ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2569.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2569/2022-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Patron ca, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, Karlín, identifikační číslo osoby 27113078, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované Contipro a.s. , se sídlem v Dolní Dobrouči, č.p. 401, identifikační číslo osoby 60917431, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praze 1, V Jámě 699/1, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 33/2020, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 3 Cmo 225/2021-682, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, č. j. 55 Cm 33/2020-599, odmítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se uvádění doplňků krmiva Geloren HA na trh bez toho, aby bylo současně uvedeno kompletní složení (výrok I), odmítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se uvádění doplňků krmiva Geloren HA na trh se skutečným složením, které neodpovídá složení uvedenému v letáku k doplňku krmiva Geloren HA (výrok II), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slova „kvalita“ (výrok III), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA, použití slovního spojení „přísný dohled na kvalitu“ (výrok IV), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „přísný dohled na kvalitu“ (výrok V), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „nejsilnější kloubní výživa v ČR“ (výrok VI), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití grafického ztvárnění, ve kterém jsou barevnými kolečky zdůrazněny klouby člověka (výrok VII), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „doporučují lékaři“ (výrok VIII), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „pomáhá od bolesti kloubů“ (výrok IX), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA slovního či grafického srovnání látek methylsulfonylnethan (MSM) a kyseliny hyaluronové (výrok X), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa v ČR“ (výrok XI), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z obalu doplňku krmiva Geloren HA, letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz grafické ztvárnění, ve kterém jsou barevnými kolečky zdůrazněny klouby člověka (výrok XII), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „doporučují lékaři (výrok XIII), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „pomáhá od bolesti kloubů“ (výrok XIV), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní srovnání látek methylsulfonylnethan (MSM) a kyseliny hyaluronové (výrok XV), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok XVI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XVII).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním žalované v nekalé soutěži, jehož se měla žalovaná dopustit tím, že svůj výrobek Geloren HA, jenž je doplňkem krmiva, nabízí způsobem, kterým v průměrném spotřebiteli vyvolává dojem, že lze tento výrobek konzumovat jako humánní potravinu nebo doplněk stravy. Žalovaná neuvádí úplně a jasně složení výrobku, nejedná se o čistě přírodní produkt, na obalu zvýrazňuje klouby zobrazeného člověka, prezentuje chuť výrobku a jeho složení ze surovin, které běžně konzumují lidé, uvádí, že se jedná o nejsilnější kloubní výživu, pomáhá od bolesti kloubů, proto ho doporučují lékaři pro většiny typů kolenních problémů a pro prevenci a prodloužení aktivního života. Žalovaná na svoji obranu uvedla, že nenabádá spotřebitele k tomu, aby si spotřebitelé kupovali doplněk krmiva pro vlastní potřebu, svůj výrobek v roce 2019 notifikovala správnímu orgánu jako doplněk lidské stravy, navíc žádné z žalobkyní vytýkaných jednání již netrvá a žalovaná se těchto jednání již zdržela.
K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se použití tam uvedeného grafického ztvárnění, jinak ve výrocích I, II, VI, VIII až XVI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně uvádí na trh veterinární přípravky a doplňky stravy pod značkou Alavis, žalovaná uvádí na trh doplněk krmiva Geloren HA. Žalovaná při prezentaci svého výrobku používala slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa“, „doporučují lékaři“ a „pomáhá od bolesti kloubů“, uváděla srovnání látek MSM a kyseliny hyaluronové a rovněž grafické ztvárnění zdůrazňující barevnými kolečky klouby jezdce na koni. V řízení nebylo prokázáno, že v současnosti trvá závadný stav navozený tímto jednáním žalované.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého se žalovaná dopustila podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jednání v nekalé soutěži, včetně skutkové podstaty klamavého označení zboží nebo služby podle §2978 odst. 1 o. z., způsobem prezentace svého výrobku vyvolávajícím dojem, že jej lze užívat ke snížení či odstranění zdravotních problémů s klouby i lidmi. Tato „výhoda“ doplňku krmiva žalované oproti ostatním srovnatelným doplňkům znamená jejich znevýhodnění a újmu dalších soutěžitelů na trhu, tedy i žalobkyně, a klamání spotřebitele. Jde o takový způsob prezentace, jímž se žalovaná snažila „vylepšit“ své soutěžní postavení, způsobilé přivodit újmu ostatním soutěžitelům i zákazníkům, kteří se mohou rozhodnout pro výrobek žalované právě na základě zkreslujících údajů a informací, a přivodit újmu ostatním soutěžitelům „odlákáním“ takových zákazníků. Takové důsledky však odvolací soud neshledal v případě žalovanou uváděného srovnání látek MSM a kyseliny hyaluronové, kdy žalobkyně ani po poučení soudu neprokázala, že takové srovnání je způsobilé ovlivnit zákazníky při jejich rozhodování o zakoupení výrobku žalované jako doplňku krmiva a odvolací soud v takovém jednání žalované neshledal rozpor s dobrými mravy soutěže.
Pokud jde o jednotlivé žalobkyní uplatněné nároky, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tzv. zápůrčí nároky, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výrocích I a II, jsou uplatněny neurčitým způsobem, přičemž žalobkyně ani po poučení podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svoji žalobu neopravila tak, aby bylo možno v řízení v této části pokračovat, a bylo tak na místě žalobu o těchto nárocích odmítnout.
Důvodnost ostatních žalobkyní uplatněných nároků posoudil odvolací soud podle §2988 o. z.
Ve vztahu k tzv. zápůrčím nárokům, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výrocích VI, VIII a IX, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není vyloučeno opakování závadného jednání ze strany žalované, neboť žalovaná svého jednání zanechala zčásti na základě předběžného opatření soudu prvního stupně, přičemž žalovaná v průběhu celého řízení odmítala, že by svým jednáním zasahovala do práva žalobkyně, a mezi účastníky probíhá řada soudních sporů. V případě nároku, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku VII, však žalobkyně upustila od svého jednání dobrovolně ještě před nařízením předběžného opatření a podáním žaloby, když splnila opatření uložené dřívějším rozhodnutím správního orgánu, proto podmínky pro vyhovění tomuto nároku nebyly splněny.
Jde-li o tzv. odstraňovací nároky, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výrocích XI až XIV, žalobkyně ani po poučení soudu neprokázala, že trvá závadný stav nastolený nekalou soutěží, resp. že by žalobkyně na reklamních letácích, obalech či internetových stránkách stále uváděla předmětná slovní spojení či grafická ztvárnění.
K nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku XVI, odvolací soud uvedl, že žalobkyně přes poučení soudu neprokázala, v čem vznikla žalobkyni nemajetková újma způsobená jednáním žalované v nekalé soutěži.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž odvolací soud „potvrdil výroky I, II, VII, a XVI“ rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil výroky VI, VIII a IX rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v odpovídajícím rozsahu, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání přípustná.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolání žalobkyně nečiní přípustným jí formulovaná otázka procesního práva, zda byla žalobkyně vyzvána k opravě a doplnění žaloby dostatečně v souladu s §43 odst. 1 o. s. ř., pokud byla ústně při jednání vyzvána k úpravě a upřesnění petitu žaloby, výroků uvedených pod body I a II tak, aby tento petit byl dostatečně určitý, konkrétní, aby jeho převzetí do případného výroku rozsudku bylo vykonatelné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelce lze přisvědčit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého usnesením obsahujícím výzvu podle §43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby je třeba účastníku především sdělit, v čem spočívá vada jeho podání nebo proč je podání nesrozumitelné či neurčité, poučit jej, jak je třeba doplnění nebo opravu podání provést a stanovit mu lhůtu k odstranění vad podání. Spočívá-li vada žaloby v tom, že znění žalobního petitu je neurčité, neboť vymezení práv a jim odpovídajících povinností je natolik nejasné, že jejich převzetí do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost, je třeba, aby soud žalobce poučil, jak je třeba opravu žaloby provést, resp. konkrétně vysvětlit, v čem spočívají vady jeho podání a proč soud považuje jeho podání za neúplné, nesrozumitelné či neurčité (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné v pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu však zároveň připouští, že v případě, kdy výzva k odstranění vad podání není učiněna formou usnesení, jedná se o vadu řízení, ke které lze nicméně přihlédnout jen tehdy, jestliže mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen, a byla tak na straně účastníka vyvolána nejistota, v jejímž důsledku bylo účastníkovi znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95).
V rozhodování dovolacího soudu je rovněž akceptován postup soudu, při němž byl žalobce vyzván k odstranění vad žaloby usnesením vyhlášeným při ústním jednání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2600/2004).
Dovolací soud dále ve svém rozhodování dovodil, že zákon umožňuje, aby žalobce odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená, popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, avšak nejpozději - bylo-li proti usnesení soudu prvního stupně podáno včas odvolání osobou k němu oprávněnou - do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 383/2019).
Dovolatelce lze přisvědčit, že v projednávané věci neobsahovalo usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyně při ústním jednání konaném dne 19. 5. 2021 vyzvána k odstranění vady její žaloby, spočívající v neurčitosti žalobního návrhu (petitu) uvedeného pod body I a II, všechny náležitosti předepsané §43 odst. 1 o. s. ř. a došlo tak ze strany soudu prvního stupně k nesprávnému postupu. Zároveň však ze shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že k takové nesprávnosti lze přihlédnout jen tehdy, jestliže účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen, v důsledku čehož bylo účastníkovi znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
V projednávané věci proto nelze pominout, že při ústním jednání konaném dne 19. 5. 2021 bylo žalobkyni soudem prvního stupně zároveň sděleno, že v otázce vad jí podané žaloby bude vycházet z usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření v projednávané věci pod sp. zn. 3 Cmo 123/2019, a že v tomto směru bude žalobkyně poučena. V uvedeném usnesení přitom odvolací soud uvedl, že návrh žalobkyně v části týkající se uložení povinností žalované směřujících k úplnosti údajů uváděných žalovanou o složení jejího výrobku není určitý proto, že takové složení není nikde uvedeno a není tak ověřitelné ani z hlediska eventuálního výkonu rozhodnutí, přičemž nelze připustit, aby teprve v řízení o výkon rozhodnutí bylo zkoumáno, zda jde či nikoli o jednání, jež by mohlo spadat pod rozsah rozhodnutím vymezeného zakázaného jednání (tj. zda bylo či nebylo žalovanou uvedeno kompletní nebo skutečné složení jejího výrobku).
Žalobkyni tudíž tímto bylo ze strany soudu prvního stupně, byť nad rámec samotného usnesení vyhlášeného soudem prvního stupně dne 19. 5. 2021, vysvětleno, v čem konkrétně spočívá neurčitost jejího žalobního návrhu, přičemž z odkazu na usnesení odvolacího soudu o předběžném opatření, jež bylo žalobkyni doručeno, rovněž dostatečně plyne, jakým způsobem má být žaloba dle soudu prvního stupně opravena (tedy vymezením konkrétních údajů o složení výrobku žalované, při jejichž uvádění či neuvádění se má žalovaná zdržet nabízení svého výrobku na trhu).
Rovněž nelze pominout, že žalobkyně byla vyzvána k odstranění vad své žaloby dne 19. 5. 2021, přičemž vyhovět této výzvě mohla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně až do vyhlášení jeho rozsudku dne 25. 8. 2021 (tedy po dobu více jak třech měsíců), a v odvolacím řízení až do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 10. 5. 2022 (tedy po dobu dalších více než osmi měsíců). Nelze tak uzavřít, že by doba, po kterou žalobkyně mohla výzvě soudu prvního stupně vyhovět, byla nepřiměřeně krátká a bylo by ji třeba ještě jakkoli prodlužovat nebo že by u žalobkyně mohla před uplynutím shora uvedené doby vzniknout pochybnost, zda je již třeba výzvě soudu vyhovět.
Lze tak uzavřít, že byť v řízení došlo ze strany soudu prvního stupně při vyhlášení jeho usnesení ze dne 19. 5. 2021, jímž byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad své žaloby, k nesprávnému postupu v řízení, přesto tento nedostatek vzhledem k okolnostem řízení o projednávané věci nemohl mít za následek, že by žalobkyni (navíc od počátku řízení zastoupené advokátem) bylo postupem soudu znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Pakliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyni vzhledem k okolnostem řízení o projednávané věci bylo zřejmé, v čem je spatřována neurčitost jejího návrhu, přičemž i přes výzvu soudu prvního stupně tyto vady (ani v odvolacím řízení) neodstranila, a že tudíž je na místě její žalobu v dotčené části podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnut, pak se odvolací soud od shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani její otázka hmotného práva, zda má být vyhověno zdržovacímu nároku, pokud žalovaná upustila od závadného jednání ještě před podáním žaloby pouze na základě opatření státního orgánu, aniž by se tak stalo dobrovolně v důsledku dohody se žalobkyní, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 27. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011).
Dovolací soud dále ve svém rozhodování zdůraznil jako významnou skutečnost pro posouzení důvodnosti tzv. zápůrčího nároku, pokud žalovaný od počátku řízení zpochybňuje, že by jeho jednání bylo nekalým soutěžním jednáním a že svého jednání zanechal pouze na základě vydaného předběžného opatření, že tudíž od něj neupustil dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, popř. obdobně již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II 131/33, uveřejněné pod č. 13869/1934 Sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských).
Shodně pak v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2415/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že jsou dány procesní předpoklady k vyhovění tzv. zápůrčím nárokům žalobkyně uplatněným z titulu nekalé soutěže, pokud žalovaný neukončil své závadné jednání dobrovolně, ale až zákazem podle vydaného předběžného opatření soudem prvního stupně, a nelze vyloučit možnost opakování takového jednání žalovaného v budoucnu.
Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, pak je pravděpodobnost jeho opakování vyšší, resp. nelze závadné jednání bez dalšího vyloučit. Na skutečnost, že hrozba závadného jednání odpadla, by bylo možné usuzovat například z toho, že by k upuštění od závadného jednání došlo dobrovolně, tj. bez donucení podáním žaloby a probíhajícím soudním řízením a po dohodě s žalobkyní (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3485/2018).
Odvolací soud, co se týče posouzení hrozby opakování vytýkaného jednání spočívajícího v prezentaci grafického ztvárnění zdůrazňujícího klouby člověka v souvislosti s výrobkem žalované, se v souladu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu řádně zabýval jedinečnými zjištěnými okolnostmi projednávané věci. Dospěl-li k závěru, že v poměrech projednávané věci opakování závadného jednání nehrozí, když žalovaná trvale zanechala svého jednání již v roce 2019 před nařízením předběžného opatření a zahájením řízení ve věci samé pod vlivem rozhodnutí správního orgánu, nelze uzavřít, že by se svým rozhodnutím odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její otázky hmotného práva, zda je pro přiznání nároku na poskytnutí zadostiučinění a posouzení jeho přiměřenosti dostatečné prokázat samotné nekalosoutěžní jednání, v jehož důsledku žalobkyni vznikla nemajetková újma, a zda je pro přiznání nároku na peněžité zadostiučinění a posouzení jeho přiměřenosti dostatečné prokázat skutečnosti, za jejichž přítomnosti došlo k nekalosoutěženímu jednání v podobě statku, do kterého bylo zasaženo, intenzity zásahu, okolností na straně škůdce a okolností na straně poškozené, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobkyní uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění odůvodnil tím, že žalobkyně přes poučení soudu neprokázala, v čem vznikla žalobkyni nemajetková újma způsobená jednáním žalobkyně v nekalé soutěži, proto na žalobkyní formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud se takto položenými otázkami nezabýval (zabývat nemusel).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého (podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu §2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021).
Dovolací soud se proto svým samotným závěrem, že nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nelze považovat za důvodný, pokud v řízení nebyl zjištěn vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně způsobené závadným jednáním žalované, od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
K tomu pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že samotná otázka, zda (odčinitelná) nemajetková újma poškozenému (skutečně) vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, kterou proto nelze zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a která tudíž nemůže založit ani přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 268/2020, ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1870/2020, ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2481/2021, nebo ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022).
Namítá-li žalobkyně, že vznik její nemajetkové újmy způsobené závadným jednáním žalované byl v řízení prokázán (zjištěn), zpochybňuje tím skutková zjištění soudů na základě hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rovněž dovolání žalované není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka žalované, zda je v rozporu s dobrými mravy soutěže jednání, jímž soutěžitel uvede při propagaci doplňku krmiva pro koně, že jde o „nejsilnější kloubní výživu“, resp. žalovanou obdobně formulovaná otázka týkající se slovního spojení „doporučují lékaři“ nebo že „pomáhá od bolesti kloubů“, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003).
Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl (srov. §2979 odst. 1 o. z., výkladově dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1267/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013).
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba otázku klamavosti jednání soutěžitele posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele.
Základem vymezení kritéria průměrného spotřebitele se stal rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 1998, ve věci Gut Springenheide, R. T. proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachtung, C-210/96, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda je určité označení schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele. Dále srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem verstorbenen Franz Josef Hartlauer, C-44/01, ze dne 19. 9. 2006, ve věci Lidl Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, C-356/04, nebo ze dne 12. 5. 2011 ve věci Konsumentombudsmannen proti Ving Sverige AB, C-122/10.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, bere hledisko průměrného spotřebitele v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem). Obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007.
Žádný důkaz týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto otázku posuzuje výhradně soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012).
V případě výrobků, jejichž nabídka se dotýká zákazníků trpících nebo ohrožených určitou chorobou, dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že tito spotřebitelé mohou být při rozhodování o koupi výrobku negativně ovlivňováni strachem ze své nemoci a přáním ji za každou cenu překonat. V důsledku toho mohou být snadněji ovlivnitelní reklamou a propagace výrobku v nich může vzbuzovat přehnané naděje a očekávání. Zvláštní zranitelnost skupiny spotřebitelů (ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) může být tudíž dána i v důsledku jejich duševní nebo fyzické slabosti; posledně uvedený znak se týká i spotřebitelů trpících či ohrožených nemocemi kloubů. V takových případech je při posuzování, zda jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže nebo by mohlo přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům, zapotřebí vycházet z pohledu průměrného člena cílové skupiny spotřebitelů a pečlivě přitom zvažovat konkrétní okolnosti dané věci, včetně závažnosti daného onemocnění, způsobu, jakým nemoc tyto osoby omezuje či ohrožuje, jakož i možného strachu z takové nemoci a přání ji za každou cenu překonat, neboť i tyto okolnosti mohou hrát při rozhodování spotřebitelů o koupi výrobku významnou roli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3641/2018).
Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že posouzení, zda určité jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle §2976 odst. 1 o. z., a tudíž je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Požadavkům vyjádřeným v odůvodnění citovaných rozhodnutí odvolací soud v projednávané věci dostál, neboť individuálně a s dostatečným přihlédnutím k relevantním okolnostem projednávané věci vyložil, proč žalovanou uváděná slovní spojení představují takový způsob prezentace výrobku vyvolávající dojem, že jej lze užívat ke snížení či odstranění zdravotních problémů s klouby lidmi, resp. že se jedná o výrobek určený k humánnímu užívání. Odvolací soud vzal při posouzení klamavosti namítaných slovních spojení používaných v souvislosti se svým výrobkem správně v úvahu hledisko průměrného zákazníka (spotřebitele) v dotčené zákaznické skupině, který má dostatek informací a u něhož se předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že vzhledem ke způsobu nabízení výrobku žalované je nutno jednání žalované posuzovat i z pohledu skupiny zvlášť zranitelných spotřebitelů. Proto závěr odvolacího soudu, že použití těchto slovních spojení je vzhledem ke zjištěným okolnostem projednávané věci způsobilé vyvolat v průměrnému zákazníkovi (spotřebiteli) v dotčené zákaznické skupině představu o odlišné povaze výrobku žalované, je v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyjádřenými v žalovanou odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2205/2012, v němž dovolací soud vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci naopak zdůraznil správnost posouzení všech v dané věci dotčených reklamních sdělení jako celku, aniž by bylo třeba se zabývat ještě jednotlivými částmi reklamních sdělení odděleně. Pokud by se měly z hlediska nekalé soutěže posuzovat a hodnotit jednotlivé části předmětného reklamního sdělení odděleně, mohly by soudy nakonec tímto postupem dospět k nesprávným (a paradoxním) zjištěním.
Obdobně pak dovolací soud v žalovanou odkazovaném rozsudku ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, uvedl, že soutěžení na trhu připouští určitou míru agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které (mimo jiné) předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji (srov. obdobně podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1962/2015).
Nepřiléhavý je pak odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, v němž byly posuzovány kritické výroky soutěžitele o soutěžních výkonech jiného soutěžitele z hlediska nekalousoutěžní skutkové podstaty zlehčování (§2984 o. z.), aniž by tímto rozhodnutím byl dotčen shora uvedený závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že uvádění klamavých údajů o výrobcích a službách je zakázaným jednáním v nekalé soutěži.
Obdobně pak v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. II ÚS 396/05, byla řešena problematika porušení zákazu reklam určených osobám do 15 let, v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj.
Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ze shora uvedených důvodů nezakládá ani námitka žalované, že rozsudek odvolacího soudu zakazuje žalované používat slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa“ i za situace, kdy by toto slovní spojení používala s upřesněním, že tento výrobek není určen k lidské konzumaci. K tomu lze doplnit, že tzv. zápůrčím nárokem není ukládána povinnost konkrétního způsobu jednání žalovaného. Jeho smyslem je zabránit vzniku závadného stavu. Je potom na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti zdržet se závadného jednání dostojí a jaká konkrétní opatření k tomu zvolí (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2108/2000, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, nebo ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1411/2021).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalované, zda je k závěru, že je dána hrozba opakování závadného (nekalosoutěžního) jednání, postačující skutečnost, že žalovaná v řízení neuznala své jednání za nekalosoutěžní, neboť na zodpovězení takto formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když odvolací soud svůj závěr o důvodnosti (některých) žalobkyní uplatněných tzv. zápůrčích nároků neodůvodnil pouze tím, že žalovaná v řízení neuznala své jednání za nekalosoutěžní, nýbrž i zjištěním, že žalovaná závadného jednání zanechala zčásti až na základě předběžného opatření soudu prvního stupně.
Jak zdůvodněno již shora, jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání obou účastnic podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu