejich souvislostech, ale i každého z důkazů zvlášť, z těchto vyvodil správné skutkové závěry.
44. Souhrnně tedy Nejvyšší soud konstatuje, že se v nyní posuzované věci nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování rozhodných skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněným nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tedy zcela obecné skutkové námitky obviněného O. K. kategoricky odmítl jako irelevantní, neboť jsou toliko projevem jeho urputné snahy zvrátit skutkové závěry nalézacího soudu ve svůj prospěch, k čemuž ovšem obviněným rozporovaná skutková zjištění nejsou nikterak způsobilá, jelikož nejsou jakkoli určující pro naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkového podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. K identickým závěrům ostatně dospěl již vrchní soud, který se v bodech 12. až 14. odůvodnění svého rozsudku v plné míře ztotožnil se závěry soudu nalézacího.
45. Pokud se jedná o výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování, pak tyto lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně je dovolací soud neshledal důvodnými. Posuzovaná trestní věc nemůže být stižena vadou opomenutých důkazů, když nalézací soud navrhované důkazy svědeckými výpověďmi J. P., jejího přítele, S. K., K. K., T. V., I. K., P. R., P. K., M. V. a T. H. nepominul, formálně o nich rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí také vysvětlil, proč návrh na provedení výslechu širokého okruhu osob pro nadbytečnost zamítl, což obviněný ani nerozporuje, když pouze nebyl spokojen s tím, jakým způsobem se s jeho odvolací námitkou stran neúplnosti dokazování vypořádal soud druhého stupně. Ten však správně s odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uzavřel, že všechny dosud provedené důkazy a jejich hodnocení vinu obviněného prokazují. Taktéž dovolací soud shledal argumentaci nalézacího soudu jako logickou a přesvědčivou. Lze tak mít jednoznačně za to, že nalézací soud plně dostál své povinnosti a své zamítavé rozhodnutí o návrhu obviněného na doplnění dokazování řádně a dostatečně zdůvodnil. Za této situace pak bylo vyhovující zákonným požadavkům, pokud odvolací soud na tyto závěry poukázal a konstatoval, že se s těmito v plné míře ztotožnil, pročež nelze hovořit o opomenutí důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
46. Stran námitky dovolatele o údajném nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty ve znaku „ve velkém rozsahu“ Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v tomto směru zcela správně vycházel ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. (ve spojení s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněným pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého se za „množství větší než malé“ považuje 1,5 g metamfetaminu s obsahem nejméně 0,5 g účinné látky (ve formě hydrochloridu 0,6 g). S ohledem na desetinásobky určující jednotlivé stupně rozsahu spáchané trestné činnosti je - ve smyslu shora citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. - znak „velkého rozsahu“ určen množstvím nejméně 1.500 g pervitinu s obsahem nejméně 500 g účinné látky (ve formě hydrochloridu 600 g). Z výše uvedeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že primárním kritériem pro určení rozsahu je množství účinné látky v předmětné droze. V případě, že toto není možné zjistit, přistupuje se k určení rozsahu pomocí celkového množství drogy, se kterou pachatel neoprávněně nakládal (tzv. sekundární kritérium). U hodnot, jež jsou stran určení rozsahu hraniční, lze pro určení, zda byl či nebyl naplněn určitý kvalifikační znak spočívající v „rozsahu“, přistoupit i k posouzení dalších, tzv. vedlejších (terciálních) kritérií, jako jsou zejména výše peněžní částky, kterou pachatel za distribuci drogy utržil, okruh osob, kterým byla látka určena, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u konzumentů drog, doba páchání trestného činu a další (viz již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 407/2014).
47. Kterak vyplývá z výše uvedeného a jak konstatoval již odvolací soud v bodě 14. odůvodnění svého rozhodnutí, ve vztahu k obviněnému O. K. bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jednáním popsaným pod body 1) až 12) umožnil neoprávněnou výrobu nejméně celkového množství 1.900 gramů hydrochloridu metamfetaminu. V posuzovaném případě je evidentní, že pro naplnění zákonného znaku „velký rozsah“ ve vztahu k pervitinu byly podle výše citované relevantní judikatury Nejvyššího soudu naplněny předpoklady vyplývající ze sekundárního kritéria, tedy celkového množství vyrobeného pervitinu. Shodný závěr se přitom podává i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i z vyjádření nejvyššího státního zástupce. Správně tedy soud druhého stupně za situace, kdy byl daný kvalifikační znak z pohledu sekundárního hlediska přesáhnut nejméně o 400 gramů pervitinu a nejednalo se ohledně množství dané drogy o hraniční hodnotu, neshledal - stejně jako soud nalézací - nutnost přistoupit k posouzení tzv. terciálních kritérií ve smyslu shora uvedeného.
V.2
K dovolacím námitkám obviněné E. M.
48. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu dále zkoumal, zda též dovolání obviněné E. M. splňuje kritéria jí uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud přitom po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněnou vznesené dovolací námitky neodpovídají nejen jí uplatněným, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jež jsou taxativně uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Obviněná totiž prostřednictvím svých námitek vznesených v rámci jí podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje toliko o zpochybnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem stran jejího úmyslného zapojení do trestné činnosti popsané pod body 1) a 3), jednání popsané pod body 2) a 4) označuje za neprokázané a v návaznosti na to namítá, že nemohly být naplněny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná dále, s odkazem na jí požadovanou změnu skutkového stavu a tresty uložené dalším spoluobviněným, namítla rovněž nepřiměřenost trestu odnětí svobody, který jí byl nalézacím soudem uložen.
49. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
50. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, v nichž obviněná nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by nalézacím soudem přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění nalézacího soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněná se ve svém dovolání pouze omezila na předložení vlastní verze skutkového stavu stran jednání popsaného pod body 1) a 3), když současně označila důkazy, z nichž Krajský soud v Ústí nad Labem vyvodil skutkové závěry k bodům 2) a 4), za zcela nevěrohodné a nedostatečné, aby cestou dovolacího řízení dosáhla pro ni příznivějšího rozhodnutí. Teprve na základě jí požadovaných změn skutkového stavu pak obviněná rozporuje naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Takovéto námitky obviněné však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jí uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu, nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
51. V poměrech projednávané trestní věci Nejvyšší soud k tomuto pouze zrekapituluje závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, podle kterých bylo na základě protokolu o vydání věci vypracovaného příslušníky Celního úřadu pro Liberecký kraj prokázáno, že obviněná pod bodem 1) provezla při přejezdu z Polska do ČR jako spolujezdec v osobním motorovém vozidle přes hraniční celní přechod pro jiného za účelem prodeje celkem 5.748 ks tablet léčiva zn. Efedrina Arena 50 mg určeného k výrobě pervitinu. Zcela nelogická je pak obhajoba obviněné, podle níž byla donucena se zbraní k prostému přebrání batohu neznámého obsahu na pokyn původně spoluobviněného P. F., jelikož v okamžiku převozu léčiva měla v kapse své bundy jeho příbalový leták. Zároveň pak obviněná u sebe měla 1.103.000 Kč v hotovosti a papír obsahující instrukce stran ceny, kterou má za léčivo zaplatit. Obviněná se přitom původ finanční hotovosti pokusila v trestním řízení zastřít tvrzením, že se jedná o její vlastní finanční prostředky získané prodejem bytu. Na základě finančního šetření bylo ovšem zjištěno, že finanční prostředky z prodeje obviněnou označeného bytu se ke dni 28. 2. 2021 nacházely na účtu třetí osoby. Obhajoba obviněné byla současně vyvrácena i skutečností, že v rámci domovní prohlídky ze dne 16. 9. 2021 bylo v místě jejího trvalého bydliště nalezeno léčivo zn. Cirrus o hmotnosti 7.676 gramů (cca 20.142 ks vyloupaných tablet) a Efedrina Arena o celkové hmotnosti 1.255 gramů (cca 7.248 ks vyloupaných tablet), které v rámci jednání popsaného pod bodem 3) přechovávala za účelem prodeje s vědomím, že bude zneužito k výrobě pervitinu. I zde obviněná namítla pouze to, že se léčiva dostala do její dispozice bez jejího vědomí a nebyla vůbec srozuměna s tím, že takováto léčiva přechovává, jelikož pouze přijala na týden do úschovy věci svého známého. Toto tvrzení se ovšem již na první pohled jeví jako krajně nevěrohodné, jelikož obviněná za pravého majitele léků ve své výpovědi učiněné v hlavním líčení označila původně spoluobviněného P. F. Dovolatelka tedy současně tvrdí, že spoluobviněný P. F. měl být jednou z osob, které v ní vyvolaly důvodné obavy o její bezpečí a bezpečí její rodiny, když ji se zbraní donutily k jednání popsanému pod bodem 1), aby následně chtěla tomuto spoluobviněnému jako svému známému na řadu měsíců pomoci úschovou zlata a šperků, aniž by se jakkoli blíže zajímala o to, jaké věci přebírá.
52. Výpověď obviněné z hlavního líčení stran zjištění, že opakovaně disponovala velkým množstvím tablet určených k výrobě pervitinu v hodnotě nejméně statisíců korun zcela neúmyslně a prostou náhodou, pak nebyla pouze vnitřně nekoherentní a odchylovala se od obsahu jejích výpovědí z přípravného řízení, ale byla vyvrácena i dalšími, ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí původně spoluobviněného P. F., který obviněnou označil za zdroj léčiv, která si opatřoval k výrobě pervitinu, přičemž uvedl i konkrétní značky léčiv, které od obviněné odebíral (tedy léčiva zn. Cirrus a Efedrina Arena). Spoluobviněný P. F. nadto ve své výpovědi uvedl, že tablety dostával od obviněné již vyloupané v množství v řádech kilogramů, přičemž podrobně popsal jednání obviněné popsané pod body 2) a 4), tedy jím realizované nákupy léčiv od obviněné, včetně jejich průběhu v místě bydliště obviněné, v němž byla na zde se nacházejícím notebooku zjištěna opakovaná komunikace obviněné s jeho osobou. Jeho výpověď tedy byla zcela v souladu se zbylými důkazy provedenými v dané věci, především s protokolem o domovní prohlídce ze dne 16. 9. 2021 a výše zmiňovaným protokolem o vydání věci vypracovaného příslušníky Celního úřadu pro Liberecký kraj. Za této situace se nejeví jakkoli uvěřitelným tvrzením obviněné, že původně spoluobviněný P. F. si svoji výpověď k bodům 2) a 4) vymyslel, zatímco k jednání popsanému pod body 1) a 3) byla zneužita blíže neurčenými osobami, resp. skupinou osob a P. F., přičemž vědomě nikdy nenakládala s léčivy určenými k výrobě pervitinu. Zároveň je na místě ve shodě s nalézacím a odvolacím soudem konstatovat, že obhajoba obviněné doznala v trestním řízení zásadní proměny, kdy rozhodně nelze říci, že by tato byla pouze doplňována či by obviněná změny ve svých výpovědích věrohodně vysvětlila, když si až po roce svého trestního stíhání vzpomněla na to, že za všechno může P. F. a další blíže neurčené osoby.
53. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že nalézací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů včetně výpovědi původně spoluobviněného P. F. důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí rovněž soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo . Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění obviněnou nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost, pročež Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně nalézací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, stejně jako tak již dříve učinil soud odvolací.
54. Jde-li o námitky, kterými se obviněná dovolává uložení mírnějšího výchovného trestu s obecným poukazem na jí opětovně vznesená skutková tvrzení a výměru trestů odnětí svobody uložených osobám spoluobviněných a původně spoluobviněnému P. F., tedy námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu, k těmto Nejvyšší soud konstatuje následující. Jak již bylo předestřeno výše, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno napadené rozhodnutí, možno považovat toliko vady výroku o trestu spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního. Takovou skutkovou okolností může být např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitky zaměřené na posouzení otázky, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi dán vztah recidivy a za každý trestný čin je tak třeba uložit trest samostatný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Zákonnému pojmu „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu naopak nikterak neodpovídá námitka subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu ze strany obviněného (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F. §265b [Důvody dovolání]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166-3167).
55. Námitky vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu lze uplatňovat výhradně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Tento dovolací důvod se však vztahuje toliko na případy, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V projednávaném případě však Krajský soud v Ústí nad Labem obviněné prokazatelně uložil přípustný druh trestu, který byl tímto soudem vyměřen rovněž v rámci předepsané zákonné trestní sazby.
56. Samotná problematika přiměřenosti (proporcionality) uloženého trestu, resp. námitka dovolatelky stran údajné subjektivně pociťované nepřiměřenosti uloženého trestu tedy není podřaditelná nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (ve znění účinném od 1. 1. 2022), ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460). Tato zásada byla ostatně opakovaně konstatována v již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, aj.). Taktéž v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se explicitně uvádí, že: „ samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu .”
57. Současně je třeba připustit, že výše uvedená zásada neplatí bezvýjimečně. Určitý průlom totiž může nastat ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.). Na podkladě právě uvedeného tedy platí, že zásah Nejvyššího soudu by přicházel v úvahu pouze v případě, že uložený trest (či soustava více souběžně ukládaných trestů) je v natolik extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, jakož i s dalšími relevantními hledisky, že by daná sankce byla neslučitelná s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018).
58. V posuzované věci se však o takovouto situaci zcela zjevně nejedná. Obviněná E. M. byla v nyní posuzovaném případě v souladu s §283 odst. 3 tr. zákoníku ohrožena trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od osmi do dvanácti let, přičemž soudem prvního stupně jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let, tedy ve výměře těsně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Nalézací soud přitom při ukládání trestu zohlednil konkrétní povahu a závažnost obviněnou spáchaného zvlášť závažného zločinu, její osobní poměry a dosavadní způsob života, možnosti její nápravy, stejně jako její chování po spáchání činu, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními §37 až §39 tr. zákoníku, přičemž shledal, že obviněné svědčí polehčující okolnost spočívající v její dosavadní bezúhonnosti. Obviněné ovšem zároveň přitěžovala skutečnost, že v rámci jí spáchané trestné činnosti překročila množstvím surovin pro výrobu pervitinu, s nimiž nezákonným způsobem nakládala, hranici velkého rozsahu téměř dvojnásobně a svého deliktního jednání se dopustila vícero útoky páchanými po delší dobu. Obviněná brojila proti uloženému trestu odnětí svobody rovněž ve svém odvolání, pročež se těmito jejími námitkami v bodě 15. odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval i Vrchní soud v Praze, který konstatoval, že o správnosti a zákonnosti prvostupňového rozhodnutí nelze mít žádných pochyb, přičemž uložený trest byl nalézacím soudem řádně odůvodněn a uložen v souladu se zákonem. Z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů Nejvyšší soud shledal, že si byly při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu, resp. jeho přezkumu, vědomy všech klíčových zásad pro ukládání trestů zakotvených v §37 a násl. tr. zákoníku. Obviněná přitom závěry obou soudů nižších stupňů nikterak nereflektovala a ve svém dovolání se omezila pouze na odmítnutí skutkových závěrů nalézacího soudu jakožto neprokázaných a poukázala na tresty uložené zbylým spoluobviněným a jmenovitě pak rovněž původně spoluobviněnému P. F. Nejvyšší soud však takovouto argumentaci nemohl přijmout, neboť její skutkové námitky shledal irelevantními a mezi trestem uloženým obviněné a tresty, které byly uloženy jí poukazovaným osobám, nehledal žádnou zjevnou disproporci. Ačkoli předmětem přezkumu na základě dovolání obviněného mohou být pouze výroky vztahující se k její osobě, Nejvyšší soud nad rámec uvedeného dodává, že tresty uložené spoluobviněným D. D., O. K. a L. W. byly stejně jako v případě obviněné E. M. řádně individualizovány a zcela správně odrážejí postavení i míru zapojení těchto spoluobviněných do prokázané trestné činnosti, jejich osobní poměry, dosavadní způsob života a možnosti jejich nápravy. Pokud pak jde o původně spoluobviněného P. F., pak je z napadeného rozhodnutí zjevné, že prostý poukaz na rozsah jeho trestné činnosti učiněný obviněnou v jejím dovolání je v dané věci irelevantní, jelikož již z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu v nyní projednávané věci plyne, že původně spoluobviněný P. F. uzavřel dohodu o vině a trestu, v jejím rámci se nejenže plně doznal k vlastní trestné činnosti, ale rovněž svojí výpovědí významně přispěl k objasnění trestného činu, jehož se dopustila obviněná E. M.. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu tedy neodpovídá nejen obviněnou uplatněným, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, a to za stavu, kdy nalézací soud obviněné prokazatelně uložil odpovídající druh trestu a jeho uložení řádným způsobem odůvodnil, přičemž se z hlediska jeho výměry v žádném případě nejedná o trest exemplární, nepřiměřeně přísný a neslučitelný s principy proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud tedy nemohl ani tuto námitku obviněné z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněnou.
VI.
Závěr
59. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) konstatuje, že oba obvinění ve svém dovolání brojí zejména proti závěrům učiněným nalézacím soudem, čímž de facto uplatnili shora uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnými souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu, nemohl být naplněn ani obviněnými výslovně neuplatněný (nicméně v jimi podaných dovoláních implicitně vyjádřený) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
60. V souvislosti s argumentací uplatněnou oběma dovolateli je třeba dále zdůraznit, že tito téměř veškeré své dovolací námitky uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněných). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
61. Oba nižší soudy se přitom s námitkami obviněných v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněných na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jimi vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami jednotlivých obviněných. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999) . V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
62. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý proces. Současně byly všechny projednávané skutky správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
63. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakožto i jemu předcházejícího postupu, dospěl k jednoznačnému závěru, že dovolání obviněné E. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, pročež toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Ve věci dovolání obviněného O. K. pak nebylo nikterak zjištěno, že by došlo k jakémukoli porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů, pročež bylo dovolání tohoto obviněného v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí obou podaných dovoláních bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu