ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.615.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 615/2023-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) R. J. , a b) F. J., obou zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku č. 1153/6, proti žalovaným 1) MEGACORP - Plus, s. r. o. , se sídlem v Kelči č. 455, IČO 26808099, a 2) MEGACORP, společnost s r. o. , se sídlem v Kelči č. 455, IČO 46576495, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřkovická č. 974/5a, o 313 454 Kč s příslušenstvím a o 156 544 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 34/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalobci b) zastavuje .
II. Dovolání žalobce a) se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobci podali dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241. Podáním dovolání žalobcům vznikla podle ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání.
Žalobci b), který dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a III a v části výroku V, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, kterým byla žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit žalobci b) 127 192 Kč s úroky z prodlení, vznikla podáním dovolání povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, jehož výše činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč.
Protože žalobce b) dosud nezaplatil soudní poplatek za dovolání, ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 615/2023-262, doručeným zástupci žalobce b) dne 21. 3. 2023, Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení ve vztahu k žalobci b) podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil.
Žalobce a) [dále též jen „dovolatel“] pak dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobci a) částku 54 243 Kč s příslušenstvím, změněn tak, že žaloba se v této části zamítá, a ve výroku III, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, pokud jím byl žalovaný 2) zavázán zaplatit žalobci a) částku 22 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne 4. 4. 2021 do zaplacení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu žalobce a) v dovolání uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky možného uplatnění pracovněprávních nároků po původním i novém zaměstnavateli v rámci jejich nerozlučného společenství v situaci, kdy „sice patrně byl dán právní důvod přechodu práv a povinností podle smlouvy o prodeji části závodu, ovšem judikatura je pro případ sjednání nové (navazující) pracovní smlouvy nejasná“. Nesprávnost tohoto výroku dovolatel spatřuje „v nesprávnosti názoru odvolacího soudu o údajném trvání pracovního poměru mezi žalobcem a) a žalovaným 1) založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006 i po dni údajného převodu části závodu (tj. do 1. 5. 2018)“. Namítá, že podle potvrzení o zaměstnání ze dne 28. 5. 2018 trval pracovní poměr žalobce a) u žalovaného 1) do 30. 4. 2018, že se „jednalo toliko o z ničeho nevyplývající názor odvolacího soudu o údajném trvání pracovního poměru i po 30. 4. 2018 (přijatý ve prospěch žalovaných), který ani žádný z účastníků nikdy netvrdil“, a že zcela v rozporu s tvrzeními žalobce a) a důkazy odvolací soud „přijal (sám od sebe) názor, že tento pracovní poměr trval i po 30. 4. 2018“.
Přestože dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání (v této části) nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi žalobcem a) žalovaným 1) založený pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006 „nebyl do dne převodu (tj. do 1. 5. 2018) rozvázán, o čemž se odvolací soud ujistil u jednání“ [se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že mezi žalobcem a) a žalovaným 1) nedošlo k „formálnímu“ rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006], na kterém odvolací soud založil svůj právní závěr, že jelikož žalobce a) byl uveden v seznamu zaměstnanců, kteří pracovali v převáděné části závodu [viz příloha č. 4 smlouvy o koupi části závodu], došlo ke dni 1. 5. 2018 k přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobce a) z žalovaného 1) jako dosavadního zaměstnavatele na žalovaného 2) jako přejímajícího zaměstnavatele, a to včetně neuspokojených mzdových nároků za měsíce leden 2018 až březen 2018 ve výši 54 243 Kč s příslušenstvím, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že dne 1. 5. 2018 byla mezi žalobcem a) a žalovaným 2) uzavřena pracovní smlouva s totožným druhem práce, a že žalovaný 1) proto není osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech o nárocích vzniklých do dne převodu.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Poukazuje-li žalobce a) v úvodu dovolání ve vztahu k jím předestřené právní otázce možného uplatnění pracovněprávních nároků po původním i novém zaměstnavateli v rámci jejich nerozlučného společenství na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, ze dne 11. 4. 2013 (správně 4. 11. 2013), sp. zn. 21 Cdo 2911/2012, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013, a uvádí-li, že „judikatura je pro případ sjednání nové (navazující) pracovní smlouvy nejasná“, pak navíc nebere náležitě v úvahu, že jím označená rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci, a že v nich byly řešeny jiné právní otázky než ty, na jejichž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci [v rozsudku ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3945/2008, byla Nejvyšším soudem řešena právní otázka, zda má zaměstnanec nárok na odstupné za situace, kdy organizační změnou došlo k převodu části činnosti jeho dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele, a tím k faktickému zrušení pracovního místa zaměstnance, a kdy zaměstnanec poté skončil pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele a nastoupil do pracovního poměru k tomuto jinému zaměstnavateli, v rozsudku ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2911/2012, se Nevyšší soud zabýval právní otázkou, jaký význam má z hlediska přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů okolnost, že žalobce rozvázal pracovní poměr a navázal nový za situace, kdy se dřívější i současný zaměstnavatel žalobce, působící v rámci téhož koncernu (holdingu) jako ovládané osoby, dohodly na společné podnikatelské činnosti, a rovněž v rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013, se dovolací soud (na rozdíl od nyní projednávané věci) zabýval situací, kdy zaměstnanec uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru s dosavadním zaměstnavatelem a pracovní smlouvu s novým (přejímajícím) zaměstnavatelem, a řešil v něm (zejména) právní otázku, zda může být v takové pracovní smlouvě uzavřené s přejímajícím zaměstnavatelem sjednána zkušební doba]. Odkazy dovolatele na tato rozhodnutí dovolacího soudu proto nejsou přiléhavé. Dovolacímu soudu z obsahu dovolání navíc ani není zcela zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání alternativně uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. dovolatel ve vztahu k takto předestřené právní otázce považuje za splněný.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. §241a odst. 2 o. s. ř. a závěry uvedené ve vztahu k tomuto ustanovení např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Dovolatel v dovolání (kromě výše uvedeného) namítá, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky možnosti uplatnění nároku zaměstnance proti dvěma zaměstnavatelům v rámci jejich nerozlučného společenství „i z důvodů možné neplatnosti smlouvy o převodu části závodu, když v řízení bylo namítáno nedodržení všech podmínek informační povinnosti podle §339 odst. 1 zákoníku práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013 ve sp. zn. 21 Cdo 268/2012), nebylo zaměstnavatelem doloženo splnění podmínek dle bodů a) až d) §339 odst. 1 zákoníku práce, a navíc i za situace, kdy byla smlouva o převodu části závodu podepsána před její účinností, a může tedy být objektivně z pohledu zaměstnance neplatná, a po době účinnosti smlouvy o převodu části závodu ze dne 26. 5. 2018, tj. po 1. 5. 2018, byly některé mzdové nároky za měsíce před 1. 5. 2018 uspokojovány převodcem části závodu, přitom některé mzdové nároky (i za období před 1. 5. 2018) byly již uspokojovány nabyvatelem části závodu, a tato situace tedy také svědčila o možné neplatnosti smlouvy o převodu části závodu, a z toho vyplývající otázky neplatnosti smlouvy o převodu části závodu“, a že „odvolací soud tuto otázku neřešil a odchýlil se od výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu“.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto dovolatelem předestřenou otázku (jak dovolatel sám uvádí) v projednávané věci neřešil, nejde (nemůže jít) již jen z tohoto důvodu o právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel ostatně v dovolání ani neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by se jím takto vymezenou právní otázkou zabývalo. Poukazuje-li v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, se slovy, že „nelze též přehlédnout společnou odpovědnost dosavadního a přejímajícího zaměstnavatele při nedodržení všech podmínek informační povinnosti podle §339 odst. 1 zákoníku práce“, pak nebere náležitě v úvahu, že v dovolatelem uvedené věci soudy vycházely ze zcela odlišného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci, že v označeném rozsudku byla řešena jiná než dovolatelem kladená právní otázka, a to otázka, jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru a o náhradě mzdy poskytované při překážce v práci na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že nepřiděluje zaměstnanci práci po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešly ještě před tímto rozhodnutím soudu na jiného, a že v souvislosti s takto specificky vymezenou právní otázkou dovolací soud vyslovil závěr o odpovědnosti dosavadního a přejímajícího zaměstnavatele za škodu, která vznikla zaměstnanci v důsledku porušení povinností uvedených v ustanovení §250 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (nyní §339 zákoníku práce), podle ustanovení §187 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů (nyní §265 odst. 2 zákoníku práce), přičemž dodal, že více škůdců odpovídá za škodu společně s tím, že plněním jednoho z nich na náhradu škody zaniká v rozsahu takového plnění povinnost druhého. V projednávané věci však o takový (ani jemu podobný) případ nejde. Rovněž tento odkaz dovolatele na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je proto na nyní posuzovanou věc zcela nepřiléhavý.
Protože z dovolání není patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu vztahující se k této dovolatelem předestřené právní otázce se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, postrádá dovolání žalobce a) v této části způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je povinnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Závěr o přípustnosti dovolání přitom – jak vyplývá z výše uvedeného – nemohou (bez dalšího) založit ani námitky dovolatele obsažené v bodu V dovolání vztahující se k této dovolatelem formulované právní otázce a obsahující kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se „v jeho postupu“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vztahující se k otázce možnosti měnění a dotváření skutkových tvrzení žalobců i žalovaných odvolacím soudem), otevřel-li sám otázku náplně pracovního poměru žalobce a), i když o náplni pracovního poměru žalobce a) nebylo žalovanými nikdy ničeho tvrzeno, doplnil-li tak v neprospěch žalobce tvrzení za zcela pasivní žalované, a začal-li (ze své vlastní iniciativy) otevírat otázku platnosti souběhu pracovní smlouvy a smlouvy o výkonu funkce žalobce a), pak pomíjí, že dovoláním žalobce a) napadené výroky I a III rozsudku odvolacího soudu na vyřešení otázky souběhu pracovního poměru žalobce a) a výkonu funkce jednatele u žalované 1) nezávisí, neboť výrok I odvolací soud založil na závěru, že žalovaný 1) není osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech o nárocích vzniklých do dne převodu, protože „ke dni 1. 5. 2018 došlo k přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobce a) z žalovaného 1) jako dosavadního zaměstnavatele na žalovaného 2) jako přejímajícího zaměstnavatele, a to včetně neuspokojených mzdových nároků za měsíce leden 2018 až březen 2018 ve výši 54 243 Kč s příslušenstvím“ (srov. zejména body 20 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a výrok III napadeného rozsudku odvolací soud odůvodnil tím, že rozhodl-li okresní soud o žalobě žalobce a) na zaplacení odměny za výkon funkce jednatele žalovaného 2) za měsíce listopad a prosinec 2019 a za měsíce květen 2020 až srpen 2020 [tedy za dobu, kdy podle zjištění odvolacího soudu žalobce a) již vykonával pouze funkci jednatele na základě smlouvy o výkonu funkce ze dne 1. 11. 2019] celkem ve výši 22 680 Kč, rozhodoval jako věcně nepříslušný soud, neboť k řízení ve věci sporu o zaplacení odměny za výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, nikoli okresní soudy.
Námitky dovolatele obsažené v bodu II dovolání týkající se otázky „souběhu pracovní smlouvy a smlouvy o výkonu funkce jednatele žalobce a)“ by tak mohly být relevantní pouze ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu, který však dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu a podle dovolatelem výslovně vymezeného rozsahu, v jakém rozhodnutí odvolacího soudu napadá) napaden není [dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu ostatně ani není přípustné podle §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení].
Závěr o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele proti postupu odvolacího soudu [dovolatel odvolacímu soudu v dovolání zejména vytýká, že měnil a dotvářel skutková tvrzení žalobců i žalovaných, že přehlížel tvrzení žalobců, a dokonce jim nesprávně vytýkal pasivitu, že se v neprospěch žalobce a) a ve prospěch žalovaných dopustil narušení kontradiktornosti procesu, nastolil-li sám o své iniciativě otázku souběhu funkcí nad rámec podmínek daných v §212 o. s. ř., a že nereflektoval fakt, že žalobci jsou ve vztahu k žalovaným v pozici slabší strany v jejich procesněprávním postavení], neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jiné vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Ve vztahu k výroku III dovoláním napadeného rozsudku pak dovolání postrádá jakoukoli věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání. Uvedený nedostatek dovolání představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce a) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu