ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.1126.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 1126/2022-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 1. 2023 o dovolání obviněného J. P. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2022, č. j. 3 To 117/2022-504, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 1. 2022, č. j. 3 T 72/2020-445, byl obviněný J. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
1. v blíže nezjištěné době od dubna 2019 do srpna 2019 v okrese Opava, ve XY, z toho nejméně jednou na ulici XY, před domem číslo XY, i jinde, opakovaně nutil B. B., narozenou XY, aby mu vydala finanční obnos, který nejméně v jednom případě vyčíslil na částku ve výši 600 000 Kč, a to pod pohrůžkou likvidace její osoby a její rodiny a pod pohrůžkou, že ji dostane na psychiatrii a do blázince, že manžela nechá zavřít do vězení a že jí vezmou děti, v případě, kdy nevyhoví jím vznášeným požadavkům, v důsledku čehož B. B. dne 31. 5. 2019 zkolabovala a byla v době od 3. 6. 2019 do 8. 9. 2019 v pracovní neschopnosti s tím, že délka její léčby byla prodloužena v důsledku nesouvisejícího úrazu jejího ramene,
2. dne 2. 7. 2019 kolem 08.40 hodin, v okrese Opava, ve XY na ulici XY, vstoupil do kanceláře autobusového nádraží, označené na vstupních dveřích nápisem "Zákaz vstupu", kde následně slovy: ,,kurvy, dlužíte mi 650 000 Kč, vraťte mi je nebo vás pozabíjím" nutil zde se výkonu zaměstnání věnujícího M. P., narozeného XY, aby mu vydal jím specifikovaný finanční obnos, přičemž ve chvíli, kdy se jej jmenovaný pokusil vykázat a následně nenásilně vyprovodit ze své kanceláře, svůj požadavek a reálnost vznesené hrozby umocnil tím, že jmenovaného uchopil svou rukou za zápěstí pravé ruky a druhou rukou jej silně uchopil pod krkem, na což byl M. P. nucen reagovat, a proto jej rovněž uchopil pod krkem a tlačil jej ze dveří jím užívané kanceláře za současného volání o pomoc, v důsledku čehož sice zanechal takto vedeného útoku, avšak poté, co M. P. deklaroval, že na místo přivolá policii, jedním ráznějším úderem levé ruky udeřil jmenovaného do pravé části hrudníku, v důsledku kteréhožto jednání jmenovaný utrpěl sérii poranění, konkrétně pak drobný hematom na krku vpravo, hematom o velikosti 10x4 cm na levém předloktí, hematom o velikosti 15x5 cm nad pravým prsem, drobné hematomy pod pravým prsem a v pravé axiální čáře max. 1x2 cm velké, hematom na volární straně paže velikosti cca 7x4 cm, s nimiž jmenovaný v důsledku přetrvávajících zdravotních obtíží vyhledal s odstupem času lékařské ošetření, které však bylo realizováno toliko jednorázově a tato poranění současně jmenovaného významněji neomezila na obvyklém způsobu života.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně soud prvního stupně podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou RBP, zdravotní pojišťovnu, IČ: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) o něm rozhodl usnesením ze dne 14. 7. 2022, č. j. 3 To 117/2022-504, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Richarda Pustějovského, advokáta, dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Namítá jednak, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání. Je rovněž přesvědčen, že v daném trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv, konkrétně pak práva na spravedlivý proces .
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný předně vyjadřuje pochybnost o správnosti skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Konstatuje, že tento soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci podle §2 odst. 6 tr. řádu a že neprovedl důkazy navržené obhajobou a Okresním státním zastupitelstvím v Opavě, přičemž tyto označuje za tzv. opomenuté důkazy . Podle obviněného se primárně jedná o důkazy výslechem svědků R. Ž., L. H., G. H. a A. V., jež mají prokazovat jeho tvrzení, že poškozená B. B. nikdy nebyla obětí jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a dále o výpis SMS komunikace svědkyně L. B. a poškozené B. B. svědčící o nevybíravém chování „v rozporu s dobrými mravy“ poškozené vůči jmenované svědkyni. Dále vytýká neodstranitelnou vadu řízení, kterou spatřuje v „absenci náležitého odůvodnění“ rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento podle něj dostatečně neodůvodnil svůj postup, kdy odmítl provést navržené důkazy.
6. Dovolatel rovněž namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení jednání, které je mu kladeno za vinu. V podrobnostech pak poukazuje na pochybení obou soudů spočívající v nesprávném závěru o jeho vině, jeho trestní odpovědnosti i škodlivém následku s tím, že tento závěr podle jeho názoru soudy dovozují na základě deformace obsahu provedených důkazů, svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení a nepřiléhavé aplikace §175 odst. 1 tr. zákoníku. Současně zdůrazňuje, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nerespektují obsah provedeného dokazování, zejména pak obsah svědeckých výpovědí; v takovém jejich postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces .
7. V dalším textu dovolání obviněný namítá, že znění první skutkové věty spočívající v tvrzení, že poškozenou B. B. opakovaně nutil pod pohrůžkou likvidace jí samé i její rodiny, aby mu vydala finanční obnos, a že jí takovým svým jednáním způsobil psychickou újmu, je v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů. Vyslovuje názor, že v daném trestním řízení nebyly tyto skutečnosti důkazy prokázány a že nadto nebylo prokázáno ani to, že by se dopouštěl verbální agrese vůči poškozené, natož pak v intenzitě, kterou konstatoval ve svém rozsudku soud prvního stupně. Obviněný v tomto směru poukazuje na rozpory ve dvou různých výpovědích svědkyně N. W., jakož i na výpovědi svědkyň K. V. a L. K. Má za to, že je dán přímý rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry obou soudů na jedné straně a existujícími důkazy, konkrétně lékařskou zprávou ošetřujícího lékaře poškozené B. B. a výpověďmi svědkyň N. W., K. V. a L. K., na straně druhé.
8. Dovolatel taktéž namítá, že i druhá skutková věta spočívající v tvrzení, že v prostorách kanceláře autobusového nádraží ve XY pod pohrůžkou násilí nutil zde se výkonu zaměstnání věnujícího poškozeného M. P., aby mu vydal finanční obnos, je formulována v rozporu s výsledky provedeného dokazování a nemá oporu v obsahu trestního spisu. Obviněný nerozporuje, že dne 2. 7. 2019 došlo k potyčce mezi ním a poškozeným, nicméně se neztotožňuje s tvrzením, že jej nutil k tomu, aby mu vydal finanční obnos, přičemž tato skutečnost podle jeho názoru nevyplývá z žádného provedeného důkazu, a to ani z výpovědi poškozeného. Vytýká, že skutková věta vychází výlučně z výpovědi poškozeného, jež byla odvolacím soudem nadto svévolně interpretována a konstruována bez provedení důkazu o časové souslednosti tvrzeného jednání, pročež není dán vztah tvrzeného cíle a prostředku, jímž měla být předmětná potyčka. Obviněný dále zdůrazňuje, že potyčka byla iniciována poškozeným a on se pouze bránil, v důsledku čehož považuje právní kvalifikaci svého jednání za nepřiléhavou.
9. Obviněný trvá na tom, že trestný čin vydírání nespáchal a že nebyly naplněny ani prokázány zákonné znaky jeho skutkové podstaty ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Své tvrzení opírá o to, že soud prvního stupně ve skutkové větě uvedl „ konkrétní dopady na obvyklý způsob života poškozené B. B., ale k prokázání uvedené skutkové okolnosti“ podle něj „nebyl proveden žádný důkaz, který by objektivně prokázal, že poškozená skutečně zkolabovala z důvodu tvrzeného jednání“ obviněného. Namítaný nedostatek důkazu se podle něj promítá do právního posouzení skutku. Tvrzené konkrétní dopady jeho jednání v podobě jiné těžké újmy způsobené poškozené tak podle názoru obviněného nebyly objektivně, spolehlivě a jednoznačně prokázány, primárně co do posouzení, zda se jednalo o jeden útok, či o pokračující jednání. Má za to, že takový postup soudů měl vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, neboť se jedná o rozhodné zjištění, které by bylo s to přivodit příznivější kvalifikaci jeho jednání coby přečinu nebezpečného vyhrožování ve smyslu §353 tr. zákoníku, popř. že by jeho jednání mohlo být dokonce kvalifikováno „pouze“ jako přestupek proti občanskému soužití. Nad rámec uvedeného namítá, že se přečinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku nemohl dopustit, neboť „ popírá, že by od poškozené požadoval pro sebe vydání finančního obnosu“. Nesprávné právní posouzení svého jednání proto dovozuje z nesprávného procesního postupu obou soudů, jež neprokázaly, že by se předmětného jednání dopustil, stejně jako neprokázaly existenci způsobilosti vážné obavy a způsobení těžké újmy u poškozené i poškozeného.
10. Další námitka dovolatele spočívá ve zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené B. B. s tím, že tato se měla dopouštět nevybíravého jednání „ v rozporu s dobrými mravy“ ve vztahu k jeho přítelkyni, svědkyni L. B. Poukazuje na to, že k danému tvrzení navrhoval provést důkaz v podobě SMS komunikace mezi poškozenou a touto svědkyní, avšak soudy obou stupňů jej neprovedly, přičemž takový jejich postup považuje za rozporný se základními zásadami trestního řízení.
11. V rámci podaného doplnění dovolání vytýká obviněný prostřednictvím svého obhájce primárně kontinuální porušování práva na spravedlivý proces v průběhu celého trestního řízení, které dovozuje jednak z prokazatelně chybějícího podpisu svědkyně R. Ž. na listině „ Podání vysvětlení dle §158 odst. 6 tr. řádu “ založené na č. l. 137 spisu, když tvrdí, že tam uvedený podpis není podpisem jmenované svědkyně, a dále z již dříve namítané podjatosti soudce soudu prvního stupně, jež má spočívat v jeho nezákonném procesním postupu při výslechu svědků B. B. a R. B. v hlavním líčení prostřednictvím počítačového programu Skype. Setrvává rovněž na svém názoru, že závěry soudu prvního stupně jsou založeny na jednostranné, účelové a osamocené výpovědi poškozené B. B. a nemají oporu v provedeném dokazování.
12. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, a to v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání obviněného se vyjádřila Mgr. Ladislava Čarvaš, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného především zdůrazňuje, že se v posuzované věci jedná o již druhý rozsudek soudu prvního stupně a mimo jiné v této souvislosti konstatuje, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi již zabývaly jak soud prvního stupně, tak odvolací soud. K námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně, kterou obviněný opakovaně vznáší a v níž by mohl být podle jejího názoru spatřován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, uvádí, že se jedná o námitku lichou, neboť soud svoji prvotní procesní vadu při provádění výslechu v následujícím hlavním líčení v posuzované věci zhojil. V rozsahu této námitky odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a rovněž na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s nimi ztotožňuje.
14. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, státní zástupkyně se neztotožňuje s tvrzením obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, ani s jeho námitkou, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvádí přitom, že dovolatel prakticky setrvává na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení. Konstatuje, že námitku tzv. opomenutého důkazu obviněný zčásti deklaroval již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a zčásti u odvolacího soudu učinil nové důkazní návrhy. Poukazuje na to, že soud prvního stupně zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem svědkyně G. H. řádně odůvodnil v bodu 16. svého rozsudku, když ho označil za nadbytečný, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (srov. bod 22. odůvodnění jeho usnesení). Rovněž odvolací soud zamítl návrhy obviněného na provedení dalších důkazů pro nadbytečnost až po pečlivém zhodnocení, přičemž takové své rozhodnutí též dostatečně odůvodnil (viz bod 23. jeho usnesení). Nad rámec uvedeného státní zástupkyně připomíná, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků; o takový případ podle jejího názoru šlo i v posuzované věci.
15. Ve vztahu k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a spočívajícím v tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku, státní zástupkyně konstatuje, že tyto sice odkazují na hmotněprávní pojmy, nicméně jejich primární podstata fakticky spočívá v neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jednání, jehož se obviněný dopustil, vykazuje znaky souzeného přečinu. Je proto přesvědčena, že označení konkrétního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je v posuzovaném případě ryze formální a k němu se vztahující argumentaci obviněného nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Shrnuje, že v posuzovaném případě se jedná o pouhé označení dovolacího důvodu, nikoliv o jeho skutečnou existenci, a tudíž nejsou splněny zákonné podmínky a rámec přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má státní zástupkyně za to, že argumentace obviněného neodpovídá explicitně vyjádřeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, ani explicitně nevyjádřenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, na nějž chtěl zřejmě částečně poukázat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a proto není jakýkoli důvod k zásahu do rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu, a to ani na podkladě extenzivního výkladu obviněným deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu z hlediska zachování jeho práva na spravedlivý proces . S ohledem na to státní zástupkyně navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice , kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
19. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
20. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá jednak o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž z obsahu dovolání je zřejmé, že tento uplatňuje v jeho první a třetí alternativě , neboť jednak zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnost skutkových zjištění učiněných soudy na jejich podkladě, a jednak vytýká oběma soudům, že odmítly provést jím (a částečně i Okresním státním zastupitelstvím v Opavě) navržené důkazy, aniž takový svůj postup řádně odůvodnily, v důsledku čehož považuje dané důkazy za tzv. opomenuté . Dále obviněný uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání, když oba soudy závěr o jeho vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku dovozují na základě deformace obsahu provedených důkazů a nepřiléhavé aplikace citovaného zákonného ustanovení. V dovolání lze současně vysledovat též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na výše zmíněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že obviněný uvedené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
21. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) tr. řádu (druhá alternativa) .
22. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. řádu ( druhá alternativa ).
23. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , jenž je ve své první alternativě naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a ve své třetí alternativě dán tehdy, jestliže ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je s účinností od 1. 1. 2022 určen k nápravě zásadních (extrémních) vad ve skutkových zjištěních a jeho smyslem je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
25. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
26. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
27. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávnost právního posouzení skutků pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu . Je tomu tak proto, že tyto vycházejí z jeho tvrzení o neúplnosti provedeného dokazování, nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci v důsledku deformace obsahu provedených důkazů a svévole při interpretaci důkazního řízení soudy obou stupňů, a z jím předkládané (od soudy ustálené odlišné) verze skutkového děje, a představují tak po stránce věcné výlučně námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
28. Stěžejní část dovolací argumentace obviněného se vztahuje k deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první a třetí alternativě , když vyjadřuje pochybnost o správnosti skutkových zjištění uvedených v rozsudku soudu prvního stupně a konstatuje, že tento soud se nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci podle §2 odst. 6 tr. řádu.
29. K naplnění první alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom obviněný míří těmi námitkami, jejichž prostřednictvím zpochybňuje, že poškozenou B. B. opakovaně nutil pod pohrůžkou likvidace jí samé i její rodiny, aby mu vydala finanční obnos, a že jí takovým svým jednáním způsobil psychickou újmu s tím, že uvedená skutková zjištění jsou v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž v tomto směru vytýká, že soudy nerespektovaly skutečnosti uvedené v lékařské zprávě ošetřujícího lékaře jmenované poškozené a zejména obsah výpovědí svědkyň N. W. (ve vztahu k této svědkyni poukazuje nadto na rozpory mezi její výpovědí z přípravného řízení a v hlavním líčení), K. V. a L. K. Dalšími námitkami stejného charakteru jsou ty, jimiž rozporuje skutková zjištění, že v prostorách kanceláře autobusového nádraží ve XY pod pohrůžkou násilí nutil zde se výkonu zaměstnání věnujícího poškozeného M. P., aby mu vydal finanční obnos, neboť má za to, že i tato jsou formulována v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
30. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci obviněným tvrzeného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti je vhodné připomenout, že shora uvedenými skutkovými a procesními námitkami obviněného se zabývaly již oba soudy nižších instancí. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku (zejména v jeho bodech 17. a 18.) řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil. Vysvětlil tak zejména, z jakých důvodů neuvěřil obhajobě obviněného a jeho výpověď považoval za nepravdivou, účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy, a proč svá skutková zjištění o tom, že obviněný se dopustil jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku o vině svého rozsudku, učinil, pokud jde o prvý skutek, na podkladě výpovědi poškozené B. B., výpovědí svědků R. B., N. P. a M. P., lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu poškozené, výpovědí svědkyň N. W., K. V. a L. K., a podpůrně i SMS komunikace mezi obviněným a svědkem R. B., a pokud jde o druhý skutek, na podkladě výpovědi poškozeného M. P. ve spojení s výpověďmi svědkyň N. P. a B. B., a dále fotografické dokumentace a lékařské zprávy týkajících se zranění poškozeného, SMS zprávy zaslané poškozeným ihned po napadení svědkyni L. B. a kamerového záznamu z místa činu. Současně soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost otázce věrohodnosti jak poškozené (resp. v případě skutku pod bodem 2. svědkyně) B. B., tak svědků R. B., N. P. a M. P. (jenž byl v případě skutku pod bodem 2. poškozeným), jež jsou příbuznými poškozené, a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů neměl pochybnost o jejich věrohodnosti a proč naopak hodnotil výpověď obviněného jako nevěrohodnou. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho body 17. až 20.). Také tento soud se podrobně zabýval a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání a zejména s jeho setrvalou verzí skutkového děje ohledně obou posuzovaných skutků, přičemž k primární námitce obviněného o lživých výpovědích poškozených a nevěrohodnosti zvláště poškozené B. B. zdůraznil, že ve světle provedených důkazů se naopak průběžně uplatňovaná obhajoba obviněného ukázala jako nepravdivá. Nejvyšší soud se s hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudů obou stupňů ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
31. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci neshledal žádný, natož [ první variantou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu předpokládaný] případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků daných trestných činů, a obsahem provedených důkazů.
32. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
33. Zbývající část dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak týká jeho třetí alternativy . Obviněný totiž namítá, že soudy obou stupňů odmítly provést jím (a částečně i Okresním státním zastupitelstvím v Opavě) navržené důkazy, aniž svůj postup věcně a adekvátně odůvodnily, přičemž takovými opomenutými důkazy mají být výslechy svědků G. H., R. Ž., L. H., A. V. a dále výpis SMS komunikace svědkyně L. B. a poškozené B. B. svědčící o nevybíravém chování „v rozporu s dobrými mravy“ poškozené vůči jmenované svědkyni.
34. K problematice tzv. opomenutých důkazů lze uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
35. Pokud jde o obviněným navrhovaný důkaz výslechem insolvenčního správce JUDr. Aleše Vídeňského, je třeba připomenout konstatování odvolacího soudu, že o skutečnosti zadlužení poškozené B. B. není pochyb, a tudíž by daný návrh obviněného i s ohledem na provedené dokazování přečtením insolvenčního spisu byl duplicitní. Tento soud rovněž zdůraznil, že samotná nespolupráce poškozené s insolvenčním správcem nadto nesnižuje za dané skutkové a důkazní situace specifickou věrohodnost poškozené ve vztahu k popsanému jednání obviněného a z uvedených důvodů považoval zamítnutí předmětného důkazu soudem prvního stupně pro nadbytečnost za správný postup (viz bod 23. odůvodnění jeho usnesení), čemuž Nejvyšší soud může s ohledem na shora uvedené přisvědčit.
36. Co se týče důkazu výslechem svědkyně G. H., který soud prvního stupně zamítl rovněž jako nadbytečný, je zapotřebí uvést, že svůj postup řádně odůvodnil s tím, že s touto svědkyní měla poškozená B. B. řešit pouze svůj přechod z prodejny na XY na jinou pobočku, přičemž žádný ze svědků neuvedl, že by jmenovaná svědkyně měla mít jakékoliv bližší informace, které by mohly přispět k objasnění podstaty projednávané věci (viz bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Se závěrem tohoto soudu o nadbytečnosti předmětného důkazu i příslušným odůvodněním se následně ztotožnil též soud odvolací (viz bod 22. jeho usnesení), a Nejvyšší soud tak nemá, co by soudům nižších instancí mohl v tomto směru vytknout.
37. Dalším obviněným navrženým a oběma soudy neprovedeným důkazem je výslech svědka L. H. K tomuto odvolací soud uvedl, že se jedná o důkaz zcela nadbytečný, a to s ohledem na obsah úředního záznamu obsaženého na č. l. 139 spisu, z něhož se podává, že jmenovaný svědek nebyl ničemu přítomen (viz bod 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že též zamítnutí tohoto důkazního návrhu obviněného tudíž bylo řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodněno, neboť jestliže svědek L. H. (jak se podává z úředního záznamu) nebyl ničemu přítomen, nemohl by jeho výslech přinést jakékoliv nové skutečnosti, které by mohly vést k odlišným skutkovým a právním závěrům v posuzované věci.
38. Obviněný vytýká dále neprovedení důkazu výslechem svědkyně R. Ž. Z bodu 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že i tímto důkazním návrhem se uvedený soud řádně zabýval a jeho neprovedení odůvodnil s tím, že v případě jmenované svědkyně se jedná o osobu, která měla vypovídat k návštěvám obviněného v prodejně, kde poškozená B. B. pracovala a kde se odehrávaly výhrůžky směřované k ní ze strany obviněného, přičemž k těmto skutkovým okolnostem již vypovídaly tři další svědkyně (výše zmiňovaná N. W., K. V. a L. K.), a z tohoto důvodu se jedná o důkaz nadbytečný. K uvedenému je možné nadto doplnit, že ačkoliv svědkyně N. W. s ohledem na obviněným namítaný rozpor v jednotlivých výpovědích částečně zmírnila jejich vypovídací hodnotu, v hlavním líčení potvrdila skutkovou verzi, k níž dospěl soud prvního stupně a která je uvedena v první skutkové větě jeho rozsudku, když navíc výpovědi dalších dvou svědkyň – K. V. a L. K. – se ve stěžejních bodech shodují, pročež z hlediska komplexního hodnocení důkazů tuto skutkovou verzi rovněž potvrzují (srov. bod 23. usnesení odvolacího soudu a bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledává postup odvolacího soudu včetně příslušného odůvodnění správným a zákonným.
39. Konečně obviněný v rámci námitek stran opomenutých důkazů vytýká, že soudy nebyl proveden, resp. vypořádán jeho důkazní návrh v podobě výpisu SMS komunikace mezi poškozenou B. B. a svědkyní L. B. Nejvyšší soud shledal, že byť obviněnému lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se k uvedenému důkaznímu návrhu v odůvodnění svého usnesení výslovně nevyjádřil, nezakládá tato skutečnost vadu tzv. opomenutých důkazů v takové intenzitě, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí alternativě, totiž jež by měla za následek zásadní vadu v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, a znamenala ve svém důsledku porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud považuje za potřebné v tomto směru uvést, že obviněný daný důkazní návrh sice označil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nicméně ve veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu jej již neuvedl. Dále je zapotřebí zdůraznit, že předmětný důkazní návrh se nevztahuje k otázce jeho viny, nýbrž se týká pouze způsobu chování poškozené B. B. vůči svědkyni L. B. Nevybíravé chování poškozené „v rozporu s dobrými mravy“ ve vztahu k jmenované svědkyni, jež má podle názoru obviněného svědčit o nevěrohodnosti poškozené, resp. její věrohodnost zpochybnit, se totiž netýká rozhodných skutkových zjištění v posuzované věci v tom smyslu, že by, i pokud by se obviněná takového chování vůči svědkyni dopouštěla, snižovalo její věrohodnost ve vztahu k protiprávnímu jednání obviněného. Soudy obou stupňů se přitom touto specifickou věrohodností poškozené podrobně zabývaly a tuto komplexně hodnotily (srov. Bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž v kontextu veškerého provedeného dokazování ji vyhodnotily jako osobu věrohodnou, takže zjevně nepovažovaly za nutné, mimo jiné s ohledem na procesní ekonomii a hospodárnost řízení, tento obviněným navrhovaný důkaz provést. Jinými slovy řečeno, je zřejmé, že chování poškozené B. B., které mělo vyplývat ze zmíněné SMS komunikace, nebylo pro posouzení projednávané věci relevantní, neboť ani provedení tohoto důkazu by nebylo s to přivodit odlišné skutkové (případně i právní) závěry v posuzované věci. Lze proto uzavřít, že odvolací soud zjevně považoval daný důkaz vztahující se k věrohodnosti poškozené (ostatně obviněný jeho provedení výslovně navrhl toliko za tímto účelem – ke „zpochybnění hodnověrnosti výpovědi poškozené“), s ohledem na další provedené důkazy za nadbytečný.
40. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů (materiálně nahlíženo), neboť pokud některé důkazní návrhy obviněného (jak byly specifikovány shora) byly soudy nižších instancí zamítnuty, bylo tak učiněno pro jejich neúčelnost a nadbytečnost, když soudy dospěly k závěru, že skutkový stav již byl náležitě a bez důvodných pochybností prokázán a provádění dalších důkazů by bylo v přímém rozporu se zásadou procesní ekonomie a hospodárnosti řízení. Skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně přisvědčil i odvolací soud s tím, že konstatoval, že vina obviněného byla bez důvodných pochybností prokázána, z čehož je zřejmý důvod zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování tímto soudem (srov. body 21. až 23. jeho usnesení). Ačkoliv tedy v posuzované věci odvolací soud výslovně neuvedl, z jakých důvodů návrh obviněného na provedení důkazu výpisem SMS komunikace mezi poškozenou B. B. a svědkyní L. B. zamítl a formálně vzato tak pochybil, nezasáhl tímto postupem do práva obviněného na spravedlivý proces vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť jeho úvahy jsou v tomto směru seznatelné z předchozích částí odůvodnění jeho usnesení, ve kterém konstatoval, že se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, neboť tento podle něj provedené důkazy vyhodnotil zákonně a logickým způsobem, a tudíž zjistil i správný skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci.
41. Nejvyšší soud se konečně zabýval námitkou obviněného týkající se podjatosti soudce soudu prvního stupně, na niž obviněný usuzuje na podkladě procesního pochybení spočívajícího v provedení výslechů svědků B. B. a R. B. prostřednictvím počítačového programu Skype. K dané námitce je třeba poukázat na to, že obviněný ji nepodřadil pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a lze se jen domnívat, že touto výhradou směřoval k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Citovaný důvod dovolání je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
42. K charakteru uvedené námitky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Současně je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti. Vzhledem k tomu je ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce má nejen význam pro obviněného tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i těm obviněným, jež nemají potřebné právní znalosti, ale zároveň má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud již v třetí instanci a byla zachována rovnost přístupu všech obviněných k Nejvyššímu soudu bez ohledu na úroveň jejich právních znalostí.
43. Nad rámec výše uvedených skutečností Nejvyšší soud dále připomíná, že pochybnosti zmíněné v ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení, musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
44. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla mimo jiné i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně zohledňuje obě tato hlediska, přičemž k takovému pojetí se přiklonil i Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém uvedl, že: „ Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní .“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739 - 740).
45. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů .“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).
46. V posuzované věci je zřejmé, že obviněný z hlediska namítané podjatosti soudce prvního stupně argumentuje výlučně skutečností týkající se (byť chybného) procesního postupu soudu prvního stupně, resp. procesním pochybením, jehož se (podle názoru obviněného vědomě) dopustil soudce tohoto soudu v rámci dokazování a které spočívalo v provedení výslechu svědků B. B. a R. B. prostřednictvím počítačového programu Skype. Nejvyšší soud konstatuje, že při aplikaci výše uvedených teoretických východisek je třeba takovou námitku posoudit jednak jako materiálně nenaplňující v úvahu přicházející (obviněný však neuplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, když obviněný kromě výše zmíněné argumentace žádnou další, zakládající vyloučení daného soudce ve smyslu §30 tr. řádu, nepřináší, když z dovolání se nepodává, že by podjatost spatřoval ještě v jiných skutečnostech, respektive že by byly ve věci dány důvody podjatosti tak, jak je chápe výše uvedená judikatura. Nadto jde o námitku bezpředmětnou. Daná okolnost byla obviněnému již v původním řízení známa, byla jím v hlavním líčení dne 23. 11. 2021 namítnuta a o jeho námitce podjatosti, mimo jiné z tohoto důvodu, bylo v rámci předchozího řízení již pravomocně rozhodnuto (usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 12. 2021, č. j. 3 T 72/2020-411, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2022, č. j. 3 To 118/2020-493). Je vhodné pro úplnost rovněž doplnit, že soud prvního stupně (po vrácení věci z tohoto důvodu odvolacím soudem) předmětnou prvotní procesní vadu zhojil a jmenované svědky následně vyslechl v hlavním líčení dne 13. 1. 2022 prostřednictvím videokonference při respektování procesních podmínek uvedených v §111a tr. řádu, a to ve spolupráci se severoirským justičním orgánem Laganside Courts Complex na základě žádosti o přeshraniční právní pomoc podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
47. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces , jehož porušení obviněný namítá, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného J. P. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného jím uplatněným dovolacím důvodům zčásti neodpovídala a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu