ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1500.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1500/2023-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Znojmo , Obroková 1/12, 669 02 Znojmo, IČO 00293881, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. , Přemyslova 1106/19, 500 08 Hradec Králové, IČO 42196451, o zaplacení částky 263 122,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 119 C 138/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2023, č. j. 47 Co 192/2022-418, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 47 Co 192/2022-418, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 17. 6. 2022, č. j. 119 C 138/2010-394, kterým byla žaloba o zaplacení 263 122,62 Kč s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který uplatněný nárok na zaplacení zisku z těžby dřeva žalovaným na pozemkové parcele ve vlastnictví žalobce posuzoval z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vyšel ze závěru, že podstatou sporu mezi účastníky je vypořádání vzájemných práv a závazků z dohody uzavřené mezi nimi dne 20. 11. 2001 a jejího dodatku ze dne 13. 2. 2007, z nichž vyplývala dohoda o způsobu, jakým budou účastníci dočasně hospodařit na pozemcích, o nichž se předpokládalo, že v budoucnu přejdou do vlastnictví druhého. Při uzavírání dohody účastníci vycházeli z předpokladu, že každý z nich vytěží na daných pozemcích v roce 2007 stejný objem dřeva (1000 m 3 ) a pro případ, že se tak nestane, bylo dohodnuto, že dojde k následnému vyrovnání. Pokud bylo v uvedené dohodě (dodatku) uvedeno, že vyrovnání bude provedeno po dohodě, odvolací soud dovodil, že by bylo proti smyslu uvedené dohody ji vykládat tak, že pokud k dohodě o vyrovnání nedojde, že žádné ze stran právo na vyrovnání nevznikne, když podstatou bylo, aby si účastníci vrátili navzájem tržbu, kterou získali na pozemku patřícímu druhé smluvní straně. Takový výklad smlouvy považoval odvolací soud za oboustranně spravedlivý a dává i ekonomický smysl. Odvolací soud na základě uvedeného výkladu smlouvy proto dovodil, že strany sporu byly povinny se podle dosažených tržeb z těžby dřeva vzájemně vyrovnat a konstatoval, že žalobce by byl oprávněn se domáhat zaplacení žalobou požadované částky jedině, pokud by tato částka představovala část tržby žalovaného převyšující tržbu žalobce. Jelikož tomu tak podle skutkových zjištění nebylo, neboť žalobce za provedenou těžbu dřeva utržil tržbu ve výši 1 025 359 Kč a žalovaný jen ve výši 263 122,62 Kč, žalobci právo na zaplacení požadované částky z titulu vzájemného vyrovnání proto nevzniklo a odvolací soud tudíž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Na tomto závěru nemohly podle odvolacího soudu nic změnit odvolací námitky žalobce, že dodatek ke smlouvě neuzavřel on, ale příspěvková organizace Městské lesy Znojmo, jestliže dodatek se týká práv a povinností města Znojma a k výkonu svých práv a povinností na pozemcích města Znojma byla právě z tohoto důvodu městem zřízena příspěvková organizace Městské lesy Znojmo. Za nedůvodnou považoval i námitku týkající časové platnosti dodatku jen do ukončení soudního sporu o vlastnictví pozemků vedeného s Rytířským řádem křížovníků, neboť ekonomickým smyslem dodatku nebylo časově omezit právo na vypořádání zisku z těžby do rozhodnutí soudu o vlastnictví k předmětným pozemkům, ale k faktickému předání pozemků smluvnímu partnerovi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu předmětné dohody a jejího dodatku, kdy uvedené smlouvy vyložil v rozporu s jazykovým projevem. Předně má však dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, zda soud provedl výklad smluv podle pravidel výkladu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) nebo zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), platných do 31. 12. 2013. Dovolatel uvedl, že s ohledem na ustanovení §3028 odst. 1 o. z. je třeba dané sporné právní vztahy posuzovat podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013, a vzhledem k účastníkům právních vztahů poukázal pak na judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení §266 obch. zák. ve spojení s ustanovením §35 obč. zák., od níž se měl odvolací soud odchýlit při výkladu dohody uzavřené mezi účastníky dne 20. 11. 2001 a dodatku ze dne 13. 2. 2007, a to konkrétně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019). Dovolatel namítá, že pokud bylo v dodatku ze dne 13. 2. 2007 výslovně uvedeno, že mezi stranami bude provedeno vyúčtování tržeb z těžby dřeva a po dohodě stran i jejich případné vyrovnání, pak je z uvedeného ujednání zjevné, že smlouva předpokládala, že ohledně tržeb bude uzavřena separátní dohoda. Dovolatel namítá, že odvolací soud vyložil toto smluvní ujednání v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením, a tedy v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že by mělo dojít k automatickému zápočtu tržeb. Žalobce je přesvědčen, že pokud k dohodě po provedeném vyúčtování nedošlo, zůstaly tržby obou smluvních stran na obou stranách jako bezdůvodné obohacení vůči druhé smluvní straně. Podle dovolatele je rovněž v rozporu s jazykovým vyjádřením předmětné dohody včetně jejího dodatku a současně v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že dohoda byla uzavřena až do faktického vzájemného předání předmětných pozemků.
Procesní pochybení odvolacího soudu podle názoru žalobce pak spočívá v nepoučení účastníků řízení podle §118a o. s. ř., což mělo za následek, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro žalobce překvapivé. Dovolatel připouští, že odvolací soud seznámil účastníky se svým právním názorem, že věc nebude posuzovat jako bezdůvodné obohacení, nýbrž jej bude posuzovat jako závazek ze smlouvy, ale nic nenasvědčovalo tomu, že podkladem tohoto posouzení bude právě interpretace dohod v intencích úmyslu smluvních stran. Tím se odvolací soud při řešení dané procesní otázky dostal podle dovolatele do rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se předvídatelnosti rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 nebo ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009). Další pochybení odvolacího soudu žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s otázkou, z jakého důvodu při svých úvahách považuje zisk z těžby provedené Městskými lesy Znojmo na pozemcích ve vlastnictví žalovaného za zisk žalobce, když Městské lesy Znojmo a žalobce jsou samostatné právnické osoby.
Dovolatel s ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 263 122,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení, případně aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, jakožto dovolání nedůvodného. Plně se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. S výkladem dohod, jak uvedl žalobce v dovolání, nesouhlasí, jeho interpretaci dohod považuje za účelovou.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soudu odchýlil ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu smlouvy, respektive předmětné dohody ze dne 20. 11. 2001 a jejího dodatku ze dne 13. 2. 2007, neboť Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vztahující se k výkladu právních úkonů za účinnosti obč. zák. a obch. zák. zastává právní názor, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit, a že doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí, být v souladu s vůlí jednajících stran. Pokud vůle smluvních stran směřuje k jinému významu, a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, dostupný na www.nsoud.cz a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). I když odvolací soud výslovně neuvedl, že výklad smlouvy posuzoval podle právní úpravy v občanském zákoníku (obč. zák.) a obchodním zákoníku (obch. zák.), platné do 31. 12. 2013, jak dovolatel namítá, jeho právní posouzení a učiněný výklad je v souladu s ustanovením §3028 o. z. a judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu právních úkonů za platnosti obč. zák. a obch. zák. Odvolací soud se při výkladu ujednání účastníků v předmětné dohodě a jejím dodatku neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na níž dovolatel poukazuje, když respektoval, že při výkladu smlouvy je třeba zohlednit všechny ve věci zjištěné okolnosti a smysl uzavřených dohod, jestliže odvolací soud zkoumal smysl smluvních ujednání v uzavřených dohodách, z nichž vyplynulo, že úmyslem smluvních stran bylo vzájemné vyrovnání dosažených tržeb z výsledků těžby na pozemcích ve vlastnictví smluvních stran, respektive povinnost vrátit si navzájem tržbu, kterou získali účastníci na pozemku patřícímu druhé smluvní straně. Tato dohoda nebyla podle odvolacího soudu časově omezena jen na dobu soudního sporu žalobce s Rytířským řádem křížovníků ohledně vlastnictví k pozemkům žalobce, neboť ekonomickým smyslem dohod bylo právo na vypořádání zisku z těžby mezi účastníky sporu až do faktického předání pozemků každou ze smluvních stran druhému smluvnímu partnerovi. Odvolací soud při posouzení dané věci respektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je třeba při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1991/2018, a též ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, dostupných na www.nsoud.cz ), a že výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, a opětovně též rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018, dostupných na www.nsoud.cz ). Je namístě rovněž připomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Zároveň je nutno konstatovat, že výklad právního úkonu (jednání) je prvořadou otázkou, kterou řeší nalézací soudy. Dovolací soud pouze posuzuje, zda výklad smluvního ujednání učiněný nalézacími soudy není v extrémním rozporu ve vztahu ke konkrétní smlouvě. Je na místě připomenout, že dovolací soud konstantně zastává názor, že výklad smluvního ujednání ve vztahu ke konkrétní skutkově jedinečné smlouvě, provedený odvolacím soudem, by mohl Nejvyšší soud zpochybnit pouze za předpokladu zjevné nepřiměřenosti závěrů odvolacího soudu či pokud by závěry odvolacího soudu nebyly řádně odůvodněny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1664/2010, ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 616/2012, ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3136/2020, dostupných na www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů při výkladu projevu vůle účastníků, týkající se ujednání o vzájemném vyúčtování a vyrovnání tržeb z těžby a účinnosti učiněných dohod mezi účastníky ze dne 20. 11. 2001 a ze dne 13. 2. 2007, a že by odvolací soud řádně neodůvodnil své právní závěry o ohledně výkladu projevu vůle účastníků, když podrobně v bodu 7 až 10 odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých úvah při výkladu projevu vůle stran s ohledem na zjištěné okolnosti vycházel, jaké okolnosti při posouzení věci z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky zohlednil a jaký obsah a význam právnímu jednání účastníků s ohledem na konkrétní skutková zjištění přikládal.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu projevu vůle smluvních stran, a proto uzavřel, že dovolání žalobce není pro řešení uvedené otázky týkající se výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou naplněny ani ohledně námitky žalobce, že odvolací soud nerespektoval procesní zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, kterou spojuje s námitkou nedostatečného poučení účastníků ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., neboť se nejedná o otázku procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněném nároku závisí, ale jedná se o námitku vady řízení, které se měl odvolací soud dopustit. Takové námitky ale neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně tak jako námitky k nepředvídatelnosti rozhodnutí, neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2748/2019, či ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3370/2021 - dostupných na www.nsoud.cz ).
Není-li tedy dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu