ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2282.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2282/2022-1615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně M. p. o. k. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalované O., a. s. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, doručovací číslo 746 41, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o 10 292 611 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 14/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 190/2021-1510, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 40 317,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2021, č. j. 5 Cm 14/2006-1393, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2021, č. j. 5 Cm 14/2006-1428, ve výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 176 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek výslovně ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
K dovolacímu důvodu č. 1
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož soudce JUDr. Ondřej Hruda, Ph.D., jenž ve věci rozhodoval v prvním stupni, není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci podle §14 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud vysvětlil například v rozsudku ze dne 31. 3. 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020, že námitkou, že o věci v prvním stupni rozhodoval podjatý soudce, dovolatel vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Jde o vadu řízení, které sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 větu druhou o. s. ř.). K jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud k těmto zmatečnostním vadám z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K dovolacímu důvodu č. 2
Nelze přisvědčit argumentu dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu neshledal ujednání článku 10.6. smlouvy uzavřené dne 5. 3. 1992 mezi právními předchůdci účastníků řízení a označené jako smlouva licenční (dále jen „licenční smlouva“) jako neurčité, resp. nesrozumitelné, a že při výkladu této smlouvy postupoval způsobem, který je s rozhodovací praxí nesouladný.
Především je třeba zdůraznit, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, není řešením otázky hmotného práva v intencích ustanovení §237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019).
V předchozím svém rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, podle níž závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a rozhodovací praxi Ústavního soudu, který prosazuje jako základní princip výkladu smluv prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Soudy nižších stupňů se v dalším řízení závazným právním názorem dovolacího soudu řídily. Soudu prvního stupně, s jehož postupem a závěry se odvolací soud ztotožnil a argumentačně jej doplnil, se cestou užití výkladových metod zdařilo ozřejmit, co se rozumí pojmem „blízké odvozeniny“, resp. „jakékoliv blízké odvozeniny, které jsou založeny na specifikované výztuži nebo jejích konstrukčních rysech“. Současně soudy nižších stupňů dovodily, že konstrukční rysy specifikované výztuže jsou dány objektivně, jsou určitelné (lze stanovit, v čem spočívá podstata příslušného originálního konstrukčně-technického řešení, tj. co je pro ně charakteristické, v čem podstatném se liší od jiných konstrukčních řešení mechanizovaných výztuží), v řízení byly tyto konstrukční rysy zjištěny a bylo tak možno posoudit, zda režimu licenční smlouvy podléhají též mechanizované výztuže MEOS 14/32. Smlouva proto nemohla být posouzena jako neplatná pro neurčitost projevu vůle.
Soud prvního stupně provedl výklad smlouvy důkladně, velmi pečlivě. Argument, podle něhož článek 10.6 smlouvy musí být již ze své podstaty do určité míry neurčitý, je z hlediska věcného správný, jen výraz „neurčitý“ byl použit nevhodně, neboť je zavádějící. Příslušným úvahám soudu prvního stupně odpovídá přiléhavěji výraz „do určité míry obecný“, resp. slovní spojení „článek 10.6 smlouvy musel být již ze své podstaty vyjádřen v určité míře obecnosti“. Tomu pak nelze ničeho vytknout. O neurčitost by šlo až tehdy, jestliže by ujednání neumožnilo posoudit, zda se na určité mechanizované výztuže smlouva vztahuje či nikoliv. Dovolatelka správnost výkladu zpochybňuje touž metodou, kterou užila již v odvolání a kterou jí vytkl odvolací soud, tj. účelovým vytrhováním jednotlivých výrazů z kontextu a sofistikovanou slovní ekvilibristikou, založenou na přepjatém formalismu. Její výtka, že odvolací soud nedbal judikatorních závěrů, podle nichž nelze projev vůle doplňovat, měnit či nahrazoval, postrádá opodstatnění. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že vůlí stran licenční smlouvy bylo, aby nabyvatel licence hradil licenční poplatky též za výztuž, jejíž konstrukční rysy odpovídají původní mechanizované výztuži MEOS 17/3, pak takový závěr není s textem licenční smlouvy v rozporu, ale naopak je s ním v plném souladu. K argumentaci dovolatelky lze dodat, že z té samotné skutečnosti, že žalovaná neplnila své smluvní povinnosti, nelze na její vůli při uzavírání smlouvy usuzovat, zejména ne v situaci, kdy dopisem ze dne 26. 5. 1998 svůj dluh uznala.
Odvolací soud se tedy při výkladu právního úkonu od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil.
K dovolacímu důvodu č. 3
Přivodit závěr o přípustnosti dovolání není způsobilá ani kazuisticky formulovaná otázka, předložená jako otázka v rozhodovací praxi dosud neřešená, „zda je na místě aplikace korektivu dobrých mravů a/nebo zásad poctivého obchodníku styku za situace, kdy bývalý člen představenstva a bývalý vedoucí zaměstnanec obchodní společnosti nabude (byť na právnickou osobu, kterou vlastní či spoluvlastní a jejímž je statutárním orgánem) a vymáhá pohledávku a její příslušenství v podobě úroku z prodlení vůči obchodní společnosti, kterou za svého působení v této obchodní společnosti neevidoval a nevypořádal (tedy neuhradil, když úhrada pohledávky by spor zcela eliminovala, předešla by vzniku nároku na vysoký úrok z prodlení), ačkoliv zaevidování a vypořádání této údajné pohledávky s údajným věřitelem zajistit z titulu svého postavení v obchodní společnosti měl a mohl, a nyní tak usiluje o získání prospěchu z porušení svých zákonných i smluvních právní povinností.“
Je tomu tak v prvé řadě proto, že předložená otázka není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, na jeho webových stránkách).
Nejde tudíž o otázku ve smyslu §237 o. s. ř., domáhá-li se dovolatel posouzení konkrétního případu (skutku) charakterizovaného individuálními okolnostmi, tak jak se stalo ve zde souzené věci. Tím spíše to platí tam, kde jde o posouzení určitého jednání z hlediska jeho souladu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku; výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. například rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2003, pod číslem 53, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011, a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou, a dále například rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018).
Předložená otázka navíc vychází z předpokladu, že jednatel žalobkyně XY nese odpovědnost za to, že žalobou uplatněné licenční poplatky nebyly uhrazeny již v době, kdy působil jako člen představenstva žalované a její obchodní ředitel. Takový závěr však nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Dovolatelka sice vytýká odvolacímu soudu, že se přes její argumentaci vůbec nezabýval tím, zda měl XY vůči ní v době splatnosti předmětné pohledávky a později nějaké fiduciární povinnosti, k tomu však nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci [srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( dále jen „Sb. rozh. obč.“), usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod č. 60/2017 Sb. rozh. obč.].
V rozporu s dovolatelkou citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu „sp. zn. 30 Cdo 3562/2013“ (správně jde o rozsudek ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013), právní posouzení odvolacího soudu není, neboť odvolací soud nevyjádřil názor (a takový názor není v jeho rozhodnutí obsažen ani implicite ), že odepření výkonu práva se nemůže týkat příslušenství pohledávky. Jeho závěr, podle něhož tu nejsou důvody k užití tak krajního prostředku, jakým je odepření soudní ochrany, se vztahuje k celému žalobnímu nároku, tedy též k požadovanému úroku z prodlení.
K dovolacímu důvodu č. 4
Též formulace otázky, „zda žalobce v souladu s §403 odst. 1 obch. zák. zahájil na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí, a zda zahájením rozhodčího řízení došlo k zastavení běhu promlčecí doby prodloužené na delší než maximální desetiletou promlčecí dobu ve smyslu §401 obch. zák.“, kterou má dovolatelka za otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, nasvědčuje tomu, že dovolatelka (její advokát) nesprávně chápe smysl ustanovení §237 o. s. ř.
V obecné rovině jde ostatně o otázku judikatorně vyřešenou. Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném pod č. 99/2017 Sb. rozh. obč., při výkladu ustanovení §403 odst. 1 obch. zák. závěr, podle něhož promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jestliže se otázkou platnosti rozhodčí smlouvy nezabýval.
K dovolacímu důvodu č. 5
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod) a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, důvody usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či důvody rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného tamtéž pod č. 78/2018). Takové námitky pak ovšem nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). O zjevný exces (extrémní rozpor) při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srov. například nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sbírky nálezů a unesení Ústavního soudu, a nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný tamtéž pod č. 127/2002), se v posuzované věci nejedná (nejde tu o situaci, v níž právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají).
Přípustnost dovolání proti těm částem napadeného rozsudku, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu